V USA se během posledních let mluvilo více o anarchismu v souvislosti s nepokoji po zavraždění George Floyda. Antropolog James C. Scott se snaží pochopit, proč má anarchismus tak negativní reputaci.

Anarchismus je na vzestupu – nebo alespoň samotný tento termín. Prezident Donald Trump strávil většinu léta roku 2020 tím, že obviňoval „radikálně levicové anarchisty“ z násilí na protestech po celé zemi. Jeho volební soupeř Joe Biden dal jasně najevo, že sice podporuje pokojné protesty, ale zároveň se důrazně staví proti „anarchistům“. Někteří Trumpovi kritici zase naznačovali, že kvůli tomu, jak pohrdá normami a institucemi americké politiky, je vlastně skutečným anarchistou právě on. Toto slovo na „a“ se dočkalo svého nejpochybnějšího použití v září minulého roku, kdy Trump vydal směrnici federálním úřadům, v níž jim nařídil, aby našly způsob, jak zadržet financování určených „anarchistických jurisdikcí“ jako jsou města Portland v Oregonu, Seattle a New York. Oběžník obviňoval demokratické městské vlády z toho, že umožňují „anarchii, násilí a destrukci v amerických městech“. Toto označení se okamžitě setkalo s opovržením a výsměchem. Tato tři města totiž patří mezi nejbezpečnější v zemi. Ale možná právě kvůli nedávným selháním státu je ve vzduchu cosi jako anarchistický duch.

    Zdá se mi, že když se podíváte na téměř všechna moderní – a tím moderní myslím sahající až k Francouzské revoluci – progresivní hnutí, sociální povstání, téměř všechna začínají jako fenomén zdola, bez jakéhokoli vedení, nebo s vedením, které organicky vyrůstá z ulice.

V reakci na pandemii vznikly ve městech po celém světě skupiny „vzájemné pomoci“ – termín ruského anarchisty Petra Kropotkina, aby poskytovaly služby potřebným. Aktivisté v Seattlu několik týdnů udržovali „autonomní zónu bez policie“. Protestní hnutí bez vůdců jsou na vzestupu a kdysi radikální myšlenky na omezení státní moci, jako je zrušení policejních složek a věznic, získávají pozornost i v rámci hlavního proudu.

O tom, co anarchismus skutečně znamená, jsme hovořili s Jamesem C. Scottem, profesorem politologie a antropologie na Yaleově univerzitě. Scott použil „anarchistický pohled“ na politiku a studium rolnických a kočovných společností v publikacích, jako je klasická kniha Seeing Like a State a jeho nedávné kritické dějiny zemědělství Against the Grain. Ve své knize Dvakrát sláva anarchismu, která nedávno vyšla česky v nakladatelství Neklid, obhajuje anarchistický přístup k politickému aktivismu i každodennímu životu. Diskutovali jsme o nedávných protestech, o tom, proč anarchismus získal tak špatnou pověst, a o tom, zda by se někdy mohl dočkat vylepšení své reputace, tak jako se to podařilo Bernie Sandersovi.

Když se podíváte na protirasistická protestní hnutí bez vůdců, která jsme viděli v posledních měsících, nebo na autonomní zóny, které se objevily v několika městech, považujete je za příklady anarchistické praxe?

Ano. Myslím, že když Trump mluví o Antifě (běžně používaná zkratka pro antifašistické aktivisty), představuje si, předpokládám, jakousi organizaci, která spřádá plány a pak rozkazuje z nějaké velitelské struktury a říká svým přisluhovačům, aby vyšli ven a udělali to či ono. Zdá se mi, že když se podíváte na téměř všechna moderní – a tím moderní myslím sahající až k Francouzské revoluci – progresivní hnutí, sociální povstání, téměř všechna začínají jako fenomén zdola, bez jakéhokoli vedení, nebo s vedením, které organicky vyrůstá z ulice. Zpravidla to nejsou organizace, kdo zahajuje hnutí. Jsou to hnutí, která se svou aktivitou a růstem následně vysráží, chcete-li. Organizace pak nesou legislativní nebo aktuální program, ale organizace jsou produktem erupce hněvu. To platilo pro hnutí za občanská práva v případě Studentského nenásilného koordinačního výboru. Platilo to i pro všechny divoké stávky během New Dealu. Nebyly to odbory, které tyto stávky vyvolaly. Většinou propukly navzdory pokynům odborů.

Proč myslíte, že se stále přívlastek „anarchistický“ používá s negativním zabarvením?

Předpokládám, že za tím stojí dvě věci. Jednou z nich je samozřejmě to, že historicky existovala část anarchismu, která věřila v násilí. „Anarchisté činu“ měli představu, že když budou pomocí bomb útočit na nádraží, premiéry, parlamenty a velitelské struktury armády, můžou zničit stát. Není to tak, že by na dějinách anarchismu používajícího násilí strategickým způsobem nebylo zrnko pravdy, ale dnes se z něj prostě stalo synonymum pro násilí, chaos a absenci řádu. Je to produkt, chcete-li, jakéhosi kapitalistického myšlení, zejména když dojde na ničení majetku.

Odkud se vzal váš zájem o anarchismus?

Stalo se tak asi ve dvou fázích. Kdysi jsem vedl kurzy o teoriích rolnické revoluce. A bylo období, kdy jsem se klaněl u oltáře Ho Či Mina, Maa a Sékou Tourého a dalších. A samozřejmě mi došlo, když jsem se na ně podíval pozorněji a přečetl ohromné množství informací o Francouzské a bolševické revoluci, že většina revolucí skončila nastolením státu, který ve výsledku utlačoval lidi více než stát, který předtím zničily. To vzbudilo můj zájem.

Když jsem pak vedl kurzy o sociálních změnách, přistihl jsem se, že vyslovuji věci, o kterých jsem si v duchu říkal: „Hm, to zní jako něco, co by řekl anarchista.“ A když se to opakovalo, rozhodl jsem se, že se raději ujistím. Řekl jsem si, že povedu pár kurzů o anarchismu a přečtu všechny klasiky. A tak jsem se dostal k tomu, abych se hlouběji ponořil, chcete-li, do argumentů proti státu a pro anarchismus. Ale jak víte, důvod, proč se moje kniha jmenuje Dvakrát sláva anarchismu, je ten, že existují aspekty anarchismu, se kterými nesouhlasím.

Takže byste se neoznačil za anarchistu?

Ne, mohl byste říct, že jsem sympatizant. Problém je v tom, že zatímco v myslích většiny lidí je to jen synonymum pro chaos a násilí, ve skutečnosti to etymologicky znamená jen určitý řád bez hierarchie. Zdá se mi, že to vystihuje mnoho historicky nejpokrokovějších a nejdůležitějších struktur sociálních protestů.

Ve své knize Dvakrát sláva anarchismu hodně píšete o osobnostech jako Martinu Lutheru Kingovi a Jane Jacobsové jako o příkladech anarchistické praxe, přestože by je lidé běžně jako anarchisty neidentifikovali a neidentifikovali by se tak ani oni sami. Existují tradičnější anarchistická hnutí, od kterých bychom se mohli učit?

Samozřejmě, během španělské občanské války byla republikánská strana z velké části identifikovatelným anarchistickým hnutím, které kladlo důraz na místní autonomii. Jediným poválečným příkladem, který považuji za nesmírně důležitý, je hnutí Solidarita v Polsku v osmdesátých letech 20. století. To nikdy nemělo centralizované vedení. Záviselo na tom, že se dobrovolně spojily jak venkov a město, tak dělnické vrstvy a střední třída. A díky všeobecné nenávisti ke stannému právu za vlády prezidenta Wojciecha Jaruzelského měla obrovský úspěch. Byla to úspěšná, pokojná a anarchistická revoluce v pravém slova smyslu.

Můžete vysvětlit, co myslíte tím „anarchistickým mhouřením očí“, o kterém píšete v knize Dvakrát sláva anarchismu?

Smyslem anarchistického přimhouření oka je ukázat, jak moc sociální jednání ve skutečnosti závisí na tomto nesourodém setkávání lidí, jejichž hněv má mnoho stejných cílů. Toto jednání závisí na lidové improvizaci velkého počtu lidí, kteří nemají na mysli stejné cíle, ani formální způsob, jak se dohodnout, co přesně dělat.

Vzpomeňte si například na takové věci, jako byly dezerce z Napoleonovy armády nebo dezerce chudých bílých vojáků z konfederačních sil během občanské války. Přebíhaly tehdy celé jednotky. Totéž platí pro squatting. Squatteři své cíle neoznamují. Prostě squattují, a když jsou ohroženi, tak se třeba odstěhují, a pak se zase nastěhují zpátky.

Hnutí Black Lives Matter má nyní mluvčí, které můžeme poslouchat v televizních zprávách. Ale hnutí Black Lives Matter se zrodilo z černošského hněvu v ulicích. A formální organizace je tu produktem improvizovaného výbuchu hněvu.

Zaznamenal jste za ta léta, co tato témata vyučujete, rostoucí zájem o anarchismus?

Klasický anarchismus už nějakou dobu nevyučuji, ale když jsem tento kurz vedl, byl jsem ohromen počtem lidí, kteří se přihlásili. Během těch tří let, kdy jsem vyučoval kurzy anarchismu, jsem říkával, že kdybyste na mou třídu hodili bombu, zničili byste univerzitní levici na Yaleu.

A teď si myslím, že je to vlastně částečně proto, že lidé jsou obzvlášť znepokojeni tím, jak stát pomocí technologií sbírá osobní informace, aby mohl vykonávat dohled. Myslím, že víme dost o tom, jak daleko došla Čína s technologiemi na rozpoznávání obličejů třeba v ujgurských oblastech. Takže lidé věnují pozornost, chcete-li, leviatanu. A nyní se mi zdá, že druh kontroly, který má stát k dispozici, je mnohem podrobnější a zacílenější.

Existuje způsob, jak rehabilitovat anarchismus pro širokou veřejnost?

Anarchismus se dnes stal jen urážkou, kterou lze častovat kdekoho. Je to vlastně docela účinné. Není to tak, že bych si představoval, že vezmu zbytek americké veřejnosti na malý tříhodinový seminář a přesvědčím ho, že anarchismus není zas tak špatná věc.

Je to trochu jako s tím, jak východoevropské plánované ekonomiky udělaly socialismu špatné jméno a následně se z něj stala nadávka. Ve skutečnosti se mnohé z toho, co by si veřejnost na úrovni legislativy, bezpečnosti a tak dále přála, aby se ve veřejném životě dělo, historicky dělo pod pláštěm socialismu. Ale když se řekne socialismus, implikuje to kontrolu myšlení a plánovanou ekonomiku, kdy vám každý říká, co máte dělat. Kdežto kapitalismus má stále relativně dobré jméno, a to až do té míry, že demokratka Elizabeth Warren se sama označuje za kapitalistku.

V poslední době dochází k rehabilitaci reputace socialismu v americké politice, a to díky Berniemu Sandersovi, Alexandrii Ocasio-Cortez a dalším. Mohli by někdy vzniknout „Demokratičtí anarchisté Ameriky“?

(Smích.) Mohli by být, ale jestli nepovažujete „demokratický socialismus“ za protimluv. Formální organizace s názvem Demokratičtí anarchisté Ameriky je na hranici rozporuplnosti: „Prezident Anarchistické asociace“, „správní rada Anarchistické asociace Ameriky“ – to nezní moc dobře. Anarchismus je lepší jako praxe než jako název instituce.

Z anglického originálu What’s So Bad About Anarchy, Anyway? publikovaného na stránkách média Slate přeložil Arnošt Novák.

20.6.2022 a2larm.cz