Anarchistická federace

Píšou jinde : Existence – Vzdor invazi

Toto je kopie článku uveřejněného na anarchoctenar.noblogs.org.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://anarchoctenar.noblogs.org/post/2022/06/24/existence-vzdor-invazi/

Existence je časopis vydávaný Anarchistickou federací, od května je v prodeji už úctyhodné 54. číslo. Poslední stránky Existence vždy přináší spousty recenzí na všemožné tiskoviny, nezaznamenal jsem ale, že by se někde v posledních letech naopak objevovaly recenze na Existenci, ostatně jiný pravidelně vycházející anarchistický tisk už u nás ani neexistuje. Řekl jsem si proto, že se o poskytnutí zpětné vazby tomuto poslednímu Mohykánovi českého anarchistického časopisectví pokusím alespoň já.

Hlavním tématem prvního letošního čísla je „Vzdor invazi“, takže určitě dávám plusové body za aktuálnost. Trochu jsem se obával, aby snaha rychle zareagovat na nové události, nebyla na úkor kvality, to se ale nestalo. Událostem v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině redakce ostatně věnuje velkou pozornost dlouhodobě (než 24.2 vypukla ruská invaze, plánovalo se, že hlavním tématem tohoto čísla bude Bělorusko), takže má dobré předpoklady k rychlému a zasvěcenému zhodnocení tamních událostí.

Pojďme ale popořadě. Časopis tradičně otvírají stručné reporty z různých akcí (demonstrací, vzpomínkových a benefičních akcí, otevření nového sociálně-kulturního prostoru atd.) které se za poslední půlrok u nás odehrály. Je tu mimo jiné i zdravice Anarchistické Federace prvnímu sjezdu nového odborového svazu Iniciativa Pracujících, která, jak jsem zaznamenal, vyvolala polemickou reakci kvůli poněkud jednostrannému zhodnocení událostí kolem bojů v restauraci Řízkárna. Reporty z benefičních akcí na podporu Ukrajiny a z demonstrací proti českým putinovcům a Sberbank, pak vytvoří plynulý přechod k bloku článků o hlavním tématu, tedy o ruském útoku na Ukrajinu.

První text formuluje a představuje stanovisko AF. Anarchisté obvykle války a účast v nich odmítají, protože nechtějí podporovat žádný stát a v minulosti toto stanovisko důsledně zastávala i AF. Podle článku je ale nutné s každou novou situací „konfrontovat své postoje a zjišťovat, zda této situaci odpovídají“. Předností anarchismu totiž vždy bylo, „že se s náboženským zaujetím nedržel dogmat, ale dokázal dynamicky reagovat s ohledem na své základní principy“. (Já bych to spíše formuloval tak, že anarchismus má své nepřekročitelné principy, ale je potřeba vždy promýšlet, jak je nejlépe uplatnit v konkrétní situaci, pravděpodobně tím ale myslíme to samé.) AF hodnotí situaci tak, že není možné klást rovnítko mezi agresora a napadeného a i když si o NATO nemyslíme nic pěkného, je scestné současnou válku prezentovat jako nějaký konflikt Ruska s NATO. Je snadné si z bezpečného pohodlí zachovávat ideologickou čistotu a odmítat obě strany konfliktu, ale užitečnější bude zbavit se západního pocitu nadřazenosti a naslouchat našim ruským a ukrajinským kamarádům. Je jasné že Putinův režim představuje ohrožení svobody i životů (nejen) našich soudruhů a je proto nutné, aby byl poražen. Proto i řada ukrajinských anarchistů vstoupila do ozbrojených složek, někteří přitom preferují jednotky místní domobrany před pravidelnou armádou. Jiní ale nevyzývají k ozbrojenému boji a místo toho organizují pomoc ohroženým lidem. AF také upozorňuje na některé problémy a úkoly, které nás čekají, od nutnosti ukončit závislost na fosilních zdrojích po pomoc uprchlíkům. Samozřejmě je také potřebné být solidární s anarchisty na Ukrajině a v Rusku a podporovat je.

