Anarchistická federace

Píšou jinde : Neviditelný výbor: revoluce bude proti infrastruktuře

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://a2larm.cz/2018/11/neviditelny-vybor-revoluce-bude-proti-infrastrukture/

První esej Neviditelného výboru z roku 2008 – Vzpoura přichází – si získal světovou proslulost. Nyní v češtině vyšlo pokračování nazvané Našim přátelům.

„Já jsem já, ty seš ty, a za moc to nestojí,“ obracel se Neviditelný výbor v roce 2008 na své čtenáře, „jiné revolucionáře“, v eseji Vzpoura přichází. Krátce předtím, než Neviditelný výbor sepsal svůj první esej, ve Francii a dalších západoevropských velkoměstech hořela policejní auta i celé ulice zapálené mladými nespokojenci. Kromě ohně a destrukce neměla tato vzpoura žádné vyjádření, žádný program ani požadavky. Nenávist nepřicházela jen z předměstí, jak tvrdily policejní i politické špičky a média, ochota k destrukci byla mnohem rozšířenější. Ve Vzpouře přichází popsal Neviditelný výbor současnou ztrátu perspektivy („Budoucnost už nemá budoucnost“), konzumní otupělost, individualizaci, rozkouskování zkušenosti do nesourodých fragmentů vedoucích ke stavu existenciální tísně. Vývoj událostí směřoval k vyhlášení války společnosti a vzpouře proti systému, ve kterém životy „za moc nestojí“.

V roce 2014 vydal francouzský anonymní kolektiv další esej: Našim přátelům. Tu letos vydalo nakladatelství Rubato. Výbor konstatuje, že vzpoury přišly a dnes jsme ve stavu, kdy mohou znovu vypuknout nečekaně a kdekoliv. Proti globálnímu řádu se od vydání Vzpoury přichází bojovalo na spoustě míst a světový systém se otřásal. V Tunisku, Turecku, Řecku, Egyptě, Québeku, Brazílii, na Ukrajině a dalších místech světa vyšli lidé do ulic, okupovali náměstí, organizovali se, konfrontovali se s policii a vlády padaly a režimy se hroutily. Lidé si osvojili umění vzpoury, ale nedokázali je přetavit do úspěšných revolucí. Nedokázali vybudovat společnost bez státní moci a nové režimy a vlády je zklamaly. V Řecku, Egyptě, na Ukrajině i jinde.

Podobně jako Vzpoura přichází i kniha Našim přátelům je především analýzou života a politiky v pozdním kapitalismu. Esej je napsán z radikálních anarchistických pozic „jiných revolucionářů“, jejichž cílem je svržení moci, nejen té kapitalistické, ale i státní, a vůbec moci jako takové. Jak říká název, esej je určen „přátelům“, soudruhům Neviditelného výboru po celém světě. Revolucionářům, kteří konfrontují systém, ne vždycky přitom berou ohled na platnou legislativu a často končí ve vězení. Pro ně promýšlí autoři strategii vzpoury, příčiny neúspěchů revolucí i taktiku dalších bojů. I když cílem knihy není přesvědčovat nepřesvědčené, čemuž odpovídá zvolený jazyk a styl argumentace, číst Neviditelný výbor má cenu i pro lidi mimo bublinu revolucionářů. Značná část knihy se věnuje analýze současného stavu společnosti, respektive rozpadu konstruktu „společnosti“, a jejímu nahrazení sociální geografií, přesunu moci od politických „reprezentantů“ k technologiím, infrastruktuře a logistice a také rostoucím kolektivním úzkostem – ekologickým, teroristickým a dalším.
Happy new fear

Skrytá touha po ekologické katastrofě (a panika z ní) je pro Neviditelný výbor především vyjádřením úzkosti z kapitalismu. Čekáme na armagedon jako na spásu. Povídáme si o konci světa, abychom neviděli, že už nastal. Ekonomická krize přestala být mimořádným stavem, ale stala se permanentním ohrožením našich životů. Krize už dávno není odchylkou, ale – jak víme minimálně od velké ekonomické krize v roce 2008 – organickou součástí kapitalismu. Neoliberální ekonomové tuto poučku znají už od sedmdesátých let, kdy po světě postupně rozšířili svoje „reformy“ nechávající miliony lidí živořit na okraji Ekonomická úzkost a starost o přežití nás nečeká až po ekologické krizi, po environmentálním armagedonu a konečném vyčerpání zdrojů. „Neplnohodnotný život není něčím, co nám hrozí, nýbrž tím, co už je každodenně přítomno.“

Jedině obrazy totální a všeobecné destrukce ještě dokáží vyvolat dostatečně silné emoce a pocit, že opravdu žijeme. „Ať už to všechno skončí“ a „Jen aby to vydrželo“ – to jsou vyjádření téže civilizační úzkosti. Ke klimatickému apokalyptismu autoři sarkasticky dodávají, že „není nic staršího než konec světa“, a připomínají, že podobné vášně a snění o konci světa byly vlastní bezmocným všech epoch. Tentokrát je ale apokalypsa absorbována kapitálem, který ji využívá k upevnění své nadvlády. Úzkost ze současnosti se přetváří v úzkost z budoucnosti. Katastrofické scénáře – teroristické, ekologické, ekonomické či nukleární – se podle Neviditelného výboru nikdy zcela nenaplní. Nejsou tu proto, aby predikovaly budoucnost, ale proto, aby ovlivnily přítomnost. Tyto scénáře udržují obyvatelstvo ve stavu permanentního strachu a zvyšují ochotu nechat si vládnout a investovat prostředky do odvrácení blížící se katastrofy. Podle autorů, „jiných revolucionářů“, nemá cenu na výjimečnost současného bídného stavu světa nadávat. Je třeba ho využít jako příležitost, obrátit ho proti moci.
Moc je infrastruktura

Starý proletariát už neexistuje, stejně jako neexistuje stará továrna, která se z místa znalostí a vědění změnila v pouhé místo na mapě, jeden z mnoha bodů v globálním systému produkce a toku zboží. Dělníci jsou ve zautomatizovaných provozech pozorovateli a kontrolory toho, jestli stroje fungují tak, jak mají. I samotná moc se proměnila. Už nesídlí v honosných palácích a úřadech, které byly jejími nedobytnými sídly a zároveň nedosažitelnými symboly. Tuto pravdu poznali revolucionáři na ukrajinském Majdanu i jinde, když po obsazení domnělých sídel moci (radnic, prezidentského paláce a ministerstev) zjistili, že nedobyli vůbec nic a jen zmateně kráčeli prázdnými místnostmi plnými nevkusného nábytku.
BONDY clanek

Tradiční mocní byli reprezentanty abstraktního principu (Boha, proletariátu, lidu). Současná moc ale nereprezentuje. Podle autorů se dnešní moc skrývá ve veškeré logistice, v sítích a v algoritmech. Jejími projevy jsou nová letiště, bankovní distrikty, opevněné milionářské čtvrti, zabrané pozemky pro další dálnice, uhelné doly, bloky elektráren, dálnice a vysokorychlostní vlakové koridory. To vše se staví tváří v tvář už skoro padesát let trvající ekologické devastaci, kterou autoři nezpochybňují, jen ukazují, že se stala dalším velkým trikem ke kontrole lidí. „Moc je samotná organizace světa. Jejím tajemstvím je, že žádné není.“ Proti logistice se po celém světě staví stále více lidí, kteří si instinktivně uvědomují pravdu o pravé povaze současné moci.
Žádný stesk po společnosti

Sama společnost – jakožto konstrukt modernity a jakožto změřená masa lidi vhodná k ovládání – skončila, konstatuje Neviditelný výbor. Margaret Thatcherová svým notoricky známým výrokem jen dobrotivě přiznala, že kapitál a moc už nemají zájem se pokoušet ji budovat (a živit). Je to zbytečně nákladné. Společnost byla nahrazena novou globální sociální geografií, která rozděluje místa prosperity a úpadku. „Inovační centra“ v metropolitních regionech se přetahují o „smart people“ a kapitál. Výše nájmů se sama postará, aby tam nelezl nikdo, kdo nemá. Venkovské zóny jsou buď rekreační, nebo zemědělské a jsou určené k rekreaci nebo výrobě potravin. A pak jsou tu zóny prostého vyloučení, předměstí a ghetta, která budou časem všechna pod dohledem kamer, dronů a policie, pokud tomu tak není už dnes. Sem patří všichni sociálně vyloučení, předlužení, problémoví, nepřizpůsobiví a přistěhovalci.

I když se „jiní revolucionáři“ z Neviditelného výboru zříkají proletariátu a nehledají žádný náhradní revoluční subjekt, přeci jen mají svého hrdinu – „Nikoho“. Dealera, gymnazistu, kterému je šestnáct nebo třicet. Obyvatele vyloučených zón. „Vzpoura je především věcí těch, kteří nejsou nikým, flákají se po ulicích, životem, na fakultě, na internetu.“ Všichni, na které nejvíce dopadá mizerná budoucnost. Blázni, ztroskotanci, freakové, budižkničemové – to je okraj, který se během vzpoury dere dopředu a okupuje náměstí, blokuje stavbu dálnice a zakládá výrobní družstva. Není to lid, aspoň ne ze začátku, lidem se stává až během kolektivní politické akce. Revolta a společenství, které při sdíleném boji vzniká, probouzejí radost ze života i z boje, kterého se již nechtějí vzdát.
Blokovat vše

Cílem jiných revolucionářů je svržení moci jako takové, z jejich perspektivy nemá cenu se snažit nahradit vládu nějakou lepší, která bude za rok stejná jako ta předchozí. Moc byla svržena například v Athénách v roce 2011. Ale nakonec přišlo jen pokračování politiky škrtů. Od vydání Vzpoury přichází se ale ambice Neviditelného výboru přeci jen zmenšily. Ideálem v současném boji s mocí se stala komuna (a následně konfederace komun). Pokud je současná moc skrytá v infrastruktuře a nepřetržitém proudění, pak právě komuna, vázaná ke konkrétnímu místu, tuto logiku nejvíce nabourává. Na místě, které se brání, se vytváří pevné společenství, jak ukazuje například boj proti letišti v Notre-Dame-des-Landes, kde na zabraném území vyrostla samosprávná komuna, která se nehodlá vzdát svého způsobu života a svobody ani navzdory silné policejní represi a nátlaku developerů a státu. Komuny musí podle Neviditelného výboru dál konfrontovat systém a jeho logiku. Nepřítel se nakonec vždy vyjeví sám, ale jak autoři dodávají: „Ukazuje se však jen těm, kdo mají v sobě dost života na to, aby instinktivně neutíkali před konfliktem.“ Revoluce zůstává pro Neviditelný výbor existenciální potřebou, projevem života a naplněním jeho smyslu, protože „opravdové je to, co vzdoruje“.

Autor je redaktor Alarmu.

Verze pro tisk 7.11.2018 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy