Anarchistická federace

Píšou jinde : Kauza Fénix a bída českých médií

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2018/04/kauza-fenix-a-bida-ceskych-medii/

Na způsobu, jakým média informovala o případu anarchistů obviněných z teroristického útoku na vlak, lze ilustrovat problémy české mainstreamové žurnalistiky.

Před třemi lety se vyrojily v médiích bombastické titulky: „Masivní zátahy proti extremistům: V Brně našli byt plný trhaviny!“; „Policisté hledali extremisty, v paneláku našli bombu“; „Operace proti extremistům: zatčení zapalovali policejní auta i mýtnou bránu“; „Zmařený teroristický útok v Česku: Detailní scénář, jak chtěli vraždit ve vlacích! Hrozí jim až doživotí“; „Scénář chystaného teroru: ukrýt bombu, hlídat koleje, udeřit a způsobit kolaps.“ Vypadalo to, že se policii podařilo zmařit závažný trestný čin.

První obraz, který se čtenáři a divákovi českých médií v úterý 28. dubna 2015 naskytl, představoval úspěšný zásah proti teroristům, kteří měli v Brně dokonce výbušniny a musel se kvůli tomu evakuovat dům. O dva dny později se v médiích objevila informace, že zásah policie provedla proti rozsáhlé extremistické levicové organizaci s názvem Síť revolučních buněk, která zapalovala policejní i jiná auta a ničila mýtné brány. Policie zadržela jedenáct lidí, u kterých udělala domovní prohlídku, desítky dalších předvedla a vyslechla, později šest lidí obvinila: Petra Sovu (44 let), Martina Ignačáka (29 let) a Alexandru Ščambovou (26 let) z přípravy teroristického útoku, Katarínu Zezulovou (23 let) a Radku Pavlovskou (30 let) z nepřekažení tohoto trestného činu a Aleše Kočího (36 let) z nedovoleného ozbrojování. (Uvedený věk se vztahuje k jaru 2015.)

Případ pěti obviněných z přípravy útoku na vlak a nepřekažení tohoto trestného činu skončil minulý týden u Vrchního soudu v Praze, který potvrdil osvobozující rozsudek Městského soudu v Praze z loňského října. Podle něj se obžalovaní trestného činu nedopustili. Trestní stíhání a soudy, které trvaly bezmála tři roky, zasáhly citelně do života pěti obžalovaných. Dva z obžalovaných strávili osm, respektive sedmnáct měsíců ve vazbě, někteří přišli o práci, bydlení nebo měli vážné psychické a zdravotní problémy. Kromě toho, že byli trestně stíháni, trpěli obžalovaní i tím, že byli vláčeni médii jako nebezpeční teroristé.

Jak je možné, že lidé, kteří nebyli odsouzeni, vystupují v médiích jako viníci? Kauza Fénix jistě není jediný takový případ, lze na něm ale dobře ilustrovat, jak fungují české redakce ve vztahu ke složitějším kauzám. Kromě počátečních bombastických obvinění se totiž až na čestné výjimky neobtěžovali redaktoři případ sledovat do té míry, aby pochopili, co se u soudu vlastně projednává. Tak se stalo, že se zprávy, které média o případu přinášela, míjely s tím, co ve skutečnosti řešil soud. Závěrečný verdikt byl pak překvapivý pro všechny, kteří kauzu sledovali v médiích hlavního proudu, a nikoli v nemainstreamových médiích, jako je Alarm nebo Deník Referendum.

Průtokový ohřívač policejních svodek

Po razii v úterý 28. dubna zaplavila média články s následujícím obsahem: Policisté z ÚOOZ zatýkali extremisty po celé České republice. V Brně v Králově Poli našli v panelovém domě nástražný výbušný systém. Bylo zadrženo zhruba deset lidí.

A ve čtvrtek 30. dubna začal server Lidovky.cz zveřejňovat informace z policejního spisu. První den jsme se tak dozvěděli, že šest obviněných a nalezená nástražná bomba byly dosud jediné informace, které vyšetřovatelé uvolnili k úternímu monstrzásahu proti extremistům. „Lidovky.cz ovšem vypátraly, že operace mířila proti levicovým radikálům, kteří mají podle policie na kontě minimálně pět žhářských útoků. Zapálili policejní vozy, dokonce i jednu policejní služebnu a mýtnou bránu,“ psalo se na webu.

Další den pak zveřejnily Lidovky.cz tyto informace: Levicoví extremisté z uskupení Síť revolučních buněk [dále jen SRB] připravovali od září 2014 teroristický útok zápalnými lahvemi na vlak převážející vojenský materiál nebo osobní motorová vozidla značky Hyundai. Útok chtěli uskutečnit v říjnu až listopadu roku 2014 na hlavním tranzitním železničním uzlu z Prahy do Plzně v úseku Radotín–Beroun. Hlavním organizátorem měl byt Petr S., který vytvořil za tímto účelem šestičlennou skupinu v rámci SRB. Útok byl detailně promyšlený.

Ačkoli autoři zpráv na serveru Lidovky.cz používali ve zprávách obraty jako podle policie, podle policejního spisu, organizátorem měl být, celkové vyznění i kvůli titulkům jako „Zásah proti extremistům: anarchisté připravovali teroristický útok na vlak“ nebo „Operace proti extremistům: zatčení zapalovali policejní auta i mýtnou bránu“ sugeroval, že to všechno je pravda. Další média, která tyto informace přebírala, pak zřejmě ze stylistických důvodů, aby se pořád neopakoval obrat „podle policie“, často jako zdroj uváděla už přímo Lidovky: „Podle serveru Lidovky.cz jsou podezřelí z toho, že spáchali nejméně pět žhářských útoků.“; „Levicoví extremisté připravovali podle serveru Lidovky.cz útok na vlak“ (Deník.cz); „Loni v říjnu či listopadu chtěli podle serveru Lidovky.cz zaútočit na vlak (Mladá fronta DNES)“; „Server Lidovky.cz tvrdí, že policie v úterý na několika místech zasahovala proti příznivcům radikální levice, kteří spáchali několik žhářských útoků“ (Aktuálně.cz). To, že jinde ve zprávě redaktor zmíní, že se jedná o policejní verzi událostí, nemusí ovlivnit celkové vyznění zprávy.

Mechanicky používané obraty jako „podle policie“, „údajně“, „měli se dopustit“ apod. totiž nezajistí, aby čtenář nezískal určitý dojem, na kterém se podílí i vyznění titulku a celková dikce zprávy. Navíc i tato pravidla novináři v souvislosti s kauzou Fénix často porušovali. „Levicoví radikálové, které minulý týden zatkli detektivové Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, se navenek věnovali bohulibým aktivitám. Jenže loni začali zapalovat policejní auta,“ píše se ve zprávě, která začíná velmi sugestivně, až reportážně. Jenže se nakonec nevěnuje kauze v celé její šíři, nýbrž přináší jen pár ne úplně souvisejících informací. Dále v textu se sice opět objevuje, že to je verze policie, úvod ale už jasně předznamenává, jak to doopravdy je.

Server Lidovky publikoval o kauze Fénix a souvisejících kauzách přes čtyřicet zpráv. V několika přinesl i informace pocházející od obhájců nebo známých a příbuzných obžalovaných. Celkový obraz to však nenarušilo, neboť i ty byly zveřejněné bez kontextu a kritické reflexe stejně jako informace pocházející z policejních spisů. Všechny zúčastněné strany říkaly to, co se od nich v takovém případě dá očekávat: obhájci hájí své klienty, příbuzní se diví, jak mohli něco spáchat, když byli přece tak hodní. Ostatní média pak mnohem spíš přebírala senzační informace, které pocházely z policejních materiálů. Poslední vlastní zprávy publikoval server Lidovky.cz po první části hlavního líčení v srpnu 2016, kde se spolu s mnoha dalšími českými novináři zúčastnil jeho redaktor prvního dne soudního řízení. Pak už server Lidovky s jedinou výjimkou přebíral zprávy ČTK. O pravomocném osvobozujícím rozsudku minulý týden nepřinesly Lidovky.cz ani řádku.

Na jaře 2015 plánujeme útok do minulosti

Odmyslíme-li si presumpci neviny a jakousi předběžnou opatrnost, kterou by se měl řídit každý novinář, který svými výstupy vážně ovlivňuje životy jiných lidí, existovaly už v prvních fázích kauzy Fénix minimálně dvě zajímavé indicie, že vše nemusí být tak, jak policie předkládá. První spočívala v datech. „Akce radikálů se měla podle vyšetřovatelů odehrát v říjnu až listopadu roku 2014 na hlavním tranzitním železničním uzlu z Prahy do Plzně v úseku Radotín–Beroun,“ psalo se v policejním spisu i novinových zprávách. Přitom ale byli anarchisté obviněni z toho, že útok plánovali, nikoli vykonali, a zároveň byli zatčeni až na jaře 2015. Jak mohli v roce 2015 plánovat něco, co se mělo stát na podzim 2014? Lze si jistě představit řadu vysvětlení takovéto nelogičnosti, jenže tu otázku si nikdo z redaktorů asi ani nepoložil. Prostě to jen opsali a zveřejnili.

Druhá indicie spočívala v tom, že jedna z hlavních obžalovaných, Alexandra Ščambová, která měla připravovat teroristický útok, byla od začátku vyšetřována na svobodě. Kdyby se skutečně jednalo o nebezpečnou teroristku, asi by ji policie nenechala běhat na svobodě, zvlášť když nebyla českou státní příslušnicí. Tento detail nemusel nic vypovídat o celé skupině, měl ale zaujmout všechny, kteří věřili, že informace od policie jsou věrohodné. Buď nebyla Ščambová v očích policie a státního zástupce tak nebezpečná, jak sugeroval policejní spis a později obžaloba, anebo byli policisté i státní zástupce nepříčetní, když ji vůbec nedali do vazby.

Postupně se různých nesrovnalostí objevovalo víc a víc. Ukázalo se, že policie neumí prokázat, že by obžalovaní měli něco společného se zapálenými auty. Přesto se o nich i nadále v médiích psalo v souvislosti se Sítí revolučních buněk. V půlce května jsme se z Lidovek.cz dozvěděli, že skupinu infiltroval agent. Pak se ukázalo, že agenti byli dva. A potom přišel dočasně mediální klid. O případu se přestalo psát a téma novináři přiživovali jen moudry experta na extremismus Miroslava Mareše, zprávami o zapálených autech, Řízkárně, případu Igora Ševcova a akcích anarchistů v jiných zemích.

Ačkoliv se média nerozpakovala donekonečna recyklovat zcela obecné postřehy zmíněného experta, tak podnět formou petice, který vyzýval Městské státní zastupitelství v Praze a Generální inspekci k prošetření role agentů z pozic kritické reflexe policejní práce a který podepsaly mnohé veřejně známé osoby, zůstal stranou zájmu médií. Mezi signatáři při tom nechybí politologové minimálně srovnatelní se zmíněným expertem, popřípadě hvězdy právnického nebe jako Petr Pithart nebo Jiří Přibáň.

Po třech měsících pustili z vazby Aleše Kočího, jehož byt byl „plný trhaviny“; nebo v něm byl aspoň „bomba“ či „nástražný výbušný systém!“, čert ví. Právě kvůli zásahu v jeho bytě evakuovala policie celý dům a večer z toho byly v televizi první divoké zprávy, které celou kauzu Fénix předznamenaly a daly jí ten správný punc nebezpečného terorismu. Proč Kočího po třech měsících pustili? Proč byl zatčený spolu s pražskými anarchisty, když byl jeho případ už po měsíci vyloučen k samostatnému projednávání? Kdy byl odsouzen a k jakému trestu? To jsme se nikdy z médií hlavního proudu nedozvěděli. Pokud o něm v médiích referovali, opisovali novináři stále dokola jednu větu: „Případ šestého člověka, stíhaného pro nedovolené ozbrojování a přechovávání hromadně účinné zbraně v bytě, byl z pražské části vyčleněn a zabývají se jím justiční orgány v Brně.“ Ve zprávách o kauze Fénix se tato věta objevuje i dávno poté, co Aleš Kočí odešel od soudu s podmínkou.

Ignorované argumenty obhájců

Z médií hlavního proudu nebylo možné získat celistvý obraz toho, co se u soudu děje, protože informování o případu bylo většinou stále útržkovité a kontext tvořily pořád ty samé věty.

O co tedy šlo a jaká byla hlavní zápletka? Soud prostřednictvím státního zástupce žádal po policii materiály, které ve spisu chyběly. Když Útvar pro odhalování organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování zahájil 17. 10. 2014 úkony trestního řízení ve věci podezření zvlášť závažného zločinu, učinil tak na základě četných dokumentů, záznamů odposlechů, sledování. Ani jeden z těchto dokumentů však nedostal soud k dispozici.

Obhajoba tyto materiály také požadovala. Poukazovala i na to, že ani odposlechy z období od listopadu 2014, které součástí spisu byly, nejsou kompletní. Hlavní argument obhajoby pak spočíval v tom, že obžalovaní celou dobu věděli, že se jedná o agenty. Když spolu s agenty plánovali útok na vlak, zkoušeli, kam až budou ochotní zajít. Nápad na radikálnější akci podle obžalovaných přišel od agentů. Původně se mělo jednat o útok na autosalon Huyndai, později se dva obžalovaní, Petr Sova a Martin Ignačák, spolu s agenty dohodli, že místo autosalonu provedou útok na vlak. Agenti naopak tvrdili, že útok na vlak už obžalovaní připravovali a je dva k tomu jen přizvali.

Senát Městského soudu nakonec rozhodl ve prospěch obžalovaných právě proto, že policie nevydala požadované materiály, tedy hlavně záznamy odposlechů u období před listopadem 2014, přestože právě na jejich základě zahájila úkony trestního řízení. Policie argumentovala tím, že v těch materiálech nejsou žádné důkazy ve prospěch ani v neprospěch obžalovaných. Skutečnost, že se obhajoba snaží předmětné dokumenty získat, nebyla žádným tajemstvím, obhájci by novinářům celý problém jistě rádi vysvětlili, ale přes nebývalý zájem médií o „teroristickou kauzu“ se hlavní zápletka případu v mediálním zobrazení vytratila. A to přesto, že snaha obžalovaných zajistit si další odposlechy, způsobila u soudu nejednu dojemnou scénu. O to větší muselo pak být překvapení, když přišel osvobozující rozsudek.

V mnoha zprávách o soudním líčení a o jeho výsledku se opakuje, že anarchisté se hájili tím, že je agenti k činu vyprovokovali. To ale není vzhledem k výše uvedenému přesné, protože to vypadá, jako by obžalovaní připouštěli, že útok nakonec spáchat chtěli, což nikdy nepřipustili.

Kdo zaslouží respekt?

Rozpory ve výpovědích agentů nebo zajímavosti vyplývající z poslechu odposlechů u třetího kola soudního líčení pak nezajímaly už skoro nikoho. Ve chvíli, kdy se celá kauza zkomplikovala, začal do té doby obrovský zájem médií upadat. Výjimku tvoří reportáž Hany Čápové z Respektu, která se o případ jednak více zajímala i po prvním období, jednak jí věnovala dost času na to, aby podstatu sporu pochopila. Vhled do kauzy pak uplatnila i v dalších textech.

Napsat reportážní text, na kterém autor může pracovat i několik týdnů, se jeví v takovém složitém případu jako ideální, ale i zpravodajství může pojímat téma různě. S jistým kritickým odstupem a větším vhledem psalo v jednu chvíli například server Aktuálně.cz, ale nevydržel se kauze věnovat dlouhodobě a vyčlenit na ni jednoho redaktora.

Při každém dalším kole soudního líčení byl zájem médií menší. Občas někdo z novinářů přišel, většinou se nezdržel příliš dlouho, občas vyšla zpráva, která informovala o nějakém více či méně podstatném detailu. Zprávy byly také plné faktických chyb. V lednu 2017 se tak například na serveru Echo24 psalo, že Martin Ignačák je ve vazbě, přitom byl už čtyři měsíce na svobodě. V tom samém kole soudního líčení zařadil iDnes ve své zprávě všechny obviněné ženy do jedné skupiny: „Spolu s nimi jsou obžalované Radka Pavlovská, Alexandra Ščambová a Katarína Zezulová, které podle vyšetřovatelů o trestné činnosti věděly, a nenahlásily ji, popřípadě jí i napomáhaly. Jedna z nich například při manipulaci se zkušebními zápalnými lahvemi hlídala v okolí. Sama tvrdí, že pouze venčila psa a o počínání spoluobžalovaných nevěděla.“ To je omyl velmi pochopitelný, protože role Ščambové byla skutečně podivná. Ještě podivnější ale je, že její příběh nezaujal novináře natolik, aby se pokusili přijít na kloub tomu, jak to s touto teroristkou vlastně bylo.

Soud novináře šokoval

První nepravomocný rozsudek vynesl Městský soud v Praze v září roku 2017. Po dlouhé pauze, kdy na soudní líčení přicházeli novináři velmi sporadicky, pokud vůbec, se chodba před soudní místností opět zaplnila. Přišli reportéři, byly tu kamery, mikrofony, všichni napjatě očekávali rozsudek. Předsedkyně senátu Hana Hrnčířová ho vynesla spolu s odůvodněním, které mohlo mnohé překvapit. Základní bod obhajoby, tedy skutečnost, že policie a státní zástupce nezařadili do spisu odposlechy z období před listopadem 2014, byl významný i pro rozhodnutí soudu.

Informaci o rozsudku přinesla četná média. Všechna si ale vybrala z odůvodnění rozsudku to, čemu rozuměla a co zapadalo do rámce vytvořeného hned z počátku celé kauzy. Některé zprávy ale byly obsáhlé a překvapivě podrobné. Jako příklad může sloužit zpráva na serveru Info.cz, která skoro vytvořila dokonalou iluzi, že její autor byl přítomný v soudní síni, mluvil s obhájci a dalšími aktéry, kdyby na místo předsedkyně senátu nedosadil soudce-muže a tím neprozradil, že zpráva vznikla v newsroomu.

Reportér serveru Seznam.cz, který ve videovstupu ze září loňského roku (třetí video) s jistotou tvrdí, že obžalovaní o tom, že je infiltrovali agenti, samozřejmě nevěděli. V prvním videu, které vzniklo časově později, a to minulý týden po rozsudku Vrchního soudu v Praze, už to ale říká správně. Stačila dvě soudní řízení a podařilo se víceméně vysvětlit veřejnosti, o co v případu šlo.

Způsob, jakým média informovala o případu údajného teroristického útoku, souvisí s překvapující neschopností rozeznávat obviněné a odsouzené. To je samo o sobě závažné, neboť média by měla ctít presumpci neviny. A kdyby se snad stalo, že by byla ohrožena nezávislá justice, měli by to být právě novináři, kdo by na to upozornil, jako se to v historii ve světě mnohokrát událo.

Přístup ke všem složitějším případům a kauzám souvisí ale i se způsobem, jakým se organizuje práce ve většině redakcí. Tlak na množství zveřejněných textů nedovoluje redaktorům věnovat se tématům do hloubky a dlouhodobě a zároveň je tlačí k co největšímu fragmentování informací do různých zpráv tak, aby výstupů bylo co nejvíc. To se v případě kauzy jako je tato ukázalo zvlášť zhoubné, protože byla natolik složitá, že ani delší reportáž nemohla obsáhnout všechny detaily. Navíc editoři, kteří vymýšlejí titulky, na něž se bude klikat, mohou zničit i korektně napsanou zprávu. Situace takového redaktora, který je autorem zprávy, píše ji ve spěchu a nemá vždy ani úplně vliv na výslednou podobu, není jednoduchá. Možná by nebylo na škodu začít uvažovat o pracovních podmínkách v českých redakcích a založit si třeba nějakou novinářskou solidární síť. Kdyby totiž měli čeští novináři lepší pracovní podmínky, určitě bychom se dostali třeba k otázce, kdo nese za podivnou operaci Fénix odpovědnost.

Zvykli jsme si také, že redakce často za investigativu vydávají zveřejňování materiálů, které jim někdo předal nebo poslal. Neuvědomujeme si přitom, že nic vám nikdo neposkytne bezdůvodně a zveřejnění takového materiálu nebo informací slouží zpravidla něčím zájmům. Zejména pak, když zprávy přicházejí bez kontextu. Server Lidovky se ve svých zprávách chvástal, že „detaily, proč proti nim [anarchistům] zasáhla policie, vypátral server Lidovky.cz“. To ale není pravda. Server Lidovky.cz nic nevypátral, to jen policii, byť zřejmě nezáměrně, pomohl vytvořit obraz nebezpečných teroristů a tím i společenskou objednávku a tlak na soudy. Další média jim v tom zdatně sekundovala. Buďme rádi, že se soudy nenechaly veřejným míněním ovlivnit a že je česká justice zřejmě v lepší kondici než česká žurnalistika.

Autorka je redaktorka Alarmu.

5.4.2018 a2larm.cz

Píšou jinde

Podporujeme