I.

Společenským převratem znovuzrozená společnost bude v stavu odstraniti i otroctví v domácnosti – tuto poslední formu otroctví – které nejvíce tíží, poněvadž je zároveň nejstarším. Avšak ona nesprostí se ho po způsobu, jaký si phalansterierové (horlitelé pro společné soužití) vybájili, ani dle způsobu, jak si ho autoritní komunisté představují.

Phalansterium (společné soužití) protiví se milionům lidských bytostí. Zajistéí pociťuje i ten nezdrženlivější člověk potřebu, stýkati se se sobě rovnými při společné práci, která tím přitažlivější se stává, čím více se za část velkého celku považujeme. Jinak jest ale ve volné chvíli, která je věnována klidu, odpočinku a důvěrnému styku. Phalansterium nebere na to žádný ohled, nebo spíše snaží se, této potřebě nepřirozenými prostředky vyhověti.

Phalansterium, které ve skutečnosti není nic jiného než obrovský hotel, může se jednotlivcům, ba docela všem oněm líbiti, kteří se nachází v určitém období života. Ale velké množství lidí dává přednost životu rodinnému – rozumějme dobře: rodinnému životu budoucnosti. Ono dává přednost odloučenému obydlí. Obyvatelé Normandie jakož i Angličané jsou docela tak daleko, že dávají přednost 4, 6 nebo 8 místnostem (světnicím), v nichž rodina, nebo kruh přátel pro sebe žíti může.

Phalansterium má čase a někdy svou oprávněnost; stalo by se ale odporným, kdyby učiněno bylo všeobecným pravidlem.

Změna mezi odloučeným a pospolným žitím jest zákonem lidské povahy. Následkem toho jest nemožnost odloučiti se, tou největší mukou vězení a na druhé straně zase samovazbou vynucená odloučenost stává se torturou (mukou), není-li občas přerušována společným (soudružným) životem.

Co se hospodářských ohledů týká, jež se často uvádí ve prospěch phalansterium, tu jedná se zde pouze o hospodářství kramářské. Velké hospodářství, to jedině rozumné jest, učiniti život všem příjemným; neboť člověk, který jest se svými životními poměry spokojen, tvoří a vyrábí mnohem více, než onen, který je proklíná.

Jiní socialisté zavrhují phalansterium. Otážzeme-li se jich ale, jak domácí práce bude v budoucí společnosti organisována, tu odpoví: „každý bude „konat svou práci.“ „Má žena rozumí znamenitě domácí práci; buržoácké ženy budou činit to samé.“ A je-li to socialisticky smýšlející buržoák, jehož se otážeme, tu obrátí se s úsměvem ku své manželce a řekne: „Není-liž pravda, milá ženuško, v socialistické společnosti budeš lehko postrádat svou služku? Budeš to zrovna tak dělat jajko žena našeho dobrého přítele Jana, nebo Pavla, krejčího a truhláře, které znáš!“

A manželka odpoví s nakyslým úsměvem: „Zajistě, můj drahý!“ ale potichu si praví, že na štěstí je k tomu ještě daleko. –

Služka nebo manželka, to jest jedno, ona vždy zůstává ženou, jíž muž používá, aby se zprostil domácích prací.

Ale i žena žádá konečně svůj podíl na osvobození lidstva. Ona nechce býti déle zvířetem, nesoucím domácí břemena. Je již dost, že tolik let svého života věnovat musí k vychování svých dítek. Ona nechce býti více kuchařkou, zašívačkou, pletačkou, pradlenou atd.! A Amerikánky započínají vzpouru; stížnosti na nedostatek žen, které jsou volny převzíti konání domácích prací, stávají se ve Spoj. Státech všeobecnými. Milostpaní dává přednost umění, politice, literatuře anebo herně; dělnice činí to samé a proto je velká nouze o služky. Je málo dívek a žen v Americe, které jsou volny podrobit se zástěrovému otroctví.

Samým životem diktované rozluštění je však velmi jednoduché. Je to stroj, který tři čtvrtiny starostí domácího hospodářství na sebe přejímá.

Vy leštíte svou obuv a víte, jak hloupá je to práce. Je něco hloupějšího, jako botu třicetkrát i více zpracovávat, tříti kartáčem? Desátá část evropského obyvatelstva musí se za mizernou díru a nedostatečnou potravu prodati, aby konala tuto hloupou službu. Žena musí býti otrokyní, aby ta samá činnost každé ráno tuctem milionů ženských ruk opakována byla.

A přece kadeřníci mají již stroje ku kartáčování holých lebek a kadeřavých vlasů. Nebylo by to zcela jednoduché, dle té samé methody zacházet i s dolními končetinami? – Ostatně učiněn v tom již počátek. Ve velkých evropských i amerických hotelích používá se již stroje na leštění obuvi. Stroj přichází v užívání i mimo hotely. Ve velkých, na různé sekce rozdělených školách v Anglii, v nichž každé nachází se 50 až 200 žáků na vychování, zařízen byl stroj, který každé ráno cídí a leští 1000 párů obuvi, tak že není potřeba držet celé množství sluhů pro tuto ošklivou práci. K účelu tomu zřízený ústav přejímá večer všecku obuv žáků a ráno ji odevzdává vyleštěnou.

II.

Umývání nádobí! Kde najdeme ženu, jíž by se neprotivila tato práce? Dlouhá a zároveň špinavá to práce, která ještě ke všemu tomu musí se konat rukama, protože práce domácího otroka se nepočítá.

V Americe bylo vynalezeno něco lepšího. Je již velký počet měst, v nichž zavedena je teplá voda do každé domácnosti, zrovna jako u nás voda studená. Za těchto okolností byl ten problém velmi jednoduchý a jedné paní, Mrs. Kockrane, se rozluštění podařilo. Její stroj myje dvacet tuctů mis a talířů najednou, utře a osuší je v necelých třech minutách. Jedna továrna v Illionois dodává tyto mycí troje za ceny pro prostředně velké domácnosti ne příliš vysoké. A co se malých domácností týče, tu budou zajisté posílat své kuchyňské nádobí k umývání do ústavu, jako již mnozí posílají do ústavu k cídění svou obuv. Je docela možno, že obojí tato ošklivá práce – cídění a leštění obuvi i umývání nádobí – konati se bude v ústavu jednoho podnikatele.

Čištění nožů a vidliček, rozedrání si kůže a schromení rukoiu při prádle, mytí a zametání podlahy, kartáčování koberců při zdvižení mraků prachu, který pak zase musí bti později pečlivě odstraněn odtud kde se usadil – vše to se dosud děje, protože je žena pořád ještě otrokyní. Ale ona nebude ní na dlouho; všecky tyto ošklivé práce budou mnohem lépe vykonávány stroji a všecky druhy strojů užívány budou v domácnostech, jakmile rozdělení domácích sil to dovolí, všecky uvésti je v pohyb, aniž by k tomu bylo potřeba namáhati svalů.

Stroje stojí velmi málo, a platíme-li je dnes ještě příliš draho, tu děje se to proto, že nesou dosud ve všeobecném užívání a především, protože přílišná taxa – 75 procent – odtažena jest z předu od těch pánů, kteří s půdou a pozemky, surovinami, výrobou, prodejem, patenty, clem atd. spekulují a kteří všichni chtějí mít kolosální zisk a jezdit chtí každý ve vlastní ekvipáží.

Než malý stroj ve vlastním obydlí rodiny nebude mít při osvobození od domácích prací zajisté poslední slovo. Jednotlivé domácí hospodářství vystoupí ze své okamžité odloučenosti; ono spojí se s jinými domácími hospodářstvími, aby společně konalo to, co dnes každé samo pro sebe konat musí.

Opravdu, v budoucnosti nebude se jednat o to, aby každá domácnost měla stroj na umývání nádobí, cídění obuvi anebo prací stroj, nýbrž aby zavedeno bylo ústřední vytápění, odkud rozváděno bude potřebné, stejnoměrné teplo do každé světnice a učinilo každé zvláštní topení zbytečným. V některých městech v Americe se tak již děje. Z velké nádržky vedena je teplá voda do všech domů, do všech světnic. Tlačena je v rourách a je potřeba otočit pouze kohoutek aby temperatura byla upravena. A komu na tom záleží, aby měl v pokoji plápolající oheň, ten může v krbu zapálit plyn, který z ústředního místa zároveň jest rozváděn do domů. Všecko toto nekonečné zaměstnání s čištěním kamen, udržováním ohně – žena ví, jaký čas to vyžaduje – odpadá.

Svíčky, lampy ba i plyn mají svůj čas za sebou. Jsou celá města, kde jediný hmat na knoflík stačí osvětliti celé město a celkem vzato, je to jednoduchou věcí hospodářství a vědy opatřiti si přepych elektrické lampy.

Konečně, také v Americe, pomýšlí se na zakládán spolků, které největší část domácích prací mají učiniti zbytečnými. Postačí zaříditi pro každý komplex domů hospodářskou službu domácí. Každý den večer mohou býti obuv, nádobí, prádlo, koberce atd. z každé domácnosti odvezeny do společné čistírny a na druhý de ráno zase čisté a uspořádané tam dodány.

Mezi dvanáctou a druhou hodinou pojídá zajisté 20 milionů Amarikánů a tolikéž Angličanů roastbeef nebo telecí, vepřovou nebo skopovou pečeni a brambory a zeleniny roční doby. A nízko počítáno, jest jistě osm milionů roztopených kamen zapotřebí, v nichž v každých 2 až 3 hoří, aby všecko to maso upečeno bylo a zeleniny uvařeny. Osm milionů osob, většinou žen, stráví dlouhý čas připravováním těchto obědů, které snad nesestávají z více jak z deseti různých pokrmů a jídel.

„Padesát ohňů v kamnech,“ psala nedávno jedna Američanka, „Kde by jeden postačil!“ Jezte u svého stolu, uprostřed své rodiny, když chcete; ale proč musí, ptám se vás, padesát žen kvůli několika koflíkům čaje, kávy a jednoduché snídaně nebo oběda obětovat celé své dopoledne? Proč topit v padesáti kamnech, když k připravení všeho masa a zelenin pro 50 a 100 rodin dostačil by oheň v jedněch velkých qa k účelu tomu zvlášť zřízených kamnech a práce dvou lidí?

Proč práce ženy v domácnosti považována byla vždy za nic a proč v každé rodině jsou matka a služky nebo dcery přidržovány, věnovati celý svůj čas pracem kuchyně a domácnosti?

Protože i ti, kteří hlásají svobodu, ve svých osvobozovacích snech ženě nerozumí, protože myslí, že se to nesrovnává s jejich vysokou mužskou důstojností, pomýšleti na tyto „záležitosti kuchyně“, které svalili na bedra velké nositelky kříže – tj. ženy.

Osvoboditi ženu neznamená otevříti jí dveře university, soudní síně a parlamentu. Takto osvobozená žena uvalila by domácí práce vždy jen zase na bedra jiné ženy. Osvoboditi ženy znamená, osvoboditi je od této ošklivé, otupující práce kuchyně a pracího škopku, znamená učiniti takjová zařízení, která jim dovolí vyživovati a vychovati jejich dítky, která jim ale ponechávají tolik zbytečného času, aby se mohly podíleti na společenském životě.

Pravili jsme, že se tak stane, že se počíná pozvolna takto díti. Buďme v jasnu: převrat, který opojen jest nejkrásnějšími frásemi o svobodě, rovnosti a bratrství a který otroctví domácnosti podrží, není žádným osvobozením celé společnosti. Polovina lidského pokolení, která podrobena je otroctví domu a kuchyně, musela by se opětně vzbouřiti proti druhé polovici.

(in.: Dělnické listy; roč.: 1; 1893 – 94; 20. 10. 1894; č. 51)

3.11.2021 ahistorie.451.cz