Jak vypadaly „ekotopie“ od úsvitu ekologického uvědomění po solarpunk? A zachrání nás úprk na zahrádky?

„Pokud má válka nějaký opak, pak jím jsou možná zahrady,“ píše americká publicistika Rebecca Solnit v knize Orwell’s Roses. Vypráví v ní životní příběh anglického spisovatele skrze jeho fascinaci zahradnictvím a obzvláště růžemi. Solnit píše o oáze, kterou George Orwell během neradostných časů druhé světové války vybudoval ve své zahradě ve Wallingtonu a později na farmě, kterou koupil na skotském ostrově Jura. Ukazuje, jak jeden z největších pesimistů 20. století objevil naději v péči o kout přírody.

Já jsem si zahradu pořídil shodou náhod den předtím, než začala ruská invaze na Ukrajinu. Chtěli jsme nějaké vlastní místo, kam se dá utéct z panelákového bytu, a nevelká parcela na kraji města nedaleko vlakové zastávky se zdála být naprosto ideální. Našli jsme zde pár květinových záhonů, několik ovocných stromů a dřevěnou boudu prolezlou myšmi. Nejdřív jsem si ale přivezl rozkládací křeslo a první teplejší dny tady strávil čtením Orwell’s Roses nebo Čapkova Zahradníkova roku. Romantizoval jsem si to místo a snil, co všechno tady budu pěstovat. Prázdná zahrada na konci února mi připadla jako nepopsaný list, nový svět, kde se může zrodit úplně cokoliv, co si umanu.

Utéct z rušného města do zahradní oázy klidu je už trochu klišé a spousta kamarádů se mi smála, že je to neklamná známka přicházejícího stáří. Úprk za zeleným životem jsme viděli během covidové pandemie, kdy nemálo lidí zjistilo, že život se dá trávit i jinak než v anonymních kancelářích nebo v autech na ucpaných silnicích. Je to motiv, který se opakuje – příroda v něm funguje jako léčitelka v časech krize. Příkladem je začátek sedmdesátých let, kdy si mladá generace hořce uvědomila, že společnost nepůjde tak jednoduše změnit, a ti, kteří si to mohli dovolit, našli útěchu v úprku z civilizace, do vlastních oáz svobody, kde si v soukromí mohli zkoušet alternativní způsoby života.

    Jestli má mít lidstvo vůbec nějakou šanci na přežití, musí změnit žebříček svých hodnot a na prvním místě musí být vždy planeta a její ekosystém.

Sedmdesátky jsou na Západě plné různých komun nebo sekt, kde se dál přemýšlelo o spravedlivém nastavení lidské společnosti. Ideály hippies tady mutovaly ve všech myslitelných směrech, ale měly společný cíl – hledání cesty ven z pasti konzumní, materialistické společnosti, která pádí vstříc velké katastrofě, ekologické i spirituální. O padesát let později jsme takovému zhroucení zase o něco blíž. Ještě pořád jsme nebyli schopni si uvědomit základní princip života na Zemi, a sice tu, že planetu potřebujeme my a nikoliv ona nás.
Ekotopie sedmdesátých let

Utopické ekologické sci-fi romány ze sedmdesátých let jsou dítětem tohoto uvědomění, které se ale nikdy nestalo úplným mainstreamem. Snaží se představit svět, v němž lidé a příroda nejsou nepřátelé, ani se vzájemně nevyužívají. Termín „ecotopia“ (spojení slov „ecology“ a „utopia“) se poprvé objevuje u amerického spisovatele Ernesta Callenbacha v názvu jeho románu Ecotopia: The Notebooks and Reports of William Weston z poloviny sedmdesátých let. Příběh se odehrává v roce 1999 a hlavní hrdina William Weston v něm reportážním stylem popisuje svoji návštěvu v utopické zemi Ecotopii, která se dvě dekády předtím odtrhla od Spojených států stižených ekonomickým kolapsem.

Ecotopia je tvořena územím Severní Kalifornie, Oregonu a Washingtonu a jen tak někdo se do ní nedostane. Novinář Weston ale povolení dostane a v románu nadšeně líčí společnost, která vědomě odmítla výdobytky konzumního kapitalismu. Lidé používají jen základní technologie a věci běžné potřeby, jako třeba ručníky, se vyrábí jen v jedné standardizované verzi. Utopická společnost neodmítá všechny výdobytky technologické evoluce z principu, jen vědomě selektuje ty, které jsou v rozporu s udržitelností. Callenbach dokonce píše, že „lidé a příroda jsou soudruzi“.

V tomto kontextu je třeba zároveň připomenout, že na území dnešních Spojených států dlouho žili lidé v blízkém spojení s přírodou. Lidé, kteří neviděli velké rozdíly mezi sebou, zvířaty, horami a lesy. Když si dnes spisovatelky a spisovatelé představují ekologickou utopii, často do velké míry popisují život původních obyvatel Želvího ostrova a jejich více-než-lidských rodin. Životy, které byly navždy zničené kolonialismem, stejně jako místní krajina a zvířecí říše. Místo posilování indigenního vědění, které by nám mohlo ukázat cestu v časech klimatického kolapsu, nicméně stále sledujeme spíše jeho opomíjení nebo „vykrádání“ některých konceptů autorstvem globálního severu.

Ecotopia má hodně společného s myšlenkou nerůstu, která se vrací v desátých letech našeho tisíciletí. Callenbach ale předjímá i teze solarpunkového hnutí, k němuž se ještě dostaneme. Román položil základní kámen ekoutopistického podžánru vědeckofantastické literatury, který se snaží být protikladem klimatických dystopií – dnes se častěji mluví o cli-fi (klimatické fikci). V roce 1981 Callenbach vydal ještě prequel Ecotopia Emerging, který se více věnuje tomu, jak jeho utopie vznikla, a vychází přitom z reálných, dobově dostupných vynálezů.
Feministické utopie

Další zásadní sedmdesátkové ekotopie jsou navázané na feminismus. Marge Piercy ve Woman on the Edge of Time vypráví příběh dívky mexického původu Connie Ramos, která je nadaná telepatií, a proto je zavřená v psychiatrické léčebně. Díky svým zvláštním schopnostem myšlenkově „odcestuje“ do utopického světa roku 2137 a najde zde rovnostářskou společnost úzce svázanou s přírodou. Lidé zde třeba komunikují se zvířaty skrze znakovou řeč, nepoužívají rodová zájmena a využívají jen ty vynálezy, které přinášejí společenské dobro. Její návštěva v budoucnosti má zřejmý cíl, skrze motýlí efekt má přispět k jejímu uskutečnění. Connie pak ale cestuje i do jiné budoucnosti, která je mnohem nevlídnější – lidé v ní žijí v obrovské nerovnosti a musí čelit důsledkům lidmi způsobené klimatické změny. Autorka tak čtenáře z roku 1976 varuje, že volba toho, jaká budoucnost nastane, je jen na nich. Před padesáti lety nechala Marge Piercy konec knihy otevřený, z čtení Woman on the Edge of Time ale dnes mrazí, popisovaná dystopická budoucnost je totiž velmi podobná naší současnosti.

V klasice feministické ekotopie The Wanderground od Sally Miller Gearhart čteme příběh skupiny žen, které utečou z měst do malé komunity v horách, aby si zde vybudovaly lepší společnost. Místo patriarchátu žijí ve vzájemné harmonii s přírodou, s níž díky mimosmyslovým schopnostem navážou úzký vztah. Spíše než o román jde o sérii povídek, v nichž se dozvídáme osudy jednotlivých příslušnic komunity, širší děj je jenom naznačený – ženy se dozvídají, že jejich souputnice ve městech čím dál víc trpí, a přemýšlejí, jak jim pomoci. The Wanderground nakonec víc připomíná fantasy než klasickou společenskou sci-fi – všechny problémy totiž řeší prvek nadpřirozena, který ale tak trochu neguje společensko-kritický potenciál textu.
Návraty do lůna přírody

Sny o návratu k přírodě jsou součástí diskurzu kolem každé společenské krize. Ve starém Řecku k takto radikálnímu kroku sáhl Diogenes, který dobrovolně přijal životní styl psa a odstěhoval se do svého sudu za město. Americký primitivista Henry David Thoreau se v polovině 19. století v rámci „občanské neposlušnosti“ obdobně uchýlil do chaty v lesích a snažil se žít v co největší skromnosti. V jeho zápiscích z Waldenu se už ozývají četné myšlenky pozdějšího anarcho-primitivismu, který o století později rozvíjí filosof John Zerzan v knihách Elements of Refusal (1988) nebo Future Primitive and Other Essays (1994). Moderní společnost podle něj může zachránit jediná věc – návrat ke společenskému módu před vznikem zemědělství.

