Anarchistická federace

Píšou jinde : Čas politruků

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://a2larm.cz/2019/01/cas-politruku/

Autoritářství má různé zdroje. Vyklizení Kliniky, mediální „zprávy“ i raport BIS dokládají, že spory o holá fakta nestačí. Je potřeba zvažovat smysl dění.
Martin Hekrdla

Profesor Martin C. Putna si pár dní po zahájení exekuce Autonomního sociálního centra Klinika v Praze na Žižkově v Českém rozhlase ironicky povzdechl: „Pokud (…) je ideálním reprezentantem naší společnosti exekutor, výborně, to nás čekají dobré časy (…).“ Ano. Má-li totiž skoro desetina Čechů na krku exekutora, protože kdysi podrželi v chodu ekonomiku koupěschopnou poptávkou s pomocí nějaké „rychlé půjčky“ (anebo, dejme tomu, nezaplatili pokutu za černou jízdu), je smutná jízlivost literárního vědce zcela namístě. Musíme ji přijmout i od katolického soklu „pražské kavárny“, souhlasíme s ním. Jakkoli se divíme, proč si kulturně puncovaná osobnost, splývající s duchem Listopadu, nejspíš nikdy nepoložila otázku, zda se nám zhmotnělý přízrak „ideálního exekutora“ nevynořil přímo z růžového oparu pravdy a lásky.

Ten dnešní povzdech autentické frustrace intelektuála je nejen neúplný, ale i trochu nepřesný. Soudní vymetač Kliniky JUDr. Ivo Luhan totiž jednu krátkou chvíli vypadl z verbálních rituálů práva, podobných hlasitému čtení etruského mága z jater, a bez varování se vypravil do nedávné historie (jistěže historie temné, neboť ta světlá představuje za každého režimu, jak je všeobecně známo, vždycky jen současnost). Po konstatování (od 10,45 minuty záznamu), že „není možné připustit, aby se do soukromoprávního objektu nastěhoval protiprávně někdo jiný“, dodal srdnatě, ze všech stran obklopen levičáckým nepřítelem (a ovšem také tlupou vlastních sekuriťáků): „Takové podmínky tady byly, když místní národní výbor do něčího rodinného domku někoho nastěhoval a byly tam dva byty.“ Tohle ovšem není glosa právníka, ale politruka. Je to ideologický útok bytostné spravedlnosti, která má certifikát „konce dějin“, proti esenciální nespravedlnosti minulé, proti ďáblovu chlupu ležícímu v cestě na pochodu ke slunci demokracie. Po takové tirádě „nevěřícím“ nezbývá než přejít na pravou víru, anebo odevzdat duši plamenům.
Nebezpečné dějiny

Nechme stranou, že aktivisté spjatí s žižkovskou Klinikou neobsadili obydlený rodinný domek s nadměrnými metry nebo snad cizí zahradu, na níž majitelé „málo sedí a pijou kafe“, jak nás strašil známý – do hloubi duše ideou demokratizace vlastnictví otřesený – psychopat z Barrandova v jedné ze svých nesčetných televizních exhibicí. A jenom připomeňme holý fakt, že exekutorův výlet do popela žhavých dějin je velmi riskantní. Vždyť doba ještě o něco mladší přinesla v devadesátkách zakladatelské akty tohoto režimu v podobě plesu zlodějů s rozkrádanou tombolou, ba i rozkládajících se těl jejich bílých koňů v zatavených sudech pod hladinou přehrad. Éru organizovaných podvodů i vražd, praní peněz veksláctva „reálsocu“, bankovního ráje pro otrlé šíbry, elegantních divokých převzetí základních kapitálů a prorůstání státu s organizovaným zločinem. Éru, která se sama cudně reflektovala jako doba „náskoku ekonomů před právníky“ a hlavně svým jediným účelem: vytvořit neprodleně třídu vlastníků nikoli zahrad „na kafe“ či rozpadávajících se městských doupat, nýbrž základních produkčních prostředků s klíčovým sociálním dopadem. Jen ekonomický chomout nad společností mohl při ovládání lidí uvolnit cestu přečetným smluvním i veřejným svobodám a zároveň dostatečně účinně nahradit předcházející „stranické právo“ a politickou policii. A jinými – obecně přijímanými, a tudíž legitimními – formami plnit v důsledcích velmi podobnou totalitní funkci.

