Anarchistická federace

Píšou jinde : Kde hledat extremisty

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://a2larm.cz/2019/01/kde-hledat-extremisty/

Je bývalý předseda ODS, který chce omezit volební právo a posílat lidi do pracovních táborů, extremistou? Proč nám na to policejně-politologický komplex, který se v Česku zabývá extremismem, zatím neodpověděl?

Ondřej Slačálek

Na tři věci kolem vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika by se nemělo zapomínat. Tou první je zápas o charakter města a o to, do jaké míry má být podřízen vlastnickým právům (a jejich zneužívání, které je nepřijatelné i podle současných zákonů). Tou druhou je nehorázný postup exekutora, který zmrazil jedné člence kolektivu Kliniky účet, aby mu neutekla pohádková, soudem dosud neschválená odměna. Sbírka na Kliniku se tak stává palčivým testem, zda často skandované heslo „Naší zbraní je solidarita“ opravdu platí. Třetí pamětihodností jsou výroky, které na adresu Kliniky pronesli protagonisté ODS devadesátých let. Jakkoli bylo špinění Kliniky pozoruhodné i z mnoha dalších důvodů (třeba tím, že vůbec nešlo odlišit nahnědlou stoku Parlamentní listy od Primy či Reflexu), výroky představitelů porevoluční pravice byly přímo odhalující.
Ve vlastnictví věřiti budeš

Exprezident Klaus označil Kliniku za důležitější než eurovolby. To, že se tak dlouho udržela, prohlásil za důsledek „politické korektnosti“. Výroky o fetišizaci a demokratizaci vlastnictví mu prý „zvedají tlak“, nikdo prý se proti těmto výrokům „neohrazuje a nezdůrazňuje, že soukromé vlastnictví nelze zpochybňovat. To, co si dnes dovolují zastánci Kliniky, by si po roce 1989 nedovolili ani komunisté.“ Je pozoruhodné, jak vrchní vymítač „politické korektnosti“ zdůrazňuje, že kritika vlastnictví má být nemyslitelná a nepřijatelná. Ve věci, na níž mu záleží, má tedy být politická korektnost jako řemen.

Bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek, proslulý svého času požadavkem omezit volební právo pouze na plátce přímých daní (tedy podle něj samotného jen asi na třetinu populace), pak rovnou řekl, že obyvatelé Kliniky patří do pracovních táborů. Jeho výrok, zveřejněný příznačně v jedné z pravidelných glos publikovaných na Parlamentních listech nevyvolal větší ohlas.

Pobouření bylo místo toho vyhrazeno pro slova mluvčího Kliniky o demokratizaci vlastnictví. Dlouholetý člen ODS (předseda rady České televize v době takzvané televizní krize) a expert na extremismus Miroslav Mareš posléze odpovídal Lidovým novinám na otázku, jak by tato slova expertně klasifikoval. Dozvěděli jsme se od něj pochopitelně, že jde o levicový extremismus. „Zpochybňují jedno z důležitých ústavních práv a útočí proti základům demokratického státu,“ pověděl expert plamenně. K tomu, zda náhodou proti důležitým právům a základům demokratického státu není posílání lidí do pracovních táborů, které zaznělo z úst jeho bývalého stranického souputníka, se expert nevyjadřoval. Nikdo se ho ostatně ani nezeptal.

Nelze se divit, že česká politická pravice má zájem na naprostém znepřijatelnění jakýchkoli pochybností o vlastnictví. Bývalý prezident, kterého i s početnou suitou kdoví za co platí nejbohatší český oligarcha, i bývalý místopředseda strany, zbohatlý pochybnými transakcemi kolem Knižního velkoobchodu, mají těch důvodů možná ještě víc než kdo jiný.
Policejně-politologický komplex

Pokud jde o experta Mareše, jeho slova nepadla ve vzduchoprázdnu. Ač se mnohokrát vyjádřil, že je osobně proti kriminalizaci politických názorů, je zároveň tvůrcem čehosi, co lze označit jako policejně-politologický protiextremistický komplex. Funguje jednoduše. Profesor Mareš a jeho následovníci klasifikovali ve svých textech „sprosté podezřelé“, policisté je sledovali a stíhali. Honili se okrajoví vylepovatelé samolepek a přehlíželo se rozšíření rasistických postojů ve velké části společnosti. Masivně se nasazovala policie proti jakémukoli narušení soukromého vlastnictví obsazením prázdného domu, a zanedbávala se ekonomická kriminalita, mafie, korupce a rozkrádání evropských fondů, právě tak jako velkolepé (a legální) popírání vlastnických práv exekutory a na ně napojenými advokáty, schopnými z bagatelních pohledávek udělat i desetitisícové a statisícové dluhy. Před nimi ochrana vlastnických práv najednou neplatila…

Mistrovským dílem onoho policejně-politologického komplexu byla kniha Terorismus v ČR, již vydal Miroslav Mareš roku 2005. Mnozí její čtenáři i recenzenti se ušklíbli: stovky stran o tématu, které neexistuje. A skutečně. Kniha byla dokonalým katalogem sprostých podezřelých ze společenského okraje, anarchistů, krajní levice, ekologů, krajní pravice, etnických menšin a dalších. Autor dané prostředí vždy charakterizoval jako zdroj potenciálního ohrožení, shrnul sebebagatelnější násilné incidenty s ním spojené, aby nakonec konstatoval, že zatím ještě k terorismu z tohoto zdroje nedošlo. Vtipkoval jsem tehdy, že autorovi nějak vypadla kapitola o liberálně demokratickém terorismu – případová studie ODS. V té by mohl podobně nepřátelsky shrnout ideologii a mnohé fanatické nálady tehdejších Klausových straníků, výhrůžky násilím či přímo ataky adresované třeba „zrádcům“ Rumlovi a Pilipovi, a kapitola s podobnou výpovědní hodnotou jako ty zbývající by byla na světě… Dnes už se tomu nesměju. A to nejen proto, že tento proud už sotva lze označit jako „liberálně demokratický“.
Co přijde příště?

Jak ukázal případ Fénix, pokud na někoho na dostatečně dlouho zaměříte policejní pozornost, klidně se vám může podařit i vyrobit teroristu. Jen pokud to pak soudí někdo soudný, má policie smůlu, že neprokáže, jestli s myšlenkami na romantické výbuchy vlaku s municí přišli podezřelí z terorismu, nebo jim je vsugerovali sami infiltrovaní policisté, hrající ať už záměrně či ne roli provokatérů. Vzhledem k tomu, jak podivně může fungovat skupinová dynamika, nevědí to už dost možná ani oni nasazení policisté…

Odhalování teroristů po česku skončilo spektakulárním fiaskem. Vyšlo na povrch, že vyprávění o rozsáhlé teroristické síti je v „akci Fénix“ buď příběh policejní provokace, nebo zcela zpackaného a soudně nepoužitelného policejního vyšetřování. Namísto sebereflexe rozjíždí český protiextremistický policejně-politologický komplex druhé kolo procesu. Tentokrát půjde o nezastřeně politický proces. Na základě paragrafu o „podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“, podle nějž byli dosud souzeni převážně jen neonacisté (a i ti jen někdy) mají být nyní odsuzováni autoři jakýchsi anarchistických prohlášení prostě za to, že napsali anarchistická prohlášení. Pokud uvážíme, že se daný paragraf nepodařilo aplikovat ani na stalinisty bagatelizující stalinské zločiny, je s podivem, že má nyní být uplatněn na hnutí tak mnohoznačné jako anarchismus. Jeho stoupenci se budou moci vcelku přesvědčivě hájit, že chtějí svobody lidí naopak rozšiřovat. Bude dalším krokem třeba vyškrtání Fráni Šrámka a Karla Tomana z čítanek? Označí jejich přítomnost v dějinách literatury nějací specialisté na bezpečnost za „hybridní hrozbu“?

