Anarchistická federace

Píšou jinde : Konec Kliniky? Nitky vedou od ODS k ANO

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2018/01/konec-kliniky-nitky-vedou-od-ods-k-ano/

S Arnoštem Novákem jsme mluvili o současném stavu Kliniky, emancipační politice, debaklu parlamentní levice i potřebnosti sociálních bublin.

V prosinci to byly tři roky od chvíle, kdy skupina aktivistů a aktivistek obsadila práznou budovu bývalé Polikliniky na pražském Žižkově a svépomocí ji přetvořila na autonomní a sociální centrum. Teď se nad Klinikou, jedním z nejúspěšnějších squatterských projektů stahují mračna a vyklizení může přijít takřka kdykoliv. S jednou z nejvýraznajších postav českého squatterského hnutí, členem kolektivu Kliniky a environmentálním sociologem Arnoštem Novákem jsme se bavili nejen o současnosti a budoucnosti Kliniky, ale i jeho názorech na levicovou scénu a vizích emancipační politiky.

Je to víc než tři roky, co byla obsazena Klinika. Jaká je teď vlastně situace?

Soud v září pravomocně rozhodl o tom, že máme budovu Kliniky předat SŽDC. My jsme se sice odvolali, ale to rozhodnutí je už pravomocné. Takže teď už SŽDC může kdykoliv požádat o vyklizení budovy.

Kdy to podle vás nastane?

Policie evidentně chce postupovat přesně podle zákona. A podle něj by vyklizení neměla provádět policie, ale je to záležitost exekutora, který se na policii může obrátit. Dostali jsme výzvu od exekutora, a pokud by to mělo být podle zákona, tak to ještě několik týdnů bude trvat.

Vzhledem k tomu, jak probíhaly zásahy policie v předchozích letech, je to celkem posun…

Ten posun je už v tom, že se v případě politického squattingu postupuje podle zákona a nedochází k svévolným zásahům policie buď bez vědomí majitele nemovitosti, nebo tak, jak tomu bylo v případě squatu Cibulka. Tam majitel jeden večer přišel, požádal policii o zásah, a ta se zachovala jako soukromá ochranka a dům hned druhý den vyklidila – za použití násilí a účasti desítek těžkooděnců. Byť to tak možná na první pohled nevypadá, je důležité, že se začaly dodržovat zákonné postupy. Zákon totiž někdy chrání i ty slabší.

Myslíte, že se tento postup stane úzusem ve vztahu ke squattingu u nás? Že Klinika prolomí dosavadní způsoby jednání policie?

Mohlo by se to stát, ale já jsem skeptický. Klinika v minulosti měla a stále má neobvyklou veřejnu podporu. Navíc policie na Praze 3 je orpavdu taková, že chce dodržovat zákony, nejednat svévolně. A to i když podle našich informací je pod tlakem SŽDC, aby dům vyklidila okamžitě. Je ale otázka, jak to bude vypadat jinde a v jiném kontextu.

Proč právě SŽDC tak aktivně vyvíjí protisquatterskou agendu?

Do kuloárního jednání nevidíme, takže se můžeme jen dohadovat, ale všechny nitky vedou k ANO. ÚZSVM spadá pod ministerstvo financí, SŽDC spadá zase pod ministerstvo dopravy. Tomáš Drmola je politický náměstek dosazený ANO.  Nicméně tomu předcházel tlak ze žižkovské radnice od místostarosty Bellua za ODS a starostky Hujové, kteří si vymysleli neexistující kolaudci, jež neumožnuje provoz sociálního centra.

    Atmosféra celé naší společnosti je v dnešní době hrozně normalizační. Cokoliv se jen trošku vymyká, a třeba jen malinko přestoupí zákon, je nutné hned exemplárně potrestat.

V souvislosti se sbírkou pro lidi na útěku a po neonacistickém útoku nás označili za bezpečnostní riziko. Právě tenhle politický tlak vedl k ukončení smlouvy. Na příkladu Kliniky, která se vymyká současnému fungování kapitalistické společnosti tím, že funguje bez zisku, zdola a zpochybňuje princip neomezenosti soukromého vlastnictví, se ukazuje, že se politické strany navzory své rétorice spojí při obraně daného pořádku. Klid na špatně placenou práci, to je jejich krédo.

