Kauza žižkovské Kliniky poukazuje na úskalí mediálně a částečně i politicky úspěšného aktivismu.

Jen naiva se může domnívat, že dění kolem Kliniky nepřitahuje taky pozornost těch, kteří vždy s radostí přiklušou, když se jakákoliv alternativa ocitne v zájmu médií, a její dosud upozaděné poselství přetlumočí občanstvu. Ani v případě autonomního sociálního a kulturního centra Klinika tomu nemůže být jinak, zvláště když si uvědomíme, že větší otevřenost a menší ortodoxnost od squatterů v posledních letech požadoval leckterý nevládkář a leckterý aktivistický mudrc. Takže teď máme, co jsme chtěli, a můžeme donekonečna spekulovat o tom, zda jsme chtěli to, co právě sledujeme.

Různé podoby boje

Bojovat se dá různými způsoby. Můžete bojovat tak, že se přivážete ke komínu domu, který byste rádi obsadili, ale také tím, že přistoupíte na jednání a stanovíte si jasné hranice, jež nepřekročíte. Začnete vyvíjet nátlak nejdříve na veřejné mínění a pak na ty, kteří vládnou veřejnou mocí. Když squatteři do omrzení prohlašují „Boj pokračuje!“ a zároveň se setkávají s ministrem vnitra Milanem Chovancem i ministrem financí Andrejem Babišem, jde sice o kuriózní podívanou, ale je to stále jen obraz dlouhodobého zápasu o jeden opuštěný barák.

Vzniká absurdní obraz, v němž stojí squatter proti bezdomovci a narkomanovi, ačkoliv jsou to tradičně právě squatteři, kteří ani jednu ze zmíněných skupin nechápou jako odpad jinak zdravé společnosti.

Horší je, když mediální realita začne přepisovat vaši identitu (a moc tomu nepomůže, když se na veřejnosti pro jistotu opakovaně definujete sami). Když ze sousloví „autonomní sociální a kulturní centrum“ zbude jen sociální centrum. Když se ze squatterů stanou prostě jen mladí vysokoškoláci, kteří chtějí otevřít nízkoprahový klub.

Úvahy, které navozují dojem, že setkání s Babišem rovná se reformistické zradě na dosud neposkvrněném štítě squatterského hnutí, jsou nejen předčasné, ale také v zásadě nerealistické. Samozřejmě, že Babišovi se aktivisté, kteří chtějí změnit dosavadní pořádky, hodí do krámu. Sám přeci tvrdí, že je chce měnit také – i když už se na nich přes rok zásadním způsobem podílí. Těžko se ale můžeme domnívat, že jeho apolitická finta zabere zrovna na lidi, které hledání menšího zla mezi politiky s jejich stranami i hnutími dávno přestalo bavit. Zároveň si můžeme vsadit na to, že Babiš svou – prý už pokrevní – spřízněnost s Klinikou patřičně využije a pak půjde zase o dům dál. Ani Chovanec, ani Babiš mezi věrohodné politiky nepatří, jenže jiné nemáme a squatteři se rozhodli jednat. Tak ať tedy jednají do úplného konce. Snad poznají, kdy takový konec nastane. A snad stále počítají s tím, že ho nemusejí za každou cenu slavit zrovna na Klinice (nebo v jiném náhradním prostoru, který jim stát nabídne). Jednání s Babišem vyplynulo jaksi z logiky věci, neboť je ministerstvo financí nadřízeným orgánem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který objekt kliniky vlastní. Přesto by bylo pěkné vědět, že aktivisté nehodlají v budoucnu jednat s kýmkoliv.

Klinika bez narkomanů a bezdomovců

Nemáme co do činění s přeběhlíky, kteří prostě jenom chtějí barák. Sledujeme jinou taktiku u lidí, jimž nikdy nechyběl zápal ani odvaha, přestože strategie je většinou obcházela obloukem. Nepřekvapí ani to, že se ve své nové a jistě nevděčné roli necítí zrovna doma a sem tam udělají nějakou botu. Ta největší přišla hned ze začátku a ukazuje na dvojí pohyb, který s sebou přináší snaha vymanit se aspoň na chvíli ze škatulky „asociálů“, která je vám zdánlivě souzená. Vznikl tak rozpor, jenž by neměl zůstat nepovšimnut. O co jde?

Pokud platí, že důraz na počáteční úklid objektu byl skvělou taktickou volbou, pak věčné opakování skutečnosti, že budovu v minulosti obývali narkomani a bezdomovci, sice úspěšně zarezonovalo v médiích, u mainstreamové veřejnosti i nejednoho politika, ale také postavilo squattery do velmi nezáviděníhodné role. Až to občas vypadalo, že hlavním argumentem pro Kliniku je aspoň dočasná nepřítomnost narkomanů a bezdomovců mezi jejími zdmi. Nějak se zapomnělo, že označení „smažka“ a „bezdomák“ donedávna médiím, politikům a nakonec i řadě z těch, kteří jsou dnes pro Kliniku, sloužila mimo jiné právě k identifikaci squatterů a anarchistických živlů všeho druhu. Jako by se úklid zvrhl v očistu, kterou na počátku jistě nikdo nechtěl, ale na kterou veřejnost slyší. Ambivalence z toho přímo čiší. Radikální poselství sice proráží neviditelné bariéry subkulturního ghetta a nachází vděčné příjemce, ale ti si vybírají, co jim zrovna pasuje. Někomu se diskurs otevírá a jiný je zase vylučován. Vzniká tak absurdní obraz, v němž stojí squatter proti bezdomovci a narkomanovi, ačkoliv jsou to tradičně právě squatteři, kteří ani jednu ze zmíněných skupin nechápou jako odpad jinak zdravé společnosti. Staví se na rozdílu, jenž je mnohem menší, než by leckdo čekal. A squatter už v očích některých lidí není squatter, ani kdyby se na hlavu stavěl, protože podporovat okupaci prázdných domů není zdaleka tak sexy jako podporovat Kliniku.

Periferie v centru

Nic nového pod sluncem, vše se dalo čekat a je to nutná daň, kterou nemá smysl zamlčovat, ani se kvůli ní sebemrskačsky trápit. Nicméně stále je nanejvýše potřebné sledovat, zda už se neplatí příliš a na zabijácký úvěr. Lidi lze totiž unavit nejen tím, že je necháte vymrznout na střeše domu, ale i jednáním, které nebere konce, i když stoupá k stále větším politickým veličinám. O autonomní zónu se těžko smlouvá a ještě hůře se licituje s ideály squatterského hnutí, které jistě stály na počátku boje o Kliniku, ale dnes se nutně střetávají s širokou a někdy až tragikomicky vypadající podporou. Dříve nebo později někdo musí říct: ber, nebo nech být.

Je docela dobře možné, že ani současná vyjednávací a nátlaková pozice k ničemu hmatatelnému nepovede, ale těžko se bude zapomínat na zkušenost periferie, která se dostala do centra dění a mnohé lidi skutečně ovlivnila. Podobně ovšem utkví i dvousečnost, která je s tím spojená a s níž se do budoucna musí počítat. Všechno se to bude určitě ještě hodit. Pořád si totiž myslím, že tu nejde pouze o jeden prázdný barák – takže podporuju Kliniku, i když je to občas docela o nervy.

Autor je zástupce šéfredaktora A2.

27.1.2015 a2larm.cz