Anarchistická federace

Píšou jinde : Nancy Fraser: Feminismus, který si klade za cíl osvobodit všechny ženy, musí být antikapitalistický

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2021/07/nancy-fraser-feminismus-ktery-si-klade-za-cil-osvobodit-vsechny-zeny-musi-byt-antikapitalisticky/

Americká feministka Nancy Fraser hovoří o svém konceptu „feminismu pro 99 %“, o budování nových koalicí a o tom, jak neoliberální feminismus poškodil progresivní politiku.

Olimpia Malatesta

Pracující ženy, lidé různých barev pleti a bílí muži z tzv. Rezavého pásu nemusí vidět jeden druhého jako přirozeného spojence. Jak ale říká Nancy Fraser, existuje způsob, jak sjednotit většinu společnosti – pokud rozpoznáme, že naším společným nepřítelem je kapitalismus. V boji proti nerovnosti nejsou všechny druhy feminismu stejné. Stejně jako se klimatické stávky mladých svým duchem zásadně liší od korporátního greenwashingu, ukazují pravidelné stávky na Mezinárodní den žen, že liberalismus propagovaný Hillary Clinton a dalšími zdaleka není jediným druhem feministické politiky. Málokterý autor tuto myšlenku vyjádřil natolik jasně jako právě Nancy Fraser. Její kniha Feminismus pro 99 % (česky vyšla v nakladatelství Neklid), kterou napsala společně s Cinzií Arruzzou a Tithi Bhattacharyou, přináší argumenty pro feminismus zaměřený na potřeby většiny společnosti. Jde o to, jak sjednotit většinu společnosti díky společné agendě, jak spojit materiální zájmy pracujících lidí s bojem proti rasismu, osvobozením LGBT nebo bojem proti násilí mužů. V následujícím rozhovoru Nancy Fraser hovoří s italskou akademičkou a doktorandkou historie na Univerzitě v Boloni Olimpií Malatestou o tom, jak nám feminismus může pomoci dohlédnout za tradiční požadavky hnutí pracujících, jak může antikapitalistická politika sjednotit většinu společnosti a jak daleko může „feminismus pro 99 %“ dostat spolupráce s politickými stranami a státem.

Jednou z klíčových hodnot „feminismu pro 99 %“ je důraz na význam reproduktivní práce, která stále z naprosté většiny dopadá na ženy. V tom se feminismus pro 99 % odlišuje od mnoha antikapitalistických analýz, které berou v úvahu pouze boj o produktivní práci – mzdy, pracovní dobu a tak dále. Vy říkáte, že by se třídní boj měl rozšířit do reproduktivní sféry. Že bychom měli bojovat o služby, jako je všeobecná zdravotní péče, veřejné školství, veřejná hromadná doprava a veřejná výstavba. To ale vyvolává další otázku: pokud jsou veřejné služby obvykle zajišťované státem, ale stát je nyní ruší, jak by se měl feminismus vztahovat k samotnému státu? Měla by feministická hnutí podporovat vznik progresivních stran? Případně radikalizaci těch existujících jako v případě Bernieho Sanderse nebo Alexandrie Ocasio-Cortez a dalších?

Feministé stejně jako všechny ostatní progresivní síly musí bránit veřejné služby před škrty, které státy zavádějí na povel finančního sektoru. Potřebujeme se postavit omezování a komodifikaci veřejných služeb. Ale to nestačí. Finanční sektor je globální síla, která poštvává jednu zemi proti druhé. Nelze jej porážet postupně v jedné zemi po druhé. Mnoho lidí žije v nefunkčních státech, v uprchlických táborech nebo v kleptokraciích. A i ti ostatní jsou uvězněni v mechanismu závodu ke dnu, který pořádají investoři a banky. Takže přístupy, které se soustředí výlučně na jednotlivé státy, nemohou být odpovědí. Místo toho potřebujeme globální protisílu. Boj proti škrtům může uspět pouze tehdy, pokud spojíme boj na rovině jednotlivých států s širšími, mezinárodními snahami, které mají za cíl transformovat mezinárodní finanční řád. Potřebujeme budovat přeshraniční aliance odhodlané bojovat za sociální práva nikoli na národní úrovni, ale globálně.

    Trumpova politika a rétorika byla nenávistná, vylučovala některé skupiny lidí a posloužila k vyvolávání rasistického násilí. Ale říct, že jsou fašisté za dveřmi a že se musíme spojit s liberály, je naprostý omyl.

Ale také bych chtěla něco říct k druhé části vaší otázky: jak by feministé a feministky měli přistupovat k antikapitalistickým stranám a levicovým politickým proudům? To je z části taktická otázka rozhodování se případ od případu s ohledem na místní specifika. Rozhodnutí by ale měla být vedena dvěma základními úvahami. Zaprvé, každý feminismus, který si klade za cíl osvobodit všechny ženy, musí být sám o sobě antikapitalistický – liberální, prokapitalistický feminismus totiž může přinejlepším posílit malou, privilegovanou skupinu žen manažerek a profesionálek, zatímco velkou většinu žen zanechává zranitelnou vůči zneužití všeho druhu. A zadruhé, my feministky a feministé, bez ohledu na to, kolik nás bude a jak radikální budeme, nemůžeme změnit společnost sami. Hluboké strukturální změny, kterou potřebujeme, můžeme dosáhnout pouze v široké antikapitalistické alianci, jež musí zahrnovat i radikální hnutí a politické strany, které zatím nemají genderovou politiku jako svou prioritu. Budeme je k tomu muset přimět tím, že se spojíme s radikálními environmentalisty, antirasisty, hnutími za práva migrantů, odboráři a dalšími. To je jediná cesta k dalekosáhlé sociální transformaci. A je to také jediná cesta ke skutečně osvobozujícímu feminismu. Našimi hlavními starostmi jsou gender a sexualita, to je jasné. Ale tyto záležitosti neexistují ve vakuu a nelze je extrahovat z širší společenské matrice, jíž jsou součástí a která zahrnuje i další zlomové linie sociální nespravedlnosti. Proto musíme rozšířit svou agendu za konvenční chápání „ženské otázky“. Oprávněně trváme na tom, aby hnutí za práva pracujících rozšířila svou agendu do sféry reproduktivní práce, jak jste řekla. Ale my také musíme rozšířit svou agendu na celé spektrum problémů, které se týkají žen – i všech ostatních.

Existuje spolupráce mezi feministickým hnutím a politickými stranami v USA? Jak se v tomto ohledu chová Demokratická strana?

Druhá vlna feminismu ve Spojených státech vypukla jako radikální antisystémové hnutí, jako součást nové levice. Neměla žádné přímé napojení na politické strany. V následujících dekádách ale radikalismus vyprchával a spolu s tím přijaly hlavní proudy hnutí liberalismus a staly se zájmovou skupinou uvnitř Demokratické strany. To se ukázalo jako problematické, protože právě v tuto chvíli se Demokratická strana zároveň měnila v sílu neoliberalizace a financializace. Důsledkem bylo spojení „oficiálního feminismu“ uvnitř strany s politikou, která hluboce poškodila pracující třídu. To ztížilo život všem americkým feministkám a feministům, včetně těch levicových. Příčinou problému jsou různé zvláštnosti amerického volebního systému, který nás uzavírá v systému dvou stran a třetí nebo čtvrté či páté straně prakticky znemožňuje získat jakoukoli výraznější pozici. To dělá z Demokratické strany jedinou smysluplnou možnost. Jelikož není kam jinam se obrátit, mohou radikální hnutí získat politický vliv pouze tím, že uvnitř strany vybojují změnu její orientace. A právě to se nyní děje. Demokraté jsou rozděleni na křídlo, které reprezentují Hillary Clinton a Barrack Obama, progresivní neoliberálové, jak jim říkám, a křídlo Bernieho Sanderse, Elizabeth Warren a Alexandrie Ocasio-Cortez, což jsou demokratičtí socialisté či progresivní antikorporátní populisté. Tyto dvě síly dnes svádí boj o kontrolu nad stranou. Podle mého názoru není pochyb, že bychom se jako feministé v tomto boji měli postavit na stranu levice, přičemž bychom měli zároveň trvat na tom, že levice by měla feministické myšlení učinit středobodem své agendy.

Ve své knize píšete o „globálních řetězcích péče“ a o „krizi pečovatelství“, což jsou jevy, které umožňují bohatším ženám najímat si chudší ženy, často migrantky nebo příslušnice různých menšin, aby se jim staraly o domácnost, děti a rodiče, zatímco se samy soustředí na kariéru. Těmto platově podhodnoceným ženám podle vás nezbývá čas na vlastní domácí a rodinné povinnosti, a tak je musí přenechávat dalším, ještě chudším ženám. Mohla byste tento koncept globálních řetězců péče blíže objasnit? A pokud jsou zájmy žen na vrcholu tohoto řetězce radikálně odlišné od zájmů těch vespod, jak se mohou znovu spojit v jednom společném feministickém boji? Existuje vůbec nějaké společné bojiště?

To je velmi dobrá otázka. Není jasné, kdo přesně přišel s termínem „globální řetězce péče“, ale mnoho lidí jej přičítá americké socioložce Arlie Hochschild. Ta napsala velmi citovaný článek, který nazvala Láska a zlato a šlo v něm o to, že láska je novým zlatem, novým přírodním zdrojem, který globální Sever těží na globálním Jihu. Přesně jako se dříve těžily cenné kovy, se dnes vytěžuje péče. Privilegované ženy se ujímají náročných profesí, pracují šedesát nebo sedmdesát hodin týdně, aby vystoupaly po korporátním žebříku nebo se staly obchodními partnerkami v prestižních právnických firmách. Aby tohle mohly dělat, potřebují svou pečovatelskou odpovědnost předat někomu jinému. Mužští partneři na pomoc nepřicházejí a veřejné služby jsou omezovány. Kam se tedy obrátit? Na imigrantky, často jiné než bílé barvy pleti, které přicházejí z druhé strany světa, zanechávají své rodiny v péči jiných, chudších žen, které se musí zase spolehnout na další, ještě chudší ženy. Vzniká tak síť globálních řetězců péče, které jsou analogií globálních komoditních řetězců, což samozřejmě není řešení. Místo toho, aby se deficit péče překonával, je jednoduše přesouván na méně privilegované ženy, které jsou v řetězci níže. Je to jako hra Škatulata, hejbejte se. Když hudba přestane hrát, někdo zůstane bez židle. V důsledku toho je osvobození privilegovaných městských žen postaveno na těžbě „zlata péče“ na periferii.

Ptáte se, kde se v tom všem ztratila myšlenka globálního sesterství? Podle mě to není nejlepší způsob, jak uvažovat o feministické politice. Raději říkám, že existuje více různých, soupeřících feminismů s různými, soupeřícími pohledy na rovnost pohlaví, zdroje sexismu a na to, co je potřeba změnit a jak. Tyto pohledy se zásadně liší svou třídní, rasovou, etnickou a národní orientací. Z tohoto úhlu pohledu není feminismus globální sesterství, ale politicko-ideologické bojiště. A to je dobrá věc. Za tyto záležitosti opravdu potřebujeme vést boj.

Ptáte se, zda všechny ženy sdílejí stejné zájmy. Pokud předpokládáme, že lidé definují své zájmy relativně vůči současným strukturám a institucím, pak je určitě nesdílejí. V tomto případě jsou zájmy migrantských pečovatelek v přímém konfliktu se zájmy privilegovaných žen, které si je najímají, aby dlouhé hodiny pracovaly za nízkou mzdu a bez ochrany zaměstnaneckých práv. Na druhou stranu nemůžeme brát současné chápání zájmů jako svátost. V období krize se mnoho lidí radikalizuje – začínají své zájmy chápat jinak. Zaujmou je projekty sociální transformace, a tak své zájmy nově uzpůsobí. Možná, že některé ženy z manažersko-profesionální třídy, které dnes lákají neoliberální formy feminismu, takříkajíc „konvertují“ k feminismu pro 99 %. Ale to se stane pouze tehdy, pokud se toto hnutí rozšíří, zmohutní a bude přesvědčivě prosazovat svůj příslib lepšího života pro všechny.

Co to znamená s ohledem na krizi péče?

Feministé pro 99 % si kladou za cíl transformovat celý vztah mezi produkcí a reprodukcí. Říkáme, že by nikdo neměl pracovat šedesát nebo sedmdesát hodin týdně. Každý by měl mít mnohem kratší pracovní týden a mnohem více času na rodinný život, politickou participaci a další požitky. Nikdo by neměl být lapen ve hrách s nulovým součtem, které nás nutí zanedbávat jednu podstatnou životní aktivitu, abychom se mohli věnovat jiné. Každý by měl mít přístup k dostatečné, štědré podpoře pečovatelství – od států, přátel, sousedů a sdružení občanské společnosti. Muži by na těchto činnostech měli mít stejný podíl a odpovědnost jako ženy. Pouze tento přístup může současnou krizi péče vyřešit a udělat život lepším pro všechny.

Váš manifest podporuje feminismus schopný do sebe pojmout většinu žen a zároveň míří k radikální sociální transformaci. Přitom odhalujete pokrytectví progresivně neoliberálního a manažerského feminismu s jeho ideologií „rozbíjení skleněného stropu“, která zanechává ženy s omezenějšími možnostmi a menším lidským kapitálem „ve sklepě“. Ale pro koho je váš manifest určen? Pro feministické aktivisty nebo potenciální aktivisty budoucnosti? Pokud je vaše diagnóza správná, individualistický přístup typu „každý se do toho musí opřít“, který smazává každou další úvahu o třídě a rase, pořád zůstává pro mnoho žen atraktivní. Zvlášť pro ty, které se moc nezajímají o politiku. Ačkoli neoliberální ideologie pomalu vyprchává, stále zde zůstává neoliberální antropologie. Musíme tento typ feminismu odmítnout úplně? Nebo existuje nějaký způsob, jak jej využít k sociálním a progresivním cílům?

Možná máte pravdu, že nereflektivní selský rozum mnoha lidí ze střední a vyšší třídy zůstává liberální nebo neoliberální. Selský rozum ale podle mě pro ostatní třídy ztratil velkou část své uvěřitelnosti. Teď když neoliberalismus narazil do zdi, trvají chudí a pracující na tom, že pro ně nefunguje, a totéž říká i spodní polovina střední třídy. A to z myšlenky feminismu pro 99 % dělá něco víc než pouhou utopii. Společenská realita se s námi setkává na půl cesty. Jak čím dál více lidí ztrácí víru v zavedené strany a politiky, jsou také ochotní uvažovat jinak. To je rozhodně pravda v případě těch, kteří se obrátili k takovým, jako jsou Donald Trump, Jair Bolsonaro, Naréndra Módí či Matteo Salvini v Itálii. Ale platí to i pro ty, které lákají neurčitá uskupení jako Hnutí pěti hvězd a levicově populistické postavy jako Bernie Sanders, Jean-Luc Mélenchon nebo Jeremy Corbyn. V této situaci plné nejistoty, fluidity a experimentování je naprosto nezbytné, aby levicoví feministé, stejně jako ostatní levičáci, vstoupili do ringu a nabídli alternativu nejen k pravicovému populismu, ale také k progresivnímu neoliberalismu. Je to doba, kdy se názory lidí mohou změnit velmi rychle, a my potřebujeme nabídnout své nejlepší nápady.

Ptáte se, pro koho jsme manifest Feminismus pro 99 % napsaly? Pro řadu různých čtenářů. Napsaly jsme ho z části pro ty, kteří se už zajímali o levicový feminismus, pro skupinu, ke které patří množství velmi mladých žen, ale i mladých mužů, kteří se radikalizovali a chtějí být aktivisty. Velká část z nich toho zatím neví moc o tom, co je to kapitalismus, neví mnoho ani o feminismu nebo socialismu. O politiku se začali zajímat teprve nedávno a jsou hladoví po myšlenkách a nových směrech.

A neodmítají slovo socialismus… Alespoň ti ve Spojených státech.

Ano, je pravda, že USA se v tomto ohledu od Evropy liší. Evropa má historickou tradici velkých socialistických stran, z nichž mnoho dnes kolabuje, protože podporovaly neoliberalizaci. V kontrastu Spojené státy neměly významnou stranu, která by sama sebe označovala za socialistickou, skoro sto let. Takže pro nás může být jednodušší si to slovo vzít zpátky. Možná, že si v Evropě budete muset najít jiná slova. Ale na obou kontinentech i na těch dalších směřuje velké množství lidí doleva, včetně těch, kteří už jsou feministé nebo se jimi právě stávají. Často jsou to čtenáři našeho manifestu. Některé sněmy politických stran a odbory jej používají ve svých čtenářských kroužcích, aby vzdělaly své členy. Manifest se čte i na univerzitách, na fakultách genderových studií i v jiných kurzech. Existují i čtenáři, kteří se o feminismus dosud zvlášť nezajímali, ale jsou aktivní v levicových nebo jiných hnutích, jako je hnutí pracujících, antirasistické nebo environmentální hnutí. To je důležité, protože tak může manifest posloužit jako model pro jiná hnutí. Zelení aktivisté mohou naši strategii adaptovat tak, že vytvoří environmentalismus pro 99 procent. Antirasisté mohou formulovat antirasismus pro 99 procent a tak dále. Náš manifest vyšel najednou ve dvaceti jazycích a na dalších překladech se pracuje. To ukazuje, že po tomto druhu myšlení je velký hlad.

Často se vše redukuje na „bílou dělnickou třídu“. Feminismus a antirasismus prý neodvratně vytvoří zbytečné konflikty uvnitř „třídy“ – jako by se třída skládala pouze z bílých mužů-dělníků. Co byste na to řekla? Pokud mnoho bílých mužů z dělnické třídy z Rezavého pásu volilo Trumpa, jak je může levicová politická síla přesvědčit, že feminismus a antirasismus nejsou jen otázkami uznání soupeřících identit, ale především otázkou distribuce zdrojů? Jak může levice vytvořit hegemonní blok schopný spojit dělníky, kteří pracují ve výrobě, těžbě a stavebnictví s ostatními, kteří jsou závislí na mzdách za práci ve službách, práci v cizích domácnostech a ve veřejném sektoru – což je skupina, kterou z velké míry tvoří ženy, imigranti a lidé jiné než bílé barvy pleti?

Levice by se měla pokusit přesvědčit obě tyto skupiny lidí, které o sobě obvykle nepřemýšlí jako o spojencích, že by o sobě měly začít právě takto uvažovat. Měli bychom se pokusit ukázat, že jakkoli se jejich problémy zdají být na povrchu rozdílné, mají kořeny ve stejném sociálním systému, kterým je financializovaný kapitalismus. To znamená, že je jim třeba nabídnout mapu, na níž dokáže každá skupina najít svou pozici ve vztahu k ostatním a na níž dokáže identifikovat společného nepřítele, a představit si tak možnost, že v boji proti tomuto nepříteli je možné spojit síly. To je moje představa o tom, co by teď levice měla zhruba dělat.

Náš manifest je jedním z příkladů této strategie. Nehovoří samozřejmě přímo k dělníkům z Rezavého pásu, kteří v USA volili Trumpa – nehledě na jejich protějšky kdekoli jinde. Ale hovoří k rozsáhlému feministickému a levicovému čtenářstvu, které vůči nám má důvěru. A jak jsem již řekla, těmto skupinám čtenářů manifest načrtává pomyslnou mapu, kterou mohou ostatní adaptovat pro potřeby skupin lidí, u kterých mají ohlas.

Shodou okolností jsem jinde navrhla levicově populistickou strategii, která by mohla spojit alespoň některé z Trumpových voličů z Rezavého pásu s jinými frakcemi americké dělnické třídy, tedy s ženami, lidmi jiné než bílé barvy pleti a imigranty, kteří v minulosti podporovali Trumpovy progresivně neoliberální oponenty jako Obamu, Clintonovy a nyní Joea Bidena. Feminismus pro 99 % vidím jako důležitý pramen jejich potenciální aliance proti hegemonii, je ale jedním z mnoha.

Co by měl levicový populismus dělat, aby si získal dělníky z Rezavého pásu? Koneckonců, většina z nich pravděpodobně nejsou sami o sobě rasisté, misogyni a podobně. Musí přece existovat způsob, jak je znovu oslovit.

Ano, přesně tak. Je nezbytné je oslovit. Pokud to neuděláme, jednoduše je vydáváme do rukou pravice. Jako první věc musíme uznat oprávněnost jejich stížností. Musíme uznat, že mají důvod odmítat mainstreamové neoliberální strany, které zničily politickou ekonomiku, jež jim zajišťovala alespoň nějakou důstojnost a udržovala je v naději, že jejich děti povedou lepší životy – tato očekávání dnes leží zašlapaná v blátě. Mnoho z těchto lidí prozatím přitahují perspektivy, které jim nabízejí špatnou interpretaci toho, kdo je viníkem. Musíme jim říct: „Máte právo být naštvaní, ale ukazujete na špatné viníky. Nemůžou za to imigranti ani Mexičané, muslimové, Afričané nebo Židé. Tím skutečným viníkem jsou globální finanční elity a neoliberalismus.“ Tímto způsobem lze odlišit levicový populismus od pravicového. Oba mobilizují masy proti elitě, která je považována za třídu shora utlačující „lid“. Pravicoví populisté ale zároveň mobilizují proti nižší třídě, o níž říkají, že „lid“ utlačuje zespoda – ať už mají na mysli černochy, Latinoameričany, imigranty, muslimy, Araby nebo Židy. Pravicový populismus tudíž umisťuje „lid“ kamsi do obležení ve středu, do pasti mezi „horními“ a „dolními“ nepřáteli. Kombinuje zášť vůči bohatým elitám s hledáním obětního beránka mezi znevýhodněnými menšinami. To je klíčový rozdíl oproti levicovému populismu. Levicový populismus má k hledání takového obětního beránka daleko a namísto toho přichází s širším pojetím „lidu“, které spojuje střední a dolní třídy proti malé skupině vyšší třídy či elity. Přesně tohle pojmenovalo hnutí Occupy, když cílilo na ono jedno procento ve jménu devadesáti devíti procent.

Existuje ale ještě jeden klíčový rozdíl. Pravicoví populisté mají tendenci charakterizovat nenáviděné elity pomocí identitářských termínů, zatímco levicoví populisté je identifikují na základě jejich funkční role nebo strukturní pozice ve společnosti. Takže zatímco pravicoví populisté štvou proti „liberálním sekularistům“, „židovským bankéřům“ nebo „homosexuálům“, jejich levicové protějšky útočí na „Wall Street“, „velké technologické korporace“ nebo „globální finanční elity“.

Slovo „fašismus“ podle vás nevystihuje adekvátně to, co se v současné době děje. Proč?

Současnost vidím jako okamžik skutečné otevřenosti a velké nevyhraněnosti. Jde o jakési mezivládí, pokud chcete, v němž „staré umírá a nové nemůže být zrozeno“. Jak vyplývá z mainstreamového selského rozumu, lidé se pohybují myšlenkově po celé politické mapě. Jeden den volí Mélenchona, další den Marine Le Pen. V tomto kontextu je kontraproduktivní vyvolávat spektrum fašismu. Trumpova politika a rétorika byla nenávistná, vylučovala některé skupiny lidí a posloužila k vyvolávání rasistického násilí. Ale říct, že jsou fašisté za dveřmi a že se musíme spojit s liberály, je naprostý omyl. Je zde stále příležitost a je čas se jí chopit. Pokud se to nepodaří, může opravdu nastat čas, kdy budou fašisté skutečně za dveřmi. Až ten čas přijde, budu bojovat bok po boku s antifašistickými liberály, ale tak daleko ještě rozhodně nejsme. Záštiplný pravicový populismus tu máme naopak kvůli pravicovým liberálům – to jejich progresivně neoliberální projekt umožnil vzestup Trumpa. A pokud se vrátí k moci, vytvoří podmínky pro mnohem horší pravicové populismy a pro mnohem horší Trumpy.

Z anglického originálu A Feminism Aimed at Liberating All Women Must Be Anti-Capitalist, publikovaného na stránkách časopisu Jacobin, přeložila Jana Shugaová. Text byl redakčně upraven.

Verze pro tisk 21.7.2021 a2larm.cz
Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací
Web Nakladatelstvi Anarchistické federace

Píšou jinde

Odkazy

Social Screenings: The Century of the Self

28. 9. 2021, Praha

Promítání a diskuse. …(více)

Zapatistickým pohledem: debata

28. 9. 2021, Praha

Diskuse se zapatistickou delegací v ČR …(více)