O historii zapatistického hnutí, jeho kořenech a také zásadním vlivu na formování levicového alterglobalizačního hnutí jsme si povídali s antropologem Bobem Kuříkem.

Zapatisté a zapatistky z mexického státu Chiapas v květnu letošního roku zahájili svou Výpravu za život a po desetiletích rozvoje vlastního autonomního hnutí se poprvé vydali do světa. Není náhoda, že do Španělska a dalších evropských i světových států přijíždějí přesně pět set let poté, co španělský conquistador Hernán Cortés dobyl v roce 1521 slavnou Aztéckou říši. Zapatisté a zapatistky jsou totiž potomci původních mexických obyvatel a jejich symbolický návrat do Evropy v čase vášnivých debat o dekolonizaci má hlubší smysl. Chtějí svou cestou ukázat, že Evropanům se území, které později dostalo název Mexiko, ve skutečnosti jako celek dobýt nepodařilo.

Potomci Mayů z jižního Mexika nyní chtějí diskutovat s evropskými aktivisty, jak vrátit sociálním a politickým bojům současnosti celoplanetární perspektivu. Na této své cestě se zapatisté na několik dní zastavili také v Česku, aby se setkali s českými aktivisty především v Praze a Brně. O současné zapatistické Výpravě za život, historii zapatistického hnutí, jeho kořenech a také o zásadní roli zapatistů na formování levicového alterglobalizačního hnutí druhé poloviny devadesátých let jsme si povídali s antropologem Bobem Kuříkem z Fakulty humanitních studií v Praze, který na území Chiapasu několikrát prováděl terénní výzkum.

Mám pocit, že pro spoustu lidí dnes bude Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) především tématem, které bylo důležité v devadesátých letech a pro alterglobalizační hnutí. Proč byli tehdy zapatisté tak důležití?

Zapatisté zahájili své povstání přesně 1. ledna 1994. Ten den totiž Mexiko přistoupilo k mezinárodní smlouvě NAFTA (Severoamerická dohoda o volném obchodu, pozn. red.).

Znamená to, že si tento den vybrali záměrně právě kvůli smlouvě NAFTA?

Nebyla to náhoda. Tento akt se stal důležitým mezníkem ve snaze obnovit levicové myšlení po pádu Sovětského svazu. Byl to moment důležitý pro celou řadu levicově orientovaných intelektuálů a aktivistů, kteří byli v deziluzi z toho, jak dopadl levicový experiment ve východoevropském bloku. Stejně tak ale bylo důležité, že v polovině devadesátých let vrcholil obrat k hájení a uznání práv domorodých obyvatel všude po světě. Rigoberta Menchú z Guatemaly získává Nobelovu cenu za mír v roce 1992. Vzniká trvalý panel při OSN pro řešení otázek domorodců. Vrcholí také rozvoj new age hnutí a do toho všeho nastupuje i internet. Často se o EZLN mluví jako o první postmoderní guerille. V té době se totiž internet dostává z amerických univerzit a vojenských komplexů k veřejnosti a toto je první povstání zesílené a znásobené internetem. Jistá otevřenost zároveň ale byla také přímo jejich strategií. Cílili přímo na formující se globální společnost. Říkali „Přijeďte sem, tady se děje taková a taková nespravedlnost, novináři, jste vítáni, aktivisté, jste vítáni“ – a oni poslechli a dorazili.

To byla jejich strategie od samotného začátku? Komunikovat tímto způsobem s globálním publikem?

Ano, obsadili šest měst a okamžitě začali komunikovat s celým světem a začali mobilizovat mezinárodní síly.

Zapatisté ale nejsou jen rolníci a domorodci z Chiapasu, patří k nim i levicoví aktivisté z Ciudad de México. Jak k tomuto spojení došlo?

V roce 1983 přijíždí z Ciudad de México do Chiapasu, nejchudšího a nejvzdálenějšího státu Mexika, skupinka aktivistů a intelektuálů, někteří i s doktoráty, s tím, že tady chtějí organizovat guerillu. Chiapas je tak trochu historicky opomenutý stát sousedící s Guatemalou a je tady hodně nezbádaného prostoru, v němž je možné se skrýt. Jsou tady prudké kopce i neprostupná lakandonská džungle. Skupinka levicových intelektuálů začala komunikovat s místními – v těchto místech žijí různé mayské skupiny: Tzeltalové, Tzotzilové, Tojolabalové, Cholové a další; je tady obrovská kulturní diverzita. Podařilo se jim získat řadu místních, tzv. bases de apoyo, na svou stranu a začali v té oblasti operovat.

Jak se to spojenectví dále vyvíjelo?

Ze začátku navazovali na spíše klasičtější tradici ozbrojeného odboje v Latinské Americe, který byl hodně spojený s marxismem-leninismem. Byli velmi výrazně ovlivněni Che Guevarou. Ještě krátkou dobu před povstáním věřili, že nastane dominový efekt a v Mexiku povstanou další komunity a všichni společně zde provedou socialistickou revoluci v celé zemi. Jejich slovy měl přijít socialismus „lepší než na Kubě“. To se ovšem nestalo. A místo tohoto velkého politického projektu začali vytvářet menší projekt na území, na němž dlouhodobě žili –  autonomní zónu v Chiapasu.

Jak je to zapatistické hnutí vlastně vnitřně členěno? Jakou má strukturu?

Často se to směšuje, ale má v podstatě dvě části. První je ozbrojená sekce, Zapatova armáda národního osvobození (EZLN) s vojenskou hierarchií – s veliteli a zástupci velitele. Z tohoto důvodu má i jedna z hlavních intelektuálních postav – subcomandante Marcos – přídomek jen „zástupce velitele“, protože není domorodec, a nemůže tedy sám vládnout. EZLN jezdí na koních, používají kukly a jsou ozbrojenou organizací, která ale zbraně programově nepoužívá. Už od 12. ledna 1994 ze svých zbraní nevystřelili. Tou druhou složkou pak jsou komunity v Chiapasu, jež jsou rozeseté po území velikosti Moravy. Není to jednolité území, ale v těchto zapatistických komunitách žijí desetitisíce lidí. A tito zapatističtí domorodci – bases de apoyo – jsou organizování v autonomním projektu a spravují se horizontálně.

Už tady byla řeč o latinskoamerické tradici povstaleckých, guerillových skupin. V čem se od nich zapatisté odlišují?

Především používají jiný jazyk. Velmi dobře pochopili, jak vést úspěšně boj v aktuálních podmínkách. Změnili klasický revoluční jazyk a místo toho začali mluvit o důstojnosti, lidských a kulturních právech, demokracii, rovnosti. To byla první důležitá věc. Přesně takový jazyk totiž v této postsocialistické době rezonoval.

Místo revolučně-levicového jazyka tedy přicházejí s humanismem?

Ano, ale nepředstavujme si pod tím nějaký havlistický slovník. Nemluví o konci historie a potřebě vše už jen korigovat skrze rozvojovou politiku. Je to spíš jakási varianta radikálního humanismu. Jde o morální kategorie. Je potřeba svrhnout naši vládu proto, že prožíváme utrpení, a nikoli proto, že tak naplníme nějakou radikálně levicovou poučku. Je potřeba zlou vládu nahradit našimi radami dobré vlády. Hodně se do toho otiskla taky teologie osvobození s jejím důrazem na to, že ke spáse nevede přijetí utrpení, ale boj proti němu.

Takto tedy máme základ jejich ideologie kompletní? Nebo nám v tom obrázku ještě něco chybí?

Je to kombinace těch velkých témat jako demokracie, rovnost, důstojnost života, rasismus – s materiálními tématy každodenního života, jako jsou střecha nad hlavou, pitná voda, řešení hladu. Bavíme se o mexickém státě Chiapas, kde ještě v devadesátých letech neformálně existuje systém dlužního peonství, což je jakási varianta feudalismu – peněžní záloha na budoucí práci. Existuje tady velká moc konzervativních velkostatkářů, takzvaných kasiků. Ti ve svých haciendách koncentrují plantáže, mají tu nejúrodnější půdu. A někde nahoře v kopcích přežívají domorodci, kteří se v tomto prostředí snaží přežít díky pěstování kávy a kukuřice. Když něco vypěstují, jdou do města, kde prodají tyto své produkty překupníkům za velmi nízké ceny. Místo toho tedy celá řada z nich chodí pracovat na statky velkostatkářů a jsou vinou peonství v podstatě v permanentním zadlužení. Krom toho tam patří i věci typu právo první noci. Je to zkrátka brutální koloniální rasismus. Dlužní peonství sice oficiálně skončilo Mexickou revolucí a úsilím Emiliana Zapaty a dalších, ale zvláště v podobných zapomenutých končinách, jako je Chiapas, fungovalo až do devadesátých let. A obrovská moc konzervativních velkostatkářů přetrvává dodnes. Sám jsem některé z nich poznal během mého výzkumu – obrovské majetky a pozemky, propojení se státem, osmdesát dětí se sedmdesáti pěti různými ženami a tak podobně.

