Anarchistická federace

Píšou jinde : I my jsme Klinika

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://a2larm.cz/2019/01/i-my-jsme-klinika/

Zveřejňujeme dopis Kolektivu dětí a rodičů MamaTata, který na Klinice provozoval nezávislou předškolku.

Ihned po vyklizení Autonomního sociálního centra Klinika se za tento žižkovský squat postavila celá řada skupin. Patří mezi ně například kolektiv feministických křesťanek RFK, který v dopisu zveřejněném na Facebooku popisuje, jak důležitá byla infrastruktura Kliniky pro jejich fungování. „Klinika nás také inspirovala důrazem na společenství, které se stalo naší alternativou k asociálním církvím, myšlenkou solidarity a kreativitou ve veřejných vystoupeních,“ uvádí skupina. V podobném duchu mluví na obranu centra i Anthropictures, nezávislá výzkumná organizace, která přispívá k řešení společenských výzev aplikováním přístupů sociokulturní antropologie. Ve svém vyjádření uvádí, že Klinika „dokazuje, že existují způsoby jak ‚žít město‘ bez nutnosti podléhat tržní logice a všudypřítomným ekonomickým tlakům“ a celý projekt hodnotí za velmi přínosný pro město. Vzhledem k tomu, kolik skupin mohlo díky centru fungovat, se dá předpokládat, že se na obranu Kliniku postaví další pražské i mimopražské skupiny.

Na Klinice mohla být i školka

Vzhledem k vyhrocené debatě kolem ASC Klinika jsme se rozhodli zveřejnit dopis nezávislého Kolektivu dětí a rodičů, sdružených pod jménem MamaTata, který na Klinice více než rok provozoval každodenní školku a s lidmi z Kliniky úzce spolupracoval po celá léta.

„V době, kdy Autonomní sociální centrum Klinika vzniklo, jsme měli malé děti. Náš kolektiv dětí a rodičů MamaTata v té době už provozoval pravidelnou ‚předškolku‘ a poté, co byla s aktivisty uzavřena smlouva, jsme se rozhodli každý týden potkávat právě tady – přišlo nám důležité ukázat, že Klinika má být inkluzivním prostorem pro všechny včetně dětí. Oškrábali jsme zdi, vymalovali, zařídili si kuchyň, sehnali koberce a nábytek a mohli jsme začít. Dvě místnosti a úžasná zahrada se pro nás na několik let staly cenným zázemím. Scházeli jsme se tu, učili děti první básničky, vytvářeli prostor pro různé aktivity – nejen pro nás, ale i lidi zvenčí –, občas přišel někdo udělat divadlo, jindy si děti prostě hrály a my sdíleli zkušenosti s péčí o ně. Po vypršení nájemní smlouvy jsme na podporu centra uspořádali happening přímo v budově ÚZSVM.

A2 předplatné

Jak děti rostly, chtěli někteří z nás posunout MamaTata na jinou úroveň. Takovou, která by rodičům poskytla chvíli volna pro práci či studium. Tak se zrodila idea komunitní ‚školky‘, ve které se rodiče střídají v roli průvodců a vzájemně se starají o děti. Na začátku jsme vůbec nevěděli, do čeho jdeme ani jestli to bude fungovat. Ale měli jsme děti ve věku, ve kterém nemají v Praze šanci dostat se do školky, neměli jsme peníze na podobná soukromá zařízení (dnes klidně deset tisíc za měsíc) a měli jsme chuť zkusit to jinak – s respektem k dětem a k jejich potřebám nebo se zdravou stravou. I pro squattery samotné bylo takhle těsné soužití s dětským kolektivem těžko představitelné a budilo obavy. Museli jsme o tom hodně mluvit, hledat takovou podobu, která by byla pro všechny přijatelná. Na Klinice se totiž rozhoduje konsenzem a jakmile by byl jeden jediný člověk proti, tak by se nic takového nemohlo uskutečnit. Nakonec jsme to spolu zkusili a dá se říct, že každodenní praxe v tom nejlepším předčila očekávání. V té době taky podlahu Kliniky oživily natištěné dětské stopy, které dětem pomáhaly najít cestu z našeho zázemí na zahradu a zpět.

Následoval krásný rok, kdy jsme s dětmi denně ťapali Parukářkou, Vítkovem nebo lesoparkem na Krejcárku a naším cílem byla vždy Klinika, kde nás čekal veganský oběd. Odpoledne jsme často trávili na zahradě – děti slézaly tamní kopec a podnikaly objevitelské výpravy do křovin nahoře, ke svačině jsme jedli jablka a hrušky ze stromů. Oblíbenou disciplínou bylo i rozbíjení ořechů dlažební kostkou, nebo pomáhání se zaléváním komunitních záhonků. K rozloučení v závěru dne nám sloužil proutěný domeček.

Na jaře 2016 Správa železniční dopravní cesty poprvé vypnula vodu a chvíli to také vypadalo, že hrozí brzké vyklizení. Zvládli jsme naši autonomní dětskou skupinu provozovat ještě nějaký čas v hodně polních podmínkách, ale s koncem školního roku nás nejistota vyhnala. Báli jsme se, že s náhlým vyklizením Kliniky skončí i náš projekt, který v té době umožňoval mnohým z nás pracovat. Je to paradoxní – Kliniku pořád někdo kritizuje za to, že je prý sídlem pro různá ‚nemakačenka‘, a přitom právě díky Klinice mohlo několik rodičů pracovat.

Přestěhovali jsme se do obecního nebytového prostoru, platíme nájem, na který skutečně skládáme korunu ke koruně, velmi pomalu a nesnadno se sžíváme s novými sousedy (ano, s těmi domnělými feťáky a alkoholiky bylo nalezení rovnováhy mnohem jednodušší a přívětivější, jak pro nás, tak i pro děti) a strašně nám chybí velká zahrada.

Kliniku ale děti neopustily. Narodila se nová miminka, a tak v podobě MamaTata ‚new generation‘ opět domem zněly dětské básničky. A my jsme se tam vždy rádi vraceli a uspořádali tu divadélko, tu karneval, tu dětskou diskotéku – pro děti z širokého okolí, které do centra skutečně chodily.

I my jsme Klinika.“

Verze pro tisk 22.1.2019 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy