Připomínáme životní jubileum významného českého historika, kritika Čechů a češství a celoživotního nonkonformisty Jana Tesaře.

Ondřej Slačálek

Historik Jan Tesař, který se dnes dožívá devadesáti let, patří mezi nejsžíravější kritiky Čechů a češství. Nejde ale o povrchní a plochou sebenenávist a flagelantství, tak rozšířené zejména mezi pražskými liberály určitého typu. Tvrdost formulací u Jana Tesaře vnucuje podezření, že za ostrou kritikou, ba často odsudkem, se skrývá nejen hluboké promýšlení věcí, ale také láska, jakkoli láska zraněná, pokud ne přímo zhrzená. Zda to je pravda, s jistotou poznat nemůžeme. Jistě ale víme to, že národ, který Jan Tesař tvrdě kritizoval (ba nad některými formulacemi bychom mohli říct: až proklel), také několikrát úžasně obdaroval.
Příběh odvahy a zklamání

Jan Tesař byl nonkonformistou už od mládí. Už jeho dětství bylo ostatně poznamenáno odstupem od protektorátní přizpůsobivé většiny, zkušeností rodiny, která pomáhala odboji, ale také pohledem na dým z vypálených Ležáků. Ještě jako středoškolák, sympatizující s nastupujícím režimem, který sliboval socialismus a spravedlnost, napsal protestní dopis proti rozsudkům smrti nad Miladou Horákovou a dalšími. Byl od mládí socialistou, a to socialistou radikálním. Motivem pro jeho socialismus ale nebyla víra v nějaké „zákony dějin“, ale představa spravedlnosti. Vždy byl a zůstal především „etickým socialistou“, což je pro pravici i marxisty podezřelý druh.

V nekonformnosti Jan Tesař pokračoval i na vysoké škole – na historii přišel s tím, že chce být historikem odboje, a také se jím stal. Musel přitom vedle politicky motivované nevole k tomuto tématu řešit i metodologickou otázku: je-li historie založená na „pramenech“, co s hnutím, které se skrývá, a jakákoli stopa, která by mohla posloužit jako historikův pramen, může znamenat prozrazení a rozsudek smrti?

Historikem odboje se Tesař skutečně stal. Spojoval v sobě přísnou kritiku pramenů se snahou pomoci jednotlivcům, kterým se ukřivdilo – a tak byl někdy kritizován, že spíš než historikem je advokátem, pomocníkem bývalých odbojářů, s nimiž dějiny a instituce nového režimu nespravedlivě zametly. Asi to byla první vážná situace, kdy na sebe narazilo jeho pojetí historie, která má vztah ke spravedlnosti a představuje závazek, s poněkud laxnější představou dějin, jež se pěstuje u nás: jako faktografické bohyně, která je dostatečně daleko na to, aby něco znamenala pro náš život.

Příběh Jana Tesaře jako historika odboje byl vyprávěn několikrát – nejvýstižněji jeho přítelem Zdeňkem Vašíčkem a historikem Vítězslavem Sommerem. V obtížných podmínkách druhé poloviny padesátých a posléze šedesátých let si šel umanutě za svým, takže si vysloužil nemálo problémů, ale také získal mnohem plastičtější představu o odboji i poválečné společnosti než většina jeho kolegů. Zaznamenával vzpomínky, ale kriticky je konfrontoval s jinými prameny – za nejspolehlivější pramen o odboji pokládal záznamy okupační moci o destrukcích na železnici. Aby pochopil dynamiku partyzánského boje, studoval i dobová guerillová hnutí tzv. třetího světa a zároveň se nořil do dynamiky místních vztahů, z Prahy či jiných center často přehlížených coby „provinčních“.

Jako historik odboje se také účastnil veřejných a politických debat v letech 1968 a 1969. Jeho asi nejdůležitějším vstupem byl návrh řešení palčivého sporu o násilí v letech 1945 až 1960. Inspirován debatami o řešení analogického problému ve Frankově Španělsku, navrhl přístup národního usmíření: pochopit situaci jako analogii k občanské válce, v níž se obě strany dopouštěly zločinů při obraně hodnot, které pokládaly za správné. Navrhoval nestíhat zločiny estébáků ani odbojářů, ale plně rehabilitovat odškodnit oběti. V dané době šlo o návrh revoluční, a revolučním zůstal i po roce 1989. K „národnímu usmíření“ jsme se nikdy nedopracovali.

Tvrdě Tesař kritizoval také dobově módní vzývání samospráv. Na zkušenosti let 1945 až 1948 ukazoval, jak ničivá může být jejich moc v revoluční situaci, pokud není usměrněna právem (a zejména, pokud naopak je usměrněna nějakou „revoluční stranou“). Tesařova kritika byla součástí dobových debat, ale přesvědčivě působí i dnes. Musím přiznat, že srdcem jsem byl vždycky na straně Roberta Kalivody, Petra Uhla, Jaroslava Suka a dalších, kteří na konci šedesátých let a posléze v letech sedmdesátých rozvíjeli myšlenky samosprávy jako celospolečenské alternativy. Od setkání s Tesařovými argumenty ale vím, že program samosprávného socialismu nejen nemůže uspět, ale ani dávat smysl, pokud se s těmito argumenty nevyrovná a nezahrne jejich přesvědčivé jádro do své programové stavby.
Možnosti občanského odporu

Sám Tesař říká, že jako pro historika odboje pro něj neexistovala možnost uhnout před aktivitou v době sovětské okupace. Jestliže respektoval, že třeba historik středověku se může utéct ke svému tématu a něco smysluplného o něm napsat, pro něj by další práce na dějinách odboje byla kontaminována lží. Píše seriál kritických a burcujících článků o počátcích nacistické okupace a plíživé české akceptaci nadvlády Vlastenci a bojovníci a zároveň se snaží o aktivitu proti okupaci propojující intelektuály a dělníky. Vyslouží si první, třináctiměsíční kriminál – a po návratu je zděšen.

Jestliže společnost přijímala normalizaci postupně, jako když se vaří žába, Tesař mohl porovnávat přetrvávající opoziční odhodlání z podzimu 1969 se zastrašenou a přizpůsobenou společností konce roku 1970. Nebyl to ale pro něj motiv k demoralizaci, ale k další aktivitě. Odpor proti počínající normalizační moci na počátcích sedmdesátých let je v české kolektivní paměti přítomen málo: patrně také proto, že se jej převážně účastnili reformní komunisté a lidé, kteří se vymezovali jako „socialisté v opozici“. Stal se terčem tvrdé represe ve své době a obětí zapomínání po roce 1989 – nová polistopadová ideologie se na něj jen těžko mohla napojit, vyloučení komunisté jako Jaroslav Šabata a demokratičtí socialisté jako Jan Tesař či Jaroslav Mezník pro ni byli spíš mementem. A tak se dnes příliš nepřipomínají ani snaha socialistických a komunistických disidentů propagovat bojkot nesvobodných voleb, ani razie proti nim a jejich mnohaleté tresty vězení. Příběh socialistických disidentů, jako by byl vymazán, o odporu proti normalizačnímu režimu se často mluví, jako by začal až represemi proti Plastic People of the Universe a vznikem Charty 77.

Jan Tesař byl podruhé zatčen roku 1971. V následujícím roce stojí před soudem a prohlásí, že smyslem jeho života je bojovat proti stávající diktatuře. Dostane pětiletý trest, ale i ve vězení se mu daří pokračovat v podvratných aktivitách. V červenci 1973 spoluorganizoval prohlášení vězňů na Borech (hlásících se ke komunismu, socialismu, demokracii i křesťanství – i když, jak dodal ve svém popisu Zdeněk Vašíček, zrovna na Borech v té době žádní křesťané za opoziční názory vězněni nebyli), propašované na kongres obránců míru v Moskvě, kde je přečte nizozemský delegát. Prohlášení zapůsobilo jako bomba, vyvolalo zásadní diskuse a kongres kvůli němu skončil v nesouladu a o dva dny dříve.

Ve vězení šlo Janu Tesařovi o život – přes nesouhlas lékaře jej v roce 1974 přesunuli nedoléčeného do věznice v Ostravě. Nevědomky si zachránil život protestní hladovkou proti tomuto kroku – během ní mu zhnisal a praskl apendix, což by v případě příjmu potravy patrně skončilo sepsí.

Po návratu z vězení roku 1976 se zapojil do aktivit opozice, podepsal Chartu 77 a byl iniciátorem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (o jeho aktivitách měl ale jiné představy, než jaké nakonec převládly). Především se ale zapojil do debat o možnostech opozice. Jeho texty z té doby, shromážděné ve výboru Co počít ve vlkově břiše, jsou jedním z Tesařových velkých darů české společnosti. Promýšlení možností občanského odporu, zaměřené zejména na odmítnutí čehokoli, co zavánělo ghettem a mentalitou ghetta, otevíralo československou opozici přístupu, který se stal charakteristickým především pro sousední Polsko. Opozice se podle Tesaře měla soustředit především na spojování, srozumitelnost pro většinovou společnost a budování vlastních institucí. Možná pro takový přístup v českém prostředí opravdu „nebyly podmínky“, jak se vždy dodá s pokrčením ramen. Možná je ale součástí těchto „neexistujících podmínek“ i neochota vzít vážně a domyslet impulzy myšlení takových autorů, jako je Jan Tesař.

Po dalším zatčení v roce 1979 se Jan Tesař rozhodl pro emigraci, z níž se po roce 1989 odmítl vrátit. S českým prostředím komunikoval v osmdesátých letech prostřednictvím časopisu Dialogy, který vydával s Ivanem Müllerem a Janem Příbaněm; publikovali v něm také například Zdeněk Vašíček či Martin Hybler. Časopis navazoval na Tesařův pokus stejného jména vydávaný už v Čechách a obsahuje řadu podnětů k českým dějinám i přítomnosti, včetně soustavného sledování různých středo- a východoevropských hnutí proti diktaturám. Tesař zde mimo jiné jasnozřivě kritizoval manichejství Václava Havla, když nad jeho úvahou Politika a svědomí upozornil na „sklon k absolutním kategoriím a necitlivost pro polostín a půltón“ a zdůraznil, že politika není utkání „hodnot“ s „pahodnotami“, ale střetem různých hodnot. „Nemůžeme­li doufat v Boha ani ve zdravou přirozenost, je všechno ostatní na nás, i ta strašná odpovědnost za pády, i ta výzva k aktivitě. A svoboda, jež je před námi, také ta, ba především ta musí být stvořena, nelze jí dosáhnout pouhým odstraněním něčeho,“ napsal tehdy Tesař.

Zůstal nesmlouvavým kritikem Čechů i po převratu. Nabízený návrat i případné pocty s ním spojené odmítl a raději přijel podpořit Slováky po jejich osamostatnění. S českou společností komunikoval nejen polemickým esejem Mnichovský komplex, ale také okrajově šířeným Bulletinem Mezinárodní dohody pracujících / Evropské dohody pracujících, vydávaným ve spolupráci s revolučně socialistickými (někdy nepřesně „trockistickými“) organizacemi kolem Pierra Lamberta. Do českých debat vstupoval co nejméně, vyhýbal se zejména zájmu novinářů. Podpořil ale hnutí proti americkému radaru a poskytl několik rozhovorů časopisům A2, Nový Prostor nebo anarchistické Existenci. V posledních letech se několikrát vyslovil proti převládajícím názorům na Rusko, naposledy proti smazávání sovětských zásluh na osvobození Československa. Že by ho za to patrně čeští konformisté označili za „ruského švába“, mu je nejspíš stejně jedno, jako mu byly jedno jiné urážky od většinové české společnosti celý jeho život.
Jiné dějiny

Největším Tesařovým darem české společnosti jsou ale jeho historické práce a eseje. Některé najdeme v časopisech a knihách z šedesátých let, některé byly znovu vydány v knihách Mnichovský komplex a Traktát o záchraně národa. Nejvýraznějším Tesařovým příspěvkem je mohutná, třísvazková kniha Česká cikánská rapsodie. Tesař zde nejen publikoval rozsáhlé vyprávění romského partyzána Josefa Serinka, které zaznamenal v šedesátých letech. V mnohasetstránkovém komentáři rozebírá příběh uprchlíka z českého koncentráku pro Romy v Letech organizujícího s podporou místního evangelického odboje sovětské uprchlíky na Českomoravské vrchovině. V komentáři propojuje až detektivní smysl pro detail a rozpory ve vyprávění s mnoha různými otázkami, které rozhodly o charakteru i výsledcích českého odboje, ať už nás vedou do vesnic a lesů na Vysočině, do Přibyslavi, kde Serinkovi partyzáni napadli četnickou stanici, či do Berlína a Londýna. Fragmentární žánr poznámek umožňuje klást řadu podstatných otázek současně, a nabízí nečekaně strhující příběhy. Příběh odvahy odboje se tu propojuje s dobrodružstvím interpretace historického pramene i s odvážností politické analýzy. Tesař zde plasticky ukazuje poctivé dějepisectví jdoucí od detailní analýzy zdrojů, ale neuhýbající ani před velkými otázkami systémových souvislostí. A také morálních soudů. Na citát z evangelia „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ odpovídá: „Historik, který nesoudí, je sůl, která nemá slanost.“ A dodává, v návaznosti na Palackého, že „bezidejný“ příběh nestojí za to, aby byl vyprávěn.

V České cikánské rapsodii píše její autor o svém oboru: „Historikové zřídkakdy bývají rebely a rebelové historiky (…) Bytostní rebelové si málokdy vyberou obor, v němž budou (již povolením k práci v archivech) závislí na panující moci (…) Problém speciálně český je tradiční nepočetnost, šeď a přízemnost politické a majetkové elity jako konzumenta, objednávajícího si svůj dějepis (…) Výsledkem je dějepis dvorních radů. Namáhavé a zdlouhavé zkoumání minulých konspirací nepřinese rychlou prestiž v odborných kruzích a dezertéři či galejníci nejsou dobrou vizitkou do salónů (v Čechách) ani do státních úřadů (to nikde). Vzniká bludný kruh: společnost nestačí na víc než hofrátský dějepis, a hofrátský dějepis vychovává dobropoddanskou společnost.“

Můžeme dodat, že Česká cikánská rapsodie – tak jako celý příběh Jana Tesaře – nabízí alternativu nejen dějepisu dvorních radů, ale také společnosti dobrých poddaných. Je prací historika – rebela. Jakkoli je to menšina, vidím dnes mezi historiky i politickými aktivisty řadu těch, kteří tuto výzvu po svém rozvíjejí. A myslím, že to je nejlepší dar, jaký může Jan Tesař ke svým devadesátinám dostat.
***

Do titulku článku jsem napsal paradox. Tesař jako učitel nonkonformismu? Především, nonkonformismus nelze tak úplně naučit. A za druhé, Jan Tesař nikdy nechtěl být učitelem. Po roce 1989 mu nabízeli profesuru, aby se vrátil z emigrace – se smíchem na tuto nabídku nejvyšší akademické pocty vzpomínal ještě po mnoha letech a zdůrazňoval, že nikdy nechtěl nikoho učit, necítil se k tomu být povolán, chtěl dělat výzkum, který bezohledně směřuje k pravdě, ne si nechat svázat ruce zodpovědností vůči studentům.

Přesto si troufám říct, že citlivé čtenáře svých textů o nonkonformismu leccos naučil. Tesařův přístup nehledá následovníky, ale samouky. Lidem ochotným nad jeho texty i životním příběhem samostatně myslet nabídl hodně. Asi víc, než si většina z nás dokázala odnést.

Autor je politolog.

2.6.2023 a2larm.cz