Zatímco jsme od dětství indoktrinováni myšlenkou, že v době kolapsu, pandemie či nouzového stavu se v lidech probudí „přirozená povaha“ a začne rabování, nepokoje a vzájemný boj o přežití, lekce z koronaviru nám ukazuje, že je to přesně naopak.

Není to vláda, kdo skutečně efektivně řeší dopady virové pandemie na naši společnost. Ta maximálně vydá to či ono nařízení. Jsou to samotní lidé, kteří spontánně a zdola vytvářejí paralelní organizační struktury, které nahrazují ty státní.

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Vláda nezvládla distribuci ochranných roušek, a tak běžní lidé začali roušky solidárně vyrábět těm, kteří je potřebují. Vláda není schopna zajistit dostatečné kapacity sociálních služeb pro seniory, na což reagovali běžní lidé spontánní kampaní skrze sociální sítě, kdy lidem bezplatně nabízí nákup, hlídání dětí či venčení domácích mazlíčků. Zdravotní personál kolabuje vyčerpáním, lidé po celé Evropě je solidárně podporují symbolickým děkovným potleskem. V Itálii, kde je karanténa absolutní, lidé komunikují skrze balkóny prostřednictvím hudby a zpěvu. A to stále není všechno. Školy a učitelé sdílejí své učební materiály, nakladatelství nabízejí knihy v elektronické podobě zdarma. Umělci přenášejí svůj program on-line skrze sociální sítě. Kapely hrají bez diváků a své koncerty umisťují na internet. A to vše ve společnosti, která nás od malička učí konkurenci, soutěžení a sobeckosti. Ve společnosti, kde je nám vštěpováno, že sami nemáme kompetence ani legitimitu něco organizovat, ve společnosti, kde se tvrdí, že bez státu a volného trhu by nic nefungovalo.

Ukazuje se, že když nabouráme logiku kapitálu (v současné chvíli neřešíme, jestli jsou trhy spokojené a jestli růst dostatečně roste), začneme dávat naší každodenní činnosti smysl a nepřemýšlíme, zda nám to či ono generuje zisk či výhody. Najednou vidíme, že naši sousedé, přátelé či kolegové v práci jsou nám mnohem blíže, než bychom si za běžného stavu připouštěli. Vydrží nám toto zjištění i poté, co nouzový stav skončí?

16.3.2020 oafed.noblogs.org