Anarchistická federace

Anarchismus, násilí a ozbrojený boj

Další ukázka z A-kontra 7-8/2002, pro někoho možná podobně kontroverzní jako ta předchozí (článek Ženy a antifašismus).

Tématem tohoto čísla A-kontra je mimo jiné vztah anarchismu a ozbrojeného boje. Vybrali jsme si ho záměrně – kritizujeme-li totiž násilí NATO i dalších vojenských struktur, bylo by od nás nanejvýš pokrytecké tvářit se jako beránci a nepodívat se i na vlastní historii a současnost, na své vlastní přístupy k násilí. Jaké vůbec jsou? Liší se nějak od přístupů militaristů? A pokud ano, jak?
Když se anarchisté začnou bavit o násilí, objeví se před nimi zásadní paradox. Na jednu stranu totiž chtějí společnost, v níž by nebylo donucování a nadvláda, tedy násilí (protože každé násilí je omezením svobody a tedy formou donucování a nadvlády), na druhou stranu žijí ve společnosti, která je na násilí postavená a ve které se zdá, že nejlepší a nejkratší cestou k anarchistickému ideálu je zase násilí, nehledě na to, že je leckdy potřebné i v pouhé obraně před tlaky stávajícího systému. Jak to udělat, aby se prostředky nerozcházely s cílem?

Dobrý sluha, špatný pán?
Obecně vzato dle mého soudu platí, že násilí rozhodně nelze ospravedlňovat nějakým deklarativním odvoláním se na nějaký správný cíl – je rovněž třeba vždy bedlivě zkoumat, zda daný postup onomu cíli skutečně pomůže a spíše neuškodí, a zda tu nejsou jiné taktiky, které by mu pomohly spíše, lépe a méně bolestně.
Násilí může nicméně mnoha věcem velmi pomoci, byť tato pomoc má vedle líce většinou i svůj rub, na nějž bychom také neměli zapomínat. Na konci devatenáctého století a na počátku století dvacátého se anarchistům podařilo odstranit celou řadu tyranů – a koneckonců nebyli prvními ani posledními, kdo k metodě atentátů sáhl, vzpomeňme jen na aténské tyranovrahy a z modernější historie naopak třeba na atentátníky na Heydricha.
Odvrácenou stranou mince anarchistických atentátů bylo ovšem posílení represí a odcizení anarchistů od zbytku společnosti, vytvoření představy anarchisty jako „muže v černém“, který se už už chystá zastřelit nějakého toho potentáta nebo vyhodit něco do povětří.
Jiným, dnes aktuálním příkladem anarchistického násilí jsou militantní střety s policií, eventuelně ničení majetku na demonstracích. „Riotům“ na pouličních akcích se skutečně podařilo upozornit relativně širokou veřejnost na některé problémy – kolik lidí v Čechách například vědělo před Global street party 16. května 1998 něco o globalizaci?
Na druhou stranu, i tato forma násilí má své mínusy. Představa anarchisty-teroristy se vytrácí jen proto, aby udělala místo představě anarchisty - zakukleného člena militantní bojůvky, který beze svého molotova nedá ani ránu. Tato představa také do jisté míry zahání anarchisty na samý okraj společnosti a vyřazuje je z veřejné debaty. Anarchistům tak hrozí, že budou hrát roli pěšáka pro někoho se zcela odlišnými cíli – že budou otevírat pro veřejnost témata, jichž se pak po svém chopí nevládní reformisté nebo bolševici.

Anarchismus a armáda
Terorismus a násilí na demonstracích nebyly jedinými případy, kdy anarchisté sahali k násilí. V historii docházelo (i když ne tak často, jak by si anarchisté přáli) i k revolučním situacím, na nichž měli anarchisté svůj významný podíl. Bylo to v případě mexických revolucionářů Florese Magóna (který byl anarchistou, ač se z taktických ohledů někdy skrýval za masku sociálně-demokratického liberála) a Emiliana Zapaty (který byl anarchisty významně ovlivněn a spolupracoval s nimi). Bylo to v případě ukrajinských Machnovců a jejich partyzánské armády, bojující v letech 1918-1921 za svobodu jak proti příznivcům starých pořádků, tak i proti zrádné Rudé armádě. Bylo to i v případě málo známých korejských anarchistů v Mandžusku, kteří zde udrželi v letech 1929-1931 celou jednu provincii jak proti čínským bolševikům, tak proti japonské fašistické invazi a byli poraženi až po dvou letech existence svého území. A bylo to konečně a především v případě španělské revoluce, kdy anarchisté spolu s ostatními silami (z nichž některé jim pak vrazily nůž do zad) bojovali v letech 1936-1939 proti Francovu klerofašismu (i později španělští anarchisté bojovali jako partyzáni).
Právě případ Španělska je asi nejtypičtější a nejilustrativnější pro anarchistický přístup k obraně. Anarchisté tehdy nevytvořili centralizovanou armádu s jednotným velením a privilegovaným postavením velitelů, ale rovnostářské a na vojenské poměry značně demokratické milice. Jestliže tyto milice měly své chyby (jistá chaotičnost, omyly pramenící z nezkušeností s moderními zbraněmi), vyrovnávaly je svým obrovským odhodláním a nadšením. Jestliže i milicionáři jako Camillo Berneri přiznávali potřebu strukturu milic trochu pozměnit, španělská vláda se rozhodla problém vyřešit naprosto nešťastně – militarizací, kdy některé milice (např. milice žen) byly rozpuštěny, zatímco jiné prošly změnou na klasické jednotky včetně tolik odmítaných privilegií pro důstojníky apod. To ale znamenalo právě ztrátu onoho nadšení a bojovnosti – lidé viděli, že už zase nebojují za sebe, ale za někoho „nahoře“, kdo rozhoduje o nich bez nich. To, spolu s malou mezinárodní zapojeností, celkovým utlumením sociální revoluce a taktikou bolševiků byl také patrně jeden z hlavních důvodů, proč válku vyhráli fašisté.
I dnes jsou ovšem před anarchisty, kteří chtějí dosáhnout svobodné a samosprávné společnosti násilnou revolucí, značné problémy týkající se právě její vojenské stránky. Např. jak bojovat s mocí, která vlastní zbraně hromadného ničení je otázka, která volá hlubokých úvahách a nebanální odpovědi.

Anarchismus a pacifismus
Navzdory obecné představě anarchistů jako div ne krvelačných násilníků je skutečným cílem drtivé většiny anarchistů společnost, v níž je násilí, pokud je vůbec přítomno, omezeno na naprosto nezbytné minimum nezbytné k její obraně. Mnozí anarchisté navíc byli pacifisty a čerpali své názory mimo jiné ze Lva Nikolajeviče Tolstého. V Čechách tento proud reprezentovala například (mimochodem nedávno obnovená) skupina Voice of Anarcho-Pacifism. Většina anarchistů se ale jak od anarchopacifistů, tak od klasických pacifistů liší v pohledu na způsob, jak se k nenásilné společnosti dostat a jak jednat ve společnosti stávající.
Většina anarchistů se totiž domnívá, že ve stávající společnosti založené na násilí je nutné se proti tomuto násilí bránit. Pokud se mu totiž nebráníme, pouze přitakáváme násilí útočníka, svým pasivním postojem mu umožníme páchat toto násilí dál a tím se na něm stáváme v postatě spoluvinnými. Anarchismus není založen jen na osobní svobodě, ale také na etice společenské zodpovědnosti a vztazích vycházejících ze vzájemnosti a solidarity. Pacifismus je naopak mnohdy příliš silně zakotven v individuální morálce, jež má kořeny v křesťanství a která upřednostňuje péči o dobrý pocit a „čisté svědomí“ jednotlivce před angažovaností se ve prospěch celku.
Klasickým příkladem toho může být i tolik uváděný Gándhí. Ten je vždy představován jako až jakýsi prototyp úspěšného pacifisty. Jaká je ale skutečnost? Ač některé Gándhího představy např. o organizaci společnosti jsou zajímavé pro svůj důraz na samosprávné prvky, s Gándhího pacifismem to už je o poznání slabší. Nikdy mu nebránil podporovat válečná tažení britské vlády, a to teď nemluvím o známém případu druhé světové války – mám na mysli první světovou válku a barbarskou koloniální válku s Búry. Jeho pacifismus nebyl ani efektivní taktikou – navzdory několika desetiletím kampaní s ním nedosáhl samostatnosti Indie o mnoho dříve, než jiné kolonie. Nezávislost Indie nebyla dána správností pacifistické taktiky, ale tím, že se koloniální systém prostě přežil. Pacifismus ale Gándhího vedl k tomu, že nedokázal efektivně vystoupit proti náboženským vášním a nábožensky motivovanému násilí (k jehož rozdmýchání sám částečně přispěl důrazem na náboženský původ svého nenásilí), jemuž padly za oběť statisíce lidí včetně jeho samotného.
Anarchismus není proti pacifismu, sám s ním má společné cíle a může pacifisty respektovat. Těžko ale může respektovat selektivní pacifisty, pro které nenásilí znamená poslušnost vůči elitám (a respektování i jejich násilných rozhodnutí) a moralistická kázání zbytku.

Předvoj správných bojovníků?
Jestliže pacifismus v sobě skrývá hrozbu ignorace celku ve prospěch osobního moralismu, v militantnosti je pro změnu zahrnuta další hrozba a tou je avantgardismus, předvojovost. Lidé, kteří užívají násilnou taktiku se mohou velmi brzy pokládat za něco výlučného a stát se svého druhu elitou. Diskuse o tom se vede zejména v souvislosti s černými bloky, tedy násilnými uskupením (převážně) anarchistů za účelem konfrontace policie na demonstracích (název černý blok je podle zakuklení účastníků). Právě ty velmi často sáhnou k násilí bez srozumění s ostatními účastníky akce.
Černé bloky se vyvinuly z německých autonomů osmdesátých let. Vychází z tohoto taktického předpokladu: „Dnes je nemožné vytvořit radikální aktivistickou skupinu beze strachu z infiltrace a rozložení policií a pro některé je militantní přímá akce v ulicích bez velkého plánování a ve spolupráci jen s malou sítí přátel jedinou smysluplnou a dostupnou formu protestu.“ (citace pochází, právě tak jako ty, jež budou následovat, z diskuse na jednom e-mailovém listu, která byla přetištěna v Organize! 55 pod názvem „Černý blok: Obrana útokem“ a jejíž český překlad by měl brzy vyjít v internetovém časopise Alarm). K maskování vede účastníky černého bloku nejen ochrana před policií, ale mají i tento důvod: „Ačkoli jsou určitě i takoví, kteří chtějí zlepšit svoji pozici, nebo získat popularitu v militantní anarchistické komunitě, černý blok se drží ideálu upřednostňování skupiny před jedincem. Málokdy poskytujeme rozhovory médiím. Jednáme jako skupina, protože v síle je bezpečí a jako skupina toho dosáhneme víc než jako jedinci, ale také protože nevěříme v tento boj za prosazování jakéhokoli jedince. Nestojíme o hvězdy ani o mluvčí. Myslím, že anonymita černého bloku je částečně odpovědí na problémy, které mladí aktivisté vidí, když se ohlédnou za lidskoprávními, protiválečnými, feministickými a protijadernými hnutími. Závislost na charismatických vůdcích vedla nejen k vnitřním bojům a hierarchii, ale také dala FBI a policii snadné terče, které když zabily, nebo zatkly, tak připravily hnutí o vedení. Anarchisté vzdorují hierarchii a doufají, že vytvoří hnutí, které policie nebude moci snadno infiltrovat ani zničit.“ Černý blok se legitimizuje svými výsledky, kterým je přitažení pozornosti k tématům, jež má demonstrace zviditelnit, a zároveň legitimitou cílů, na něž útočí.
Černý blok ale má i své kritiky. Můžeme opět ocitovat: „Z té záporné stránky však nošení uniformy /míněn přibližně stejný černý oděv a kukla/ muselo mít vnitřní následky jako třeba prosazování konformity a militaristických tendencí. Externě hrozivý zjev pevné skupiny maskovaných lidí pomohl oddělit autonomy od ostatních pracujících.“ Důsledkem černého bloku také je, že se „prosazuje jakýsi patriarchální, macho model přímé konfrontace, který řadu lidí vylučuje.“ Všichni přitom dobře víme, že formu nelze oddělit od obsahu a prostředek od cíle. A pokud se černý blok, který si jinak může pro svou odvahu zasloužit obdiv a pro své pronásledování policií solidaritu, bude chovat nedemokraticky a nebude respektovat vůli ostatních účastníků demonstrací, jichž se účastní, bude se naneštěstí více než anarchistické milici, která by měla být nejen vnitřně samosprávným útvarem, ale zároveň i demokratickým nástrojem vůle lidí, podobat spíše marxistickému předvoji.
Verze pro tisk 5.10.2002 Ondřej Slačálek

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy