Anarchistická federace

Píšou jinde : Nepokoje v USA: Proč pohár trpělivosti přetekl? A proč do něj policie přilévá?

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/06/nepokoje-v-usa-proc-pohar-trpelivosti-pretekl-a-proc-do-nej-policie-prileva/

Explozi protestů a násilných nepokojů ve Spojených státech může být zpoza Atlantiku těžké pochopit v plné šíři. Co všechno se skrývá za frustrací Afroameričanů?

Ve Spojených státech pokračují nepokoje a v návaznosti na ně se strhávají sochy, stahují filmy z distribuce a podobně. Někteří z mých známých mají pocit, že je to špatně, že se tomu může říkat cenzura nebo revisionismus. Hnutí Black Lives Matter ale chce o historii především otevřeně mluvit, ne ji zakázat. Nejde o vymazání zmínek o otroctví a útlaku z učebnic dějepisu, ale o to, abychom přestali tyto fenomény romantizovat. Udělali jsme si takové malé české drama z toho, že si někdo dovolil z HBO stáhnout snímek Jih proti Severu (na který by se stejně nikdo nedíval). Ale oni ho zase vrátí, jen s předmluvou vysvětlující dobový kontext. A to samé se nejspíš stane se sochami obchodníků s otroky nebo konfederačních generálů. Také bychom přece byli naštvaní, kdyby tu někde strašila socha Heydricha nebo Goebbelse. Ani tyto osobnosti nikdo z historie nemaže, jen se o nich dozvídáme v kritickém kontextu. Ostatně nad sochou Koněva se také rozčilujeme. Přestože ho v jednom výkladu můžeme vnímat jako hrdinu, spoustu z nás jeho pomník uráží, protože velel masakru v Maďarsku v roce 1956 a podílel se i na operaci u nás v srpnu 1968. Ruští politici se nám sice snaží tvrdit, že přepisujeme historii, jenže k pochopení historie máme knížky, ne sochy.

Proč je tedy současné dění v USA tak žhavé téma, které vnímáme tak rozdílně? Spojené státy mají před sebou ještě obrovský kus cesty k tomu, aby se vyrovnaly s rasismem. Když si totiž někdo tři sta let opakuje, že představuje „land of the free“ a že Spojené státy jsou jediný spravedlivý národ na světě, a přitom ještě před necelými šedesáti lety si zde nemohl černoch v autobuse sednout vedle bělocha, napětí se musí někde projevit. Vždyť i „otcové zakladatelé“ byli jedněmi z největších otrokářů – zatímco psali do ústavy, jak má každý člověk nárok na svobodu a hledání štěstí. Dokonce i Abraham Lincoln, kterého si dnes spojujeme se zrušením otroctví, nebyl tím altruistou, za kterého ho máme dnes. Černošské obyvatelstvo nevnímal jako zcela rovnocenné a jeho plán spočíval v tom, že osvobozené otroky odlifruje pryč z USA. Na jejich osvobození se díval jako na velice pragmatický způsob, jak ekonomicky oslabit Jih.
Nerovný závod

A současnost? Asi nejlepší analogie, kterou jsem slyšel a která aktuální situaci vysvětluje, zní takhle: představte si závod, kdy na jedné lajně stojí běloch a na druhé černoch, zazní startovní výstřel, ale černocha někdo drží za ruce, takže nemůže vyběhnout. Běloch mezitím uběhne pár set metrů a potom se rozhodne, že držet černocha za ruce v závodě není fér, a bylo by tedy dobré ho pustit a dát mu šanci. On ale už šanci vyhrát nemá, protože běloch je tak daleko, že jej nikdy nedohoní. A to se současné protesty snaží řešit. Nejde o to mít na papíře napsáno, že je všechno vyřešeno, a nevracet se k tomu, co bylo dříve. Je potřeba aktivně tlačit na to, aby se životní šance srovnaly.

    Institucionální rasismus v USA v mnoha ohledech stále funguje, i desítky let po zrušení segregačních zákonů.

Tím se dostáváme k událostem posledních týdnů. Video s Georgem Floydem je děsivé. Pravomoci policie v USA jsou za hranou jakéhokoli demokratického státu. Jistě, pořád se bude argumentovat tím, že za podobné případy mohou problémoví jednotlivci, jak je ale možné, že je jich mezi policisty tolik? Za současnou situaci přitom nemůže Trump – problém sahá mnohem hlouběji, až do Reaganovy éry a velký podíl viny na něm má například i Bill Clinton. Policie v USA se masivně militarizovala (prodávat armádní přebytky policajtům je dobrý kšeft) a snaží se své „hračky“ vyzkoušet akci. USA mají ale také největší populaci vězňů na světě: Spojené státy zahrnují pět procent světové populace, ale 25 procent světové populace vězňů. Celkové číslo se pohybuje okolo 2,3 milionu lidí. Zásadní je přitom nepoměr v procentuálním zastoupení černochů a bělochů ve věznicích. Už slyším námitky, že to vlastně potvrzuje, že „černoši jsou náchylnější ke zločinu“. To je ale nesmysl.

Schválně si někdy přečtěte třináctý dodatek ústavy Spojených států. Ten jasně říká, že se otroctví zakazuje. Ovšem s výjimkou toho, když je použito jako forma trestu. Především na jihu USA tak ihned po zrušení otroctví začala obrovská kampaň, v níž byli černoši zavíráni za naprosté drobnosti jenom proto, aby se jako levná pracovní síla vrátili do starodávného procesu nucené práce. Pochopitelně začala i štvavá kampaň, a to včetně filmu D. W. Griffitha Zrození národa z roku 1915, zobrazujícího černocha jako divocha, který chce jen znásilňovat bílé ženy. Tento film v podstatě znovuoživil aktivitu Ku-klux-klanu. Tato rétorika vedla mimo jiné k lynčování Afroameričanů a dalším zrůdnostem, jako byl například masakr v Tulse 1921. Když se k tomu přidají ještě segregační zákony Jima Crowa, zjistíte, že v některých částech USA pokračuje nepřerušená linka veřejně uplatňovaného rasismu od zrušení otrokářství až do roku 1965.

Nárůst vězeňství

USA tedy oficiálně přestaly být rasistickým státem, když byly zrušeny rasistické zákony, ale realita byla trochu jiná. V Americe začíná populační exploze – generace „baby boomerů“ dospívá a obecně roste vlna zločinnosti, ale pochopitelně, že je jednodušší hodit to na „kluky, co vypadají jinak“. Zvlášť když se můžete opřít o dlouhou historii rasistické rétoriky. Proto i dnes dále pokračují policejní kampaně cílící především na lidi, kteří nejsou běloši, a na chudé, a zpřísňují se zákony, které jsou nastavené disproporcionálně proti menšinám. Absurdním příkladem může být takzvaná válka proti drogám a fakt, že člověk je potrestán mnohem víc za držení cracku než za držení kokainu. Kokain je drahá droga, typická pro bohatší bělochy, oproti tomu levný crack se šíří v chudých čtvrtích, kde často žijí příslušníci menšin.

A tak od sedmdesátých let počet vězňů trvale narůstá. V nemalém množství případů jsou to lidé uvěznění za drobné delikty, třeba za držení malého množství marihuany a podobně. A tito vězni pracují téměř zadarmo – pěstují brambory, šijí rifle pro Walmart a podobně. Pro spoustu korporací je vězeňský systém skvělý byznys. Čtyřicet let ovlivňovaly americkou legislativu tím, že založily sdružení ALEC a tímto způsobem pak navrhovali zákony pro (většinou republikánské, ale i demokratické) zákonodárce, kteří je pak schvalovali. Pro příklad uveďme třeba Clintonovo „Třikrát a dost“ nebo reformy vedoucí k masivnímu navýšení počtu policistů. Ostatně není zvláštní, že prakticky jakýkoli problém v USA nyní řeší policie? Nejsou peníze na zdravotnictví, nejsou peníze na vzdělávání, ale policisté dostanou každou chvíli nový obrněný transportér. A mají takovou míru ochrany od vlastních odborů a legislativy, že i když jsou usvědčení z policejní brutality nebo z vraždy, velice často se jim nic nestane, nebo je trest proveden pouze na oko.
Systémové problémy

Institucionální rasismus v USA tedy v mnoha ohledech stále funguje, i desítky let po zrušení segregačních zákonů. Je tu sice diverzita na pracovišti, ale když firma v USA zaměstnává zástupce menšin, velmi často se jedná o špatně placené pozice. Ve zdravotnictví přitom nejsou menšiny dostatečně zastoupeny, což má závažné důsledky. Afroameričané se často bojí jít k doktorovi a ještě častěji na to nemají peníze, protože nemají dobré pojištění. Bílí doktoři jejich problémy leckdy přehlížejí a staví je do pozice pacientů druhé kategorie. Projevilo se to i při pandemii covid-19, jíž byla černošská populace zasažena disproporcionálně více, a to i kvůli tomu, že více Afroameričanů pracuje jako „essential workers“ (pracovníci nezbytní pro chod ekonomiky), a jsou tedy mnohem více vystaveni riziku nákazy. Kvůli výše zmíněné diskriminaci ve zdravotnictví může mít spousta z nich nediagnostikované potíže, které se projeví těžkým průběhem nemoci.
Alarm: vždycky na správné straně barikády.
Apolena Rychlíková

Policie vám jako příslušníkovi menšiny také nepomůže. Představte si, že žijete ve státě, kde máte šestkrát vyšší šanci na doživotní trest než bílá většina, a to jen proto, že máte jinou barvu kůže. Nebo si představte, že se bojíte o svůj život, kdykoli vás zastaví policajt kvůli běžné kontrole. Nevíte, jestli to skončí jenom šikanou, jako v případě muže, který dostal od policisty varování za to, že jel pětašedesátkou tam, kde byla povolená sedmdesátka, nebo jestli vás rovnou zastřelí před vaší ženou a dítětem, jako se to stalo Philandovi Castileovi. Anebo vás policie postřelí za to, že se snažíte pomoci autistovi, jako se stalo Charliemu Kinseymu. Nebo vás policie zastřelí v noci ve vašem vlastním bytě, protože má možnost vniknout tam jen na základě podezření, že by váš ex-přítel, kterého jste dva roky neviděla, mohl váš byt používat pro prodej drog. A je úplně jedno, že jste vyznamenaná záchranářka, jakou byla Breonna Taylor. Anebo si jdete zaběhat jako Ahmad Aubrey a zastřelí vás místní burani brokovnicí, protože si usmysleli, že jste určitě vykradli staveniště. A dle místních zákonů to bylo v pořádku, protože se snažili uskutečnit občanské zatčení! Kdyby k případu nepřitáhlo pozornost video zachycující vaši smrt, pachatele by za to nikdo nepopotahoval.

V takové pozici možná chcete věřit, že to je problém institucí, a ne vašich spoluobčanů. Že vaši sousedé se přece už dávno srovnali s minulostí a nejsou rasisti. Ale pak zjistíte, že si spousta z nich velice dobře uvědomuje vaši nevýhodnou pozici. Stejně tak si to uvědomovala Amy Cooper, která by určitě u svého dýňového latte tvrdila, že rasa neexistuje a že je liberální. Když ji ale místní ptáčník požádá, aby dala svého psa na vodítko, protože v dané části parku není povoleno volné pobíhání psů, zavolá policii s tím, že ji Afroameričan ohrožuje na životě, protože ví, že tohle ho vyleká, že policie proti němu půjde tvrdě, protože bylo řečeno to magické slovíčko.

A pak je tady George Floyd, jehož příběh vám snad dokázala odprezentovat i TV Prima, a nemusím se tedy k němu vracet. Ale co se stane, když o nepokojích informujete jako Afroameričan pro stanici CNN? Naprosto bezdůvodně vás zadrží v přímém přenosu, zatímco váš bílý kolega o dvě ulice vedle nemá žádný problém.

Ani volby vás nezachrání

Uvedené příklady představují jen naprostý zlomek všech případů, kdy systém, který tu má být od toho, aby vás jako občana chránil, zcela selhává nebo dělá úplný opak. Někdy pohár trpělivosti přetéct musel – a to se stalo právě teď. Policie přitom neustále přilévá do ohně a je extrémně brutální vůči demonstrantům. Trump nechává rozehnat mírumilovný protest slzným plynem. Pětasedmdesátiletý aktivista je povalen na zem s rozbitou lebkou. Děti končí se zraněními hlavy v nemocnici, protože do nich policie střílí gumovými projektily. Jistě si říkáte, proč tedy ti lidé provokují, vypalují výlohy a rabují? Proč vůbec protestují? Proč prostě nejdou k volbám?

