Anarchistická federace

Píšou jinde : Smrádek a revoluce

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://a2larm.cz/2015/01/smradek-a-revoluce/
Martin Hekrdla 30. 1. 2015 Demokratické pozdvižení na jihu Evropy se šíří celým kontinentem. Ovlivní to i naši zatuchlou politickou periferii? odbory Odbory se nerady šikují na pravolevé ose, což je pochopitelné. Nejenže potřebují všechny námezdníky, kteří u nás pravidelně volí i proti svým zájmům zcela napravo. Je také velmi těžké určit, zda je opravdu levicové ono získání nových pracovních míst prolomením těžebních limitů pro uhlobaronské zisky, kvůli nimž má být nemalá část Horního Jiřetína srovnána se zemí. Přesto je zřejmé, že námezdnictvo patří v zásadě k neprivilegovaným zástupům, které alespoň v principu prolamují psané i nepsané výsady elit, a že tudíž odborářské kohorty přece jen objektivně tíhnou – ať chtějí, nebo ne – doleva. A to i odbory od pohledu krotké až zcela vyšeptalé, zkrátka a dobře: české. Nebezpečí pro naše země Předseda naší největší odborové centrály ČMKOS Josef Středula v rozhovoru pro týdeník Echo z 10. ledna nicméně i na české poměry překvapil, když tváří v tvář mocenskému vzestupu řecké radikální levice Syriza projevil vystrašenost tuctového maloměšťáka. Na otázku, zda je u nás místo „pro českou Syrizu, opravdu levicový hardcore“, ošlehaný kovák odpověděl: „To nebezpečí hrozí i pro naše země…“ Například vypukne nezaměstnanost (jako kdyby už léta neřádila) a politici budou přehlížet voliče (jako kdyby je někdy nepřehlíželi) a nebudou schopni „napříč komunikovat“ (jako kdyby bylo možné protichůdné zájmy ožvanit). A pak už jen prý stačí, aby si radikální levičáci našli „vhodného lídra a lidé už za ním půjdou“, řekl – tak je přece v médiích schválně titulují – odborový boss. „Byl bych rád, abychom to nemuseli zažívat,“ dodal úzkostlivě. Chybělo snad už jen zapálit hromničky a ponořit se do kvílivých modliteb, aby nám Pán Bůh největší sociální dialog, „jaký jsme kdy mohli zažít“ – řekl Středula – zachovati ráčil. A zbavil nás vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného… Rázová vlna z voleb na evropské periferii se již nyní žene celým starým kontinentem. Co se asi stane, až pravděpodobným letošním vítězstvím hnutí Podemos „zesyrizovatí“ i Španělsko, čtvrtá největší ekonomika Evropské unie? Vyjádřeno věcně a střízlivě: máme odbory pro jakž takž dobré počasí, nikoli pro špatné. Až se ale něco doopravdy semele, zalezou. Předtím ovšem – aby se neřeklo – navozí z celé republiky lid na Václavák. A pokud bude hodně zle, uhlídají si tentokrát předsedu, aby se nezaprodal s třídním nepřítelem někde u piva. A hybaj domů! Máme ale také odbory, které se příliš neorientují v politických subjektech. Středula vyjádřil totiž názor, že hrozby radikální levice jsme byli zatím ušetřeni i proto, že „tu máme levici, která je nalevo od sociální demokracie, komunistickou stranu“. Jaká úleva! Kdyby ti komunisti nebyli – parafrázujme Palackého moudrost o Rakousku –, museli bychom si je v zájmu Evropy i lidstva samotného utvořiti. Vždyť jsou tak krásně opouzdření, konzervativní a – neškodní. Zkamenělé hnutí Komunistický pohled na Syrizu je vůbec pozoruhodný. Europoslankyně Kateřina Konečná již před volbami stranu Alexise Tsiprase jednoznačně podpořila. To není, jak uvidíme dál, zcela samozřejmé. Předseda strany Vojtěch Filip po volbách Syrize rovněž vřele pogratuloval, ale gratulace se posílají nakonec i do Severní Koreje, aniž by to něco znamenalo. Mnohem významnější je, že komunistické Haló noviny psaly o Syrize kladně, ne-li s entuziasmem. Již ve Filipově blahopřání a znovu v jeho následném článku se však objevilo napomenutí, aby vítězná Syriza po volbách začala své „podnětné myšlenky“ realizovat. Vždyť přece – napsal Filip – „v tom je její odpovědnost vůči ostatním levicovým stranám v Evropě“. To je chytré, protože Syriza bude nepochybně muset nějaké taktické ústupky a kompromisy provozovat, leda by mezitím naše stará dobrá Evropa vyhořela do základů, anebo ji obsadil Putin dobrovolníky v neoznačených tancích. A komunisté, kteří nesou obrovskou historickou zodpovědnost za profanaci levicových ideálů a socialistických perspektiv, tu zase budou stát bez poskvrny. Jako za velkého Stalina ve třicátých letech, kdy se kdekomu udělalo zle jak z liberálních demokracií, tak z jejich fašismů. A lidé obsedantně chtěli věřit v nějakou „třetí cestu“ na Východě… Gratuloval levým Řekům i Jiří Málek ze Strany demokratického socialismu, kdysi odštěpené „alternativy“ ke KSČM, nyní rezervoáru téže KSČM pro kandidátky čekatelů na lukrativní posty – s odpuštěním – buržoazní demokracie. „Vítězná Syriza dosáhla významného vítězství a je třeba před ní smeknout,“ napsal stylisticky neobratně (vítězové zvítězili) nadšený Málek. Bohužel hned dodal: „Těší nás, že Komunistická strana Řecka (KKE) po složitém období stabilizovala svoji pozici a je stále jednou z důležitých složek řeckého politického systému.“ To je ovšem chucpe. Stalinská KKE, pokud jde o volební zisky, „stabilizovala svoji pozici“ nanejvýš ve škarpě dějin. A nejenže se Syrizou odmítá spolupracovat, ale kritizuje i naši KSČM za projevy podpory Tsiprasově formaci, konkrétně prohlášení Konečné a řeckou reportáž z Haló novin. „To jsou nepřijatelné postoje, jež zastírají úlohu Syrizy jako nové sociální demokracie v Řecku, podporovatele EU a NATO, v činnosti a orientaci v rámci imperialistických organizací a ve prospěch podnikatelských skupin,“ napsal Giorgos Marinos, člen politbyra ÚV KKE zodpovědný za mezinárodní vztahy. Naštěstí asi nemá žádné tanky, „bratrská pomoc“ Praze z jihu nehrozí a Martin Stropnický může klidně spát na tom i na onom uchu. Tento postoj řeckých komunistů dobře vysvětluje, proč Tsipras raději riskoval ve vládě Nezávislé Řeky, které mu média po celé Evropě omlacují o hlavu. Angažovat do vlády socialisty ovšem v žádném případě nemohl; stali se z nich neoliberálové a poskoci demoliční „Troiky“ MMF, EK a ECB. Hloupé horákyně Může si Syriza porozumět s českou „demokratickou levicí“? Myslím, že je to vyloučeno. Levicový, vpravdě lidový prezident Miloš Zeman po volbách do Řecka vzkázal, že dluhy se mají platit. Zjevně nemá nejmenší tušení, že Solónovo „setřesení břemene“ (zrušení všech dluhů) stálo před dva a půl tisíci lety na samém počátku demokracie a představuje červenou nit bojů za její sociální rozměr. Ale Zeman si možná holt myslí, že demokracie je panoptikální vězení pro dlužníky, od nějž jsou s pomocí islamofobie a dronů odháněni teroristé, nemakačenkové, idioti a novináři. Premiér a předseda ČSSD Bohuslav Sobotka má ovšem sofistikovanější postoj. Nová vláda nese nyní podle něj odpovědnost za naplnění slibů voličům (jak si to přeje i Vojtěch Filip) a současně za dodržení parametrů mezinárodního záchranného plánu (jak o tom šéf komunistů cudně mlčí). Sobotka tedy do Řecka v podstatě vzkazuje, aby Tsipras osazenstvu akvária poskytl slušné živobytí. A zároveň z nich uvařil rybí polévku pro věřitele (především bankéře). Takový fištrón nutno ocenit: Sobotka na Hrad! Mužem roku hodným obálky týdeníku Time je však asi sociální demokrat a šéf Sněmovny Jan Hamáček. Toho na výsledku řeckých voleb především zaujalo, jak mnoho hlasů dostala standardní pravice. Přímo ho – hlásí ČTK – „překvapil dobrý výsledek dosud vládnoucí Nové demokracie premiéra Antonise Samarase, který podle něj předává zemi v lepším stavu, než ji dostal“. Jistěže: předává ji s ještě větším dluhem, než který přebíral (175,5 procenta HDP), s dluhem narůstajícím rychleji než hrubý domácí produkt, a tedy s dluhem nesplatitelným, byť každoročně pohlcujícím 20 procent HDP. Předává ji s 25 procenty nezaměstnaných Řeků (a 50 procenty nezaměstnaných mladých lidí). Předává ji s vlny sebevražd, nestandardní kojeneckou úmrtností i dlouho nevídaným hladověním, ve stavu – jak zní již oficiální termín nové vlády – „humanitární katastrofy“. Hamáčkovo prohlášení je prostě výronem okázalé hlouposti, lhostejnosti a arogance. Je opravdu možné tuto českou provinciálnost, politickou šmízu a lidskou trapnost ještě vůbec vystupňovat? Rázová vlna Zdá se to být už divné. Vždyť i v té „socialistické evropské rodině“, jak se kontinentální levostředové strany samy nazývají, nastává pohyb. Socialista Elio di Rupo, bývalý belgický premiér, vyzývá, aby po řeckých volbách Evropa už konečně přestala opovrhovat demokratickým procesem a začala „naslouchat hlasu lidu“. Profesoři ze Sorbonny náhle ztrácejí zažrané politologické gryfy a opatrně konstatují, že správnou taktikou Socialistické internacionály asi vždycky není ten všude vzývaný „posun do středu“, ale – jak předvedla Syriza – možná právě naopak. V Řecku začala „demokratická revoluce“, píše lítý potírač nerovností Thomas Pikkety, autor Kapitálu 21. století. Poradci Françoise Hollanda si sice ještě nepřejí být jmenováni, ale už nahlas přemýšlejí před novináři: „To, co chce dělat Tsipras, jsme slíbili voličům v roce 2012. Co kdybychom se teď chopili ztracené příležitosti?“ Poradci italského premiéra Mattea Renziho, jejž karikaturisté vytrvale kreslí jako Thatcherovou, najednou začali roztrušovat v kuloárech: „Náš Tsipras je Renzi. Také čeká na uvolnění úsporných politik.“ Bum! Rázová vlna z voleb na evropské periferii se již nyní žene celým starým kontinentem. Co se asi stane, až pravděpodobným letošním vítězstvím hnutí Podemos „zesyrizovatí“ i Španělsko, čtvrtá největší ekonomika Evropské unie? A jak dlouho potrvá, než uragán jihoevropské demokratické revoluce profoukne i ten stojatý český smrádek? Autor je politický komentátor.
Verze pro tisk 31.1.2015 a2larm.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy