Americký ekonom Michael Hudson napsal revoluční knihu o historii dluhu.

Nová kniha amerického ekonoma Michaela Hudsona, nazvaná …and Forgive Them Their Debts (…a odpusť jim jejich dluhy), je zarámovaná parafrází modlitby Otče náš. Hudson ve spolupráci s archeology a asyrology studoval skoro čtyři dekády historii dluhů a jejich odpouštění, po kterém podle něj volal Ježíš Kristus. Jeho aktuální kniha může být deset let od poslední velké ekonomické krize, při které hrály dluhy nejrůznějšího druhu klíčovou roli, přelomovou prací.

Někteří čtenáři si nad Hudsonovou knihou určitě vzpomenou na Thomase Pikettyho a jeho Kapitál v 21. století. Piketty ve své knize tvrdí, že když výnosy z kapitálu výrazně převyšují rychlost růstu ekonomiky, dochází ke kumulaci bohatství. A Hudson k tomu říká, že k této kumulaci dochází nutně z principu úročných dluhů, a také, že obyvatelé Mezopotámie v době bronzové si na rozdíl od nás tuto destabilizační vlastnost dluhů uvědomovali. A proto je periodicky odpouštěli.

Spoustu styčných bodů má práce …and Forgive Them Their Debts také s několik let starou knihou Dluh: prvních 5000 let od antropologa Davida Graebera. Není to náhoda – autoři jsou přátelé a Graeber svou knihu s Hudsonem, který se problematikou dluhů zabývá na Harvardově univerzitě, konzultoval. Oba tedy docházejí k podobným závěrům ohledně vzniku dluhů a i konceptu peněz, jejichž vznik přisuzují raným centralizovaným státům, a nikoliv potřebě jednotlivců usnadnit si směnu. Tyto poznatky jsou však v Hudsonově knize v podstatě jen poznámkou pod čarou.
Pragmatický altruismus

Své úvahy zakládá Hudson na praxi vládnutí v Mezopotámii v době bronzové. Právě tady nachází prapůvod zvyku dluhy periodicky odpouštět. Mezopotámští panovníci tak nejčastěji činili v momentě, kdy se ujali trůnu. Hudson tvrdí, že v tomto odpouštění je ukryta moudrost, kterou tehdejší vladaři na rozdíl od nás chápali: věděli, že dluhy už jen čistě matematicky rostou rychleji než naše schopnost je splácet.

Z pohledu panovníků samozřejmě nešlo o žádný altruismus. Bylo v jejich zájmu, aby se zemědělci soběstačně uživili, byli schopni paláci platit daně, sloužit jako robotníci či v armádě. Když byl zemědělec příliš zadlužený, nárokoval si jeho práci v první řadě jeho věřitel. Proto není náhodou, že druhým nejčastějším důvodem vyhlášení dluhové amnestie bylo vedení války. Opačným pólem tohoto pragmatického oddlužení bylo rušení dluhů v době neúrody. To plnilo především funkci stabilizace společnosti – po kolektivní katastrofě se prostě začalo od znova, s čistým štítem. I v tomto případě je samozřejmě vidět snahu vladaře zabránit přílišné kumulace moci v rukou velkých věřitelů, kteří by se třeba mohli snažit panovníka svrhnout.

Stříbrné a obilné dluhy

Hudson se ve své knize předem vypořádává s nařčením z morálního hazardu, podle kterého by dlužníci mohli kalkulovat s občasným odpouštěním dluhů a počítat s jejich nesplacením. Vysvětluje přitom, že zdrojem většiny tehdejších dluhů nebyly půjčky. Dluhy vznikaly z daňových pohledávek nebo jako kompenzace jinému člověku, například za fyzickou újmu – pokud ovšem nedošlo na „oko za oko, zub za zub“ z Chammurapiho zákoníku nebo Starého zákona. Dluhové amnestie se nevztahovaly na „stříbrné“ dluhy vyplývající z raných podob mezinárodního obchodu, ale jen na zemědělské dluhy, počítané tradičně v obilí. Ty mohly v krajním případě skončit zabavením majetku nebo i otroctvím dlužníka, případně celé jeho rodiny.