Podstatné je, že teprve potom bylo možné nechat právníky, aby ekonomy – a někdy i zloděje – doběhli. Teprve docela nedávno nastala chvíle, kdy mohli notáblové najednou zvednout transparent s prastarou maximou právního státu: „Ať zhyne svět, jen když je naplněno právo.“ Ať třeba po dramatickém konfliktu s exekutory tísněný chudák skočí z balkónu, ať se jiní zoufalci co nejvíce hodin drží navzdory sekuriťákům na střeše, kterou měli pár plodných let nad hlavou, provozujíce smysluplnou, kulturní a eticky bezúhonnou činnost, snad v trochu naivní snaze chovat se natolik „autonomně“, jako kdyby už hrubých a pokryteckých světa řádů nebylo. A tak možná předjímat jinou budoucnost, v níž by se člověk nemusel degradovat úplatným výkonem hovadností. Ať je Klinika znovu vybydlena a ať třeba tentokrát spadne dřív, než její hrdý majitel (Správa železniční dopravní cesty) zahájí rekonstrukci pro Alibabu a čtyřicet úředníků. Ať lidé, kteří nemají kam jít, třeba umrznou, selže-li letos globální oteplování. Jen když se Jaromíru Soukupovi dostane právní jistoty, že mu doopravdy nikdo – třeba v nutné obraně, krajní nouzi či jen v záchvatu zdravého vkusu – tu jeho pitomou televizi nesebere. Všem je všechno jasné.

Proč tedy exekutor jako profík na okamžik nedržel basu se slepou spravedlností na plujícím obláčku práva a proč na moment zašilhal do vždycky sporného výkladu dějin? Protože dějiny se znovu pohnuly a základy dalšího zpuchřelého režimu se jeví být opět vratké. Hluboké pochybnosti dnes znovu zaplavují zneklidněné kolektivní vědomí, ať už jeho části vycházejí z jakýchkoliv (ne)konformních tradic, pravd nebo i bludů. Nikdo bezpečně neví, co je co.

A2 předplatné

Politruci se líhnou v jinak řádných institucích a vstupují na scénu právě v takovémto čase nejistot, tušené křehkosti a netušených přesahů. Je to čas, v němž se může stát, že Martin C. Putna učí anarchisty rétorice, spatřiv v záboru jejich sídla „neblahé znamení“ (byť zatím zejména v teologickém smyslu). V čase politruků odpadá dosud tak umně předstíraná objektivita médií – viz vpravdě goebbelsovský difamační šot televize Prima o Klinice). Rafinovaní alarmisté – jako Václav Klaus mladší – zase s poukazem na autonomní Kliniku varují před „rozkladem státu v přímém přenosu“, v jehož rámci probíhá „souboj nové neomarxistické levice o stát a destrukci společnosti“. Tato „nová levice“ prý pracuje – na rozdíl od komunistů starého režimu – „orwellovštějšími verbálními prostředky – vlastnictví bude demokratizovat“. A protože v tomto manichejském střetu podle Klause mladšího „síly jsou zhruba vyrovnané“ a obsazená Klinika byla tak vlastně součástí mainstreamu, implikuje takováto formulace, plná slov převzatých z fašosféry, jedině silová řešení. To, čeho se začínají bát, nejsou totiž nějaká „autonomní centra“ s přednáškami feministek a neziskovou cyklodílnou, ale demokracie vůbec, demokracie v celém svém šťastně mlhavém, a proto i stále živoucím obsahu. Demokracie totiž může – a často i musí – vlastnictví zpochybňovat, i kdyby se ústavní soudy rozkrájely.
Školní inspekce BIS

V čase politruků a znejistělého světa vstupuje znovu do dějin ideologicko-politická policie. V případě České republiky to platí doslova. V poslední zveřejněné výroční zprávě Bezpečnostní informační služby (BIS) čteme v tabulce „Ruská hybridní strategie v kostce“ heslovitě toto: „(Pro)sovětská interpretace moderních dějin, trvající vliv sovětské propagandy.“ Nejdelší poznámka pod čarou, kterou zpráva obsahuje, zní jako práskání bičem: „Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny [Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.], tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.“ Potud naši ostražití agenti BIS v roli školních inspektorů.

Co z toho plyne? Jsou-li operačním základem ruské výbojné strategie naše učitelky dějepisu a češtiny, otřásá-li liberální demokracií české národní obrození 18. století a skoro tři dekády po rozpadu SSSR ještě i sovětská ideologie, potom chápeme, že i hmatatelná existence autonomní Kliniky představuje smrtelné nebezpečí. Putin přece vede hybridní válku všude, kde nechal tesař díru, například i v oválné pracovně Bílého domu ve Washingtonu. Těžko se potom divit, že náš ministr školství, mládeže a tělovýchovy Robert Plaga nesvolal tiskovou konferenci, na níž by vpád agentů tajné služby do českého školství, výkladu dějin a mateřského jazyka ostře pranýřoval jako nepřístojný závan minulé totality. Místo toho po schůzce s ředitelem BIS jen konstatoval, co prý schůzka „potvrdila“ (sic!): že „v této době hybridních hrozeb je víc než kdy jindy potřeba věnovat pozornost vytvoření dostatečného prostoru pro vyváženou výuku moderních dějin“. A že to by „měl být také jeden z cílů revize rámcových vzdělávacích programů“. Možná by pro začátek stačilo rozeslat metodický pokyn, aby se v hodinách českého jazyka a literatury vyzvedla prozíravost putimského vachmajstra Flanderky, který odhalil Josefa Švejka – při jeho podezřele bludném putování k 91. regimentu – jako ruského špiona. Ale co potom v literatuře s „rudým komisařem“ Jaroslavem Haškem, v určitém období prokazatelným šiřitelem sovětské ideologie? Ideologizovaná exekutorská demokracie dějepisných agentů a klausovské propagandy to opravdu nemá lehké. Vždyť u příležitosti „klinické smrti“ na Žižkově řeší pravicoví libertariánští právníci i problém, jak přistupovat k otřesné skutečnosti, že houf zlodějů okradl stát, známého to velezloděje. Výjimečně se plně staví na stranu státu…

Nemají to lehké různé části fragmentované občanské společnosti a jejich příležitostní mluvčí, takzvaní organičtí intelektuálové. Vím, že mnozí liberální i levicoví obhájci Kliniky – také empatický katolík Martin C. Putna – mají v případě Ruska (nebo Číny) sklon sdílet analýzu BIS a tajným agentům výlet do školních osnov spíše prominout. Stále ukotveni v západovýchodním manicheismu studené války, který dnes masové sociální rozhořčení – „havloidní“ elitě naschvál – obkresluje v opačném gardu, nejsou s to postřehnout různé, zdánlivě nesouvislé a protikladné zdroje autoritářské sněhové koule, která se nám po svahu dějin rozkutálela. Uniká jim, že – vyjádřeno příkladem Ukrajiny – fašizující autoritarismy stojí zároveň za Donbasem i proti Donbasu. Fašismy nejsou jen různé převleky našich odvěkých nepřátel na Východě (nebo na Západě). Fašismy, vždy přizpůsobené národním tradicím a mimořádně flexibilní vůči aktuálním potřebám klíčových frakcí vládnoucích tříd, byly nakonec vždycky jen originálními skládačkami zdánlivě se vylučujících součástí. Ne, ještě zdaleka nevyhrály. Běží však již čas politruků, práskačů, agentů ve školních škamnách, zostřených mediálních klausismů a pilných exekutorů co nejtvrdší aplikace práva. Zvažují, jestli projdou.

Autor je politický komentátor.

Verze pro tisk 18.1.2019 a2larm.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

7. narozeniny Salé

1. 3. 2019, Praha

Oslava samosprávného prostoru na Žižkově. …(více)

Benefice na azyl pro zvířata

9. 3. 2019, Praha

Pouštěčka desek a vegetariánské občerstvení …(více)

Spring Zine Party vol. II

4. 5. 2019, Praha

DIY zine fest / bands / vgn food / bar / skate / čítárna …(více)

Anarchist Bookfair

18. 5. 2019, Praha

7. ročník pražského anarchistického festivalu knihy …(více)