Vy si myslíte, že ten zájem je skutečně politický? Nemůže být jen osobní?

Já myslím, že je to obojí. Vzpomeňme si třeba na Kateřinu Arajmu, u ní byl odpor ke Klinice úplně bytostně osobní. Byl osobně motivovaný. Politická rovina spočívala v tom, že Klinika může být vnímána jako exemplární případ. Já si myslím, že to je pravý důvod, proč úředníci a politici chtějí Kliniku zničit – protože by se mohla stát fenoménem, který by bylo možné následovat. Když se na to podíváme jinak, atmosféra celé naší společnosti je v dnešní době hrozně normalizační. Cokoliv se jen trošku vymyká, a třeba jen malinko přestoupí zákon, je nutné hned exemplárně potrestat. Nepřipustit, aby něco takového uspělo. A nejen nepřipustit, ale zničit, potrestat, a to pokud možno exemplárně. Tomu napovídá i to, že ÚZSVM  i SŽDC zažalovali Terezu Virtovou, se kterou se smlouva o Kliniku uzavřela, o ušlý zisk. Přitom se na Klinice žádné peníze nevydělávají, je to z jejich strany jen směs pomstychtivosti a zastrašování. Docela bych se chtěl vžít do myšlení úředníků, kteří podají žalobu o dva miliony na ženu, která podepsala smlouvu na využití prázdného domu, kde se konají výhradně nekomerční aktivity. Kdyby to vyhráli, tak jí přece zničí život. Ona by měla exekuce do konce života. To vypovídá o zvůli a svévoli těch lidí, o směsi nenávisti ke všemu, co se nějak vymyká a zpochybňuje současný statut quo.

Mluvil jste o ANO, ale Andrej Babiš sám před lety Kliniku navštívil a podpořil ji i veřejně. Co se stalo?

To odpovídá tomu, jak Andrej Babiš funguje. Klinika měla před těmi třemi lety obří fame, podporovala ji řada osobností, na demonstraci přišlo tisíc lidí. Babiš zafungoval jako populista a řekl: Když to lidi chtějí, tak jim to prostě dáme. Navíc tehdy po tom prvním vyklizení hlídala dům soukromá ochranka a bylo to strašně drahé – hlídat prázdnou budovu. Byla v tom kombinace ekonomické efektivity a populismu. Tehdy, v roce 2015, jsme ani neměli žádné nepřátele. Když se dělaly nějaké debaty v médiích, byl problém najít někoho, kdo by Kliniku veřejně kritizoval. Takže on nám dal smlouvu na rok a fungovalo to. Jenže v půlce roku udělala Klinika největší sbírku na podporu uprchlíků. A to se politicky obrátilo proti nám. Během roku té legality se změnila atmosféra ve společnosti a Babiš zjistil, že to už není tak populární téma a neměl důvod Kliniku dál podporovat, i když ještě den po neonacistickém útoku na Kliniku v deníku Právo veřejně přislíbil, že se smlouva určitě prodlouží.

Jak trvající nejistota dopadá na kolektiv, který Kliniku tvoří?

Za den, který všechno změnil, se dá považovat až 6. únor 2016, kdy nás napadli náckové. Do té doby to nějak šlo. Ale potom se to zlomilo. Kolektiv je vystavený každodennímu stresu, pořád fungujeme v poloilegalitě, navzdory problémům, komplikacím. Je to vyčerpávající, únavné. V podstatě jsou to dva roky neustálého stresu. Dokázali jsme ale obstát v konfliktu, který je totálně asymetrický: na jedné straně jsou politici a úředníci, kteří proti Klinice bojují ve své pracovní době, a na druhé kolektiv lidí bojujících ve svém volném čase, kteří ale mají práci, školu, osobní život, někteří rodinu, děti, a přitom musí sbírat peníze na právníky a tak dále. Přesto se nám už dva roky daří vzorovat intenzivní státní svévoli.

To je dost silné slovo, kdokoli vám přece může vytknout, že jste to vy, kdo porušuje zákony…

Nám se sice vyčítá, že zákony porušujeme, jenže my porušujeme jeden konkrétní zákon a snažíme se formou občanské neposlušnosti poukázat na rozpor legality a legitimity. Na to, že ne vše, co je legální, je i spravedlivé, že spravedlnost se může nacházet na hraně nebo za hranou legality. Ten rozpor je důležité připomínat. Ovšem státní úředníci v případě Kliniky porušují jeden předpis za druhým. Takže podle mě tu stojí státní neposlušnost proti té občanské, jenže zatímco občanská neposlušnost historicky vedla k emancipaci a vydobývání práv, ta státní vede k autoritářskému uspořádání.

Dá se to říct takto obecně? Za občansky neposlušné by se přeci daly označit i xenofobní skupiny jako třeba IvČRN…

Tady je rozdíl ve formě, i v obsahu. Klinika je v tradici emancipační, demokratické linie. Naše politika odkazuje k heslu „volnost, rovnost, solidarita“. Rancière by třeba řekl, že se tady aktualizuje rovnost každého s každým, kdežto takový Blok proti islámu a další akcentují nerovnost.

Ano, ale jde mi spíš o to, čím se zaštiťovat a kdo má vůbec právo porušovat zákony a ve jménu čeho. Dá se říct, že čelíme nárůstu nějakého typu občanského aktivismu, který je sice silně antiemancipační, ale také mnohem úspěšnější?

Ale jde opravdu o občanský aktivismus? To bychom si museli definovat občanství. Já ho chápu univerzalisticky. Občanství předpokládá rovnost a začlenění.

Stačí to ale ve chvíli, kdy tento typ jednání ve veřejném prostoru sklízí úspěch?

To je na dlouhou debatu – možná, že je nutné se podívat i na to, jak byla ta emancipační témata prosazována. Obvykle to bylo shora, ale svoboda se nedá lidem dát, vnutit. Všechno je proces. Typicky se to dá kritizovat na Evropské unii, která funguje tak, že řadu věcí nařizuje, jakkoli třeba i pozitivních, jako je rovnost žen, enviromentální politika. Ale pro lidi je složité to pochopit.

Co považujete za největší úspěch těch tří let na Klinice?

To, jak Klinika funguje. Bez velkých peněz, grantů, dotací. Už tři roky jedeme samosprávně, bez šéfů. Na chodu se může podílet kdokoliv, kdo respektuje volnost, rovnost, solidaritu. Je to prostor vymezený proti xenofobním, sexistickým a násilnickým projevům, ale jinak je pro všechny. Když jsme Kliniku obsazovali, nás vůbec nenapadlo, že to bude takhle funkční. Klinika vlastně překonala i naše očekávání, ty tři roky jsou velký úspěch. Jen se děje v proměně klimatu celé společnosti – za dva roky se ta atmosféra hodně změnila. Je přípustné mluvit o věcech, které by bylo dříve absurní a nepřípustné veřejně artikulovat.

    Podle mě tu stojí státní neposlušnost proti té občanské, jenže zatímco občanská neposlušnost historicky vedla k emancipaci a vydobývání práv, ta státní vede k autoritářskému uspořádání.

Celý diskurs se posunul, ale je na tom vidět i to, jak důležitá jsou sociální hnutí, a to i ta reakční, o kterých jsme se bavili, jako IvČRN. Vždyť jejich agendu převzaly všechny politické strany zprava doleva. Jenže rozdíl mezi Konvičkovci a námi je v tom, že oni nabízejí jen stereotypní, nacionální řešení, kdežto my máme emancipační tendence, které v dnešní společnosti, jež tíhne ke konzervatismu, oligarchii a autoritářství, bohužel moc nerezonují.

Je vůbec možné, aby se levice stala důstojnou protiváhou takovým tendencím? A jakou roli by v tom mohly hrát prefigurativní politiky, ke kterým lze řadit i Kliniku?