Tak předně většina toho rabování je vedena oportunistickými skupinami a drtivá většina lidí, kteří protestují, se na tom nepodílí. Násilí je navíc velice často vyprovokováno právě policií. Viděli jste videa z demonstrací a to, jak je policisté potlačují? Proti tomu byla Národní třída v roce 1989 selanka, a přesto nám to stačilo k revoluci. Mimo to tam, kde policie ustoupila, nebo se k protestujícím přidala, mají demonstrace mnohem hladší průběh. A jak s tím souvisí nadcházející volby? Republikáni dobře vědí, že čím nižší je volební účast, tím větší mají šanci na vítězství. A také vědí, že menšiny nejsou zrovna jejich voličskou základnou. Všemi možnými prostředky se jim proto snaží volby zkomplikovat. Vězni a ex-trestanci tak třeba v mnoha státech nemají možnost volit. I proto se docela hodí zavřít kdejakého kluka za to, že si dal za sámoškou práska marihuany. Tímto způsobem můžete černošský elektorát připravit o statisíce, možná miliony hlasů.

Potlačování práva volit se ale samozřejmě děje i jinými způsoby – je tu například „gerrymandering“. Tento výraz označuje praktiku, kdy se volební okrsky rozdělují tak, aby bylo pro opoziční kandidáty těžší získat většinu. Tento systém se dá zneužít třeba tím, že místo toho, abyste měli geograficky logický okrsek, rozporcujete ho tak, aby sdružoval tradičně silně prorepublikánské voliče. Když se to pak spočítá většinově, nevyhraje demokratický kandidát najednou nikde, protože silné demokratické základny jsou roztříštěny. To se pochopitelně velice často dotýká především chudších oblastí s vysokým zastoupením menšin. Tento problém se do určité míry týká obou hlavních politických stran, ale častěji z něj profitují právě republikánští kandidáti. Anebo prostě v převážně černošských okrscích vytvoříte méně volebních míst. Zkomplikujete to místním voličům tak, že budou muset čekat dlouhé hodiny, zatímco v jiných čtvrtích mají lidé odvoleno za patnáct minut. Mohl bych pokračovat, ale snad jsem vám vykreslil obrázek toho, proč je důležité se o tomto tématu bavit a proč je důležité se znovu podívat nejen na minulost, ale i na přítomnost.
Kdo je bez viny, ať hodí kamenem

V Evropě a České republice zaujímáme trochu nadřazený postoj a myslíme si, že se nás to netýká, že tu rasismus není. A opravdu, institucionální rasismus je ve státech Evropské unie rozhodně menší problém než právě v USA. I tak se ale musíme ohlížet do historie. Byli to právě Evropané, kteří na obchodu s otroky zbohatli, i když si velice civilizovaně sami otroctví zakázali. Podívejme se na zrůdnosti, které Evropané v dobách kolonialismu napáchali v Africe. Leopold II. nechal v Kongu pozabíjet miliony lidí. Proč se o tom neučíme ve stejném kontextu jako o holocaustu? Proč si nepřiznat, že naši předkové byli rasisté a nepoučit se z toho tím, že se na ně kriticky podíváme? Potřebujeme to jako sůl.

A úplně na závěr se podívejme k nám do České republiky. Všichni víme, že tady máme takový ten kapesní rasismus: tykání lidem z vietnamské menšiny nebo to, že přidržíme kabelku pevněji, když do tramvaje nastoupí Romové, a dalo by se pokračovat. Také bychom se ale měli podívat na institucionální rasismus. Z mého pohledu je situace nejhorší ve školství. Kolik romských dětí skončilo ve zvláštních školách? Jak často slyšíme nevoli rodičů, když má třída jejich dítěte přijmout víc romských studentů? Kolik takových studentů kvůli okolnostem nikdy školu nedokončí a zůstanou v začarovaném kruhu chudoby? Pokud jste dočetli až sem a máte pocit, že byste v této věci chtěli nějak pomoci, zkuste to třeba tady. Je to dobrý začátek.

Autor nemá rád rasisty.

Verze pro tisk 21.6.2020 a2larm.cz

Píšou jinde

Odkazy