Anarchistická federace

Píšou jinde : Zajistit základní potřeby nezávisle na státu. Skrze vzájemnou pomoc ke svobodnější budoucnosti

Toto je kopie článku uveřejněného na druhasmena.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://druhasmena.cz/clanky/zajistit-zakladni-potreby-nezavisle-na-statu-skrze-vzajemnou-pomoc-ke-svobodnejsi-budoucnosti


V době, kdy se nárůst autoritářských režimů zdá být nevyhnutelným scénářem naší budoucnosti, je nezbytné se lépe připravovat na přicházející krize. Inspirovat se můžeme aktivistickým organizováním v Česku i ve světě. Jak budovat síť vzájemné pomoci, která by fungovala nezávisle na státu a zajišťovala jejím členům a členkám to, v čem státní infrastruktura selhává?

Od sametové revoluce letos uplyne třicet pět let. Jedna z prvních věcí, o kterých jsem se po přestěhování se do Česka dozvěděl, byla, že ideje socialismu jsou ve východní Evropě silně diskreditované. To pro mě nebylo překvapením. Pocházím totiž z Ruska, kde zklamání ze Sovětského svazu je tématem prostupujícím celou společností, ve které zároveň panuje silná apatie a lhostejnost. Je to jakýsi odstín pasivní zoufalosti. Avšak v Česku leží pojetí demokratického národního státu jako nepopiratelného dobra a socialismu jako zrůdného zla v samotném jádru politiky. I proto pro mě zdejší politické klima bylo určitým kontrastem. Zcela odůvodněná vlna antikomunismu zasáhla také společenské představy a hodnoty, které jsou zásadně socialistické, nikoli však nutně spojené s rudou diktaturou. Zničení státního socialismu bylo nutné a nevyhnutelné. Nepřineslo však svobodný život a blahobyt pro všechny. Nový demokratický režim totiž nastolil také jisté dominantní paradigma: individualismus a národní stát namísto nucené kolektivizace a totality. Pojmy jako kolektivní vlastnictví, rovnost, vzájemná pomoc a solidarita se staly zavrženíhodnými výrazy, přestože to jsou zásadní společenské a univerzální principy.

Hledání řešení systémových problémů, s nimiž se Česko od sametové revoluce potýká, probíhá neustále. Od protestu proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, které se v Praze uskutečnilo v roce 2000, přes devadesátkové pouliční války proti neonacistickému hnutí, odpor vůči rasismu, solidaritu s uprchlíky*icemi, protesty proti chátrání prázdných domů, škrty a boj proti bohaté elitě až po demonstrace proti opatřením spojeným s covidem-19 nebo policejní násilí. V českých zápasech se sociálními a politickými nesoulady lze zřetelně sledovat stopy anarchistického a levicového hnutí, skupin, sítí a kolektivů organizovaných zdola, které se snaží nabídnout alternativní způsoby fungování společnosti. Nicméně nehledě na všechnu práci, kterou politická hnutí odvádějí, často zůstávají zaseknutá v subkulturních bublinách, které jim neumožňují oslovit širší veřejnost. Nemohou proto být brána vážně a cokoli skutečně ovlivnit. Přiznávám, že ani já nejsem v tomto ohledu coby účastník anarchistického hnutí nijak odlišný. Co tedy můžeme dělat jinak?
Příjemná solidarita

Každé ekonomické fázi odpovídá fáze politická a nebylo by možné se v ní dotknout soukromého vlastnictví, aniž bychom zároveň nenašli nový způsob politického života. V těchto dobách se zrodily velké myšlenky, které pohnuly světem; byla vyřčena slova, která s odstupem více než sta let stále ještě hýbou našimi srdci. Ale lidé ve slumech hladověli. (Petr Kropotkin: Dobývání chleba)

Snad nejcennější a nejsmysluplnější zkušeností, kterou jsem v politických hnutích nabyl, bylo to, jak jsme si dokázali*y kolektivně poradit se svými individuálními potřebami. Nehledě na limity komunity mi taková praxe hodně zjednodušovala život. Například v potravinovém družstvu jsme měli*y možnost si různé potraviny místní výroby objednat za lepší cenu s ohledem na ty běžné prodejní. Umožňovalo to spolupráci a vzájemnou podporu s menší komunitou kolem družstva, což pro mě jako cizince bylo velmi důležité. Takzvaná kasička černého pasažéra, do které jsme jednou za čas přispěli*y menším množstvím peněz, nám zase dovolovala zaplatit pokutu v případě, že nás nachytali*y v hromadné dopravě bez jízdenky. Samozřejmě ne každý*á z nás byl*a přistižen*a revizory*kami, ale díky drobným příspěvkům do kolektivní kasičky jsme mohli*y jezdit levněji ve srovnání s drahým jízdným MHD.

Aktivity vzájemné pomoci, na kterých jsem se podílel, však nebyly namířeny pouze dovnitř naší vlastní komunity. Zapojil jsem se také do jednoho kolektivu, který se snažil organizovat solidární síť inspirovanou příklady ze zemí, jako jsou Německo, Anglie, Spojené státy, Rusko nebo Slovensko. Jednalo se o uskupení podnícené takzvanou kauzou Řízkárna. Majitel této pražské restaurace neplatil mzdu desítkám lidí, což vyústilo v protestní kampaň usilující o uhrazení dlužných odměn. Nešlo však pouze o nevyplacené mzdy. Vladimír Krulec, majitel Řízkárny, se zaměstnanci*kyněmi podle jejich výpovědí zacházel krutě, křičel na ně, některé zavíral do mrazáku, vyhrožoval jim násilím nebo je slovně urážel.

Protestní kampaň kolem Řízkárny nebyla jediným důvodem pro vznik iniciativy Solidární sítě. Hlavní myšlenkou bylo propojit se s dosud politicky neangažovanými lidmi na základě vnímané potřeby podporovat se ve všech základních oblastech společenského života. Princip vzájemné pomoci, z něhož jsme vycházeli*y, představuje více komunitní vizi společnosti, kde je soutěž coby hýbající faktor lidských vztahů nahrazena propojením a solidaritou. K takovému fungování jsme se snažili*y dojít skrze nalezení sdíleného problému – něčeho, co máme všichni společné, a to byly naše pracovní podmínky.

    To, co jsme schopni pronášet a křičet na demonstracích může být krásné, ale slova samotná, ačkoli třeba někomu promluvila do srdce, se v praktické realitě většinou nepromítají do řešení každodenních výzev většiny lidí ve společnosti. Příkladem může být společně protestování proti škrtům a na druhé straně neochota přetavit požadavky protestů do nových vizí, směrem ke kolektivnější ekonomice, ve které bychom s našimi sousedy a sousedkami sdíleli své výdaje a vzájemně se podporovali.

Jakožto členstvo kolektivu jsme o svých záměrech dávali vědět vylepováním plakátů v ulicích, které vyzývaly lidi, aby nás kontaktovali v případě, že se v práci potkávají s nepříjemnostmi typu zadržování mezd, neoprávněných výpovědí a jiného porušování pracovních práv. S lidmi, kteří se na nás obrátili, jsme se následně scházeli*y, vyslechli*y si jejich příběhy a navrhovali*y jim naši podporu. Po společném plánování s pracovníkem*icí jsme se vydali na pracoviště přímo k šéfům, oblečeni*y do zelených vest, v čele s poškozenou osobou, která předávala kolektivní text shrnující, co se na pracovišti stalo a jaké máme požadavky – například vyplacení mzdy a varování, že v opačném případě budeme pokračovat ve veřejných akcích. Několikrát se nám akce podařila a dlužnou částku jsme skutečně získali. Například jedna paní původem z Ukrajiny nedostala zaplaceno za práci uklízečky v Globusu několik desítek tisíc korun. Uvědomit si, že společně dokážeme takový spor vyhrát, dívat se této paní do očí a vnímat, jak podpořená se cítí, pro mě bylo hodně osvobozující.

