Válka proti Iráku se zdá se neúprosně blíží. V této situaci jsme pokládali za dobré připomenout, že Irák není pouze nějakou baštou islamistického tmářství, jak se nám snaží namluvit sdělovací prostředky, ale že byl ve dvacátém století zemí zmítanou sociálními konflikty. Jako svědectví o nich publikujeme rozhovor s jejich aktivním účastníkem – ač vznikl již roku 1991, domníváme se, že je z hlediska objasnění kontextu stále aktuální.
K tématu „války proti terorismu“ přineseme v úterý 7. 1. článek Johna Pilgera „Tajná válka“ o bombardování bezletových zón v Iráku.

Můžete nám stručně říct něco o třídním boji před svržením monarchie v roce 1958?

Ve čtyřicátých letech a na počátku let padesátých se třídní boj odehrával hlavně ve venkovských oblastech. Rolnická povstání (zejména to v Aali-azarchi, které trvalo tři roky než bylo násilně potlačeno) byla neustálou starostí polofeudálních vlastníků půdy a státu.

Městské boje se zintenzívnily s devítidenní stávkou kirkúckých ropných dělníků v roce 1946 (potlačená se ztrátou deseti životů). Nezaměstnanost a bezdomovectví stoupaly. Kolem Bagdádu i v něm byly tisíce šaríf (chatrčí vytvořených z palmových větví).

Rok 1956 (Suezská krize) měl masivní dopad na Irák, kde došlo k masivním demonstracím proti místnímu režimu, který byl chápán jako britský poskok. Radikalizaci napomáhala také palestinská otázka. Stále nechápu, proč už roku 1956 nedošlo k revoluci!! Tyto domácí i zahraniční události vedly k vytvoření Svobodných důstojníků (nacionalistů/násiristů), kteří měli vazby na „Komunistickou“ stranu Iráku (KSI), ale už ne tolik na Baas.

Chápu to tak, že v irácké společnosti byly v té době (1946-1958) dva hlavní rozpory. Jeden mezi vznikajícím proletářským hnutím a kapitalismem a druhý, přežilý z minulosti, mezi kapitalismem a feudalistickými pozemkovými vlastníky. Souhlasíte?

Ne s takovouto povrchní a jednoduchou učebnicovou analýzou nesouhlasím, protože i před roku 1958 vlastnili feudálové nejen vesnické oblasti, ale i velkou část městských oblastí. Hotely, továrny a obytné oblasti jim patřily právě tak jako vesnice. Většina rolníků proto byli proletáři, ale s daleko horší životní úrovní než jejich městští protějšci.

V roce 1958 převzali Kásim a Svobodní důstojníci moc a svrhli monarchii, bylo ale také dosaženo některých výdobytků.

To je pravda, ale důležitá byla především úroveň třídního boje. Monarcha a někteří jeho ministři byli zabiti těmi, které označovali za prostituty. Asi rok nebyl nikdo schopen kontrolovat pracující. Ani KSI, která naneštěstí měla v obyvatelstvu masivní základnu (navzdory svým útokům na pracující třídu) nemohla kontrolovat rozhněvaný proletariát, hlavně proto, že pracující byli ozbrojeni. Lidé brali jídlo z obchodů bez toho, aby za něj platili. Peníze pro ně byly zbytečné.

Slyšel jsem, že pro pracující nebyl svatý ani Korán.

Ano, to je naprostá pravda. Chápali reakční povahu islámu. V Kirkúku bylo také nahnáno asi 90 generálů, kapitalistů a pozemkových vlastníků, byly jim uvázány provazy kolem krků a byli vlečeni auty, dokud nezemřeli. KSI odsoudila tyto akce a pokoušela se distancovat od „excesů“ pracujících.

Ale postupně, s pozemkovými reformami, rostoucí cenou ropy a půjčkami od SSSR se vládě podařilo stabilizovat situaci na jihu. Kurdistán vzdoroval víc. Ozbrojené rolnické skupiny (zejména v Halabje) nebyly zastrašeny ani státem ani KSI a převzali půdu, kterou opustili uprchlí vlastníci (vesměs utekli do sousedního Íránu). Uprchlí pozemkoví vlastníci vysílali do Iráku atentátníky a ti s tichým souhlasem armády zabíjeli revolucionáře a pak se vraceli do íránského bezpečí.

Proč zde bylo tolik podpory pro KSI a kurdské nacionalisty navzdory jejich reakční politice?

To je složitá otázka. Lidé nebyli nadšení z žádné skupiny a zvláště se cítili být podvedeni KSI, ale nebyla tu žádná revoluční alternativa a tak měli lidé sklony potlačovat své pochyby o KSI a ospravedlňovat její „nedostatky“. Říkali naivně „Irácká komunistická strana je mladá a odsouzená dělat chyby, ale snad už brzy dospěje jako její ruský a čínský protějšek.“ (!!) Řekl bych, že tu jen nebylo nezbytné uvědomění potřebné k tomu, aby viděli, čím jsou tyto strany.

V roce 1963 byl Kásim svržen baasisty a období intenzivního násilí mělo za následek smrt tisíců aktivistů. Baas byl patrně dodán od CIA seznam známých „problémistů“. Během Kásimových posledních dní požadoval lid zbraně, aby se mohl bránit před Národními gardami, ale on jej odmítl ozbrojit. I pak byla armáda tak nepopulární, že museli sáhnout k podvodu, aby dostali lid do měst. Umístili fotografii Kásima před řadu jejich tanků, a lidé, ačkoli je chtěli bránit před baasisty, se nyní nestavěli na odpor, dokud nebylo příliš pozdě.

První experiment strany Baas s diktaturou by neúspěšný, ale strana se znovu dostala k moci v roce 1968. Můžete nám něco říct o Husajnově osobní cestě k moci?

Sadám byl takový drobný hrdlořez a gangster, což je patrně důvod, proč jej zpočátku nikdo nebral vážně. Jeho role v pokusu o zavraždění Kásima byla později zveličena. Postupně si s pomocí svého kmene Takriti a významných vlastníků půdy vytvořil vlastní mocenskou základnu.

Během šedesátých let došlo ke kritickému přezkoumání politiky jednotné fronty s iráckými vládci uplatňované KSI, což nakonec vedlo k oddělení 'Azíze al-Hajj, který byl ovlivněn Maem a Che Guevarou. Jeho guerillové akce byly neúspěšné a jeho skupina poražena, ale jeho myšlenky zůstaly velmi populární. Nyní je baasistickým velvyslancem ve Francii!

To je rozdíl oproti sousedního Íránu, kde guerillové aktivity levice nikdy neohrozily režim.

Ano, v Iráku byl ozbrojený boj mnohem rozšířenější. Vraždy jednotlivých kapitalistů vedly k rozsáhlým ozbrojeným konfrontacím, a musí být řečeno, že tyto akce byly v obyvatelstvu extrémně populární. Pravdou ale je, že naše bezpečnostní opatření byla extrémně nedostatečná. Dočasně jsme kontrolovali ulice, protože jsme měli pistole, ale když v roce 1968 uspěl převrat, byli jsme vystaveni značnému nebezpečí. I naši vůdci dělali hrozné chyby a mnoho našich soudruhů bylo uvězněno a popraveno.

Nechci vyvolávat dojem, že aby se režim vypořádal s třídním bojem, používal pouze represi. Ne, používal klasickou taktiku mrkve a hole (patrně blízkovýchodní varianta známého „cukru a biče“, pozn. překl.) a ona fungovala. Mezi lety 1968 a 1974 se stát stal mnohem mocnějším. V roce 1972 KSI znovu vstoupila do spojenectví s Baas.

Je neuvěřitelné, jak jsou tito stalinisté naprosto zdegenerovaní. V roce 1975 znamenala Alžírská smlouva mezi Sadámem a šáhem, že oba vůdci mohli obrátit svou pozornost ke svým vnitřním problémům. Kurdské povstání velmi rychle selhalo a Sadám se stal ještě mocnějším.

Mohl byste nám nyní říct něco o svém vlastním rozchodu nejprve se stalinismem a pak s leninismem vůbec?

Znali jsme nějaké soudruhy v Bagdádu, Basře a Kurdistánu, kteří byli rovněž nespokojeni s převládajícími ideologiemi. Tehdy jsme se domnívali, že ozbrojený boj je pro revoluci vším, ale postupně a pod vlivem íránské revoluce jsme se stali velmi kritickými ke guerillové aktivitě. Dvakrát jsem během revoluce navštívil Írán a přivezl jsem zpět nové myšlenky. Seznámili jsme se s Trockého kritikou Stalina a později jsme byli soudruhy v Bagdádu uvedeni do anarchistických myšlenek. Vycházel tehdy libanonský časopis jménem Darasat aI-arabie, který byl kritický jak k leninismu, tak k marxismu. Nesouhlasili jsme s ním vždy, ale velmi nás ovlivnil.

Rozvíjeli tito revolucionáři svou vlastní nezávislou kritiku leninismu nebo si vypůjčovali ze západu?

Naneštěstí byli „východní“ vždy jati hrůzou před našimi „západními“ soudruhy a vzhlíželi tímto směrem s očekáváním božského osvícení podobně, jako se muslimové dívají na Kiblah (směr, kterým se muslimové otáčejí při modlitbě). Následkem toho jsme na nich byli závislí vždy, když šlo o porozumění kapitalismu.

Ale postupně jsme pochopili, že předchozí strany, v nichž jsme byli zapojeni, jsou pro naše mysli něčím jako klece potlačující naší nezávislost. Následně jsme odmítli „thirdworldismus“ a „socialistickou“ revoluci a pochopili, že jedinou kloudnou cestou je komunistická revoluce (zrušení námezdního otroctví, peněz a státu).

Pak jsme začali kritizovat Lenina a později přišla úplná kritika leninismu.

V té době jsme se rozhodli vytvořit organizaci nazvanou Fasileh (později přejmenovanou na Kar). Náš program byl velmi eklektický. Obsahoval dobré i špatné věci. S pomocí několika anarchistů jsme začali vydávat časopis v arabštině a kurdštině. Úroveň třídního boje v Iráku byla velmi nízká, ale režimní represe byly nelítostné. Stát se nás velmi usilovně snažil vypátrat, ale my byli opatrní. Mokhaberat (bezpečnostní služba) vyhlásila odměnu za naše dopadení a nakonec na nás udělali razii.

Já jsem uprchl, ale soudruh byl později uvězněn a nejpravděpodobněji je popraven. Rozhodli jsme se vyslat několik soudruhů do ciziny, aby se poučili ze zkušeností světového proletariátu a navázali mezinárodní kontakty. Ale když jsme se dostali sem, zjistili jsme, že úroveň třídního boje tu je dokonce ještě nižší! To, spolu s běžnými problémy uprchlíků, vedlo k určitým osobním dohadům, které nás vedly k pozapomnění na důvod, proč jsme vlastně odešli za hranice. Ale nyní je tento znovu připomenut a my jsme se začali znovu organizovat a pravidelně setkávat.

Média zde výslovně podporují kurdský nacionalismus. Můžete nám říct něco málo i o jeho kořenech?

V polovině padesátých let v Iráku neexistovalo nic takového jako kurdské nacionalistické hnutí. Časem, v době krize, kapitalismus finančně povzbudil kurdské feudální pozemkové vlastníky ke zorganizování něčeho, co pojmenovali jako „nacionalistické hnutí“. Aby dodala těmto vůdcům věrohodnost, začala centrální vláda postupovat „proti“ nim.

V těch dobách neexistovala žádná skutečná kurdská patriotická identita, ta musela být uměle vypěstována. Arabové a Kurdové chápali svůj boj jako jediný. Kurdští nacionalističtí vůdci, kteří sdíleli moc s centrální vládou, se s ní rozešli poté, co obdrželi podporu ze západu a od šáha. Postrádali ale lidovou základnu a museli uprchnout do hor. Zorganizovali milici, ale byli několikrát poraženi, zejména proto, že jejich vojáci nebyli dobrovolníci. Poté, co se poučili z chyb, zorganizovali Pešmergu – guerillový oddíl a sháněli lepší zbraně. Začali také se sektářským vražděním. Například zastavili arabského řidiče a popravili ho jen proto, že byl Arab.

Nezní to jako irský nacionalismus u nás?

Ano, je to velmi podobné. Nevinní arabští pracující a studenti byli vražděni a vláda z toho vytřískávala politický kapitál zveřejňováním „kurdských“ ukrutností a rozdmýcháváním protikurdských nálad. Iráčtí generálové záměrně poslali do kurdských oblastí mladé a nezkušené vojáky, přičemž si byli plně vědomi, že budou kanónenfutrem pro pešmergy. Následujícího dne byly v odvetě zničeny kurdské vesnice. Všechny tyto taktiky pomáhaly rozdělovat proletariát.

Ale navzdory všemu se nacionalismu nepodařilo vytvořit nepřekonatelné překážky. Důkazem toho je poslední povstání. Když Iráčané na jihu povstali po válce proti Sadámovi, jejich úsilí bylo podporováno seveřany. Arabští vojáci na severu dobrovolně skládali zbraně do rukou Kurdů.

A nakonec si trochu promluvme o budoucnosti třídního boje v Iráku. Domnívám se, že Američané stále tíhnou k rumunskému scénáři, tedy k lidovému povstání zdola následovanému předem naplánovaným státním převratem shora, který Sadáma odstraní. Souhlasíte?

Ano, pravděpodobně to tak je. Ale irácká situace je komplikovanější než rumunská, a rozdíly mezi Kurdy a Araby, Araby a Turky a sunitskými a šíitskými muslimy mohou snadno vést k dlouhodobé válečné situaci. A příští režim bude pravděpodobně více nábožensky orientovaný. Což jsou oproti Rumunsku rozdíly.

Nejsilnější stranou se zdá být šíitská Al-Dawa, která dostává podporu z Íránu. Radikální Baas není příliš populární a má konexe se Sýrií. ICP nepřevzala moc, jíž už jednou požívala, ale nesmí být podceňována. Její základna je ovšem zdá se spíše ve starší než v mladší generaci.

Pokud jde o Vlastenecký svaz Kurdů a Demokratickou stranu Kurdistánu, ty měly před nedávnými událostmi asi 5000 ozbrojených pešmergů a nejsou významnou silou, jakou z nich dělají média. Kurdská města nebyla převzata politickými stranami, ale lidem. Akhvan aI-muslimin je poslední silnou sunnitskou organizací podporovanou z Egypta a nyní i USA.

Celkem musí být řečeno, že budoucnost autonomní proletářské aktivity v Iráku není příliš světlá.

Následující rozhor byl poprvé vydán v 'Workers Scud - no patriot can catch us!' (lze volně přeložit jako „Dělnický úprk – žádný patriot nás nechytí") (Londýn, červen 1991), sborníku článků reflektujících válku v Zálivu.

Přeloženo z verze dostupné na internetových stránkách http://www.geocities.com/pract_history