Další článek je překladem analýzy situace v ukrajinském anarchistickém a antifašistickém hnutí z doby těsně před invazí. Po vypuknutí války na Donbasu v roce 2014 velká část antiautoritářů zaujala proukrajinský postoj a někdy to vedlo až k bizarním spojenectvím s ukrajinskými nacionalisty. Proruský postoj zaujali spíše příslušníci autoritářské levice, ruský režim dokonce některé aktivisty přímo uplácí. K očekávané invazi se anarchisté povětšinou postavili tak, že je potřeba s ruskými vojsky bojovat. „Náš postoj vychází z toho, že nechceme utíkat, nechceme být rukojmími a nechceme se nechat zabít bez boje.“ (Takový postoj, mi připadá naprosto pochopitelný.) Po Majdanu bylo ukrajinské anarchistické hnutí v defenzívě. Ruská politika zdiskreditovala slova jako antifašismus nebo komunismus a ultrapravice měla velkou převahu. To však vedlo hnutí k tomu, aby se sjednotilo, lépe zorganizovalo a také vyzbrojilo a lépe fyzicky připravovalo k boji. I když je vliv hnutí stále malý, dostalo se ze stagnace a rozvíjí se. Závěr tedy vyznívá celkem optimisticky, otázkou ovšem je, co s touto situací udělá válka.

Následuje prohlášení Proti invazi, avšak bez pokrytectví, vydané AF už den po invazi. Odsuzuje invazi a upozorňuje na nebezpečí, které Putinův režim představuje. Odmítá ale veškerý nacionalismus (včetně ukrajinského) a odmítá vinit obyčejné obyvatele Ruska. Upozorňuje i na další zločinné války a okupace, které je třeba odsoudit a vyzývá k přijetí a ochraně uprchlíků nejen z Ukrajiny.

Do historie zabrousí článek Anarchisté ve při, který připomíná téma podrobně popsané v Existenci v čísle věnovaném Kropotkinovi, jež vyšlo minulý rok. Kropotkin po vypuknutí první světové války odsoudil německou agresi a vyjádřil podporu zemím Dohody, proti tomu se ovšem ohradila velká část hnutí, jejíž hlavním mluvčím se stal Malatesta, která odmítla „kompromisní spojenectví s buržoazními a kapitalistickými vládami“. Kdo by čekal, že to, co bylo před rokem popsáno jako historická zajímavost, bude tak brzy opět aktuálním. Dnešní situace tu tehdejší v mnohém připomíná, ale to se zase posouváme o článek dál.

Další rozsáhlý příspěvek totiž mapuje jaké postoje k válce zaujaly různé anarchistické a antiautoritářské kolektivy a organizace u nás i ve světě. I zde se někdy objevuje toto „malatesto-kropotkinovské“ schizma. Z článku je celkem evidentní na jakých pozicích stojí jeho autor (proukrajinských) a když v závěru předkládá několik otázek k zamyšlení, způsob, jakým jsou formulovány, čtenáře dost navádí, jakou odpověď by měl zvolit. Tím však nechci říct, že by podobné otázky nebyly legitimní a správné, sám taktéž považuji odpor Ukrajinců vůči agresi za zcela oprávněný.

Následuje rozhovor s ukrajinskou iniciativou Operace Solidarita, která se snaží podporovat bojující i prchající antiautoritáře a určitě si zaslouží naši podporu. Západním aktivistům, kteří je za zapojení do války kritizují, OS vzkazuje: „Nemůžete sedět doma a nic nedělat, když na vaše ulice a hlavy padají bomby – protože zemřete a přijdete o všechno. Nemůžete teď sedět a psát na Twitteru, pokud máte nějaké politické plány a perspektivy, protože je to lidová válka a zatímco vy sedíte, jiní, obyčejní lidé, jako vaši sousedé, jsou v ulicích. Stavějí barikády, berou do rukou zbraně, kladou odpor. Nemůžete sedět a dělat své každodenní věci, protože byste přišli o všechny své zážitky, rodinu, přátele, kamarády, o všechny ty krásné i špatné chvíle, které vás kdy potkaly. Nakonec ztratíte svůj život. Nechceme zemřít, nechceme utéct, nechceme se podřídit, nemáme takové privilegium. Jsme kurevsky naštvaní a chceme svobodu!“

Další text se zabývá aktivitami anarchistů nejen na Ukrajině, ale i v Rusku a Bělorusku. Povzbudivé jsou informace o vcelku nezanedbatelných sumách, které se už na podporu ukrajinských anarchistů povedlo vybrat.

Pak přichází stručný rozhovor s běloruským anarchistou, který před Lukašenkovým totalitním režimům uprchl právě na Ukrajinu, kde se následně zapojil do boje proti invazi. Tímto rozhovorem blok textů o válce na Ukrajině končí, ne však toto číslo Existence, ještě nejsme ani v polovině.