Nechtěli jsme fungovat jako zachránci*kyně, ale jako podpůrná skupina, rovní*é k rovným, rameno k rameni s lidmi, kteří potřebují řešit své strasti. K charitativní mentalitě, jež lidem neumožňuje získat vlastní sílu a není schopna jim do rukou předat nástroje pomoci, skrze něž se pak mohou sami za sebe postavit, jsme se vždy stavěli kriticky. Svoji činnost jsme měli ideologicky promyšlenou: vycházeli*y jsme z přesvědčení, že námezdní práce lidi odcizuje nejen od činnosti, kterou vykonávají, ale také od nich samých. A že v práci vždy dochází ke střetu protichůdných zájmů pracujících a těch, kdo je zaměstnávají. Kapitalistická ekonomika je totiž asi nejvíce antiekonomickým jevem současnosti. Jejími nejdůležitějšími zájmy nejsou blahobyt, důstojný život všech a udržitelná ekologie, nýbrž co nejvyšší zisk.

Lidem na schůzkách jsme nicméně své smýšlení nevnucovali*y a spíš jsme hledali*y oblasti, kde přemýšlíme podobně, a to na základě přímých zkušeností, nikoli ideologických přesvědčení. Zatížení antikomunistickým narativem totiž vytváří realitu, ve které jsou ideologické konverzace a marxistický slovník často kontraproduktivní a nestrategické. Snažili*y jsme se proto kultivovat praxi, podle níž sdružování se a pomáhání si navzájem představuje naprosté minimum lidskosti. A podle toho jsme budovali*y svoje vztahy.

Ve výsledku nám nešlo jen o zlepšení našich pracovních podmínek, ale o vybudování nového způsobu přemýšlení a kultury společenského fungování. Všichni totiž víme, že život ve městě je mnohdy odcizený – neznáme své sousedstvo a navázat opravdové propojení s lidmi pouze skrze pořádání demonstrací a politický aktivismus obecně se nedá. Strategie našeho kolektivu proto spočívala ve vytvoření solidárního prostoru, k němuž se po úspěšných krocích budou přidávat noví členové a členky s podobnými problémy. Takto měla vzniknout síť vzájemné pomoci, kde by lidé mohli efektivně řešit své problémy na pracovišti a která by poskytla každému*každé ze zúčastněných silnou sociální podporu, nejen co se materiálních potřeb týče.
Náročná solidarita

Neúspěch v našich snahách o dosažení svobody neznamená, že věc je ztracena. (Johann Most)

V momentech, kdy se nám v kampaních dařilo, jsme mohli*y spatřit perspektivu toho, jak chceme jednou žít. Jindy jsme ale ztráceli*y spoustu času a sil hledáním adres firem, se kterými jsme bojovali*y v podobě stání na ulici s plakáty, hádání se s šéfy, natáčení sporů na kameru nebo dlouhých diskusí o taktice našeho působení a plánování dalších akcí. Ve výsledku se nám solidární síť podle našich původních představ vybudovat nepovedlo. Naše selhání mělo z hlediska fungování mnoho důvodů. Koordinační role byly zastávány nedostatečným množstvím členů a členek, a proto jsme nedokázali mnohé vztahy udržet i po skončení kauz, jimiž jsme se společně zabývali*y. Chyběly nám prostory pro schůzky i reprezentaci a v tom, co jsme dělali, dost často převládala „punková“ estetika, takže nám pořád chyběly finanční prostředky a základní kvalitní kancelářská infrastruktura, kterou jsme se snažili*y nahradit principem DIY. Někteří*ré participující se po završení svých kauz odmítali*y zapojovat do dalších nebo celou spolupráci brali*y jako službu. Poté co nabyli*y pocitu, že v oné „službě“ vykonali dostatek, zkrátka zmizeli*y. Jiní*é měli*y navíc dvanáctihodinovou pracovní dobu, a to šest dní v týdnu. Podporovat další zapojené lidi na jejich pracovištích nebo se pravidelně zúčastňovat schůzek pro ně zkrátka nebylo možné. Negativní vliv na naši činnost měla také určitá odcizenost a organizace města i bydlení spojená se slabým komunitním duchem.

Nehledě na to, jak nyní vnímáme výsledek našeho úsilí, jsem přesvědčený, že se z těchto zkušeností můžeme poučit. Stejně tak se můžeme poučit z prožitků generací vyhořelých aktivistů*ek, z mnoha nikam nevedoucích projektů nebo z konfliktů, nestability, nejasnosti, izolovanosti a rozkolů, které vznikají uvnitř našich kolektivů. Když se dnes ohlížím za demonstracemi, budováním solidárních sítí, mou participací v celkem marginálních politických skupinách, časem stráveným ve vazební věznici nebo squattingem mezi roky 2014 a 2018, odnáším si především jednu věc. To, co jsme schopni pronášet a křičet na demonstracích může být krásné, ale slova samotná, ačkoli třeba někomu promluvila do srdce, se v praktické realitě většinou nepromítají do řešení každodenních výzev většiny lidí ve společnosti. Příkladem může být společně protestování proti škrtům a na druhé straně neochota přetavit požadavky protestů do nových vizí, směrem ke kolektivnější ekonomice, ve které bychom s našimi sousedy a sousedkami sdíleli své výdaje a vzájemně se podporovali. Můžeme tedy veřejně pronášet leccos, ale v podstatných oblastech našich životů jsme pořád závislí na státu a jeho infrastruktuře. Proto bychom se měli*y zamyslet, jak můžeme přehodnotit a přeorganizovat způsoby, jak spolu žijeme, přemýšlíme, organizujeme se, a sladit tak své životy se svým politickým přesvědčením. Nejdůležitější oblastí politické proměny může být právě to, jaká hnutí a infrastrukturu okolo uspokojení základních společenských sfér a lidských potřeb budeme budovat.
Nepříliš světlé zítřky

To, že jsme utopisté, je dobře známo. Jsme takoví utopisté, že věříme, že revoluce může a měla by zajistit přístřeší, jídlo a oblečení pro všechny – což je myšlenka, která se velmi nelíbí občanům střední třídy, a to bez ohledu na jejich stranické sympatie, neboť ti si dobře uvědomují, že není snadné udržet si převahu nad lidmi, jejichž hlad je konečně ukojen. (Petr Kropotkin: Dobývání chleba)

Utvrzování pevnosti jménem Evropa nezačalo zrovna včera. Jinými slovy evropský blahobyt a vysoká životní úroveň nevznikly z ničeho nic. Tato prosperita stojí na desítkách a stovkách let drancování, nestability a hrůzy, které zažívali a stále zažívají lidé bydlící jinde ve světě. Žijeme v iluzi relativní pohody, ve které na nás stále častěji kouká hrůza válek, hladu a bídy. A proto když si představíme budoucnost, několik let nebo třeba i desetiletí dopředu, málokdo z nás se pravděpodobně cítí pozitivně a bezpečně. Politickou situaci v Evropě v posledních letech významně ovlivnila tzv. uprchlická krize a ruský vpád na Ukrajinu. Svobody občanů*ek však nejsou a do budoucna nebudou omezeny jen ze strany ruského režimu. S nastupujícími sociálními a klimatickými krizemi můžeme očekávat drsnější kroky také od evropských států, a to ať už jde o nové zákony, nebo sledování, omezování a potlačování disentu. Tomu ostatně svědčíme už nyní při umlčování hlasů solidarizujících s palestinským lidem, na kterém Izrael páchá genocidu.

Společenský požadavek na zajištění základních potřeb, jako jsou volnost pohybu, jídlo, voda, oblečení, bydlení, vzdělání a digitální suverenita, bude kvůli nízké životní úrovni časem pravděpodobně růst, stejně jako snaha národních států tyto oblasti přísně kontrolovat. Víme navíc, že státy nedokážou a nechtějí zajistit spravedlivý přístup k blahobytu úplně pro všechny. Zatímco hrstka nejbohatších bude své bohatství pořád hromadit a klimatická krize se bude prohlubovat, budeme my nadále chudnout. I proto můžeme v budoucnosti ze strany státu očekávat potlačování sebeorganizujících se iniciativ vzájemné pomoci nebo snahu o jejich kooptaci. Otázka uspokojení základních potřeb je totiž mocenská záležitost. Čím víc si v krizové situaci dokážeme nejdůležitější statky pro naše životy zajistit, tím míň jsme závislí na státu a jiných strukturách s monopolem na násilí, které na nás mohou kdykoli aplikovat.

Během budoucích krizí můžeme čekat i nárůst autoritářských režimů a posílení stávajících evropských fašistických hnutí. Měli*y bychom proto už dnes přemýšlet nad způsoby, jak společnost před těmito tendencemi ubránit. Tuto myšlenku můžeme znázornit na příkladu krize, která zasáhla nejen Česko během (stále probíhající) pandemie covidu-19. Co se vlivu týče, ultrapravicové skupiny měly mezi nespokojenými protestujícími docela úspěch, zatímco anarchisticky a levicově smýšlející účastnictvo se od protestů spíš izolovalo. To vnímám jako chybu. Pokud budeme odmítat mluvit s lidmi proto, že jsou příliš daleko od našich vyhraněných a specifických politických představ nebo subkulturních trendů, přenecháváme je ultrapravicovým uskupením, neonacistům nebo mocným individuím typu Tomia Okamury, kteří ze situace snadno profitují. Nehledě na naše politické rozpory bychom z náročných situací, jako byly právě protesty proti opatřením v souvislosti s covidem-19, zkrátka neměli couvat a nechávat je zneužít těmi, kdo chtějí společnost organizovat autoritářsky.

Abychom katastrofy nemuseli*y řešit až v momentě, když zrovna přijdou, je pro nás důležité být o krok napřed a najít si s širokou společností společný jazyk. To znamená připravovat se na krize dlouhodobě a s jasnější vizí, zamýšlet se nad tím, které sféry společenského života vnímáme jako základní a ve kterých potřebujeme autonomii od státu. Na klimatický nebo jiný kolaps spojený se selháními státních služeb totiž můžeme být alespoň trošku připraveni. Oblasti, ve kterých by sociální hnutí potřebovalo vytvořit funkční paralelní struktury, jsou podle mě tyto:

● Zdravotnictví: přístupná péče nezávislá na státu.
● Vzdělání: decentralizované vzdělávání, které lidem umožňuje plně využít svůj potenciál.
● Ekonomika: uspokojování materiálních potřeb.
● Organizace: komuny, rady, mechanismy zajišťující rovnostářskou samosprávu a autonomii nejvíc utlačovaných skupin.
● Spravedlnost a soudržnost: sdružování lidí, řešení konfliktů, újem a škod.
● Informace a média: mimo kontrolu režimů a bohatých elit.
● Technologie: osvobozující technologie sloužící svobodné společnosti.
● Sebeobrana: schopnost k obraně bez závislosti na státní armádě.
● Diplomacie: spojení různých aktérů vzájemně jednajících v zájmu společnosti.

Mnoho organizací v těchto oblastech už dnes odvádí spoustu práce. Naneštěstí se často jedná buď o charitativní entity, nebo o nevládky spoutané byrokracií, která snižuje jejich efektivitu. Musí totiž počítat se zájmy těch, od nichž jim proudí investice. Nejedná se tedy o komunitní aktivity lidí, kteří se organizují, aby své problémy řešili společně a solidárně. Za pozitivními příklady sebeorganizace a vzájemné pomoci se ale můžeme podívat na dobu během prvních několika měsíců již zmíněné pandemie covidu-19, na trvající podporu odmítající provádění interrupcí v Polsku nebo na mobilizaci ukrajinské společnosti v reakci na ruskou invazi. Snad nejdůležitějším příkladem sebeorganizace v Česku je momentálně Iniciativa nájemníků a nájemnic, která v celé zemi čítá 150 členů*ek. INN uvádí princip vzájemné pomoci do praxe, protože se společně brání proti nespravedlnosti spojené s bydlením a místo toho, aby své problémy řešili*y individuálně a odděleně od ostatních, nalézají svou sílu v komunitě.

Hlavní útok autoritarismu na společnost neprobíhá nutně jen v ozbrojené formě, jak je tomu několik set kilometrů od nás, na Ukrajině. Jeho nastolování se děje také cestou upevňování monopolu a kontroly nad všemi sférami organizace společenského života. Právě proto se pro hledání inspirace k nové a spravedlivější společnosti musíme obracet k uskupením, která obcházejí státní kontrolu, zatímco uspokojují své potřeby bezpečí, jídla, bydlení, oblečení nebo čehokoli jiného. Selhání státu pro nás může být skvělou příležitostí, pokud ji ovšem využijeme. Imaginovat společnost nezávislou na státu je nutné, chceme-li vytvořit svobodnější budoucnost. A dělit se o tuhle vizi je stejně nezbytné jako ji organizovat v praxi.

Verze pro tisk 7.2.2024 druhasmena.cz

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy