Craiova Anarcho Front (C.A.F.) je iniciativa mladých lidí, chlapců a dívek, jejichž počet je bohužel ovlivněn sociálními a politickými podmínkami v Rumunsku. C.A.F. vznikla v roce 1997 ze zbytků zaniklého "Underground Movement“ na základě potřeby akce a radikálního hnutí mládeže v našem městě a za účelem nabídnout skutečnou alternativu a postavit se útlaku. C.A.F. je malou aktivistickou skupinou, jakýmsi základem pro hnutí, které se rozhodlo dostat na světlo skrze své skutky.

V Craiově se v první polovině 80. let objevilo punkové hnutí, jenž bylo silně nakloněno anarchistickým myšlenkám již od počátku bylo více něž hudební subkulturou. To v té době představovalo pro mládež moment změny – ideu, z níž se v totalitním systému rodila solidarita v boji za svobodu.
V těchto temných letech nám povídala komunistická propaganda o úpadku západního světa, dávajíc jako příklad punkové skupiny tvořené mladými lidmi s heslem „No Future“ a kapelami s levicovými myšlenkami. To však neznamenalo, že by rumunské represivní orgány přijali něco takového v naší zemi, ačkoli zdejší mládež měla stejné problémy, jenž byly způsobené totálním selháním komunistického experimentu. V posledních letech komunistické éry nezaměstnanost, nedostatek bytů a potravin (ač byly oficiálně vykazovány, neexistovaly), nedostatek věcí na sebe v dostačující kvalitě, kult vůdcovo paranoické osobnosti, zneužívání represivních orgánů, totální destrukce lidské osobnosti… přeměnily každodenní život v tmavý koncentrační tábor.

Náš boj za svobodu byl tím pádem založen na hluboké nenávisti k tak zvanému komunismu. Rudý prapor se srpem a kladivem pro nás představoval a představuje něco, jako je nacistická vlajka se svastikou.

Ve škole nám říkali o antirasismu a dokonce i ekologii, zatímco politický režim se choval přesně opačně – tupý nacionalismus, který perzekuoval Rómy a Maďary a vedle toho nucená industrializace, která ničila životní prostředí.

Po revoluci v roce 1989 jsme se začali pomalu učit, co znamená kapitalismus v Rumunsku – útisk státního vlastnictví se změnil v útisk vlastnictví soukromého. Bývalí členové Strany a nejhrabivější „důležití“ lidé využili chaos prvních let přechodu. Stát zůstal stále silný a tato „demokracie“ je jen další forma totalitarismu, dohled a represe jsou možná efektivnější než v letech komunismu. Společnost a jedinec jsou stále hlavním terčem manipulace, propagandy a odlidštění. Kapitalistický příslib úspěšné budoucnosti, která vyžaduje obrovské oběti v přítomnosti, se ukázal být obyčejnou utopií, ale veřejné mínění je desinformované a je mu bráněno v hledání skutečné alternativy. Strašák komunismu a nyní teroristická hrozba skoro znemožňují hnutí odporu.

Po roce 1989 se mladí punkové v Craiově pokusili vytvářet svou vlastní alternativu, svou vlastní budoucnost - odlišnou od zbytku společnosti.

Začátkem 90. let byl vytvořen Underground Movement, který prostřednictvím podpory punkové hudby zkoušel vytvořit subkulturu odporu. Hned od začátku byli punkové koncerty zakazovány, policejní perzekuce si vyžadovala radikálnější odpověď. Jednou vytvořená punková scéna stavěla na podpoře anarchistických myšlenek. Chápali jsme, že alternativa nemůže být budována paralelně k intolerantní společnosti a se státem v zádech.

Tím pádem byl náš boj dvojí: na jednu stranu jsme se snažili udržovat individualitu ale také solidaritu, na druhou stranu jsme zkoušeli bořit předsudky a sociální konvence. Při hledání naší vlastní identity jsme si uvědomili nutnost naprosté svobody. Tak jsme se stali odpůrci společnosti konzumentů.
Význam našeho hnutí sílil a naše alternativa byla viditelnější, a tento příklad se stal tak nebezpečným, že stát použil svou represivní sílu na ochranu „nehodnot“ vložených společnosti imitací západního kapitalismu.

V roce 1997 rozběhla největší masmédia velkou očerňovací kampaň členů Undergoundu. Zvykli jsme si na obvinění ze satanismu, vůdcovských principů a z anarcho-terorismu.
Využili jsme poměrně velkého počtu členů a sympatizantů (asi kolem 50) a uspořádali spontánní veřejný protest v centru města. Zkusili jsme vysvětlit, že jsme kulturní a nepolitické hnutí. Tisk nás nebral vážně a policie nás nechala uvěřit, že nebudeme za tento protest nijak postiženi.

Od roku 1996 zkouší tajná služba získat informátory z okruhu Underground Movement. Vykonávali nátlak na rodiny, hodili do našich škol a zaměstnání, aby zastrašili co nejvíc členů a vrátili je tak k „normálnímu“ životu. Ačkoliv jsme byli neustále obtěžováni policií a tajnými službami, nemohlo to nic změnit, jen to posílilo naší vůli bojovat. Začali jsme intenzivněji komunikovat s jinými městy jako Timisoara a Bukurešť. Zkoušíme, jak je to jen možné, koordinovat naše akce.

Kvůli malému počtu zapojených lidí a ignoraci či špatné vůli jiných lidí se zaměřují naše akce hlavně na uvědomění veřejného mínění, odhalování lží a škodlivosti kapitalistické společnosti, politiků stran (ať levicových či pravicových) a na anarchistickou propagandu. Zkoušíme lidi zaujmout tím, co se děje kolem nich či s jejich vlastními životy a jejich skutečnými potřebami, ničit mýtus egoismu a konkurence. Přesněji, promlouváme skrze časopisy, letáky, graffiti, punkové koncerty a (ne zřídka) skrz přímé konfrontace s těmi, co zkouší omezovat naší svobodu.

Nyní jsme všude sledováni agenty tajných služeb a je těší dělat různé věci. Navzdory tomu všemu jsme úspěšní v podnikání něčeho, co přitáhne pozornost veřejného mínění.
Během předvolební kampaně v roce 2000 hrozilo, že by se vůdce extrémně pravicové strany V.C.Tudor – trochu stalinista, trochu hitlerovec – mohl stát presidentem. Museli jsme se tomu postavit a poté, co jsme dostali povolení od místních úřadů demonstrovat proti extrémně pravicovým myšlenkám, vyšli jsme do ulic – kolem 30 lidí – s černorudými vlajkami a antifašistickými transparenty.
Mluvili jsme s kolemjdoucími a dělali malý test: stovka lidí se podepsala naproti-, a je jeden se podepsal na pro-fašistický seznam. Mnoho lidí s námi sympatizovalo, dokonce cikáni měli opravdový zájem stát se členy našeho hnutí, protože jim bylo přímo vyhrožováno vyhlazením. Bylo jedno, že tisk ignoroval každou takovou událost, jelikož jsme měli úspěch při šíření našich myšlenek přímo v ulicích.

Bohužel jsme se stali opět „příliš nebezpečnými“ a úřady se do nás pustili. Museli jsme si zvyknout na drobné podzemní akce dělané se značnými kompromisy. Raději jsme se účastnili akcí v Timisoaře, jedním z největších úspěchů bylo „Food not Bombs“ a tour městy, které zastavovalo před McDonaldy a které se měnilo ve skutečnou veřejnou diskusi proti militarizaci a válce.

V září 2001 jsme se pokusili zorganizovat v Craiově Alternativní umělecký festival, na nějž jsme pozvali mnoho zahraničních kapel (z USA, Německa, Chorvatka, Jugoslávie). Na poslední chvíli se úřadům podařilo nás zastavit tím, že kladly obrovský tlak na lidi, kteří by nám pronajali potřebný kus pozemku. Nakonec jsme museli být spokojeni, že jsme měli alespoň koncert s policií u vstupu. Byli jsme tak či onak spokojeni, jelikož jsme se nám podařilo vytvořit přátelské vazby s lidmi z jiných zemí.
Na 1.máj 2002 jsme dostali od úřadů povolení na fotografickou a obrazovou výstavu, která se konala v jedné craiovské čtvrti. Mimoto jsme zde také umístili speciální tabule s hesly, černorudé vlajky a distribuovali propagační materiály, a je asi nejdůležitějšíí –zorganizovali jsme také Food not Bombs akci – rozdávali jídlo a šaty chudým lidem. To vše a 50 přítomných členů přilákalo pozornost veřejnosti a tisku.
Dál jsme se účastnili mítinku, který se konal během největší odborářské stávky v posledních 15 letech. Bohužel nás bylo jen 20. Policajti nám zkoušeli zabránit dostat se do centra města, kde byla demonstrace. Nečekaně nás odboráři a lidé v ulicích bránili tak, že jsme akce mohli účastnit. Distribuovali jsme letáky, které byly široce přijímány účastníky mítinku, což jasně prokazovalo jejich sympatie k nám. Tentokrát se tisk obzvláště zajímal o přítomnost anarchistů. Při této příležitosti jsme úspěšně dokázali lidem, že pro ně anarchistické hnutí v Craiově nepředstavuje hrozbu a že je tvořeno žáky, studenty a pracujícími, kteří mají stejné problémy jako oni a kteří se jim pokouší pomoci nebo dokonce přidat se k jejich boji za lepší život.

