Anarchistická federace

Píšou jinde : Raději skočit pod metro než přijít pozdě do práce. Vzpomínky na dobu nelidských změn

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/06/radeji-skocit-pod-metro-nez-prijit-pozde-do-prace-vzpominky-na-dobu-nelidskych-zmen/

Vzpomínky Anny Garasjovové, ruské anarchistky a přítelkyně Alexandra Solženicyna, se pokoušejí vysvětlit dobu plnou nelidských a často iracionálních běsů Sovětského svazu.

„Na chodbách ležely koberce a jídlo na tácu servírovala číšnice v bílé zástěrce a krajkovém čepečku.“ Tak popisuje Anna Garasjovová prostředí Ljubjanky, velitelství sovětské tajné policie v Moskvě. Kniha Vzpomínky anarchistky vyšla minulý rok v nakladatelství Anarchistické federace a naprosto nezaslouženě si nezískala patřičnou mediální pozornost. Původní ruská verze, která má podtitul „Žila jsem v nejnelidštější zemi světa“, byla publikována až v roce 1997. Samotný text autorka dokončila šest let před tím, v roce 1991. Proč tak dlouhá prodleva s vydáním? Andrej Nikitin, který vzpomínky připravil k tisku, vyhověl přání autorky a zveřejnil je až po její smrti.

Dětství autorky vzpomínek není nijak zvlášť výjimečné. Její otec byl učitelem, sama vystudovala Rjazaňskou ošetřovatelsko-porodnickou školu. Během dospívání však byla svědkem proměny režimu, a to včetně zatýkání, rozprodávání majetku a rabování. Osudovým se jí spolu se sestrou stal srpen 1925. Tehdy byla jako anarchosyndikalistka zatčena a obviněna z přípravy atentátu na „petrohradského diktátora“, sovětského politika Grigorije Zinovjeva. Následovaly tři roky ve Verchněuralském politickém izolátoru a vyhnanství do Čimkentu v Kazachstánu. Počátek druhé světové války strávila v Moskvě, kde pracovala na projektu přípravy a vydávání Velkého sovětského atlasu světa. V roce 1942 se vrátila do rodné Rjazaně a pracovala jako zdravotní sestra. Tady se v polovině šedesátých let seznámila s Alexandrem Solženicynem. Svým životním osudem zprostředkovaně naplnila několik desítek stránek jeho slavného Souostroví Gulag. Vlastní zápisky Garasjovová končí čerstvě po vydání nejznámější Solženicynovy knihy někdy v polovině sedmdesátých let, kdy na autorovu žádost musela zničit schovanou kopii knihy a jiné materiály.
Století Anny Garasjovové

Pro českého čtenáře to nejsou jediné vzpomínky, které podávají svědectví o životě v sovětském Rusku. V češtině již vyšly práce Varlama Šalamova, Anny Barkovové a dalších autorů. Tento text však zaujme nejen obsahem, který pro někoho může představovat spíš upřesnění známých událostí, ale i stylem vyprávění. Právě styl Anny Garasjovové poutá pozornost velmi přesnými postřehy. Autorka zároveň neodsuzuje jednotlivce ani celý národ. Opakovaně se pokouší vyvrátit tvrzení, že v sovětském Rusku jedna část obyvatelstva donášela na druhou a naopak: „A není to tak, že většina donášela, myslím, že tím se snaží komunisté ospravedlnit sebe a své orgány, ospravedlnit masové zatýkání a ohavné pomlouvání lidí, které si mučením vynucovaly orgány OGPUNKVD.“
Nechceme jako jiná média zpoplatňovat svůj obsah a psát o demokracii za paywallem.
Jan Bělíček

Vzpomínky budí dojem, že jejich záměrem není skandální odhalení zvěrstev, která se v Rusku děla, ale pochopení smyslu a důvodů těchto nelidských změn. Autorka proto podrobně zaznamenává realitu včetně zdánlivě nedůležitých detailů. Jedním z brutálních činů byla podle autorčina názoru stavba Bělomořského kanálu: „Nikde jinde jsem pak už neviděla tak obrovské břízy s mocnými, nezdolnými kmeny. Jak bolestné bylo dívat se, když padaly vyvrácené z kořenů při přípravách stavby kanálu. I okolní lesy vykáceli kvůli nějakým stavitelským cílům.“ Podobně vnímá i stachanovské hnutí a údernictví vůbec.

Jinou rovinu má popis počátku hladu v Čimkentu. Ironický tón ustupuje a o to více vyvstávají otázky, proč političtí vůdci amatérsky rozhodli přeškrtnout staletou kazašskou pasteveckou tradici a donutit obyvatelstvo sázet pšenici. Objeví se i hořká poznámka na účet projektu zavlažování pouští, který vedl k vysušení Aralského moře a počátku velké přírodní katastrofy.

Někdy však autorčina paměť selže. Popisuje například vydání nařízení o „absentérech“, které ve svých vzpomínkách zařazuje do roku 1936. Ve skutečnosti však vešlo v platnost až o čtyři roky později. Podle zmíněného Stalinova nařízení hrozilo i pět let lágru za několikaminutové zpoždění při nástupu do práce. Tuto nepřesnost však napravil historik, jenž vzpomínky Garasjovové sestavil. Samotné autorce šlo především o zobrazení dalšího nelidského mechanismu fungování systému. Zoufalí občané raději skočili pod jedoucí tramvaj nebo metro, pokud zjistili, že pospíchat do práce už nemá cenu.
Za cara i bez cara

Pozorovacímu talentu Garasjovové neunikne ani politický fanatismus, jehož negativní stránky poznala během tří let strávených ve Verchněuralském izolátoru nejen ze strany bolševiků, ale i ze strany anarchistů. Zde ovšem zůstává jen u krátké poznámky. K zásadnějším závěrům se vrací u jiných situací. Patří sem i stachanovská snaha o překonání vytčeného cíle – honba za nesmyslným množstvím procent, jež vedla ke snižování kvality výroby ve prospěch kvantity. Nepřekvapí všeobecná lhostejnost, s níž lidé svou práci vykonávali a s níž sledovali ekonomický úpadek, do něhož se země od šedesátých let propadala. Tehdy šla většina produkce z pásu rovnou do šrotu.
https://eshop.a2larm.cz/

Sovětská realita se ve Vzpomínkách anarchistky radikálně neliší od reality carského režimu. Zvyky mocných se vzájemně podobají a dobových potěmkiád se účastní všichni. Generální tajemník Chruščov po uspokojivé hostině ve vsi u Rjazaně ukáže všemocným gestem na koberec zapůjčený pro zkrášlení domácnosti a povolí hostiteli nechat si ho na památku.

Ovšem podobná představení nevymizela ani ze současného Ruska. Odehrávají se opakovaně znovu a znovu. Dnes je před Putinovou návštěvou trávník nabarven, aby byl zelenější, nebo je položen trávník dočasný, který se pak používá podle potřeby na různých místech po celou dobu prezidentské návštěvy. Bohužel nejen tento, ale i jiné lidské zlozvyky byly posíleny sovětským „zocelováním“ lidí. Přesto Garasjovová neztrácí víru v lidstvo. Knihu ukončuje poděkováním Alexandru Solženicynovi: „A měla jsem radost, že opět můžu, i když jen takhle, bránit ty principy, kterým jsem byla věrná i v mládí. Tak jako ‚se vítr oklikou vrací‘, já si budu vždycky pamatovat, že tuhle možnost mi dal náš ‚člověk z růžového domu‘.“

Autorka je komparatistka.

Verze pro tisk 25.6.2020 a2larm.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

Benefit na FNB Plzeň

24. 7. 2020, Plzeň

Akce na podporu místního kolektivu Food Not Bombs …(více)

DIY Publishing Workshop

29. 7. 2020, Praha

…(více)

Procházka po Žižkově anarchistickém

12. 9. 2020, Praha

Komentovaná procházka dějinami anarchismu na Žižkově …(více)

8. Anarchistický festival knihy (nové datum)

17. 10. 2020, Praha

Bude na podzim! …(více)

Neposlušné Brno

24. 10. 2020, Brno

První ročník Knižního festivalu radikální imaginace …(více)