Anarchistická federace

Píšou jinde : Odkaz Omara Azize: Budování autonomních, samosprávných komun v Sýrii

Toto je kopie článku uveřejněného na saledistro.org.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
http://saledistro.org/index.php/2022/07/19/odkaz-omara-azize-budovani-autonomnich-samospravnych-komun-v-syrii/

“Revoluce je vyjímečná událost, která promění historii společností, zatímco mění humanitu samotnou. Je to trhlina v čase a místě, kde lidé žijí mezi dvěmi obdobími: obdobím moci a obdobím revoluce. Vítěztví revoluce je nicméně dosažením nezávislosti ve svém čase a řádu a posunutím do nové éry.”
Omar Azíz 1

Omaru Azizovi bylo šedesát let, když se v roce 2011 vrátil do Sýrie. Do té doby pracoval pro informační technologickou firmu v Saudské Arábii, ale chtěl se spoluúčastnit zuřícímu povstání proti čtyři desetiletí trvajícímu diktátorskému režimu Assadovi rodiny. Společně s dalšími aktivisty začal Aziz distribuovat humanitární pomoc rodinám odsunutým z předměstí Damašku, které byly pod útokem režimu. Inspirován pokračujícím protestem tváří tvár režimním kulkám a tankům, však věřil, že demonstrace samotné nejsou dostačující ke zlomení dominance režimu a také, že revoluční aktivity by měli prostoupit všechny aspekty lidských životů.

Před jeho zatčením 20. listopadu 2012 a jeho smrtí ve vězení v únoru 2013 propagoval lokální samosprávu, horizontální organizaci, kooperaci, solidaritu a vzájemnou pomoc jako prostředky, kterými by se lidé mohli emacnipovat z tyranie státu.

Textem z osmého měsíce revoluce, kdy byly protesty byly stále povětšinou nenásilné a komunity stále žily pod autoritou státu, argumentoval, že “revoluční hnutí setrvává oddělené od každodenní lidské aktivity.” Pokračoval: “jsou zde rozdělení mezi každodenními aktivitamy a revolučními aktivitami.” Riziko leží “v absenci korelace mezi sférami běžného života a samotné revoluce.”2

Aziz prosazoval založení lokálních rad k napravení této mezery. V jeho představě by měli mít rady, složené z dobrovolníků se zkušenostmi z různých oblastí, řadu zodpovědností: nalezení bezpečného domu pro vyhnané, organizovaní k podpoře zadržených ve věznicích režimu a poskytovat podporu jejich rodinám. Aziz také věřil, že by role rad měla být propagace lidské solidarity a kooperace poskytováním prostoru ve kterém by lidé měli společně hledat řešení k problémů kterým čelí, a měly by budovat horizontální spojení mezi radami v odlišných regionech.

Argumentoval, že by rady měly také koordinovat odpor proti zabírání půdy ve městech ze strany státu a na předměstích a proti evikcím obyvatel za účelem vytvoření bezpečných obytných zón pro vládní úředníky a armádní důstojníky, obchodní centra a uskutečňování dalších obchodních plánů pro bohaté lidí.

O málo měsíců později napsal Aziz druhý text.3 Situaci v Sýrii se rychle měnila. Brutální odpověď státu vůči protestnímu hnutí vedla k militarizaci revoluce, když lidé pozvedli zbraně k sebeobraně. A území začala být osvobozována. Komunitní organizace povstání ho inspirovala, organizace jako jsou dodávky jídla a přeměna domů v polní nemocnice. Věřil, že takové skutky ukázaly “ducha syrského lidu k odporu proti brutalitě režimu, systematickému zabíjení a destrukci komunity.” Popsal jak, na začátku revoluce, aktivisté založili koordinační výbory k organizování mediálního pokrytí, dokumentaci aktivit a zaznamenávání násilí ze strany režimu a jak se následně rozšířily a zahrnuly první pomoc a lékařské služby. Věřil, že se formovaly nové vztahy, které umožnili lidem uvolnit se z dominance státu a nahlížel to jako důkaz přeměny objevující se v mezilidských vztazích a hodnotách. Pro Azíze byla nezávislost cestou k osvobození.

Podle Muhammeda Sami Al Kayyala, jednoho z Azizových soudruhů a kamarádů, “Omar Aziz stál za úplné rozbití státu k dosažení kolektivního osvobození bez čekání na změnu režimu, nebo za nahrazení jedné vládnoucí moci druhou. Věřil, že komunity jsou schopné produkovat své vlastní svobody bez ohledu na politické proměnlivosti.”4 Aziz rozpoznal, že čas revoluce, byl momentem, kdy by lidé sami měli požadovat autonomii a zavádět tolik alternativních programů, kolik je možné. Znovu volal po založení lokálních rad, tentokrát zdůrazňoval větší aktivitu v koordinoaci s aktivisty, pomáhajícími aktivitami, lékařskými komisemi a vzdělávacími iniciativami. Budovat autonomní, samosprávné komununy skrze Sýrii, spojené sítí kooperace a vzájemné pomoci, organizující se nezávisle na státě. Věřil, že může být zažehnuta společenská revoluce.

Omar Aziz pomohl před svým zatčením založit čtyři lokální rady na damašských předměstích, kde žila pracující třída. Jedna z nich byla v převážně zěmědělském městě Daraya. Toto město mělo historii nenásilného občanského odporu, který existoval před revolucí se svými náboženskými, nesekulárními kořeny.5 Aktivisté v tomto městě následovali tradici liberálního islamistického badatele Jawdata Saida (1931), který volal po nenásilné občanské neposlušnosti, demokracii a právech pro ženy a menšiny.

V Daraye organizovali mladí muži a ženy kampaně proti korupci stejně jako protesty proti izraelské invazy do uprchlického tábora Jenin v roce 2002, nebo americkou invazi do Iráku v roce 2003. Tento protest, směle zorganizovaný bez povolení režimu v policejním státě, vedl k uvěznění několika aktivistů.

Když v roce 2011 propukla revoluce, darayští mladí lidé, jak s muslimskými, tak s křesťanskými kořeny, vešli to ulic požadujíc demokracii a pád režimu. Proti vojákům, kteří byli poslání do nich střílet drželi květiny jako symbol míru. Hodně z nich bylo zadrženo a mučeno. V srpnu 2012 bylo město vystaveno strašlivému masakru; stovky mužů, žen a dětí bylo zmasakrováno režimními vojáky. Tato brutalita jenom zvýšila odhodlání k odporu. O tři měsíce později byl režim, místními lidmi, kteří pozvedli zbraně k sebeobraně, vyhnán. Město bylo v té chvíli zcela v rukou jeho obyvatel. Komuna Daraya byla zrozena.

Lokální Rada byla založena 17. října 2012 za účelem správy chodu města a aby pomohla těm, kteří byly vyhnáni, nebo zraněni. Jejích 120 členů vybíralo exekutivu volbami každých šest měsíců a hlava rady a jeho zástupce byli zvoleni ve veřejných volbách, jedněmi z prvních veřejných voleb, které se v Sýrii objevily po čtyřech desetiletích. Rada poskytovala všechny základní služby jako je voda a elektřina pro přibližně 8000 obyvatel, kteří zůstali z před-povstalecké populace 80 000. Založila humanitární kancelář, která provozovala kuchyň a snažila se vybudovat soběstačnost pěstováním plodin, které pak rozdávala obyvatelům. Rada provozovala tři základní školy (všechny ostatní vzdělávací zařízení byly mimo provoz z důvodů opakovaného vzdušného bombardování). Lékářská kancelář dohlížela na jedinou polní nemocnici, která se starala o nemocné a zraněné. Autonomie Darayi byla bráněna místní brigádou Svobodné syrské armády, která byla podrobená civilní autoritě rady.

Daraya reprezentovala antitezy assadovského státu. Lidé sami vybudovali společnosti, která byla demokratická a svobodná. Vedle aktivit rady založila skupina žen organizaci Darayské svobodné ženy k organizování protestů a humanitární pomoci. Začali tisknout a distribuovat nezávislí časopis Enab Baladi (Hrozny mé země) k napadání režimního monopolu na média a k propagaci mírového odporu proti státnímu násilí a jeho akcím k rozvíjení sektářské nesnášenlivosti. Aktivisté postavili podzemní knihovnu, bezpečné útočiště, kde lidé mohli číst, učit se a vyměňovat nápady. Graffity umělec Abu Malik Al-Shami maloval naději na darayské rozbombardované zdi.

Avšak v listopadu 2012 začal režim realizovat oblehání k vyhladovění uvězněných obyvatel ve městě zastavením dodávek jídla a léků. Ti kdo se snažili utéct, nebo najít jídlo v okolí byli zastřeleni odstřelovači. Jedovatý plny, napalm a přes 9 000 barelových bomb byly schozeny na Darayu. Lokální Rada opakovaně volala k mezinárodní komunitě k naplnění jejích slibů k prolomení obležení: “Jsme trestání za to, že jsme byli smělí mírově povstat za naši svobodu a důstojnost,” říkalo jedno prohlášení. “Zde nejsou žádní extremisté jako ISIS, nebo Nusra. Ti kdo brání naše sousedství jsou místní lidé, chrání ulice před vládou, která mučila, plynovala a bomardovala nás a naše rodiny.”6 Ženy a děti držely protesty, natáčeli je a nahrávali na internet, volajíc hluchý svět k prolomení obležení a ukončení násilí ze strany režimu. V létě 2016 se situace zhoršila. Jordánsko/Americké zbrojní embargo vůči Jižní Frontě, koalici sekulárních a demokratických sil Svobodné syrské armády na jihu, uvolnilo režimu ruce k zintezivnění útoku na město. Američané tlačili na Jižní Frontu, kvůli zaměření se na boj proti islamistickým extremistickým skupinám (které měli omezenou přítomnost na jihu), radši než aby se zaměřili na režim. Poslední nemocnice v Daraye byla zničena a zemědělská půda, jediný zdroj potravy, byla zabavena a plodiny spáleny. S omezenou dodávkou zbraní, bez pomoci zvenčí, čelící hladovění, se resistence v Daraye držela po čtyři roky proti státu krytému imperialistickými velmocemi. Ale 25. srpna 2016 padlo město do rukou režimu. Všichni občané, jak civilisté, tak bojovníci, byly evakuování, možná trvale. Někteří civilisté, evakuování do syrskou vládou kontrolované města Harjalleh, byli zatčeni a nyní jsou v režimních žalářích. Assadovi jednotky oslavovali “své” vítěztví v apokalypticky zničené zemi roztřílených budov, ve městě bez lidí.

Omar Aziz nepřežil aby viděl pozoruhodné činy v Daraye. Ani nemohl být svědkem dalších experimentů v lokální sebeorganizaci, s lišícím se stupněm úspěchu, které proběhly po celé zemi. Tyto lokální rady nejsou ideologické, ale praktické. Jejich prvotním zájmem je udržovat fungování komunity v místech, kde zkolaboval stát. Zůstávají nezávislé na politických, nebo náboženských nařízeních a namísto toho se zaměřují na otázky okamžité důležitosti, jako je poskytování služeb a jídla. Pracují na základě svých vlastních kultur a zkušeností. Jako alternativy státnímu autoritarismu jsou jejich libertariánské tendence nepopiratelné.

V březnu 2016 bylo odhadováno že je v syrských městech a sousedstvích aktivních 395 rad, půlka z nich koncentrovaná v provinciích Aleppo a Idlib.7 Tento odhad byl udělán pár měsíců po ruské vojenské intervenci k podpoře padajícího režimu, která zapříčinila ztrátu obrovských částí osvobozeného území, dala tak tyto autonomní komunity do nebezpečí. V čase psaní tohoto textu jsou další revoluční předměstí hlavního města v riziku spadnutí do rukou režimu, díky jeho politice “poklekni nebo zemři hladem.” To samé platí pro Al-Waer, poslední revoluční državu v Homsu. A 300 000 obyvatel osvobozeného východního Aleppa je také znovu obležení.

Tyto experimenty v komunitní demokracii představují největší nebezpečí všem státům, které jsou nyní zapojené v syrském konfiktu (jedno zda-li pro, nebo proti režimu). Stejně tak extremistickým a autoritářským skupinám, které chtějí moc pro sebe. To je důvodem proč tyto komunity čelí tak brutálnímu útoku.

Září 2016

Leila Al Shami

1/ Omar Aziz, A Discussion Paper on Local Councils (2011)

2/ Omar Aziz, A Discussion Paper on Local Councils (2011)

3/ Omar Aziz, The formation of local councils in Syria, 2011 (v arabštině)

4/ cited in Budour Hassan, “Radical Lives: Omar Aziz” (2015)

5/ Mohja Kahf, “Water bottles & roses: Choosing non-violence in Daraya” (2011)

6/ Letter written by a member of Daraya’s Local Council. Cited at “The Syria Campaign”

7/ Agnes Favier, “Local Governance Dynamics in Opposition-Controlled Areas in Syria” (2016)

Verze pro tisk 2.8.2022 saledistro.org
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy