Že poslanci a ministři žijí ve slonovinové věži, to je jasné asi každému "obyčejnému člověku." Jak moc odtrženi od života ale skutečně jsou ve svých limuzínách s řidičem, vozících je z jejich luxusních bytečků do teploučkých křesílek v neméně luxusních kancelářích, kde dostanou -opět luxusní- oběd za pár korunek a kde mohou telefonovat za státní peníze, to se ukáže jen občas, když se projednává téma, které se obyčejných lidí bolestně dotýká, ale optika mocipánů ji nedokáže rozpoznat. Naposledy šlo o podporu v nezaměstnanosti...

Že poslanci a ministři žijí ve slonovinové věži, to je jasné asi každému "obyčejnému člověku." Jak moc odtrženi od života ale skutečně jsou ve svých limuzínách s řidičem, vozících je z jejich luxusních bytečků do teploučkých křesílek v neméně luxusních kancelářích, kde dostanou -opět luxusní- oběd za pár korunek a kde mohou telefonovat za státní peníze, to se ukáže jen občas, když se projednává téma, které se obyčejných lidí bolestně dotýká, ale optika mocipánů ji nedokáže rozpoznat.

Naposledy šlo o podporu v nezaměstnanosti. Ta podle chystaného návrhu zákona o zaměstnanosti již nebude náležet čerstvým absolventům škol. Proti se zatím postavili odbory, absolventi a budoucí absolventi zatím mlčí. Možná mají pocit, že se jich to netýká, a není se čemu divit. Na škole takové problémy člověk moc neřeší. Když se pak ocitne v reálném životě, nestačí zírat...

Patřím k oné skupině, která by na podporu neměla mít nárok. Narodil jsem se v malé vesnici nedaleko menšího, patnáctitisícového městečka. Po základní škole, když jsem si vybíral střední školu, dal jsem na doporučení vládních odborníků a šel na technickou průmyslovku v oboru, o kterém se tehdy mluvilo jako o nejperspektivnějším. To uvádím proto, že podle autora návrhu, pana Škromacha, by odebrání podpory absolventům mělo motivovat mladé lidi k tomu, aby "si vybírali takové profese, ve kterých získají po skončení studia zaměstnání."

Po maturitě (pro případné škarohlídy uvádím, že s jsem odmaturoval s vyznamenáním) jsem nemohl a nechtěl pokračovat ve studiu na vysoké škole, hlavně proto, že by si to moji rodiče nemohli dovolit, a také proto, že jsem od nich už nechtěl dále jen brát. Ocitl jsem se tedy v oné skupině mladých lidí, kteří po škole hledají práci.

Pracovat jsem chtěl a potřeboval, proto jsem nelenil a začal si hledat místo. V našem kraji je nezaměstnanost nad deset procent a navíc, jak už to tak bývá, školy na konci června vychrlí stovky a tisíce absolventů, takže v té době jde shánění práce obzvláště těžce. Iniciativně jsem obvolával inzeráty nalezené v tisku i na vývěsce "pracáku," abych po třech měsících a několika desítkách pohovorů zjistil, že bez praxe je moje šance na získání práce v před čtyřmi lety nejperspektivnějším oboru nulová.

I dal jsem tedy na radu nových odborníků a stal jsem se flexibilním. Vlastním řidičský průkaz, umím slušně pracovat na PC, umím slušně anglicky, protože jsem se iniciativně doučoval, neměl by tedy přeci být problém získat práci v jiném oboru... Nastalo nové kolo telefonování a schůzek. Výsledek? Bez praxe v oboru místo prostě neseženu, ani kdybych se rozkrájel.

To už byl pomalu prosinec. Podpora mi umožňovala alespoň částečně přispívat na chod domácnosti v domě rodičů, kde jsem bydlel. Tedy, po pravdě, rodiče mé shánění místa i přes to dotovali nemalými částkami. 3.000 Kč, na které mi Pracovní úřad podporu vyměřil, stačily tak na jídlo a oblečení.

Dobrá, řekl jsem si, půjdu tedy vydělávat rukama, když to jinak nejde. Dělník se přeci musí uplatnit... Musí? Ale kdeže... Na dělnické místo mám někde "příliš vysokou kvalifikaci," jinde jim opět chybí praxe. Všem je to samozřejmě líto. Podniky, kde se dřív uplatnila nekvalifikovaná síla, houfně zavírají. Jeden nedávno propustil sedm set lidí, druhý na tři sta. Rok se s rokem sešel, ale práci jsem stále nesehnal. Školy vychrlily další várku absolventů a kruh se uzavírá.

Popsat musím i zážitek ze "sociálky," kam jsem se také dostal, když mi byla podpora po půl roce odebrána. Je dobré si uvědomit, že podle evidentně dobře živeného pana Škromacha by tento proces měl absolvovat každý, kdo vyjde školu, nesežene práci a nechce být na krku rodičů.

Na sociální úřad musíte donést veškeré účty týkající se bydlení, od vodného a stočného po vývoz odpadů. Součet měsíčních plateb se vydělí počtem obyvatel domu a vám patří odpovídající podíl. K tomu se připočte paušál na jídlo a oblečení, tuším ve výši 1700 Kč měsíčně. Ale to není vše. Aby mi v mém případě ony necelé dva a půl tisíce byly přiděleny, musím se podrobit ponižující návštěvě jakési inspekce, která zkontroluje, zda-li nemám "něco navíc," co bych mohl nejdříve zpeněžit. Že byl ten počítač dar ke skončení studia? Nezájem... Prodej a pár měsíců z něj žij, pak možná nějakou korunku dáme. O pohrdavých pohledech "soiálních" úředníků a nekonečných otázek typu "tak cooo, už jste si sehnal nějakou práci? Bylo by na čase..." ani nemluvě.

Navíc, sociální dávky se vypočítávají z celkového příjmu rodiny. Ten může být o malinko vyšší než je norma pro přiznání dávky, i přes to ale není dostačující - na vesnicích, kde žiji já a většina mých spolužáků, je například nutností "živit" auto, protože hromadnou dopravu už osvícení mocipáni dávno zrušili jako zbytečný pozůstatek komunismu. Navíc to nějak neřeší problém mladého člověka, který se zcela bez vlastní viny ocitá v roli darmožrouta závislého na svých rodičích. V nejedné rodině to může způsobit problémy.

Nicméně, podle vykrmeného a usměvavého pana Škromacha by díky odebrání podpor měl "mladý člověk získat základní návyky a praxi." Pokud se mluví o nicnedělání a darmožrouctví, pak má pravdu. Bohužel, poslanců máme jen dvě stě, a mladých lidí s touto výbornou kvalifikací budou desítky a stovky tisíc. Co budou dělat ty ostatní?