Anarchistická federace

Argentinská inspirace

V prosinci loňského roku otřásly Argentinou protestní akce nebývalé intenzity. Masmédia je i následující události reflektovaly zcela povrchně zabývajíce se pouze nejviditelnějšími aspekty argentinské ekonomické krize – rychle se střídajícími prezidenty a záběry demonstrantů. V poslední době se toto téma ze stran deníků i televizních novin téměř vytratilo. A tak nám v České republice víceméně „utekl“ fakt, že Argentina má potenciál stát se první zemí širokého povstání lidových mas proti neoliberalismu v novém století a laboratoří nového uspořádání společnosti.
Nezní tato slova snad příliš optimisticky? Také jsem si to myslela, když jsem v květnu šla na diskusi na toto téma se dvěma očitými svědky a přímými účastníky událostí z Buenos Aires. Čím déle ale mluvili, tím více jsem se divila, že tyto události u nás nezaznamenaly výraznější ohlas (výjimku tvoří časopis A-Kontra). A protože nerada spoléhám na jeden zdroj, hledala jsem na internetu i jinde další. Několik jsem jich našla a až překvapivě se v řadě informací a aspektů argentinských událostí shodovaly. Něco na tom asi bude… A proto Vám, milí čtenáři a milé čtenářky, zde předkládám shrnutí toho, co jsem našla. Nelze je v žádném případě považovat za vyčerpávající, ale zásadní je jedna věc – něco se děje, a přesto, že ani v Argentině nikdo neví, co budoucnost přinese, už ono „něco“ je malou revolucí.

Malý exkurz do argentinských dějin

V polovině minulého století byla Argentina moderní zemí se silnou pozicí státu. Peronističtí politici se snažili zemi integrovat a jejich ideová výbava zahrnovala jak prvky autoritářství a demokracie, tak fašismu i komunismu a konečně i nacionalismu a latinskoamerického internacionalismu. V letech šedesátých vznikla ze tří proudů „nová levice“: zahrnovala radikální prokubánskou mládež, proletariát (zejména ve městech Córdoba a Rosario) a guerilly. V roce 1976 došlo ke státnímu převratu a až do roku 1983 zde byla vojenská diktatura, za níž zmizelo na 30 000 osob, z toho bylo minimálně 10 000 zavražděno.

Po skončení diktatury se situace začala stabilizovat a i když v roce 1989 došlo k hyperinflaci, byl pozdější peronistický prezident Carlos Menem schopen situaci uklidnit připoutáním pesa k americkému dolaru v kurzu 1:1, což mělo mimo jiné tu nevýhodu, že se Argentina stala zranitelnější vůči vnějším šokům. Devadesátá léta se nesla ve znamení demokratické vlády Menema se silným nádechem neoliberalismu, jež sociálně i ekonomicky restrukturoval celou zemi. V roce 1999 Menem prohrál volby a i přesto, že se jeho protivníci skrývali za rouškou sociální demokracie, fakticky se jednalo o tvrdé stoupence neoliberalismu.

Mezinárodní měnový fond (MMF) prosazoval svou politiku v Argentině po celé poslední čtvrtstoletí. Znamenalo to privatizaci prakticky všeho: poštovních a telefonních služeb, dodávek vody a elektřiny, železnice a dokonce i zoologických zahrad. Během zhroucení ruských a asijských trhů v roce 1998 došlo navíc k odlivu finančních zdrojů, což mělo za následek recesi. Zahraniční investoři začali své peníze požadovat zpět. Dle MMF byly jedinou možnou cestou, jak splatit 132 miliard dolarů zahraničních dluhů (část z nich pocházela ještě z dob diktatury), další škrty v sociální oblasti, tedy omezení výdajů na zdravotnictví, vzdělání, podporu nezaměstnaným a důchody. Všem státním zaměstnancům byly sníženy platy o 13%. Věřitelé navíc během velice krátké doby značně zvýšili úrokové sazby.
Nyní, po rocích recese, je každý pátý Argentinec nezaměstnaný, 40% populace žije pod hranicí chudoby, nemocnice se potýkají s nedostatkem i těch nejzákladnějších potřeb, školy se zavírají, protože učitelé nedostávají zaplaceno a stoupá dětská úmrtnost. To vše v zemi, která byla dlouho prezentována jako úspěšný příklad aplikace neoliberálního modelu v „rozvojovém“ světě.

Události nečekané, ale ne překvapivé

S prosincovými sociálními bouřemi nepočítala ani většina Argentinců samotných. Velká část z nich – zejména mládež z Buenos Aires a střední třída – dlouho zavírala oči před tím, co se v zemi děje. Zde se ovšem již delší dobu formoval odpor organizovaný studenty a odbory. Tématem bylo i nesplacení dluhů Mezinárodnímu měnovému fondu. Stále aktuální byla též otázka lidských práv a zmizelých z dob diktatury. A konečně se v polovině devadesátých letech objevili piqueteros, jeden z fenoménů současné Argentiny.

Se zhoršující se recesí se protesty stále přiostřovaly. Poslední kapkou byly zoufalé snahy vlády znovu obnovit jednání o splácení dluhů. Střední třída zpanikařila a z obav ze znehodnocení měny vybrala v krátké době z bank asi 135 miliard peset úspor. Reakcí ministra financí Dominga Cavalla byly limity na výběr peněz. Hospodářství se začínalo paralyzovat a protože MMF odmítl z důvodů omezení provozu bank a podoby plánu na splácení dluhu (existuje zde nebezpečí poškození zahraničních bank vlastnících 40% argentinského dluhu) poskytnout další peníze, Argentinu půjčky nakonec dohnaly až k bankrotu. Třináctého prosince vstoupily všechny hlavní odbory na den do generální stávky a zakrátko se protesty přesunuly do ulic.

Pět dní po generální stávce došlo k rabování obchodů a supermarketů. Prezident Fernando de la Rúa vyhlásil výjimečný stav, což mělo zcela opačný efekt než zamýšlel. Na večer 19. prosince 2001 vyšel do ulic Buenos Aires na jeden milion lidí, masivní demonstrace se konaly i v ostatních částech země. V následujících 24 hodinách přišlo o život dle oficiálních zdrojů 28 protestujících.

Piquete y cacerola, la lucha es una sola

Argentina je zemí sice urbanizovanou, ale s rozvráceným průmyslem. Bývalí zaměstnanci průmyslových podniků se vracejí zpátky na venkov a protože jsou bez práce, nemají tradiční možnosti obrany jako odbory – nemohou stávkovat. Proto začali organizovat tzv. hlídky (piquetes), brzy se jim tedy začalo říkat piqueteros. Jedná se zejména o blokády komunikací na strategických místech jako jsou např. hlavní silniční tahy do Brazílie nebo Paraguaye. Přeruší tak tok zboží, postaví stanový tábor a vaří jídlo. Velkou část piqueteros tvoří ženy a děti.

Policie obvykle nemůže kvůli široké podpoře blokády rozehnat. V srpnu loňského roku přerušilo v oblasti Mosconi v severozápadní části země asi 100 000 piqueteros provoz na 300 komunikacích a úspěšně tak paralyzovalo hospodářství. Tentokrát ovšem policie zasáhla, několik tisíc lidí zatkla, pět přišlo o život. Hnutí to neoslabilo, spíše naopak. V únoru tohoto roku došlo k blokádám ropných rafinérií a skladišť po celé zemi s požadavkem 50 000 nových pracovních míst. Dalšími body obvykle bývá propuštění politických vězňů, potravinové balíčky, podpora nezaměstnaným a ženám.
Ze začátku se piqueteros navzájem neznali, natož aby spolupracovali. Po událostech z Mosconi se ale zvedla vlna solidarity mezi piqueteros z jihu Buenos Aires a v současné době jednotlivé skupiny navzájem čile komunikují. Těm zkušenějším se již podařilo zorganizovat dodávky potravin a zdravotnického materiálu, pořádají se workshopy o stavění domů, alternativní ekonomice či vzdělávání. Nejedná se tedy pouze o blokády, ale i o shromáždění poskytující možnost řešit různé otázky.
Politikové na požadavky piqueteros reagovali bezradně – na jednu stranu chtěli nějaké peníze uvolnit, na stranu druhou tak kvůli obavě ze ztráty dobrého jména u MMF neučinili. V případě, že se vláda rozhodne v průběhu nějaké blokády vyjednávat, piqueteros nevyšlou zástupce, ale požadují přítomnost úředníků na blokádě, aby mohlo dojít ke kolektivnímu rozhodnutí všech jejích účastníků.
Piqueteros nejsou v žádném případě jednotní. Jejich jedinou společnou věcí je, že se jedná o jedince stojící mimo výrobní proces – nezaměstnané. Méně radikální stále věří v úspěšné včlenění se do kapitalistického systému a požadují řádné vyplácení sociálního zabezpečení. To v sobě skrývá nebezpečí infiltrace levicovými politickými stranami. Radikálnější skupiny se naopak definují jako antikapitalistické, velká část se cítí být inspirována zapatismem a diskutuje se nová politická alternativa společně s odlišným chápáním moci jako takové. Odmítá tradiční prvky marxistické teorie, zejména převzetí státních struktur.

Při masových protestech z 19. prosince byly ale nejviditelnější tzv. cacerolazos (cacerola – kastrol) – demonstrace, při kterých lidé tloukli do pánví, hrnců a pokliček. Z cacerolazos se vyvinula asembleas populares, lidová shromáždění. Masmédia tento fenomén redukují na příslušníky střední třídy. Ta ale nikdy nebyla homogenní – část se již v minulosti účastnila protestů pracujících, část naopak spolupracovala s vojenskou juntou. Spíše než o třídní otázku se zde jedná o různé formulace stejného problému v závislosti na tom, kde se objevil. I přes řadu rozdílů neberou dnes vznikající aliance třídní otázky výrazně v potaz, naopak razí heslo Piquete y cacerola, la lucha es una sola (boj je jeden). Dne 27. února se vydal pochod asi 5000 piqueteros z La Matanza, chudého předměstí Buenos Aires, na centrální náměstí Plaza de Mayo. Snídani jim připravilo několik asembleas populares a řada lidí se k pochodu přidala. Mnoho jich také stálo v ulicích a tlouce do pánví a hrnců vydávali další jídlo a pití.

Lidová shromáždění

Z několikaleté zkušenosti piqueteros nyní čerpají i asembleas populares, shromáždění obyvatel nejen v Buenos Aires, ale i městech Córdoba, La Plata a Rosario. Průzkum veřejného mínění novin Página 12 zjistil, že 33% dotázaných obyvatel hlavního města se již nějakého shromáždění (kterých se jen v Buenos Aires a okolí v posledních měsících zformovalo na dvě stě) konajícího se v ulicích, parcích a ostatních veřejných prostorách zúčastnilo.

Asembleas populares se scházejí jednou týdně, některých se účastní řádově desítky osob, některých až dvě stě. Faktem je, že v prvních dvou měsících po 19. prosinci byla setkání o něco početnější než jsou nyní. Součástí všech asembleas populares jsou různé pracovní skupiny a komise scházející se podle potřeby. Nejdůležitější jsou ty, co řeší záležitosti týkající se chodu vlastní obytné oblasti. Kromě toho se diskutuje a hlasuje o otázkách týkajících se alternativní ekonomiky, v Buenos Aires jsou nyní aktuálním tématem předražené léky a prodej organicky pěstovaných potravin namísto geneticky modifikovaných. Široce rozšířená je i kritika masmédií a tak není žádnou zvláštností tisk vlastních zpravodajů, příspěvky do lokálních rádií a zprovozňování internetových stránek. Zajišťuje se kolektivní nákup potravin, veřejné vaření, podpora místním školám a nemocnicím (objevil se návrh, aby lidé vlastnící dům nebo byt odepřeli platit majetkovou daň a peníze věnovali zdravotnickým zařízením). Organizuje se obrana těch rodin proti vystěhování, které nejsou schopné zaplatit nájem. Velmi důležitým tématem je i vztah ke státní moci. Existuje celá škála názorů: od přímé spolupráce se státem přes lhostejný přístup až po jeho konfrontaci. Možností jsou i kombinace těchto postojů.

Každou neděli se v parku Parque Centenario v Buenos Aires schází Interbarrial (barrio – čtvrť), shromáždění všech asembleas populares za účasti asi 4000 osob. Mluvčí z chudých i bohatých obvodů referují o práci i návrzích svých asembleas populares, diskutují různé návrhy a strategie na celoměstské mobilizace v nadcházejícím týdnu. Návrhy vycházející od místních shromáždění, o kterých se zde hlasuje, se v nich zpětně ratifikují. Lokální shromáždění jsou otevřená prakticky všem, i když jedno zakázalo účast bankéřům a aktivistům politických stran, jiná médiím.

Někteří politikové se snaží asembleas populares účastnit, dokonce se vynořil návrh poskytnout jim v budově Kongresu vlastní prostor. Ten byl ale energicky zamítnut. Problematičtější je tlak ze strany levicových stran jako je např. Strana práce (Partido Obrero). Na jednom Interbarrial byl prezentován návrh, aby zde straničtí aktivisté přestali protlačovat své návrhy a naopak ve svých stranách prezentovali postoje asembleas populares. Přesto, že se neustále potvrzovala suverenita každého jednotlivého asemblea popular, prošel na Interbarrial dne 17. března kontroverzní návrh na ustanovení shromáždění delegátů – mnoho lidí jej vnímá jako neakceptovatelný krok zpátky směrem k reprezentativní politice.

Pro řadu účastníků asembleas populares je to poprvé, co se podílí na přímě demokratické mobilizaci. Jedná se o protipól až do té doby fungující institucionalizované politiky a otázkou dneška je, zda jsou tato setkání alternativní formou organizace do budoucnosti.

Směnné kluby

V době narůstající citelnosti recese se v roce 1995 zformovaly směnné kluby zvané nodos (nodo – uzel). Začínaly v malém, ale nyní jsou do několika tisíc nodos po celé zemi přímo zapojeny tři miliony lidí, deset milionů s nimi spolupracuje částečně (Argentina má 37 milionů obyvatel). Ideou je propojení producentů a konzumentů za současného vyvarování se státních cest distribuce výrobků a kapitalistického trhu. Lze rozlišit několik funkcí nodos –kreditový systém a půjčky např. sedlákům, kteří potřebují sklidit úrodu, ale nemají na to prostředky. Kluby také levně a ve velkém nakupují produkty, které svým členům prodávají velice výhodně, nečlenům o něco dráž.

Kreditový systém je velice jednoduchý: lidé přinesou na trh své výrobky nebo zde nabízejí služby. Vybrat si lze opravdu ze všeho: od spodního prádla přes doma napečené koláčky, zeleninu, tiskoviny až po změření tlaku, ošetření zubů, nový účes a čtení z tarotů. Za to obdrží směnný kredit v podobě malých, křiklavě barevných bankovek a pořídí si, co potřebují. Těch několik málo, kteří nemají co nabídnout a přesto se chtějí začlenit do systému, si za peníze musí kredit koupit v „bance“.

Produkce v rukou pracujících

V listopadu 2001 obsadilo v Neuque 326 pracujících keramickou továrnu firmy Zanón. Tehdy byla produkce zastavena s odůvodněním, že se výroba již nevyplácí a provozovatelé nejsou schopni vyplácet mzdy. Dlaždice, kachlíky a tašky na střechy se daří prodávat za 60% původní ceny, vše prostřednictvím sítě mladých prodavačů ve městě. Továrna nemá žádné placené úředníky ani odborové funkcionáře. Všichni pracují osm hodin denně a odborové aktivity jsou vyvíjeny po skončení pracovní doby. Rozhodnutí se přijímají na shromážděních přístupných každému. Stejně tak došlo k obsazení dolu v Río Turbío a textilní továrny v Buenos Aires, která své prostory mimo jiné poskytla oslavám Mezinárodního dne žen.

Nejasná budoucnost

I když je současná situace v Argentině značně nepřehledná, není další vojenský puč pravděpodobný. Armáda nedisponuje adekvátními silami a není již zdaleka tak strukturovaná, jak před několika desítkami let, kdy by za podobné situace k puči zajisté došlo. Reálné je ale značné zostření se represí, nestabilizuje-li se situace v dohledné době. Již dnes dochází k policejnímu zastrašování městské mládeže a piqueteros, tvrdým zásahům proti demonstracím a operacím paramilitárních skupinek.

Spíše než interní vojenský převrat se dá očekávat zavedení pořádku „po americku“. Spojené státy od konce loňského roku vyjednávají o zřízení vojenských základen v Ohňové zemi a střední Argentině, jako protislužbu slibují odpustit část dluhů. Údajně jsou již koupené pozemky. Možností je také úplné nahrazení pesa dolarem. Existují i názory, podle kterých by dohled nad veškerými finančními záležitostmi země měl přejít do cizích rukou, nejlépe radě složené z funkcionářů zahraničních centrálních bank. Přesto, že se dle jednoho průzkumu veřejného mínění 47% dotázaných vyslovilo pro převzetí řady funkcí argentinské vlády zahraničními experty, je nálada otevřeně protiamerická a vládne zde hluboká nedůvěra k jakýmkoliv bankám.

V současné Argentině neexistuje jasný politický plán pro budoucnost. Nejistá je reakce obyvatelstva na možné opětovné zavedení kapitalistického řádu či vojenskou intervenci ze zahraničí. Není zde jedna centrální organizace organizující odpor – část veřejnosti to vnímá jako klad, část jako zápor. Přesto, že nikdo netuší, kterým směrem se situace ubírá, těší proces organizace zdola značnou část lidí. Vědí, že je nutné si uchovat vlastní rytmus jednání a řešení problémů a nepropadnout lákadlům levicových politických stran, jež se vyznačují spíše vertikálním než horizontálním (argentinský pojem pro nehierarchický model organizování se) způsobem myšlení a nabízí vlastní program. Někteří současnou situaci považují za revoluci nebo její předstupeň.

Argentina se poslední dobou opět začíná vnímat jako součást Latinské Ameriky a mizí hrdost na dřívější provázanost se Spojenými státy a průmyslovými vyspělými zeměmi. Vládne zde velká solidarita s Kubou i přes vědomí toho, že žádnou druhou Kubou být nemůže. Je jasné, že nelze dopustit izolaci, přestože se o ni okolní státy intenzivně snaží. Čilé jsou například kontakty s brazilským hnutím bezzemků (MST) a právě propojení sociálních bojů celé Latinské Ameriky představuje pro část Argentinců jasný politický plán budoucnosti.

A co my?

Pravděpodobně největší výzvou pro radikální část současného celosvětového hnutí proti ekonomické globalizaci je přiznání si faktu, že první bitvu máme za sebou. Masové demonstrace v Seattlu roku 1999 proti zasedání Světové obchodní organizace (WTO) byly překvapením, další následovaly a finančníky i politiky donutily k masivním bezpečnostním opatřením. Do hnutí se zapojili aktivisté různých směrů stejně jako odboráři, studenti a ostatní veřejnost. Zasedání se alespoň částečně podařilo delegitimizovat.

Druhá bitva bude podstatně těžší. Bude to boj s námi samotnými, boj všedního dne. Masivní pouliční demonstrace musí být vyváženy tvorbou alternativ ke kapitalistickému systému na ulici, ve městech a regionech, kde žijeme. A přesně zde nám Argentina může sloužit jako velká inspirace, neboť i boj jejích obyvatel obsahuje prvky diverzity, decentralizace, solidarity, sblížení se různých sociálních skupin, nehierarchické organizace a odmítnutí institucionalizované politiky.

Zapatistické autonomní obce jsou jedním ze sociálních modelů plných inspirace. Na druhou stranu jsou pevně zakotveny v domorodé kultuře a malými enklávami v rámci většího státu. V Argentině prochází transformačním procesem širší vrstvy obyvatelstva. A tak se od nich můžeme učit stejně jako od zapatistů. Zapomenout bychom ale také neměli na solidaritu, jelikož bez ní se zvyšuje nebezpečí izolace.

V posledních letech se po celém světě utvořily sítě propojující různá environmentální a sociální hnutí. Jednotlivé – a ve své podstatě velice různorodé – skupiny si navzájem naslouchají, pomáhají a také se ovlivňují. Argentina tento proces může posunout o velký krok vpřed.


Prameny:
Krize a odpor v Argentině, Diego Sztulwark a Verónica Gago (Colectivo Situaciones, Buenos Aires), workshop na 25. konferenci Spolkové koordinace pro internacionalismus BUKO, Frankfurt nad Mohanem, 10.5.2002
Už nic proti Kubě, rozhovor s Diego Sztulwarkem a Verónikou Gago, informační noviny 25. konference Spolkové koordinace pro internacionalismus BUKO, 9.-12.5.2002
Que se vayan todos: Argentina´s Popular Rebellion, John Jordan a Jennifer Whitney, 1.5.2002
Schnews č.350, www.schnews.co.uk

Verze pro tisk 20.12.2002 Alice Dvorská
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Benefice pro Kliniku - Adacta, Rozpor a další

27. 9. 2019, Brno

Festival na podporu squatu Klinika v rytmu hardcore punku, crustu, antifašistického black metalu a grindcore …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

1. 10. 2019, Brno

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

3. 10. 2019, Liberec

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Peter Gelderloos: Anarchie funguje. Příklady anarchistických myšlenek v praxi

4. 10. 2019, Tábor

U příležitosti českého vydání své knihy Anarchie funguje přijede do ČR její autor a promluví o příkladech anarchických společností v minulosti i současnosti. …(více)

Support your squat

5. 10. 2019, Praha

Benefiční koncert pro Kliniku …(více)

8. Anarchistický festival knihy

16. 5. 2020, Praha

TBA you can contact us! …(více)