Naše zapojení do této manifestace velmi zhoršilo náš vztah s úřady. Tato poslední důležitá událost, které jsme se účastnili, se stala přesně, když rumunská tajná služba dokončila svou zprávu o anarchistických organizacích, která tvrdí, že jsou mrtvé a že jejich členové zabývají drogami, pornografií, zneužíváním dětí, zoofilií a extrémním násilím.

Někteří členové CAF se účastnili antirasistických a antifašistických demonstrací a táborů loňské léto v Německu, kam byli pozváni našimi přáteli do Weimaru. Také se podíleli s členy Barricada z Bostnu na No Border Campu a demonstracích ve Štrasburku (Francie).

Momentálně procházíme opět špatným obdobím, jenž je způsobeno finančními problémy, vnitřním nedostatkem porozumění a v neposlední řadě také neustálým vyhrožováním ze strany úřadů.
Doufáme, že toto období co nejdříve pomine a že náš boj se nestane pouhým přežíváním. Rezignace je pro nás naprosto nepřijatelná.

Protiválečná demonstrace prvního března je celkovým příběh o tom, jak můžeme organizovat tento druh protestu teď, když všechna mainstreamová média jsou proti nám a celá státní propaganda se soustředí na integraci do NATO. Jsme nuceni kolaborovat s trockisticko-marxistickou organizací nazývanou Asociace pro dělnické osvobození. Někteří z aktivních členů této organizace jsou naši přátelé a možná chtějí něco změnit a mít k nám trochu důvěry, ale velká většina z nich jsou senilní starci a nemohou nic dělat. Ale s jejich pomocí můžeme dostat souhlas od úřadů. Když začalo organizování a práce na transparentech a plakátech, byla C.A.F. velmi aktivní. Na začátku jsme nebyli moc nadšení, protože jsme mysleli, že nemůžeme říci to, co chceme. Ale místo toho jsme dělali všechnu práci tak, že se stávala více anarchistickou než reformistickou. Leč situace byla zachráněna našimi soudruhy z aktivistického kolektivu z Timisoary. Byli dobře připraveni, a tak byl počet účastníků asi 100. Nejméně polovina byli anarchisté, necelých 10 trockistů a zbytek byli punk-rokeři. (doufáme, že tito pukns se více zapojí do anarchopunkového hnutí). Vlajky byly černorudé a tak lidé z našeho města (také policie) ví, že to byl anarchistický protest. Ohledně ohlasu jsme velmi potěšeni, protože se zapojilo mnoho mladých lidí a zajímali se o anarchismus. To je dobré pro naše „ghetto“ ale i pro veřejné mínění, protože i když nemůžeme změnit jejich myšlenky o válce, přinejmenším změníme svou překroucenou image. Nyní na nás pohlíží jako na dobře organizovanou skupinu a pro¨to nás možná více respektují. Je důležité říci, že většina lidí na ulici nebyla proti nám. Přátelé z aktivistického kolektivu se báli, že média budou věnovat pozornost trockistům. Naštěstí se masmédia zajímala „jen o anarchisty“. Tentokrát místní televize udělala dobrou reportáž, další televizní stanice nás nazvala nostalgickými hippies, ale nebyli proti nám. Pokusíme se udržet lidi zmobilizované a „rozlobené“.

Mezi 21. a 28. březnem jsme udělali akci s letáky a plakáty proti rasismu, fašismu a nacionalismu, ale s menším množstvím finančních prostředků a lidí.
Anarchie je jediná cesta ke svobodě!