Anarchistická federace

Píšou jinde : Čtyřiadvacet let války proti zapomnění

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2018/01/ctyriadvacet-let-valky-proti-zapomneni/

Mexičtí zapatisté stále žijí a bojují, v posledních letech ale změnili strategii.

Už je to čtyřiadvacet let, co v hornatém jihovýchodním mexickém regionu Chiapas vyšlo zdánlivě odnikud na tři tisíce maskovaných a ozbrojených povstalců, obsadili několik místních měst, zabrali velkým vlastníkům půdu pro drobné farmáře, propustili vězně z místní věznice a spálili úřední záznamy. Tito lidé, kteří pro mexickou vládu museli působit jako náhlá noční můra povstalá z Lacadonské džungle, byli převážně potomci původních obyvatel Střední Ameriky, Mayů, sdružení pod černou vlajkou s rudou hvězdou – vlajkou Zapatovy armády národního osvobození (EZLN).

Za demokracii a emancipaci

Kolem zapatistů se rychle utvořil mýtus, založený nemalou měrou na postavě jejich charismatického mluvčího subcomandanta Marcose, který proslul svou kuklou, fajfkou a zbraní. Stejně tak přitahovala pozornost poetičnost jazyka manifestů EZLN kombinující ideje marxismu, anarchismu a nové levice s mytologií původních obyvatel Chiapasu a jinotajnými filosofickými narážkami. Kromě toho si povstalci získali sympatie i proklamovaným bojem za demokracii a v regionu nebývalým prosazováním emancipace žen, které od počátku v EZLN působily na nejvyšších pozicích. I když se romantický obraz poněkud tajemných radikálně demokratických a revolučních bojovníků z džungle stal pro zahraniční pozorovatele často tím hlavním, kontext vzniku a působení EZLN je mnohem širší.

Zapatisté, svým jménem odkazující k mexickému revolucionáři Emilianu Zapatovi, povstali především z neutěšené situace Chiapasu a globálního Jihu jako takového – ne náhodou jejich boj začal spolu s platností neoliberální obchodní smlouvy NAFTA. Ta zásadním způsobem znevýhodnila drobné místní farmáře oproti korporacím a bohatým vlastníkům půdy, když zavedla volný přeshraniční trh mezi Mexikem a Kanadou a Spojenými státy americkými.

Revolucionáři stojící u zrodu EZLN, kteří přinesli do jihomexických hor levicovou agendu, byli přijati také proto, že místní obyvatelé dlouhodobě trpí značnými sociálními a hospodářskými problémy, stejně jako neokoloniálními praktikami místních vlastníků půdy krytých státem. Ti používali paramilitární oddíly k útokům na malé farmáře, kteří se snažili udržet si svou půdu.

Tito drobní farmáři zůstali hlavní oporou zapatistického hnutí v Chiapasu i poté, co bylo původní ozbrojené povstání v lednu 1994 vytlačeno z obsazených měst obrovskou technickou i početní převahou mexické armády. A jsou také těmi, kdo nese hlavní zátěž „špinavé války“, kterou proti EZLN (i dalším protivníkům na levici) dlouhodobě vede i přes formální příměří mexický stát, a to nejen za pomoci konvenčních vojenských sil, ale především polooficiálních paramilitárních oddílů, jež zastrašují, unášejí a někdy vraždí skutečné či domnělé podporovatele zapatistů v odlehlých oblastech Chiapasu a především v jeho severnějších oblastech mimo kontrolu EZLN. K asi nejhorší takové události došlo před Vánocemi 1997, kdy polovojenská jednotka zřejmě podporující vládu pozabíjela v jedné z horských vesnic pětačtyřicet lidí, z toho čtrnáct dětí.

Přestože je situace v Chiapasu, kde celých čtyřiadvacet let leží hlavní povstalecké pozice, stále napjatá a hrozí občanská válka, zbraně maskovaných zapatistů mlčí. EZLN se totiž v průběhu let zaměřila místo ozbrojeného boje na budování širšího sociálního hnutí a propojování snah různých antikapitalistických a protivládních sil dohromady.

Jiná kampaň

Nejedná se jenom o pořádání mezinárodních setkání – encuentros – v zapatistické vesnici zvané tajuplně La Realidad (realita), podporu zahraničních emancipačních bojů (například palestinského úsilí o autonomii) či vydávání mezinárodně rezonujících komuniké (třeba Šestá deklarace z Lacadonské džungle), ale i o úsilí o jednotnou politickou aktivitu přímo v Mexiku.

Před dvanácti lety zapatisté kupříkladu začali takzvanou Jinou kampaň, kterou kontrovali předvolební kampaně mexických kandidátů na prezidenta. Ta ale skončila brutální policejní represí proti manifestacím, které byly při této příležitosti pořádány prozapatistickou organizací Lidová fronta na obranu půdy. Potlačování protestů a sociálního hnutí iniciovaného EZLN tehdy vyvrcholilo zastřelením čtrnáctiletého Javiera Cortese a zatčením několika set lidí. Údajně docházelo dokonce k sexuálním útokům na zadržené protestující.

Po dlouhém období horečné aktivity nebylo o hnutí asi rok slyšet, až se v zimě roku 2012 vrátili na scénu ve vší síle: několik desítek tisíc zapatistů poklidně – a opět znenadání – obsadilo pět sídel městské zprávy v Chiapasu.

Od té doby EZLN opět vydává svá komuniké, uvedla v chod otevřenou platformu nazvanou prostě Šestá a poněkud proměnila své vnější působení. Místo masivního využívání médií k budování svého obrazu a mezinárodní podpory se zaměřuje na komunitnější a praktičtější práci. Kromě toho zapatisté omezili kontakty s těmi, kteří se podle nich pouze přiživovali na jejich boji a Jiné kampani, a také avizovali, že svá komuniké nyní budou směřovat výhradně k těm, „které potřebují a uznávají“.

Výraznou změnou v zapatistickém směřování byl nedávný odklon od zásady neúčastnit se volebního boje o oficiální pozice. Do blížících se mexických červencových voleb se tak chystá coby kandidátka na funkci prezidenta María de Jesús Patricio Martínez, mluvčí Národního domorodého kongresu a domorodá aktivistka velmi blízká zapatistickému hnutí.

Jak zaznělo před pár dny na oslavách čtyřiadvacátého výročí povstání přímo v Chiapasu, EZLN ji aktivně podporuje, aniž by se ovšem hodlala stát oficiálním politickým hnutím. Tuto možnost rázně odmítl jeden ze zapatistických velitelů, subcomandante Insurgente Moisés: „Demonstrujeme, že my, lidé z původních národů, si dokážeme vládnout sami, že nepotřebujeme žádné zásahy jakékoli vládnoucí strany, které beztak pouze klamou, slibují a rozdělují naše lidi, a že nedostáváme žádnou podporu od vlád.“

První postmoderní revoluce

„Vláda se bojí mexického lidu, proto má tolik vojáků a policistů. Jejich strach je veliký. Proto je samotná vláda malá. My máme strach ze zapomnění, který ale potlačujeme naší bolestí a krví. Proto jsme velcí,“ vypráví chiapaský potomek dávných Mayů Marcosovi v jedné z kapitol knihy Příběhy Starého Antonia.

Jestliže zapatisté bojují proti zapomnění, tak už v podstatě zvítězili, jakkoli jejich úsilí o konkrétnější cíle ještě zdaleka není u konce. Kromě toho, že se stali jedním z velkých nových mýtů a jejich povstání je někdy označováno jako „první postmoderní revoluce“, ovlivnili znatelně i progresivně levicová hnutí na celém světě – ostatně i v Česku si můžeme přečíst Marcosovy knihy (vydávané Nakladatelstvím Anarchistické federace) či alespoň finančně podpořit chiapaské vzbouřence nákupem kávy ze zapatistických plantáží.

Zapatisté přišli se silnou a komunitně ukotvenou iniciativou zdola – tak zdola, jak to jen jde. Svým vlastním jazykem popsali a uchopili skutečnost, svými vlastními prostředky se jí postavili na odpor a otřásli mocenskými strukturami státního aparátu. Ukázali, že zatímco tradiční levice mnohdy chce učit marginalizované lidi, jak by měli bojovat za svá práva, je to ve skutečnosti ona sama, která se má co učit od marginalizovaných. Zapatisté možná nejsou nejsrozumitelnějšími učiteli, ale jejich zkušenost a bohatá praxe mluví za sebe.

 

6.1.2018 a2larm.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Podporujeme