Byl jsem dlouhá léta propagátorem anarchismu a i dnes bych své politické názory označil jako postanarchismus. Nevěřím sice v možnost uskutečnění anarchistické utopie, ale pokládám za podstatnou neustálou kritiku moci a nadvlády ve všech jejích podobách a domnívám se, že myšlenky sebeorganizace, přímé akce a spontánní solidarity jsou pro humánní společnost klíčové. Jsem tedy v této kauze bezpochyby „podjatý“. Nicméně o nic víc podjatý než expert hlásící se k politické pravici a neustále zdůrazňující symetrii mezi pravicovým extremismem, který se projevuje rasistickými vraždami, a „levicovým extremismem“, který se projevuje kritikou soukromého majetku.
Myslet okraje

Václav Walach a Petr Kupka nedávno kritizovali Marešovy výroky o extremismu obyvatel Kliniky i samotné používání pojmu extremismus v pozoruhodném a inspirativním článku. Na jejich textu lze ocenit mnohé – mimo jiné i to, že vnášejí do debaty perspektivu Marešových studentů a tím i respekt k bývalému učiteli a názorovému oponentovi. To je důležité, levice by neměla spadnout do tupého záští, jaké bylo charakteristické pro útoky neonacistů na Miroslava Mareše, a měla by mít ke svým oponentům lidský respekt. Pádná je také kritika pojmu extremismus – podle autorů nic neobjasňuje a je pouze nástrojem kriminalizace a vylučování. To je bezpochyby důležitá část pravdy, a ve světle fungování policejně-politologického komplexu velmi důležitá část pravdy.

Na druhé straně se mi zdá, že jejich článek předpokládá dvě utopie. Utopii světa, v němž žádný hlas není vylučován a odstrkován, a utopii světa, v němž pojmy věrně zrcadlí realitu. A to zas ne!

Jsou postoje, které je třeba vylučovat, a s autory bychom se na tom myslím shodli. Rasismus, antisemitismus nebo třeba stalinismus si zaslouží jasné odmítnutí a jiný status než jiné názory. A pojmy budou vždycky nejen přibližné, ale také různě politicky používané. Namísto (nebo přinejmenším vedle) hledání nějakého ideálního jazyka s lepšími pojmy (které pak v rámci současných mocenských vztahů s největší pravděpodobností sehrají celou hru nanovo) bychom se měli snažit o tvořivé, kritické a třeba i subverzní používání těch stávajících.

Tematizovat krajnost a extrémnost není, myslím, samo o sobě špatně – pokud se z toho nestane alibi pro střední proud, ale spíš indikátor jeho postojů. Například není jedno, když se postfašista Dugin stane učitelem geopolitiky pro ruské vůdce a důstojníky nebo když někdejší prezident Klaus najde oporu u krajních pravičáků a antisemitů z okruhu Akce DOST. Můžeme zde, jako v mnoha jiných případech, mluvit o extremizaci, posunu hlavního proudu do krajností. Je podstatné to vidět.

A právě tak, když už to nedělají Lidové noviny, bychom se zkrátka měli Miroslava Mareše zeptat: není váš bývalý stranický kolega Miroslav Macek, který hlásá omezování volebního práva a rád by posílal lidi do pracovních táborů, také extremista? Nepokládáte jeho výroky také za „útok na důležitá ústavní práva“ a „proti základům demokratického státu“? A nepokládáte je za závažnější než (ústavně zcela konformní) debatu o mezích soukromého vlastnictví? Pokud ano, proč o něm a jemu podobných nemluvíte a nepíšete se stejnou či (vzhledem k jeho postavení) větší vervou než o squatterech? Pokud ne, co to vypovídá o vašich vlastních postojích?

Autor je politolog a novinář.

Verze pro tisk 31.1.2019 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy