Skoro jedním dechem jsem přečetla vězeňský deník běloruského anarchisty Igora Oliněviče s názvem Jedu do Magadanu, kterou letos vydaly Nakladatelství ČSAF a Antifašistická akce. Ačkoliv kniha určitě neměla být „akčním románem“, hned v první kapitole do toho při čtení skočíte po hlavě: zatčení po útěku do Ruska na schůzce s bývalým soudruhem, který začal spolupracovat s policií. No, a pak už to jede: vazební věznice, mučení, setkání s jinými běloruskými politickými vězni, od antifa hooligana po manažery volebních kampaní protikandidátů na prezidenta, výslechy, mučení a tak pořád dokola do zešílení.
Oliněvič střízlivě popisuje fungování vězeňského systému, který je propojen s celým totalitním nastavením společnosti. Společnosti, která funguje na trestání těch, kdo se jakkoli nepřizpůsobí mantinelům režimu. Společnosti, kde je úspěch policie přímo navázán na počet zatčených a odsouzených a kde jako důkaz stačí jediné přiznání, často falešné nebo vynucené mučením.
Kniha je pečlivě opoznámkovaná, aby ti, kdo běloruskou politickou realitu a její postavy neznají, pochopili kontext. To dodává textu na naléhavosti a děsivosti. Osudy konkrétních lidí, spolu s daty jejich zatčení, uvedené v poznámce pod čarou vás při čtení neustále vracejí do reality: tohle není nějaká antiutopická fikce nebo dávná historie, žádný George Orwell ani Henri Charriére (ačkoliv podle toho, co se v knize děje, snad ani nevěříte, že to může být pravda), tohle se děje jen pár set kilometrů od nás, tady a teď.
Kniha končí odsouzením Oliněviče a jeho nástupem do transportního vlaku, který odsouzené veze někam daleko do vězení. Pro Oliněviče je jistý druh vysvobození – vše se v určitém smyslu vyjasnilo (třeba kdo ze soudruhů u výslechů udával, kdo ne), a hlavně: opouští Amerikanku, vazební věznici, kde byl dlouhé měsíce mučen pod velením běloruské KGB.
Na konci knihy jsou pak připojeny další texty, například jeho výklad stavu běloruské společnosti nebo zásady bezpečné komunikace politických aktivistů.
Když čtete o šifrování e-mailové komunikace nebo instant messagingu potom, co jste o pár stránek dříve četli o katastrofálních podmínkách ve věznicích, kde se zastavil čas tak před sto lety, přidáváte si další dílek té podivné skládačky, které se říká běloruská společnost.
Oliněvič do příběhu celkem organicky vplétá svoje politické názory a ideály, jinak to vlastně při psaní ani nejde. Obdivuhodné je (a snad to není jen literární retuše), jak si Oliněvič byl schopen udržet svou morální sílu a nenechat se tělesných a psychických mučením zlomit. I když ke konci knihy mi připadá, že ten vítězný úsměv trochu tuhne – a je to vcelku pochopitelné – a že do autorova tónu se vkrádá trochu té hrdinské rétoriky, je to skvělý text, který stojí za to číst jak z perspektivy anarchistické (a obecně politické), tak i literární.
Kniha navíc dostala docela pěknou podobu starého ohmataného a politého sešitu. Myslím, že o autentické opotřebování knihy se postarají prsty a hrnky čtenářů a čtenářek, který si tohle krátké, ale výbušné dílo mezi sebou budou půjčovat.
