Planeta hoří. Máme 12 let na to zastavit klimatickou změnu (jak dlouho že už se to říká?). Pořádáme demonstrace, blokujeme doly a elektrárny, přesvědčujeme všechny, co jsou ochotní nás poslouchat. Neměli bychom ale spíš otevírat šampaňské a radovat se, že tenhle šílený svět jde konečně do hajzlu?

Tak teď vážně: Ne, opravdu nemáme radost z klimatického kolapsu a nehodláme ho sledovat se založenýma rukama. Svět založený na nekonečné konkurenci sám sebe zahnal do kouta a na nás je situaci řešit. Nehodláme ale plakat pro svět, který nás do těhle problémů dostal.

Kdo, když ne my?

Že máme problém, se ví už dlouho. I přesto jsou hlavním výsledkem “snažení” politické reprezentace mistrovství světa v mlácení prázdné slámy, která se pravidelně opakují na různých konferencích. Předchozí generace ale planetu nezničily z nevědomosti, hlouposti nebo snahy nám připravit dobrodružný život v post-apokalyptickém světě. Následovaly jen logiku, kterou i do nás tlačí denně ve škole, v práci, když otevřeme internetový prohlížeč nebo zapneme televizi. Logiku, která říká: “Zisk je na prvním místě. Konkurence je přirozená. Solidarita neexistuje.” Tahle logika vedla k přesvědčení, že je v pořádku vykořisťovat lidi, zvířata i přírodu. Ale každé vykořisťování jednou narazí na odpor. Po celém světě nás miliony vychází do ulic a stále více z nás si uvědomuje, že změna nepřijde s lepšími politiky nebo zodpovědnějšími firmami. Že pro záchranu světa ho musíme změnit od základu. Že systém ostrých loktů probouzí v lidech to nejhorší vidíme každý den. Proto potřebujeme společnost, která bude rovnostářská. Už dnes se učíme organizovat s ostatními, bez šéfů, vůdců nebo celebrit.  

Nestačí svět analyzovat, je třeba ho změnit

Vědci sice předpověděli tenhle vývoj, ale co se řešení týče, věda dřív postaví Elonu Muskovi rezidenci na měsíci, než vyřeší klimatickou katastrofu. Věda je totiž výborná v analyzování problému, potřebujeme ale řešení, na kterém se budou podílet všichni, ne jen úzká skupina odborníků. Proto si musíme umět představit tenhle svět jinak. Po cestě k němu navíc číhá spousta slepých uliček a falešných zkratek. Jednou z nich je představa, že planetu zachráníme tím, co budeme (nebo nebudeme) nakupovat. Vyladit životní styl podle posledních zelených hip trendů stojí spoustu času a peněz a na současném systému to vůbec nic nemění. Radši tak investujme náš čas a energii do toho, aby se změnily podmínky, ve kterých žijeme. Dalo by se říct, že zabalit oba Klause do plastu a poslat je soukromým tryskáčem na Antarktidu by bylo ekologičtější, než si celý život hlídat uhlíkovou stopu.

V kapitalistické distopii vše souvisí se vším. Že děti ve třetím světě šijou hadry, co se pak vozí přes půl světa lodí, ani to že fašista Bolsonaro pálí v Brazílii lesy vlastní země, není projevem nelogičnosti systému. Naopak to z ekonomického hlediska dává naprostý smysl. Nasrat na takovou logiku! Bojovat proti ní bude vždycky lepší, než se hádat o lifestylových malichernostech.

Všechno, nebo nic

Stojíme na rozcestí. Na jedné straně svět nekonečné honby za ziskem, svět, kde demokracie znamená jednou za čtyři roky hodit lístek do krabice, svět, kde je úspěch podmíněn bezohledností. Na té druhé svět rovnosti a solidarity, který musíme vytvořit. Starý svět totiž skončí, ať se nám to líbí, nebo ne.

Na místo kapitalismu potřebujeme ekonomický systém, jenž dá do popředí péči – péči o druhé i o planetu. Dosáhnout ho nebude jednoduché. Spoustu se toho bude muset změnit. To, jak a proč pracujeme, jak se vyrábí a distribuuje energie, jak se přepravujeme z místa na místo… Budeme muset nalézt opravdu demokratické systémy rozhodování či přehodnotit, jak vypadají města. Úkol to bude těžký, ale nezbytný. Budování nového světa je jedinou alternativou klimatické apokalypsy. Jiný svět je nevyhnutelný.

„…můžou nechat svět v troskách, zatímco zmizí v propadlišti dějin. My se trosek nebojíme, my zdědíme Zemi. Nosíme nový svět v našich srdcích. A ten svět roste každou vteřinou.“ (Buenaventura Durruti, bojovník proti fašismu, Barcelona, 1936)

22.9.2019 k115.org