Podle dostupných dat dluhové amnestie starověké hospodářství nijak nebrzdily. K ekonomickému přibrzdění naopak docházelo před amnestiemi, a to právě z důvodu přílišného zadlužení společnosti. Odpuštění dluhů tak mnohdy přicházelo jako reakce na toto zpomalení. K pádu jednotlivých říší přitom často došlo v momentě, kdy zesílil vliv věřitelů natolik, že se jim podařilo dluhovým amnestiím zabránit, případně zprivatizovali pohledávky dluhů, které původně patřily státu.

V pozdější historii odpouštění dluhů (nejdéle se dluhové amnestie udržely v Byzantské říši) vidí Hudson paralelu ke „stříbrným“ a „obilným“ dluhům ve snaze rozlišit „produktivní“ a „neproduktivní“ půjčky. Produktivní dluhy přinášejí užitek, příležitost k zisku pro obě strany, kdežto neproduktivní půjčky jsou ty, které jsou poskytovány na základní živobytí a ze strany věřitele jde mnohdy spíše než o úrok o snahu nabýt majetku dlužníka. Jednoduše řečeno, jde o lichvu.
Mojžíšovo Milostivé léto

Jak naznačuje už název knihy, Hudson nezůstává u Mezopotámie. Ekonomické chápání dluhů a jejich odpouštění podle něj tvoří základ „Mojžíšova zákona“ u starověkých Židů. Od mezopotámských společností si judaismus propůjčil institut dluhových amnestií, v biblické verzi jej přijal Mojžíš jako Boží moudrost. Na rozdíl od starobabylonských říší ale judaismus vyňal právo udílet dluhové amnestie z rukou panovníka a institucionalizoval je v podobě takzvaného Milostivého léta, které mělo nastat vždy po sedmi sedmiletých cyklech.

Také Desatero se podle Hudsonova výzkumu z velké části vztahuje ke společenským problémům vyplývajícím ze zadluženosti. Osmé a desáté přikázání (tedy „Nepokradeš“ a „Nepožádáš manželky bližního svého, aniž požádáš statku jeho“) se mají týkat především zabavování majetku dlužníka při neschopnosti splácet a třetí přikázání („Nevezmeš jména Božího nadarmo“) se má mimo jiné vztahovat ke zneužití Božího jména pro účely přísahy, ve které se dlužníci vzdávali práva na odpuštění dluhu. Podobně lze vykládat i deváté přikázání „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“.

Během staletí se ale původní účel Milostivého léta z judaismu vytratil. Posledním hřebíkem do rakve bylo podle Hudsona učení farizejského rabína Hilela, který (v přímém rozporu s třetím přikázáním) zavedl klauzuli, kterou se dlužníci ve smlouvách vzdávali práva, aby jim byl dluh během Milostivého léta odpuštěn. A právě návrat k praktikování dluhových amnestií měl být podle Hudsona jedním z hlavních cílů Ježíše Krista, což Hudson dokládá řadou míst Bible a polemikou nad jejich překladem.

Přímo k Hilelově klauzuli se podle Hudsona má vztahovat Ježíšova výzva „půjčujte a nic nečekejte zpět“ (Lukáš 6:35). Kniha několikrát zdůrazňuje význam prvního Ježíšova kázání popsaného taktéž v Lukášově evangeliu. Ježíš se vrátí do Nazareta, vyžádá si svitek Izajáše a prohlásí, že ho Bůh seslal aby „přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy“ (Lukáš 4, 18–19; Izajáš 61, 1–2).

Druhým příběhem z Nového zákona, ke kterému se Hudson opakovaně vrací, je vyhnání penězoměnců z jeruzalémského chrámu – dřevoryt tohoto výjevu od Albrechta Dürera ostatně zdobí obálku knihy. Právě v chrámu měli dlužníci přísahat, že nebudou vymáhat právo na odpuštění dluhu během Milostivého léta. Hudson spekuluje, že právě tento akt významně přispěl k Ježíšovu ukřižování, které následovalo jen několik dní poté. „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů,“ křičí Ježíš na penězoměnce (Marek 11, 15), kteří ztělesňují úpadek institutu dluhové amnestie, který chtěl Ježíš podle Hudsona navrátit. „Ježíš byl daleko větší revolucionář a zároveň byl daleko konzervativnější, než jsme dříve předpokládali,“ píše Hudson.
Jaká svoboda?

Hudson tvrdí, že kritická pasáž Otčenáše, která inspirovala název knihy, je špatně přeložená. Širší význam „odpusť nám naše dluhy“ byl prý zúžen na „viny“ ve smyslu hříchů. Není to pouhá chyba, posunutý význam má podle Hudsona i praktický smysl. V době Ježíše Krista byl ve společnosti natolik pevně zakořeněn princip nedotknutelnost dluhů, že představa znovuzavedení Milostivého léta byla politicky neprůchodná i v samotné Judeji, natožpak v celé Římské říši. Nauka raného křesťanství se proto z pragmatických důvodů obrátila k otázce hříchu, osobní morálky a jakékoliv úvahy o odpouštění přesunula až na konec historie.

Hudson ostatně vykládá dějiny Římské říše jako zápolení mezi právy věřitelů a dlužníků. Právě drtivá politická výhra věřitelů podle něj zapříčinila pád Říma. „První říše, která přestala odpouštět dluhy, skončila feudalismem,“ říká Hudson. Do hloubky se ale tomuto procesu nevěnuje. Kniha je totiž pouze prvním svazkem řady Tyrany of Debt (Tyranie dluhu). Druhý díl by se měl ve větší míře věnovat experimentům s odpouštěním dluhů ve starověkém Řecku a pádu Říma.

Hudsonova aktuální kniha je zásadní pro změnu vnímání konceptu dluhu, a tím i svobody. V úvodu Hudson zmiňuje slavný americký Zvon svobody, který zdobí biblický citát vztahující se k Milostivému létu: „Vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelům“ (Leviticus 25, 10). Popisuje, jak by byl asi obyvatel starověké Mezopotámie zaražený z našeho vnímání slova „svoboda“. Hebrejské slovo „deror“ totiž etymologicky vychází z akkadského „andurārum“, které značilo právě babylonské dluhové amnestie. Svoboda v tomto citátu tedy znamená svobodu od dluhů a od věřitelů, v naprostém rozporu s moderním pojetím svobody založeném na nedotknutelnosti majetkových práv.

Zcela perverzně vyznívá v kontextu Hudsonovy teze ekonomická krize před deseti lety. Z ní vyšli jako vítězové věřitelé, které před krachem zachránil bezprecedentní bailout, zatímco ostatním zůstala na krku přidušená ekonomika. Nemělo to celé být naopak? Není hospodářská krize moderní obdobou babylonské neúrody, po které má následovat dluhová amnestie?

Absurdně vyznívají i debaty o zadlužení a porouchaném systému exekucí v České republice. Zvyky současné společnosti se ve srovnání s dobou bronzovou zdají barbarské. Tehdejší dluhové amnestie totiž vyznívají jako mnohem moudřejší a udržitelnější alternativa k dnešním exekučním pohledávkám, které z drobných dluhů mnohdy narostly do nesplatitelných rozměrů. „A o to ve skutečnosti věřitelům šlo: nikoliv úrok, ale o to, čím bylo za půjčku ručeno – ať už to byl majetek, pracovní síla nebo, v konečném důsledku, celý život dlužníka,“ varuje Hudson hned v úvodu knihy. V tomto kontextu nesplatitelnost dluhů není vůbec náhodná.

Autor je publicista a redaktor Radia Wave.

Matěj Schneider

2.1.2019 a2larm.cz