Má to tedy i nějaký koloniální podtext – velkostatkáři jsou „bílí“ Mexičané a peoni místní domorodci…

Ano, samozřejmě. Když to hodně zjednoduším, tak máme domorodce, kteří žijí v nepřístupných terénech – strmých svazích hor, v džunglích. Pak máme velkostatkáře, kteří okupují ty nejúrodnější nížiny a roviny u řek. A v neposlední řadě máme měšťany – lidi z měst. Tato města se velmi různí, existují už i menší domorodá města. Já sám jsem dělal výzkum ve starém koloniálním městě San Cristóbal de las Casas, které obsadili zapatisté, což nebyla náhoda. Je to dlouhodobě velmi konzervativní město, kde žijí měšťané, jimž se říká coletos. Ti se na evropskou minulost vehementně odvolávají a pyšní se jí. Dlouhá léta domorodci v těchto městech nežili. Přicházeli sem jen za obchodem prodat svoje výrobky či sklizeň nebo jako sluhové a služky. Coletos je berou jako nedospělé děti a taky se k nim tímto způsobem chovají. Dnes už domorodci v San Cristóbalu žijí – nicméně pouze na okraji, v takzvaných colonias, čtvrtích, které začaly vznikat spontánně s tím, jak se tisíce domorodých obyvatel v posledních dekádách z různých důvodů začaly stahovat do města. Dnes San Cristóbal vypadá tak, že po okrajích žijí domorodci, z nichž řada chodí pracovat do historického, koloniálního centra, které je v rukou coletos a relativně nově i zahraničních aktérů, kteří se snaží zpeněžit velký turistický potenciál města, včetně tzv. revolučního turismu, jenž vznikl jako vedlejší efekt zapatistického povstání.

Co říkali coletos na to, že ony „děti“ se najednou začaly organizovat, a dokonce povstaly?

V roce 1992 se ve světě a hlavně Španělsku slavilo pět set let od připlutí Kryštofa Kolumba do Střední Ameriky. I coletos z San Cristóbalu chtěli slavit. Nicméně namísto oslav prošly desítky úzce sešikovaných domorodců městem a strhly sochu kolonizátora, který toto město kdysi postavil, a zase zmizely zpátky v džungli. To ve městě vyvolalo opravdový šok. Ba co více, za dva roky se domorodci vrátili v kuklách a se zbraněmi a celé město obsadili. Ten šok spočíval v tom, že jsou domorodci schopni se organizovat, z čehož jsou tito lidé otřesení dodnes.

Zapatisté vyhlásili v roce 1994 válku státu a armádě. Jak je to s válkou dnes?

V Chiapasu existuje válka, které se říká válka nízké intenzity či viditelnosti. Tato válka se ale už přestala vést zbraněmi a pokračuje jinou formou. Poslední dobou se vede skrze rozvojovou politiku. Z nejopomíjenějšího státu se Chiapas po roce 2000 proměnil v region, do nějž jde největší množství rozvojové pomoci.

Ze strany mexické federace?

Ano, ze strany federace, stejně jako chiapaského státu sem směřují veliké peníze, které vedou k polarizaci vztahů mezi domorodci v komunitách. Zapatisté mají nějaký svůj projekt rozvoje komunit – zavádění školského a zdravotního systému tam, kde dřív nebyl. A najednou tady přichází nová finanční pomoc od státu, který dlouhodobě Chiapas ignoroval. Ten efekt je ale často především polarizující. Vyvolává to konflikty mezi domorodými komunitami i v rámci komunit samotných. Mimoto je tady celá řada polovojenských skupin.

Je to myšleno tak, že jsou to polovojenské skupiny bojující proti zapatistům?

Ano, historie paramilitárních a antizapatistických skupin je v Chiapasu dlouhá a trvá až do současnosti. Paramilitárové podle zapatistů často získávají zbraně a výcvik díky různým sociálním programům rozvoje. Tyto jednotky mají své uniformy, ale zároveň nepodléhají stejným regulím jako policie a armáda. Situace je v současné době vyhrocená – polovojenské jednotky střílí po zapatistech, dokonce v nedávné době došlo k několika únosům.

Jak se takovým útokům lze bránit v momentě, kdy mají zapatisté takzvaně složené zbraně?

Oni zbraně odložili spíš s taktických důvodů. Ten boj se vede na jiné úrovni. Zároveň se ale i nadále trénují ve vojenských operacích. Přitom ovšem moc dobře vědí, že otevřený střet s mexickou armádou není v jejich zájmu.

Ale v takových situacích se, předpokládám, musejí nějak bránit…

To samozřejmě ano. Nedávno se k tomu vyjadřovali ve svém komuniké. Ten jazyk je samozřejmě ambivalentní, ale v tomto ohledu byl celkem jasný. Říkají, že je to naposledy, co se k této záležitosti vyjadřují slovy. Zároveň píšou, že potrestají únosce. To v jejich případě znamená taky spoustu věcí. Mají totiž svůj systém spravedlnosti. Celá řada místních, kteří ani nejsou členy zapatistické komunity, chodí své konflikty řešit právě k nim. Řešit některé konflikty na úrovni státu může být komplikované, může to trvat dlouho, může to být drahé nebo vám státní systém spravedlnosti nevyhovuje. Zapatistický systém spravedlnosti je poměrně propracovaný a využívají ho i nezapatisté. Jejich vojenská organizace je každopádně připravená území znovu bránit.

Co zapatisté vlastně znamenali pro alterglobalizační hnutí?

Zapatisté pomohli alterglobalizační hnutí v podstatě zformovat. V roce 1994 řekli, že je potřeba se organizovat. Začali na svém teritoriu pořádat obrovská setkání pro lidi z celého světa.

Právě na těchto setkáních se tedy postupně zformovalo to, co později známe jako alterglobalizační hnutí?

Začali tam jezdit a potkávat se především aktivisté z takzvaného prvního světa – lidi ze Spojených států, západní Evropy. Šlo o „setkání za lidskost a proti neoliberalismu“. Tady v podstatě začaly všechny zásadní diskuse. Pak se to vyvinulo v globální hnutí – Peoples’ Global Action – a později ve známé velké globální protestní akce v Janově, Seattlu nebo třeba i protesty proti Mezinárodnímu měnovému fondu v Praze v roce 2000.

Mezi těmito setkáními v Chiapasu a následnými masivními protesty alterglobalizačního hnutí je tedy přímá souvislost?

Velká setkání v Chiapasu se odehrála v letech 1995, 1996 a 1997. Jejich souvislost s akcemi na konci devadesátých let je úplně jasná. Částečně to alterglobalizačnímu hnutí dodalo i charakter a způsobilo to jeden paradox. Dlouhou dobu se alterglobalizační hnutí prezentovalo tím způsobem, že zastupuje hlasy lidí z celého světa. Ve finále to ale byly dvě velké skupiny. Na jedné straně mladší levicoví aktivisté ze střední třídy zemí globálního Severu – nejčastěji antiautoritářského, až anarchistického proudu. A na druhé straně máme organizace globálního Jihu. Šlo hlavně o organizované domorodce, kterých bylo hodně a na něž kladli zapatisté důraz. A paradoxní je to v tom, že globální Sever tuto alterglobalizační politiku opustil poté, co ji „završil“ v hnutí Occupy Wall Street. Udeřila ekonomická krize a tito mladí levičáci měli najednou problém zaplatit nájem, měli svoje každodenní problémy a globální perspektivu částečně opustili. Ale pro ty organizace z globálního Jihu to nikdy nebyla otázka mladické revolty, vzpoury proti systému – byla to otázka života a smrti. Oni nemají kam jít, nekončí jim studia, nemůžou nikam odcestovat. A to je taky důvod, proč zapatisté dodnes fungují. Přítomnost zástupců globálního Severu v alterglobalizačním hnutí samozřejmě upadá, ale v zemích globálního Jihu toto hnutí dále působí.

Znamená to tedy, že podobná setkání v Chiapasu stále probíhají?

Ano, začali organizovat především příslušníky takzvaných prvních národů. Vzniká tady kongres domorodců. Ta setkání sdružují různé etnické skupiny z Mexika, Ameriky a tak dále. Jejich aktivity zkrátka dále pokračují. Stejně jako například pokračují setkání žen. Po ekonomické krizi ale dochází k opětovné kultivaci globální perspektivy – nyní spíše planetární perspektivy skrze boje za klimatickou spravedlnost. Jinými slovy, byl tady útlum globálních aktivit v důsledku ekonomické krize a teď znovu přichází potřeba se propojovat v rámci klimatických bojů.

Jak v tomto kontextu tedy chápat aktuální Velkou výpravu za život? Jaké má tato výprava vůbec cíle? Čeho chce dosáhnout?

Úspěch zapatistického boje spočívá do velké míry v tom, že se do Chiapasu sjíždějí mezinárodní aktivisté z celého světa. Pracují tam jako pozorovatelé porušování lidských práv – a Mexiko si to nechce rozházet s německým pozorovatelem, protože mají v zemi velké továrny Mercedesu, vyrábí se zde auta a zajišťují práci velkému počtu lidí. Z geopolitického hlediska tohle funguje a pomáhá to udržovat zapatisty při životě. Ti lidé tam přijíždějí a podporují ten bytostně lokální boj. Já osobně jsem tam potkal zapatisty i domorodce, kteří v životě nebyli u moře, přestože bydlí osmdesát kilometrů od oceánu. Zato ti revoluční aktivisté tam přilétali z celého světa.

Chvíli džungle, pak se vykoupat, pak trochu té revoluce…

A zažili si tam nějaké velké iniciační momenty svého dospívání… Ale tentokrát jsou to zapatisté, kdo objíždí svět a hledá to, co nás „dělá rovnými“. Je to docela velká věc v časech, kdy se hodně mluví o dekolonizaci. Zapatisté byli v tomto ohledu vždy velmi silní. Tak jako v roce 1994 povstali v den přistoupení Mexika k dohodě NAFTA, tentokrát přijíždějí pět set let od dobytí Mexika Hernánem Cortésem do Evropy, aby řekli: „Pardon, ale ve skutečnosti jste nás nedobyli, naopak se bouříme. Teď budeme objíždět všechny kontinenty a hledat lidi, kteří se nějakým způsobem bouří proti kapitalismu, neoliberalismu, ale taky kvůli klimatické krizi.“ Oni říkají, že teď přijíždějí naslouchat druhým. Není to kazatelská, misionářská mise. Naopak má jít především o naslouchání ostatním, aby zjistili, jaké boje se vedou jinde, a o hledání spojnic všech těchto bojů.

Zdá se, že intelektuální křídlo zapatistů je stále docela silné a sleduje nejnovější globální diskuse…

Oni téma kolonizace a dekolonizace nikdy neopustili. To spíš možná globální diskuse následují zapatistická komuniké. Samozřejmě, součástí hnutí jsou stále i intelektuálové z univerzit. Někteří zemřeli, jiní odešli, ale Marcos, dnes Galeano, rozhodně zůstává. Dnes už je to ale taky sedmdesátiletý pán. Klíčové ale je, že zapatisté mají svůj vzdělávací systém a bavíme se o hnutí, které otevřeně funguje už skoro třicet let. Mají základní školy, střední školy, a dokonce už i univerzity. Tímto systémem prochází tisíce zapatistů, kteří se zde učí o politických a společenských souvislostech, ale také zcela praktické dovednosti. Jezdili sem světoví intelektuálové jako Immanuel Wallerstein a vedly se zde debaty o tom, kam se vyvíjí kapitalismus a svět.

Mezinárodní zájem ze strany aktivistů, ale i oficiálních institucí z bohatších zemí znamenal pro zapatisty také ochranu. Nesouvisí současná Výprava za život také s tím, že je mezinárodní ochrana zapatistického projektu tak trochu v úpadku?

To je určitě taky důležité. Většina mezinárodních aktivistů do Chiapasu jezdí jako takzvaní pozorovatelé porušování lidských práv. Je to takový vstupní iniciační moment, jak se sem vůbec dostat. Těchto lidí ale v poslední době ubývá. Pro zapatisty je to ale smrtící, protože nemá kdo monitorovat konflikty s paramilitárními organizacemi a další věci. Zapatisté o sobě teď chtějí dát vědět a současná mise je toho součástí.

Co se stalo se zapatisty v době, kdy se zhroutilo alterglobalizační hnutí? Mělo to na ně nějaký negativní dopad?

Větší vliv na ně měla podle mě ekonomická krize. Tehdy i lidé, kteří do Chiapasu pravidelně přijížděli, začali řešit své problémy s bydlením a každodenní život ve svých domovských zemích – v Itálii, Španělsku, Řecku. Roli v tom hraje i přelétavost zájmů. Alterglobalizační levice nedokázala budovat žádný dlouhodobější projekt. Vždy se organizovala hlavně kolem velkých akcí, vydala obrovské množství energie a pak se na chvíli zhroutila a začala připravovat další akci. Zapatistický projekt ale naopak stále prosperuje. V roce 2003 reformují svůj systém a zavádějí caracoles, jakási správní centra. Správa území je jasně rozdělená na tři základní úrovně. V minulosti bylo caracoles pět nebo šest, ale od minulého roku jich je třináct. Když to řeknu příšerným manažerským jazykem, tak v rámci vnitřních zdrojů produkují a reprodukují své hnutí a vzkvétají. Ke svému růstu ale potřebují solidaritu ze světa, která jim pomáhá obrušovat hrany v některých vypjatých situacích a momentech. Chiapas se nachází v koridoru narkobaronů a působí tam celá řada zkorumpovaných politiků. Nyní také dochází ke třenicím mezi státem Chiapas a mexickou federací. Je to velmi nepřehledná situace.

Zmínil jste drogy – jaký k nim mají zapatisté vztah?

Jasně řekli, že na svém území nechtějí žádné koridory, jimiž budou putovat drogy z Latinské Ameriky na sever. Na kokainu se nechtějí přiživovat. A vzhledem k velmi špatným zkušenostem domorodců nepovolují v komunitách ani žádný alkohol.

To platí od samotného začátku povstání?

Ano, na těch setkáních se světem se nikdy nepilo a nekonzumují se tam ani žádné jiné drogy. V tomhle jsou zapatisté striktní. V minulosti bylo s konzumací alkoholu spojeno i domácí násilí a další negativní jevy.

Bylo řečeno, že přístup státu Chiapas k zapatistům je nepřátelský. Jak se k nim staví mexická federace?

Je to ambivalentní. Nyní se mluví o tom, že měli zapatisté pravdu a že Chiapas byl skutečně jeden z nejzaostalejších států Mexika. Teď už ale podle zástupců federace na toto území proudí prostředky a rozvojová pomoc a zapatisté tam podle nich nemají co dělat. Tak trochu je posouvají do minulosti. Chápou je jako důležitý mezník, který ale už nemá v současnosti smysl. To je klasický přístup k domorodcům. Objevují se velké předkolumbovské kořeny mexické identity, staví se na tom turismus, ukazují se velká starověká města. Jsme hrdí Mayové. Ti současní, stále žijící Mayové ale živoří v bídě a nouzi.

Není to ale tak, že by Mexiko na federální úrovni chtělo proti zapatistům vojensky zakročit. Chápu to správně?

Pokud je mi známo, tak na federální úrovni takové úmysly veřejně deklarované nejsou. Na úrovni státu Chiapas to je větší problém. Guvernérem je podle zapatistů zkorumpovaný politik, který jde na ruku narkobaronům a spolupracuje s paramilitárními organizacemi. Spekuluje se o tom, že jim dodává i peníze na pořízení zbraní. A také existuje podezření, že chiapaský stát dnes chce kvůli neshodám s federací prostřednictvím paramilitárních organizací vyeskalovat konflikt se zapatisty do otevřeného sporu, aby se tomu musela věnovat federální úroveň.

Do velkých federálních machinací jsou ale zapojováni od samotného začátku, ne?

Tvrdilo se, že jsou to separatisté a usilují o svůj vlastní stát nebo o připojení ke Guatemale. Oni ale chtějí být součástí mexického národa, který ovšem uzná více kulturních identit, a to nejen rétorikou oslav velké předkolumbovské říše, ale i podporou dnešních domorodých obyvatel. Přístup k domorodcům byl navíc dlouhou dobu nesmírně paternalistický, pokud ne přímo rasisticky ponižující. Ve dvacátých letech byl založen institut pro rozvojovou pomoc domorodých komunit, Instituto Nacional Indigenista (INI), který ale fungoval právě paternalisticky. Od šedesátých a sedmdesátých let minulého století se tak domorodci začali organizovat sami a přišli s novým modelem rozvoje. A státní přístup rozvoje těchto komunit začíná soupeřit s tím, který organicky vzniká zespoda. Mexická antropoložka Xóchitl Leyva Solano hovoří o souboji paternalistického indigenismu s indianismem vznikajícím odspodu. A do tohoto prostředí v Chiapasu v osmdesátých letech přijíždějí revoluční intelektuálové z velkých mexických měst. Tyto dvě tendence se propojí a vzniká zapatistická autonomní zóna. Je to vyvrcholení celého procesu, který v Mexiku začíná v šedesátých letech.

30.9.2021 a2larm.cz