Zerzan byl také dítětem šedesátkového myšlenkového kvasu a jeho hledání cesty z krize lidstva. Patrně by zůstal na okraji intelektuální debaty, kdyby jeho myšlenky nerozvinul do praxe ekologický terorista Ted Kaczynski alias Unabomber. Ten podnikl mezi léty 1978 a 1995 v USA několik bombových útoků vesměs na univerzity, při nichž zemřeli tři lidé a desítky jich byly zraněny. Kaczynski se k činům přiznal ve svém manifestu Industrial Society And Its Future (česky jako Unabomber: manifest), který chce být sžíravou diagnózou moderní společnosti, jež zotročila jednice výměnou za civilizační pohodlí. Řešením je podle Unabombera čistě antitechnologická společnost, která nám pomůže najít cestu zpět k našemu pravému místu ve světě. K této cestě nám chtěl Kaczynski dopomoci násilím.
Nakladatelství
✱Alarm
Hrdinové kapitalistické 
práce v Evropě

Saša Uhlová
Koupit

Unabomber ukazuje nebezpečí (anarcho)primitivistických tendencí, které snadno můžou sklouznout k fašismu. Ačkoliv on sám nálepku ekofašismus odmítal (považoval ho jen za odnož levičáctví), hlásí se k němu některé současné environmentální proudy stojící na pozici extrémní pravice. Ekologický apel se dá velmi snadno spojit s oslavou návratu k nezkaženým kořenům lidské společnosti, v nichž samozřejmě figuruje i čistota národa, rasy nebo třeba přísné oddělení genderových rolí. Jako řešení klimatické krize nabízí tato hnutí uzavření hranic, vyhnání imigrantů a nastolení autoritářského režimu. Všechny tyto taktiky jsou vidět třeba už u otce amerického ochranářství přírody Madisona Granta, který na konci 19. století inicioval zakládání amerických národních parků, ale zároveň také psal o nadřazenosti bílé rasy a nutnosti rasové čistoty. Za svoji Bibli považoval Grantovu knihu The Passing of the Great Race údajně i Adolf Hitler.

Pastorální utopie z 19. století jsou zatížené antropocentrismem. U myslitelů jako byli Thoreau nebo John Muir vždy člověk stojí proti přírodě a musí se k ní nějak vztahovat – bojovat s ní, nebo o ni pečovat. Je to dědictví křesťanství, podle něhož byla příroda člověku dána Bohem, aby s ní nakládal podle svých potřeb. Co když je ale příroda naopak něco autonomního a nás přesahujícího? Co když člověka vůbec nepotřebuje, a když na to přijde, nebude mít problém se nás zbavit?
Smíření ekologie a technologie

Romantizovat si zahradničení se mi moc nevyplatilo. Půda na zahradě ležela několik let ladem, a to se odrazilo na úrodě z prvního roku. Moc tomu nepomohlo ani obzvláště horké léto. (Jaká ostatně jsou teď všechna léta.) Na brambory se slétly mandelinky a během jediného dne je vymazaly z povrchu zemského, zatímco do zelí se pustily mšice. Rajčatům a paprikám vůbec nesvědčilo sucho, mrkve a petržele ani nevzešly a na vyhublé cibule byl smutný pohled. Tak jsme byli rádi alespoň za pár beden jablek.

V časech sklizně přišly velké pochybnosti. Celé jaro a léto poctivě každý den zaléváte šest sazeniček brokolice, a když je na podzim konečně sklidíte, zvládnete z těch podvyživených trsů udělat sotva tak polévku pro čtyři lidi. To stejné lilek nebo jahody, které počítáte na prstech jedné ruky a říkáte si: Kde jsme udělali chybu? O nějaké soběstačnosti stran ovoce a zeleniny jsme si mohli jen nechat zdát.