Já třeba nesdílím názor o debaklu levice, protože levice se nedá takhle homogenizovat. Některé strany utrpěly velkou porážku, vyvstává ale otázka, co na nich bylo levicového. Sociální demokracie se v celé Evropě od devadesátých let aktivně podílela na instalaci a legitimizaci neoliberalismu, někdy zastávala obranu zbytků sociálního státu, ale jinak nic. Špatně dopadla také KSČM, ta je ale směsí autoritářsko-nacionalistických proudů.

Dobře, ale výrazná levicová politika je v dnešní době skoro nepřítomná i ve světě, když nebudu počítat Jeremyho Corbyna – ale ani on v Británii nezvítězil…

Ale nesouvisí to pořád ještě s rozpadem bipolárního světa, s nástupem teorií o konci dějin, kdy levicový příběh ztratil na věrohodnosti, protože byl diskreditovaný desetiletími vlády komunistických stran? Ani sociální demokracie v posledních desítkách let nenabízí takový typ vyprávění, který by dokázal mobilizovat. Celá stranická levicová politika je vlastně reakční – dobře už bylo a my jen budeme bránit zbytky sociálního státu, nic víc.

Takže zastáváte hledisko Davida Graebera z knihy Revoluce naopak, kde mluvil o tom, že by levice měla být méně sebemrskačská a víc se zaobírat tím, jak se jí dařilo posouvat hranice možného, byť za cenu všech možných neúspěchů?

Přesně. Já si totiž myslím, že mluvit o levici musí znamenat umět od sebe odlišovat různé levice. Stranická levice usiluje o moc. Rancière o tom mluví jako o podílení se na řádu, který má jasně vymezené pole působnosti. Vedle toho je nestranická levice – sociální hnutí. Ta jsou důležitá v tom, že aktivizují a narušují statut quo. Vytvářejí prostor, kde lze přemýšlet o vizích přesahující volební kampaně. A právě v nich je stranická levice zacyklená.

Nemáte ale pocit, že by bylo lepší, kdyby i lidé, kteří aktivně vytvářejí hnutí zdola, měli koho volit?

To asi ano, ale jde o to rozlišovat různé logiky jednání. Ta stranická má možnost dělat něco jen v rámci vymezeného prostoru. Přístup „volte nás, my to za vás vyřešíme“ mi přijde nedostačující. Pokud chceme proměňovat atmosféru ve společnosti, musí být i neparlamentní levice dostatečně sebevědomá. Ona je často vnímána jen jako nevyzrálá verze parlamentní levice, ale tak to není. Jde o dvě logiky – logiku hiearchie a systému a logiku rovnosti, která se zakládá na tom, že emancipace je odvislá i od sebeemancipace každého z nás.

A vy k volbám chodíte? Jako anarchista?

Já se sice považuju za anarchistu, ale tvrzení, že všechny strany jsou stejné a všichni politici zkorumpovaní, nesdílím. Je rozdíl mezi Stropnickým, Bartošem, Okamurou nebo Babišem. Takže někdy k některým volbám jdu, ale beru to tak, že si volím protivníka, se kterým se mi bude lépe utkávat. V případě Zelených, Pirátů, části ČSSD nebo TOP 09 něco sdílím – byť třeba jen některé hypotetické liberální hodnoty. Ale v případě Okamurovy SPD je to konflikt kdo s koho, s jeho politikou není možné vést diskusi. Zdůrazňuji s jeho politikou, s jeho straníky, nikoli s jeho voliči, v tom vidím rozdíl. Okamura je podnikatel se strachem a je třeba ho porazit, ne s ním diskutovat a tou diskusí legitimizovat jeho rasistické, xenofobní názory.

Mluvíte o rovnosti – ta je v liberální společnosti často redukovaná na omezení diskriminace. Co ale ekonomická rovnost? Může k debatě o ní přispívat právě squatting a přímé akce?

Právě tak squatting chápu. Přijde mi, že v liberální demokracii je důraz kladen na formální rovnost. Jako by jen to mělo stačit. Materiální otázky jsou upozaděné – a to v době, kdy se nedá mluvit jen o ekonomické nerovnosti, ale přímo o nesouměřitelnosti. Proto také jen určitý typ lidí může investovat miliony do politických kampaní. I v médiích vidíme jen různé typy oligarchů. Pro jakoukoliv podobu demokratického rozhodování je ovšem co největší materiální rovnost důležitá, bez ní nelze o svobodnější a spravedlivější společnost v praxi usilovat. Squatting je jednou z možností, jak na to upozorňovat, jak mluvit o nesouměřitelnosti vlastnictví.

