28. února si připomeneme neúspěšnou vzpouru části Baltického loďstva proti vládě bolševiků v březnu 1921. Centrem povstání se stala námořní pevnost Kronštadt (55 kilometrů vzdálena od Petrohradu) ležící na ostrově Kotlin při břehu Finského zálivu. Kronštadtské povstání nebylo pro další generace anarchistů jen historickou událostí, ale jedním z potvrzení povahy autoritářského socialismu, kterou předjímali již svobodomyslní stoupenci první Internacionály v čele s ruským revolucionářem Michailem Bakuninem.

(text byl převzat z webu AFED/ČSAF. Byl zveřejněný k devadesátému výročí události)

Povstání v Kronštadtu

28. února 1921 vypukla na základně sovětské Baltské flotily v Kronštadtu vzpoura proti diktatuře komunistické strany. Původní centrum Říjnové revoluce začalo vřít nespokojeností nad bolševickým režimem. Námořníci v Kronštadtu, dělníci v blízkém Petrohradě, ale i v celém Rusku každý den palčivě cítili nouzi, bídu a hlad, kterou jim přinesla nová vládnoucí třída, vzešlá z byrokratického monopolu moci. Politika „válečného komunismu“ přinesla dělníkům pouze živoření. Venkovští zemědělci byli násilně zbavováni úrody. Po válce se však situace nezměnila a nepřeorientovala se na „mírovou politiku“, místo aby se rozvíjela samospráva a dal se prostor sebeorganizaci, dále se drancoval venkov, dělníci hladověli a ideoví oponenti bolševické praxe byli zatýkáni a popravováni.

Je pochopitelné, že vlna odporu se zvedla zrovna v Kronštadtu, jelikož právě tamní námořníci se vrhali s nadšeným zápalem do revoluce v roce 1917. Od té si totiž slibovali nové pořádky a tolik touženou samosprávu, kterou spatřovali v sovětech. Kýžená společenská proměna však nenastala a situace se zdála ještě horší. Z toužebně očekávaných sovětů se staly pouze symboly stranické diktatury. Hněv byl spravedlivý, jelikož po celém Rusku byl zaveden nerovnoprávný platový, sociální a přídělový systém, z něhož profitovali pouze prominenti bolševické strany. Rozhněvaným námořníkům došla trpělivost a vzali si zpět svá práva, která v roce 1917 vydobyli.

Námořníci a obyvatele města si ze svého středu vybrali patnáct zástupců, kteří utvořili Prozatímní výbor, jenž vydal na palubě křižníku Petropavlovsk rezoluci, ve které se dožadovali svobodných voleb do místního sovětu, svobody slova, tisku a shromažďování, propuštění politických vězňů, spravedlivých přídělů a celkově vlastní správy bez zásahů bolševické strany.

Nutno dodat, že povstání ani požadavky neiniciovali sami anarchisté, nýbrž všichni nespokojení obyvatelé Kronštadtu. Program rezoluce se však dá považovat za anarchistický, jelikož volá po ekonomické a politické samosprávě, založené na rovnostářství, svobodě a anarchistických hodnotách.

Vzpouru zažehly události v blízkém Petrohradě, kde vláda začala násilně potlačovat stávky a protesty dělníků. Ti se však nenechali zastrašit ani armádou, kterou Strana povolala, a do několika dní byla ve stávce většina továren v Petrohradě. Zatímco byly stávky potlačeny, Kronštadt se držel dál. Samotní obránci bojovat nechtěli, stejně tak ale nechtěli ustoupit ze svých požadavků, proto je museli bolševici zlikvidovat silou. Situaci v Rusku dokresluje i fakt, že poslušnost odmítli i vojáci poslaní proti vzbouřencům s tím, že nehodlají zabíjet své bratry. Přidávali se k nim po celých oddílech, ani to ale nestačilo k tomu, aby se pevnost udržela. Ve srovnání s množstvím vojáků, které měla bolševická vláda k dispozici z celého Ruska, byla obránců pouze hrstka. Ti byli navíc vyčerpaní, vyhladovělí a nedostatečně zásobení. Nezlomila je ani lživá bolševická propaganda, která měla za cíl zasít v obráncích nedůvěru ve své zvolené delegáty pomluvami, že se jedná o špióny buržoazních mocností. I přes obrovské ztráty se podařilo útočníkům zdolat pevnost, boje se přesunuly do vnitřního města. Zde se povstalci statečně bili o každý dům. Hrdinství a odvaha nestačily. Kronštadt padl. Povstání za sebou nechalo tisíce mrtvých na obou stranách. Byl to jeden z posledních masových projevů nesouhlasu se znásilněním Ruské revoluce. Potom již nebylo nic než sedmdesát let temna, útlaku a bídy v režii bolševické strany.

Kronštadtské povstání nebylo pro další generace anarchistů jen historickou událostí, ale jedním z potvrzení povahy autoritářského socialismu, kterou předjímali již svobodomyslní stoupenci první Internacionály v čele s ruským revolucionářem Michailem Bakuninem. Současní anarchisté nechtějí dogmaticky bazírovat na historických křivdách, na druhou stranu se odmítají vzdát historické zkušenosti, která je potvrzením hesla, že „svoboda bez socialismu je výsadou a nespravedlností a socialismus bez svobody je otroctvím.“ Stejně jako vystupujeme proti útlaku ze strany kapitalismu a jeho státu, budeme se stavět i proti státu v pevné režii jedné strany; státu, kde jsou člověk a společnost mnohdy ještě více nesvobodní.

(zdr.af)

26.2.2015 voiceofanarchopacifism.noblogs.org