V povídce Medvědi objevují oheň od amerického spisovatele Terryho Bissona z roku 1990 sledujeme zdánlivě tuctový příběh muže ve středním věku, který jede navštívit svoji matku do pečovatelského domu. Na pozadí se dozvídáme, že medvědi tento podzim odmítli jít hibernovat a místo toho sedí v lesích ve smečkách kolem táboráků – evolučně se už totiž dostali do fáze, kdy umějí rozdělat oheň. Zatímco Bisson popisuje hrdinovu každodennost a jeho letmé interakce s medvědy, čtenářovi naskakují otázky: Jaké bude naše soužití s dalším druhem, který začal překonávat evoluční stupínky? Vydají se medvědi dál stejnou cestou jako lidé? Budou dělat stejné chyby jako my? Povídka nechává otázky otevřené, místo toho ale působivě pracuje s motivy konce – defekt pneumatiky prasklé na dálnici nejde opravit, zima je na dohled, hrdinova matka umírá a nad érou lidí se možná začíná pomalu smrákat. Důležitým podprahovým vzkazem povídky však je, že příroda si dělá, co chce, a my lidé to můžeme jen s úctou sledovat.

Žánrovými cenami Hugo, Nebula a Lotus oceněná povídka Medvědi objevují oheň otevírá antologii Future Primitive: The New Ecotopias, kterou v roce 1994 sestavil sci-fi spisovatel Kim Stanley Robinson. Představuje v ní různé verze budoucnosti z vědeckofantastických povídek autorů jako Ursula Le Guin, Pat Murphy nebo Robert Silverberg, kteří shodně pracují s motivy ekologických utopií. Ostatně sám Robinson je autorem ambiciózních sci-fi ság, které se snaží nahlédnout optimistickou ekologickou budoucnost. V úvodu k antologii nastiňuje Robinson filosofická východiska svého přemýšlení a přiznává, že se snaží najít alternativní verzi k dominantnímu přístupu sci-fi, v němž lidstvo figuruje jako „poslední organická jednotka ve světě zbaveném přírody. Ve světě, který je už jen kovově hladký, čistý a umělý.“ Jinými slovy, hledá vize budoucnosti, v nichž budou hranice lidského a přírodního mnohem nejasnější, což nás inspiruje k novému promýšlení našeho vztahu s přírodou.

Termín „solarpunk“ poprvé použil*a anonymní autor*ka v blogovém postu roce 2008. Popisoval*a jím design tehdy čerstvě představeného plavidla MS Beluga Skysails holandské loďařské společnosti Volharding Shipyards. Spojení slov nejspíš odkazuje na dobovou popularitu steampunku i první krůčky lidstva při využívání obnovitelné energie ze slunce. Spojení se následně ujali autoři a autorky sci-fi i žánroví teoretici a solarpunk posloužil jako zastřešující označení pro přemýšlení, jež atakuje převládající pesimismus doby posedlé dystopickými scénáři budoucnosti. Termín solarpunk se hodil skvěle třeba právě na romány Kim Stanleyho Robinsona z Marsovské trilogie z let 1992–1996 (Rudý Mars, Zelený Mars, Modrý Mars), které vyprávějí příběh osídlování Marsu. Snaží se přitom smířit technologie s ekologií a společenskou odpovědností.

Na konci minulé dekády se solarpunk stal „módním slovem“ pro naši touhu najít vizi budoucnosti, která by mohla být zároveň technologická i ekologická. V jeho manifestu zveřejněném v roce 2019 na stránce solarpunks.net stojí, že je to „hnutí ve spekulativní fikci, umění, módě a aktivismu, které se snaží odpovědět na otázky „jak vypadá udržitelná civilizace a jak se do ní můžeme dostat“. Na zmíněném webu, který dnes funguje jako blog, se střídají návody, jak si postavit vlastní solární elektrárnu, se zprávami z vědeckých konferencí, které potvrzují nezadržitelné oteplování planety a varují před klimatickými katastrofami. Těch jsme ostatně v roce 2024 byli svědky i u nás.

Důležitou součástí solarpunkového hnutí je nicméně odmítnutí pesimismu a pocitu beznaděje, který provází zprávy o klimatických změnách. Nějakou šanci na změnu podle něho máme, jen když dokážeme vystoupit z temných předpovědí konce a vezmeme budoucnost do svých rukou. Hnutí je také blízký étos „udělej si sám“, který velí k použití kutilských technik, jež nás pomohou zbavit se závislosti na konzumentském kapitalismu s jeho filosofií rychlé spotřeby. Na YouTube se pod termínem solarpunk dají najít návody na šetrný způsob života, třeba jak si vyrobit vlastní pařeniště nebo kompostér. Mezitím se v médiích dočteme, jak si bohatí staví na odlehlých místech luxusní bunkry, do kterých se přestěhují v případě civilizačního kolapsu. A průměrná teplota planety dál nerušeně stoupá…

V sedm let starém románu New York 2140 píše Kim Stanley Robinson o americké metropoli, která se v 22. století vinou stoupání hladiny oceánu ocitla pod vodou. (Robinson používá dobové vědecké předpovědi extrapolující současná data spojená s klimatickou změnou.) Někteří lidé – hlavně movitá elita – ve městě dál bydlí, ale samozřejmě jen ve vyšších patrech mrakodrapů, které jsou stále ještě nad vodou, zatímco zbytek obyvatelstva se snaží se situaci přizpůsobit, jak to jen jde. Vesměs z měst odešli a vybudovali si alternativní ekonomický systém, který není postavený na drancování přírodních zdrojů ani vytváření nerovnosti mezi lidmi. Velké vodě říkají „Matka oceán“ a snaží se s ní žít v míru. Ačkoliv má kniha dost temnou premisu, vyznívá Robinsonův solarpunkový román nakonec optimisticky – lidstvo využilo krize k tomu, aby na troskách kapitalismu postavilo spravedlivější a hlavně udržitelnější společnost, než je ta dnešní.

„Myslete jako oceán,“ vzkazují mezi řádky hrdinové Robinsonovy ekologické utopie a v tomto přístupu se ozývá heslo amerického environmentalisty Aldo Leopolda, který na konci čtyřicátých let minulého století v knize A Sand Country Almanac definoval neantropocentrickou filosofii jednoduchým pravidlem: „Myslete jako hora.“ Jestli má mít lidstvo vůbec nějakou šanci na přežití, musí změnit žebříček svých hodnot a na prvním místě musí být vždy planeta a její ekosystém. Se svým systémem totiž nestojíme mimo něj, ale naopak jsme jeho nedílnou součástí. A jestli to zjistíme až skrze nezměrné tragédie spojené s klimatickými katastrofami, pak si asi jako lidstvo nic lepšího nezasloužíme.

Když jsme se další rok vrátili na jaře na zahradu, rozhodli jsme se mít tentokrát menší ambice. Došlo nám, že si ze zahradničení musíme hlavně udělat radost a nehnat se za maximálními výnosy. Učíme se pracovat s omezeným prostorem, shromažďujeme od okolí různé triky, a když se něco nepodaří, tak si můžeme říct, že příští rok to zkusíme jinak, a ono to třeba vyjde. Postupujeme pomalu a s vědomím toho, že půda nám nakonec vrátí přesně tolik, kolik si zasloužíme. A že to nejsme my, kdo určuje pravidla téhle hry.

Jak píše Olivia Lang v knize The Garden Against Time: In Search of a Common Paradise, zahrádkaření nám dává důležité antikapitalistické lekce, které právě teď potřebujeme víc než jindy. Třeba rozrušuje iluzi dislokace, kterou se nás systém snaží přesvědčit, že „produkt je oddělený od místa produkce“. Podle Lang se nás kapitalismus snaží přesvědčit, že „věci se objevují spontánně a přirozeně. Jako když si kupujeme palivo do auta nebo rašelinu ze zahradnického centra.“ Být součástí životního cyklu ovoce nebo zeleniny nám připomene, že ve skutečnosti za všemi věcmi, které si kupujeme, stojí nějaké úsilí. Zahrady nás ale také zároveň učí skepsi k příliš ambiciózním vizím rájů, protože když jde o práci s půdou, nakonec je všechno vždy trochu ušpiněné, nedokonalé a náchylné k chybám. A léto nikdy netrvá věčně.

Útěk na zahrádky samozřejmě nezastaví globální oteplování ani války vedené ve jménu fosilního průmyslu. Nejsou úplným řešením krize vztahu člověka a přírody a už vůbec nemají nic společného s návratem do ráje. Pochopitelně si je také nemůže dovolit každý a zároveň ne každý, kdo zahrádkaří, musí dojít k prozření, že se světem je něco v nepořádku. Když už nic jiného, dávají nám ale šanci vyzkoušet si vlastní ekologickou mikroutopii, když k té velké, globální máme pořád ještě tak daleko.

10.12.2024 denikalarm.cz