Prostřední část časopisu zabírá nejdelší článek čísla nazvaný Mimo zákon. Ten napsal sympatizant AF a redakce sama dopředu upozorňuje, že se s ním tak docela neztotožňuje a jeho perspektiva není 100% anarchistická. Autor nejprve rozebírá pojmy zákon a svoboda a jejich vzájemný vztah, všímá si nárůstu množství zákonů i nepsaných pravidel ke kterému dochází od velké francouzské revoluce. Pak se dostává k anarchismu, který ovšem podle něj není „ani tolik skutečnou politickou teorií, jako spíše vyznáním docela osobního postoje ke světu a lidské společnosti“. Staví se skepticky k možnosti globální anarchistické společnosti, anarchistické principy ale mohou být realizovány na osobní nebo komunitní úrovni. Údělem hnutí „není vládnoucí moc svrhnout a nahradit, ale spíš ji subverzivně korigovat“. Anarchismus v jeho pojetí je tedy spíše „vztah ke světu, duchovní postoj“. Svoboda nemůže být trvalým stavem, není to něco, co bychom mohli předat dalším generacím. „Buď ji vědomě a osobně realizujeme, nebo nám uniká.“ Je to „možnost pro dnešní den“. Díky tomu můžeme přestat „čekat na vhodnější podmínky, fantazírovat o světových revolucích, bojovat s „všemocným“ systémem a ochutnáme trochu nakažlivé a nezahubitelné svobody“. Tato snaha individuálně realizovat svobodu tady a teď, nečekat na vhodnější podmínky atd., mi lehce připomněla povstalecký anarchismus, byť v naprosto převrácené nerevoluční a nenásilné podobě a k článku mám i podobnou výtku, jakou často mívám právě k insurekcionistickým textům. I když jsou někdy plné zajímavých postřehů, i když jejich kritika hlavního proudu anarchistického hnutí má kus pravdy, v okamžiku, kdy mají nastínit vlastní vizi, se často uchylují jen k vzletným a poetickým, avšak dost nekonkrétním a nejasným metaforám. I tady se místo nějakého praktického příkladu, jak realizovat svou svobodu mimo zákon, dočkáme jen metafory o kruzích na hladině. A povídání o tom, že svoboda doutná hluboko pod povrchem i v každém politikovi, dozorci a policajtovi, raději nechám bez komentáře. I když je článek inteligentně a zajímavě napsaný, závěr byl pro mne určitým zklamáním.

Pak se na skok vrátíme k tématu, kterému se hodně věnovalo minulé číslo, to jest k případu Roma Stanislava Tomáše, který zemřel po tvrdém policejním zákroku. V tomto čísle se dočteme o dalším vývoji kauzy, hlavně o zprávě zástupkyně ombudsmana, která usvědčuje polici ze lži a o prohlášeních některých politiků vládních stran (koho by překvapilo, že navzdory slibované změně, nová vláda reaguje úplně stejně jako ta stará, ostatně v těchto dnech vidíme obrovskou míru rasismu v dvojím metru uplatňovaném na uprchlíky z Ukrajiny).

Pak přichází trocha historie, sté výročí poněkud pozapomenutého patagonského povstání je připomenuto prostřednictvím životopisu jednoho z jeho hlavních protagonistů. A 150 výročí kongresu v Saint-Imier připomíná další článek, který se soustředí zejména na hlavní zásady, ke kterým se tehdy anarchistické hnutí přihlásilo a jimž by mělo zůstat věrné.

Běloruská diktatura nedávno odsoudila k drakonickým trestům čtveřici anarchistů. Součástí skupiny je i známý anarchista Igor Oliněvič (AF letos udělala dotisk jeho knihy Jedu do Magadanu) a jeho řeč, kterou přednesl před soudem si můžete přečíst pod názvem Ať žije revoluce!.

Stálou rubrikou se pomalu stala i sekce s nekrology. Dříve se podobné texty v anarchistických tiskovinách u nás objevovaly zřídka. Nevím, jestli anarchisté začali více umírat, nebo se tomu jen věnuje více pozornosti. Každopádně je to příležitost dozvědět se o spoustě méně známých aktivistů a aktivistek z různých koutů světa, smutné ovšem je, že je poznáváme až v době, kdy už nejsou mezi námi. Mezi řadou zahraničních anarchistů se tentokrát objevuje i nekrolog známého českého levicového myslitele, bojovníka za lidská práva a bývalého politického vězně Petra Uhla. Dotkneme se znovu i hlavního tématu, válka na Ukrajině už si bohužel vyžádala první mrtvé i mezi antiautoritáři.

Překvapením pro mě byl článek o „pochodni č. 2“ Janu Zajícovi. Odkaz živých pochodní si natolik přisvojila antikomunistická pravice, že mě nikdy nenapadlo se o ně více zajímat. Janova báseň ale napovídá, že by si s anarchisty v mnohém rozuměl (mimochodem článek se objevil i na webu AF a tam si lze těch básní přečíst více). Tak mě napadá, že i Zajícův čin vlastně souzní s tématem čísla, tedy vzdorem proti invazi.

Neméně překvapivý a zajímavý je i následující rozsáhlejší text o chilských feministkách. Ty bojují nejen s patriarchátem, ale také s neoliberalismem a autoritářstvím, oboje totiž i po pádu Pinochetovy diktatury stále zůstává pevně zakořeněno v politice chilského státu (odtud heslo „Utlačovatelský stát je macho násilník!“). Hnutí organizuje stávky žen a sehrálo důležitou roli v povstání, které v Chile vypuklo v roce 2019.

Jiný vzdor vůči jiné invazi připomene článek o tureckém útoku na Afrín z počátku roku 2018. Ten proběhl s tichým souhlasem Ruska i USA a ve spolupráci s teroristy z ISIS. Turecko se také dopustilo mnoha zvěrstev a útoků na civilisty (na rozdíl od Ukrajiny to ale pozornost médií nezískalo), ale stejně jako dnes Rusové, i Turecko narazilo na houževnatý odpor místního lidu, kterému se nečekaně dlouho dařilo nápor druhé nejsilnější armády NATO odrážet. Škoda jen, že chybí nějaká aktualizace, jak to v Afrínu pokračovalo dál.

Společné prohlášení několika anarchistických organizací z různých koutů světa (včetně ČR) rozebírá neblahou roli kapitalismu v pandemii Covid-19, což znovu dokazuje potřebu revoluční změny.

Dále se dočteme něco o aktivitách samotné AF – o vyjádření solidarity berlínským squaterům, o novém číslu časopisu Internacionály anarchistických federací (IFA), o sjezdu AF a o debatě nad minulým číslem Existence.

Pak se tradičně dočkáme přetištění všech čísel nástěnných novin A3 za uplynulý půlrok. Jejich tématy jsou: volby, které navzdory proklamované změně žádnou změnu nepřináší; krach Bohemia Energy, aneb jak všechno vždy odskáčou ti dole; covid-19 a jak se zase upřednostňují zisky před životy, tady se dotkneme i ožehavého tématu očkování (ač jsem sám očkován, znám i řadu anarchistů, kteří očkování odmítají, takže bych byl s tím škatulkováním neočkovaných jako lemplů, esoteriků, nacionalistů a ultraliberálů trochu opatrnější, i když to na velkou část antivaxerů sedí); lednové číslo informuje o povstání v Kazachstánu a neblahé roli Ruska; v únoru se opět podíváme na novou vládu a hromadu důkazů, že je stejně špatná, jako ta stará a březnové číslo už je samozřejmě věnováno válce a zhoubnému nacionalismu.

A jak už jsme řekli na začátku, závěrečnou část tvoří spousta recenzí, třeba mimo jiné na dvě nová knižní vydání děl dříve zmíněného Petra Kropotkina, na autobiografický román odehrávající se v legendární Christianii, nebo na knihu jednoho napraveného nácka, k tomu je ještě rozebráno několik brožur většinou od Historického spolku Zádruha, nebo dokument ČT Neposlušní.

Existence má úctyhodných 64 stran, takže přináší opravdu řádnou porci zajímavého čtení a myslím, že každý si v ní něco najde. Na publikacích AF obecně pak dlouhodobě obdivuji, že jsou dělány neobyčejně pečlivě, jsou bez překlepů a gramatických chyb, mnohdy v tomto ohledu suverénně převálcují leckteré komerční „profi“ vydavatelství.

Redakci a nám všem můžu závěrem jen popřát, aby budoucnost přinesla příjemnější témata, než je zrůdná Putinova válka.

Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
Aktuální číslo měsíčníku A3

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy