Anarchistická federace

Píšou jinde : Další den v okupaci. Těžký život na Západním břehu

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2018/06/dalsi-den-v-okupaci-tezky-zivot-na-zapadnim-brehu/

Reportáž z palestinského tábora Sumud nedaleko Hebronu ukazuje každodenní boj Palestinců o místo pro život.

Nejvíce pozornosti přitahují v souvislosti s Izraelem kontroverzní přesun americké ambasády do Jeruzaléma a krvavé protesty na hranici pásma Gazy. Tisíce Palestinců na Západním břehu Jordánu ale prožívají nejistou existenci v okupaci každý den. Nelegální izraelské osady se rozrůstají a útlak Palestinců se stupňuje. Už po příletu na letiště jsou turisté odrazováni od návštěvy území pod palestinskou samosprávou. Příběhy místních obyvatel ale musejí být slyšet, a to zejména v Česku, které má s Izraelem nadstandardní vztahy.

***

Právě jsme dorazili do tábora, sedíme u ohně a nad nízkými kopci na jihu Judských hor právě zapadá slunce. Zrzavý Palestinec Sami se zrovna před jeskyní snaží nastartovat plynový generátor. Nejde mu to a ostatní kluci se dohadují, jak ho nejlépe nahodit. Jeden z mužů nám vypráví, že Palestinci zde tradičně pěstovali olivy a vinnou révu. „Víno z ní ale neděláme,“ dodává s úsměvem. Na ohýnku se vaří káva, je ticho, a i když je právě začátek února, podnebí připomíná spíš konec léta.

Jsme v táboře Sumud Freedom Camp, který palestinští aktivisté založili s podporou mezinárodních organizací v květnu 2017. Stojí na místě bývalé palestinské vesnice. Vedli nás sem asi půlhodinu po kamenité cestě z vesnice At-Tuwani, která má jako jediná v okolí povolení stavět domy a budovat silnice. Cesta vede těsně pod ilegální izraelskou předsunutou osadou Havat Maon. Tábor Sumud je v podstatě jen jeskyně a plácek s ohništěm a plastovými židlemi. Před vchodem do jeskyně je vymalovaná palestinská vlajka. Les, který osadníci vysadili okolo předsunuté osady jako jediný široko daleko, končí asi pět set metrů od tábora. Přes den na sebe obyvatelé těchto znepřátelených území dobře vidí. „Nad jeskyni jsme do svahu kopce nakreslili velký symbol míru,“ dodává další aktivista.

Ticho přeruší hrozivý hluk, který rozezní celé údolí. Samimu se podařilo nahodit generátor. V jeskyni se rozsvítila žárovka a další aktivisté si dávají nabíjet smartphony. „Generátor funguje na plynové bomby, jaké se používají v kuchyni,“ komentuje Sami. „Občas, když zrovna vypnou elektřinu, bomby přeneseme do vesnice a doma na nich vaříme. Geniální vynález našich palestinských kutilů,“ pochvaluje si.

Snad je to přestane bavit dřív

Sami pochází z At-Tuwani a před půl rokem zakládal tábor Sumud. Každý den dojíždí třicet kilometrů do Hebronu, největšího palestinského města na Západním břehu, kde studuje na univerzitě mezinárodní právo. V noci pak s dalšími aktivisty přespává v jeskyni v Sumudu a střídá se s ostatními na stráži. „Na začátku to bylo nejtěžší. Izraelští osadníci na nás volali armádu ve dne v noci. Přijel zátah, několik armádních džípů, desítky vojáků, reflektory. A s vojáky osadníci se samopaly na zádech,“ vypráví. To není v těchto krajinách zas tak nezvyklý obraz, zbraně jsou k vidění na každém rohu, ale jen u Izraelců. „Osadníci říkají vojákům, většinou osmnáctiletým brancům, co mají dělat. Vždycky všechny zatknou a zkonfiskují vše, co se dá naložit do velkých beden, které mají vždy sebou. Já jsem byl zavřený několikrát, vždycky na pár dní,“ líčí Sami svůj poslední půlrok. „Po propuštění pak musíme shánět všechno znovu. A takhle stále dokola.“ Na zdech jeskyně, kde spíme na matracích rozházených po zemi, jsou vystavené fotky ze zátahů a z budování tábora.

Pro obyvatele této oblasti je obsazování palestinských jeskyň jedním ze způsobů nenásilného boje proti okupaci. Pracují s myšlenkou, že osadníky jednou přestane bavit je neustále vyhazovat, pokud se Palestinci budou stále vracet. V případě Sumudu se to podařilo. Už několik měsíců mají relativní klid. Jejich dlouhodobým plánem je tímto způsobem umožnit návrat palestinských rodin, které byly vyhnány do nejbližšího městečka Jatta.

Příští den nás k sobě domů na večeři pozval Samiho otec, Hafez Huraini. Krom Samiho má dalších šest dětí. Sedíme na zemi, večeříme luštěniny s těstovinami a jogurtem a popíjíme čaj. Horu jídla, kterou nám připravili, nemáme šanci sníst. Asi očekávali větší delegaci. My jsme se navíc po stopování v Izraeli naučili jíst skromně. Mladší bratři se škádlí a nejmladší čtyřletá holčička je překvapená, že umíme trochu arabsky. Palestinská rodinná pohoda. Paní domu vypadá spokojeně a všem se na chvíli daří zapomenout na nesnáze venku.

Náctileté dcery zaujatě diskutují své problémy s italskými dobrovolnicemi. Dívky se smějí tomu, jak utíkaly od osady před kameny, které na ně Izraelci občas hází. Navzájem se do sebe navážejí, že ta druhá běžela pomalu, a propadají záchvaty smíchu. Zvyknout se asi dá na vše, jejich vyprávění zní jako zážitky z letních táborů, ze hry na válku. Tady je to ale každodenní realita.

Tony Blair nás nezachrání

V devadesátých letech Izraelci buldozery srovnali se zemí asi dvacet palestinských vesnic v okolí At-Tuwani. Jednou z nich byl i Sumud. Samiho otec Hafez se pak stal předsedou Komise jihohebronských kopců, lidového hnutí odporu proti izraelské okupaci. „Tábor Sumud se snaží přimět bývalé obyvatele vesnice, aby se vrátili zpět. Teď, když se situace trochu uklidnila a zátahy armády nejsou tak časté, tam bývalí obyvatelé na den zajdou. Opravují pozemky a pole, sází stromy nebo znovu kopou studny. Z jeskyně se stalo komunitní centrum, v němž aktivisté pořádají diskuse a happeningy,“ vysvětluje Hafez. Ve zbouraných vesnicích okolo občas někdo žije, většinou jedna rodina se stádem ovcí, ve stanech a v jeskyních. Většina vesnic ale zůstává prázdná. Palestinci od Izraelské okupační správy nedostanou stavební povolení. Pokud začnou i přesto stavět nebo renovovat, dostanou většinou do 24 hodin varování. Osadníci všechno s pomocí dronů bedlivě sledují a okamžitě hlásí armádě. Ta pak přijede s buldozery a nové stavby zboří. Jediná vesnice v okolí, která má povolení stavět, je právě At-Tuwani. Byl jí totiž udělen takzvaný Akční plán.

„Před patnácti lety tady byl na návštěvě Tony Blair a já jsem ho jako šéf místní komunity přivítal,“ říká trochu pyšně Hafez. „Tehdy tady žádný z těchto zděných domů nestál, všechno byly jen kamenné domy a jeskyně. Díky jeho návštěvě At-Tuwani získala Akční plán. Počítá se s ní jako s jedinou i do budoucna a může na svém území stavět. Tohle je asi jediná věc, kterou Blair udělal dobře,“ dodává se sarkastickým smíchem. I proto je v At-Tuwani základní i střední škola pro celou oblast. V ostatních vesnicích v okolí, jako jsou Tuba nebo Susya, dostávají obyvatelé pravidelně rozhodnutí o demolici jejich domů. Nečekaně, často uprostřed noci pak přijedou buldozery s vojenským doprovodem a zničí do poslední cihly celý jejich dosavadní život.

Vesnice jako Tuba, Susya nebo Sumud totiž oficiálně leží na území vojenské střelnice. Izrael tyto „střelnice“ založil v sedmdesátých letech a podle OSN teď tvoří osmnáct procent území Západního břehu. Vstup do těchto oblastí je zakázán. Jsou přibližně stejně velké jako část země pod kontrolou palestinských autorit. Na území „střelnic“ však nyní pobývá přes šest tisíc Palestinců, většinou pastevců, a kočovných beduínů, kteří zde žili před jejich vznikem. Jedná se skutečně o střelnice v uvozovkách, protože se k vojenským cvičením podle místních používají jen zřídka. „Tak jednou za rok projede armáda s tanky a rozjezdí právě opravená pole a čerstvě zasazené stromy,“ říká Sami. „Na vojenském území ale nemůže nikdo žít, proto armáda postupně zbourala všechny původní vesnice. Pod touto záminkou vydávají okupační autority příkazy k demolici nebo zastavení stavby.“

Jen v lednu 2018 bylo na Západním břehu zbouráno 32 staveb, šest z nich bylo financováno Evropskou unií. „Západní organizace nově požadují po izraelské vládě kompenzace za jimi financované stavby, které byly zbourány. Například za mešitu ve vesnici al-Mufaqara. Ta byla postavena a zbourána už dvakrát. Snažíme se tak, aby humanitární pomoc nepřišla úplně nazmar,“ zmiňují dobrovolníci z organizace Operation Dove, která v At-Tuwani působí.

Vše pro naše děti

Za dvěma ploty s ostnatým drátem v těsné blízkosti At-Tuwani stojí moderní domy s červenými střechami. Mezi domy jsou asfaltové silnice, zelené stromy a fungující elektrická a vodovodní síť. Oproti okolním vesnicím, kde lidé bydlí v jeskyních a ve stanech bez elektřiny a pitné vody, je to výrazný kontrast. To je osada Maon, která byla založena na počátku osmdesátých let a nyní má asi pět set obyvatel. První osadníci byli členové sionistického hnutí Bnej Akiva. Osad jako je Maon jsou na Západním břehu stovky. Jsou ilegální podle mezinárodního práva, ale Izrael je považuje za legální a příliv nových osadníků podporuje dotacemi a různými výhodami. Přes cestu od osady Maon je vysázen hustý les, v němž stojí několik desítek domů. To je takzvaná předsunutá osada Havat Maon. Předsunuté osady jsou ilegální i podle izraelského práva a většinou v nich žijí ti nejradikálnější sionisté. Izraelské okupační autority a armáda je nicméně tolerují, ochotně reagují na jejich udání proti Palestincům a za jejich agrese jim většinou nehrozí výraznější postih. Nejvýraznějším problémem regionu, kvůli němuž je At-Tuwani sídlem stálé operace již druhé mezinárodní organizace, je právě cesta, která dělí Maon od předsunuté osady Havat Maon.

„Podle historických záznamů to je původní palestinská cesta stará stovky let,“ vypráví Mateo, dobrovolník organizace Operation Dove, a ukazuje nám prašnou cestu, táhnoucí se podél olivovníků a pak mezi dvě izraelské osady. „Je to jediná cesta spojující několik vesnic, at-Tuba, Maghayr al-Abeed, Isfey al-Tahta a Isfey al-Fauqa, s At-Tuwani, ve které stojí základní a střední škola pro celou oblast. Desítky dětí musí každý den projít v těsné blízkosti obou osad, aby se dostaly do školy. Jediná další alternativa je o hodinu a půl delší, přes hory a mimo cestu.“ V devadesátých letech se začaly množit útoky na Palestince procházející po cestě. Místní vyprávějí hrůzné historky, jak osadníci po dětech házeli kameny, stříleli z praku a napadali je při průchodu okolo osad. „Je jim jedno, jestli jsou to děti, chtějí nás odsud vyhnat. Věří, že mají na toto místo nárok,“ vyprávěl nám u večeře rozhořčeně Hafez. Od roku 2001, když předsunutá osada Havat Maon vznikala, museli kvůli útokům Palestinci cestu přestat používat úplně. Noví radikální osadníci také zabavili a oplotili všechny palestinské pozemky v okolí.

Zejména kvůli dětem, které touto cestou musí chodit do školy, pozvala místní komunita do At-Tuwani mezinárodní humanitární organizace Operation Dove a Christian Peacemaker Team. Dobrovolníci každý den doprovázeli děti po cestě do školy a zpět. V roce 2004 napadli osadníci děti i s doprovodem dvou amerických dobrovolníků, kteří se pokoušeli osadníky od dětí oddělit. Jeden z dobrovolníků skončil se zlomenou rukou a roztrženým obličejem a jeho kolegyně se zlomenou nohou. Díky jejich americkým pasům z toho byl velký diplomatický skandál, který přitáhl mediální pozornost a přinutil izraelské autority jednat. Od té doby se děti ocitly ve velmi zvláštní situaci. Izrael jim zajišťuje dvakrát denně vojenskou eskortu po cestě do školy. „Izraelští vojáci chrání palestinské děti proti izraelským osadníkům. Absurdní,“ říká Mateo. „Vojáci přirozeně nejsou z tohoto úkolu nadšeni, často se neukážou vůbec nebo přijedou pozdě, děti pak přijdou o půl vyučovacího dne. Kvůli tomu jsme tady teď my, kontrolujeme na obou koncích cesty, jestli vojáci dělají svoji práci, jak mají,“ dodává.

Na otázku, kdo jsou osadníci, kteří založili ilegální Havat Maon a kteří útočí na děti po cestě do školy, nám dlouho nikdo nedokázal odpovědět. Údajně jde o radikální sionisty, izraelskou ultrapravici. Označují je za židovské fundamentalistické teroristy. Někteří z nich prý v osmdesátých letech plánovali bombové útoky v Izraeli, vyhmátla je izraelská tajná služba Mosad a byli vyhoštěni ze země. Právě proto prý založili ilegální osadu Havat Maon. Vzhledem k tomu, že je ilegální, leží mimo izraelské právo. Teď tady za Izrael dělají „špinavou práci“. Ta se neomezuje jen na útoky na děti po cestě do školy. Pravidelně vyrážejí na výjezdy, buď proti Palestincům při sklizni oliv, jindy zase v noci se zbraněmi přímo do At-Tuwani. Dobrovolníci z Operation Dove se snaží všechno natáčet. „Pravidelně nahráváme videa na YouTube, na Facebook a posíláme je aktivistům v Izraeli nebo židovským organizacím v USA, které bojují proti osadám a násilí osadníků. Často se také videa používají jako důkazy u případů, které řeší okupační autority,“ popisují dobrovolníci.

Přímo s obyvateli osad Maon a Havat Maon se nám nepodařilo dostat do kontaktu, ostatně nepodařilo se to ani redaktorům izraelských deníků, kteří reportovali o situaci v At-Tuwani v posledních měsících. Zájmy osadníků dlouhodobě prosazuje izraelská neziskovka Regavim. Ta také podala návrh k vrchnímu soudu na demolici vesnice Susya a dlouhodobě prosazuje demolice palestinských vesnic. Regavim argumentuje, že před tím než Izrael tuto oblast v roce 1986 zkonfiskoval, Susya byla obydlena pouze sezónně. Toto je i pozice izraelské vlády. Premiér Netanjahu nicméně nakonec pod mezinárodním tlakem 19. června plánovanou demolici vesnice odložil.

Před naším odjezdem přijíždějí zbylí dva italští dobrovolníci z Betléma. Na dva týdny jim byl zakázán přístup do At-Tuwani, a to i přesto, že obvinění, která proti nim vznesli osadníci, se prokázala jako křivá. Dobrovolníci a aktivisté zvedají telefony a navzájem si vyměňují informace o plánovaných demolicích. My nasedáme do taxíku a míříme do Hebronu. Jedeme po hlavním tahu přes Jattu. Bývala to asfaltová silnice, než ji před časem zdemolovala izraelská armáda. Okolo cesty jsou stále na hromadách kusy asfaltu. Palestinské autority ji nemůžou znovu postavit, nedostanou stavební povolení.

Ondřej Zacha je výzkumný pracovník v organizaci STRATPOL, Viktorie Nováková je studentka blízkovýchodních studií.

28.6.2018 a2larm.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme

All You Need Is Less

5. 10. 2018, Brno

Benefiční koncert na Food Not Bombs …(více)

Benefit pro Save the Syrian Children

6. 10. 2018, Praha

…(více)