Může ale vůbec mít v dnešní době odezvu, když kritizuje soukromé vlastnictví?

Squatting ale není o tom obsadit někomu byt, když je na dovolené. To je úplně mimo. Squatting naopak poukazuje na reprodukci sociálních nerovností skrz parazitické zneužívání soukromého majetku, jako to dělají spekulanti s nemovitosmi. Tragikomické přitom je, že proti Klinice vystupovali i komunisti a sociální demokraté. Proto také neroním krokodýlí slzy za debakl levice, která jako údržbář kutí na neoliberalismu.

Filosofka Ľubica Kobová mluví o tom, že dnes žijeme v antirevoluční době, která nepřinese žádný zlom. Ale upozorňuje na to, že opozicí vůči dnešnímu stavu může být restaurace internacionalismu. Vy jste pamětník velkých alterglobalizačních protestů, které tuto mezinárodní dynamiku měly…

Stále existují pozůstatky alterglobalizačního hnutí, dokonce i v Česku jsme navázaní na mezinárodní kontakty. Limity jsme my třeba spolupracují s německým Ende Gelände, squatting funguje jako síť spojující města po celém světě. Takže ano, internacionalismus může být protiváhou nacionalismu, ale je to těžké.

V čem?

Nacionalismus to má lehčí, staví na něčem, co je většíně lidí blízké. Mýty, koncepce jazyka, kulturní tradice. Spousta lidí je tímto svázaná s lokalitou, kde žije, nic jiného nepoznali…

Přitom i nacionalismus má globální charakter, vždyť i nacionalisté pořádají svá mezinárodní setkání, jedno z nich proběhlo zrovna nedávno v Praze… Nejde tedy spíš o rasistický kód? Nevytváří se síť politik pro bílé lidi?

To by se možná dalo něco podobného říct i o internacionalismu radikální levice – že je to politika vzdělaných, privilegovaných lidí, jejichž uvažování se pohybuje mimo národní hranice. Můžeme cestovat, navštěvovat jiná místa, setkávat se s jinými kulturami. Je důležité myslet na lidi, kteří třeba za posledních deset, dvacet let vůbec neopustili Českou republiku, a právě ty Okamura oslovuje.

A proč se to levici nedaří? Je za tím malý kontakt s lidmi? Není levice moc paternalistická?

Já jsem byl vždycky ostražitý vůči paternalismu některých částí levice. Řídím se heslem „Neosvobozujte mě, osvobodím se sám“, které ale nechápu individualisticky. Představa, že když opustíme naše bubliny a budeme jen víc mluvit s nespokojenými lidmi, se něco změní, mi přijde naivní. U nás je typ politiky, který usiluje o emancipaci a bojuje o důstojnost a spravedlnost zdola, marginální. A vždy takový byl – v tom souhlasím s Ondřejem Slačálkem. Žijeme v regionu střední Evropy, kde je součástí politické kultury, že změny přicházejí shora a nejsou výsledkem emancipačních bojů. Už od Marie Terezie ctíme kult osvícených politiků, projevuje se to v tom, čemu říkám „tatíčkovská politika“. Měli jsme Masaryka, Beneše, pak se ten pocit transformoval v masivní podporu Straně, pak to byli Havel nebo Klaus, dnes Zeman nebo Babiš. Lidi mají potřebu promítat si své naděje a představy do konkrétních politiků, ti sami je ale nikdy nemůžou naplnit. Všichni nakonec selžou… Tendence tatíčkovské politiky tedy dominuje, ale to neznamená, že bychom proti ní neměli stavět tendenci jinou, i když v ní krátkodobě asi nebudeme tak úspěšní. Ale kdo ví, co a jak bude ze střednědobého nebo dlouhodobého hlediska. Proto má cenu jít i do prohraných bitev.

Mluvili jsme o sociálních bublinách. Jakou bublinu reprezentuje nebo propichuje Klinika?

Já rétoriku sociálních bublin nemám rád. Ono to možná funguje na Facebooku, kde je omezené množství přátel a sdílení je virtuální, může splasknout. Stačí jen, aby Facebook změnil své algoritmy a je po všem. Ale v reálném životě, kde se potkávají lidé z masa a kostí, nechci mluvit o sociálních bublinách.

Proč?

I v minulosti přeci lidé vytvářeli sociální sítě, komunity, skupiny a vazby. Hnutí, třeba dělnické, měla svou kulturu, tělovýchovné jednoty, skládala se na pojištění, na bydlení… I v neparlamentní levici jde o vytváření sítí a infrastruktur solidarity a sdílené ekonomiky. Ta má své limity, ale nutně potřebuje materiální prostor. Musí existovat místo, kde se myšlenky setkávají fyzicky, kde lze vychovávat děti, pořádat přednášky, koncerty a kde nefunguje logika zisku a výdělku a všechno je přístupné. Nejde jen o kulturu. Prostory, které slouží lidem, jsou právě v dnešní době potřeba. Nemůžeme být vnímáni jen jako konzumenti.

Jde tedy o sociální kapitál, oproti tomu ekonomickému?

Ano, ale otázkou je, k čemu ho využijeme. Můžeme ho využívat pro sebe, pro svoji kariéru, hromadění majektu, anebo pro politiku založenou na rovnosti. Klinika je ideální příklad: lidé v širším kolektivu přesně tento typ kapitálu měli, znali lidi z univerzit nebo na nich působili, znali lidi z médií, veřejné osobnosti, lidi, kteří Klinice mohli pomoci v tom, aby si vydobyla svůj společenský status a v důsledku toho dočasně i prostor. Můžeme to kritizovat a říkat, že je to projevem privilegovanosti, ale Klinika měla heslo „Každé město potřebuje svoji kliniku“, snažila se tu myšlenku univerzalizovat. Podobně jsme vstupovali i do politikých jednání, sešli jsme se s Chovancem a řešili otázku dekriminalizace squattingu… Prostě jsme vydobytý sociální kapitál používali k tomu, aby se věci měnily. Dost lidí nás za to kritizovalo, ale pro nás to bylo důležité. Chtěli jsme otevřít prostor i pro ostatní.

A jak s tím souvisí propichování bublin? Je levice opravdu oddělená od lidí?

Je potřeba se bavit s nejrůznějšími lidmi, co a jak vnímají, ale nejde jen o to, že vyhodnotíme, o čem je vhodné mluvit, co lidé chtějí slyšet, a tomu upravíme náš politický program. Není to vztah mezi produktem a konzumentem. Musíme víc pracovat na politice stávání se, naše identity nejsou pevné, jsou složené z celé řady množin. Emancipace, jak já ji chápu, není o tom, že se rodíme svobodní a zlý systém nás znesvobodňuje. Svobodnějšími se stáváme i skrze sociální praxi, skrze vztahy s druhými. Nestačí jen odstranit útlak. Důležitý je proces změny samotné.

Určuje nás i to, že se něčeho účastníme, třeba přímé akce?

Člověk se učí být svobodný, samosprávný a přímá akce má i tuto edukativní stránku. Učí nás, že je nutné se zapojit a něco dělat. Dokud budeme jen čekat, až nás někdo emancipuje, nic se nezmění. I o tom byla a je Klinika. Učí nás vztahu k ostatním lidem, tlumí egoismus a individualismus, snaží se vést k odpovědnosti. Druhý aspekt je exemplární – ukazuje možnosti jiného světa. A proto jsou důležité „sociální bubliny“ – může z nich vyrůst infrastruktura, která umožní lidem se proměnit. Když na vás neonacisté házejí dlažební kostky nebo si na vás policie konstruuje nějaký trestný čin, pak svou sociální bublinu potřebujete. Jen díky ní máte v kritické situaci pocit pochopení, solidarity a vzájemnosti.

Verze pro tisk 18.1.2018 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy