Anarchistická federace

Píšou jinde : Stát zničil život obžalovaným z teroristického útoku. Ponižování pokračuje

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2021/03/stat-znicil-zivot-obzalovanym-z-teroristickeho-utoku-ponizovani-pokracuje/

Soud rozhodl, že Martin Ignačák z kauzy Fénix nedostane další odškodnění, protože jeho jednání prý bylo neetické. Rozhodnutí ukazuje, že kauzu nadále provázejí omyly.

 Saša Uhlová 30.03.21

Pamatuji si, jak mě kdysi po nějaké akci oslovil Lukáš Rychetský ze čtrnáctideníku A2, jestli bych se jako reportérka nezačala zabývat kauzou Sítě revolučních buněk a teroristického útoku na vlak, která tehdy plnila stránky novin. Z médií se zdálo, že policie odhalila rozsáhlou teroristickou síť. Bylo by tedy dobré, kdyby se tomu věnoval někdo, kdo není součástí té scény, ale zároveň má předpoklady jí rozumět, řekl mi tehdy. V redakci Deníku Referendum, kde jsem tehdy pracovala, jsme se o kauze krátce předtím bavili a panovala shoda na tom, že to vypadá podezřele a že by bylo dobré o tom psát, takže jsem na návrh kývla a pustila jsem se do práce. Policie tenkrát obvinila tři lidi z přípravy teroristického útoku na vlak s vojenskou technikou a další dvě ženy z nepřekažení tohoto trestného činu.

    Pozornosti asi unikla skutečnost, že obžalovaní se hájili i tím, že žádný útok spáchat nechtěli.

Netušila jsem tehdy, že jsem se vydala na nejdelší reportérskou cestu svého života a že budu rozkrývat kauzu, která mi vezme tolik času jako žádná jiná. Začala jsem postupně obcházet lidi, na které jsem dostávala kontakty, a postupně se hroužila do světa české radikální levicové scény, který jsem předtím neznala, byť jsem se od mládí pohybovala v jeho blízkosti. Scházela jsem se s různými lidmi, které spojovala především velká nedůvěra ve stát a jeho instituce. Ocitala jsem se v různých bizarních situacích, kdy jsem musela nechávat svůj telefon v jiných místnostech ve squatech a respektovat nejrůznější konspirační metody lidí, které jsem potřebovala vyzpovídat. Abych situaci odlehčila, snažila jsem se jim vysvětlovat, že není potřeba se nijak skrývat, když hovoří se mnou, protože všechno co se dozvím, zítra napíšu do novin. Další den ovšem nic nevyšlo, neboť mi trvalo řadu týdnů, než jsem v hrubých rysech pochopila, co se stalo, a ještě několik dalších let trvalo, než byl obraz událostí kompletnější. Trestní stíhání a soudy trvaly téměř tři roky, dva z obžalovaných strávili osm, respektive sedmnáct měsíců ve vazbě.
Tak trochu vinni i přes osvobozující rozsudek

O případu jsem napsala řadu textů, které jsou přístupné na internetu, ale nevešlo se do nich zdaleka všechno. Rozsáhlé policejní spisy, dlouhé hodiny záznamů z odposlechů, které jsem opakovaně poslouchala (a odhalovala nepřesnosti v přepisech), několik let trvající soudní řízení, které jsem pokrývala, četné rozhovory s různými svědky či aktéry, které jsem vedla – to všechno se nemohlo vejít do mých článků tak, abych dál předala úplnou zprávu o tom, co se stalo. Rozhodla jsem proto napsat o případu knihu, kde to všechno vysvětlím včetně velmi citlivých aspektů, které jsou ale pro pochopení událostí podstatné. Ovšem vzhledem k tomu, že Fénix má pokračování v dalším soudním řízení, kterému se říká Fénix II, neboli kauza Sítě revolučních buněk, psaní knihy jsem odložila, protože tyto dvě kauzy spolu úzce souvisejí, aspoň tedy podle Policie ČR a českých soudů a médií.

Celkové mediální pokrytí kauzy bylo velmi zavádějící, většina médií, s čestnou výjimkou Hany Čápové z Respektu, nejprve sloužila jako průtokový ohřívač policejních svodek a posléze, když se to začalo u soudu komplikovat, o kauze informovala méně a méně. Když pak rozsudek Městského soudu v Praze zněl, že se obžalovaní trestného činu nedopustili, byli mnozí překvapeni. A přestože z celého soudního líčení bylo nějak zřejmé, co se vlastně stalo, zůstala ve veřejném prostoru podivná pachuť. Dodnes si mnozí diskutéři na internetu, i řada novinářů, nebo dokonce odborníků na dané téma myslí, že vinu obžalovaným u soudu jen nedokázali. Že sice do věci byli nějak zapletení agenti, ale že obžalovaní ve skutečnosti ten čin spáchat chtěli. Může k tomu přispívat i odůvodnění soudkyně, jakkoli byla velmi pečlivá a soudní řízení vedla přímo ukázkově, ve kterém zaznělo, že se soudu nepodařilo vyvrátit argumentaci obhajoby, že akci vyprovokovali agenti.
Nechceme jako jiná média zpoplatňovat svůj obsah a psát o demokracii za paywallem.
Jan Bělíček

Celá kauza má mnoho rovin, ale kromě samotné role agentů-provokatérů, je tu ještě jeden podstatný aspekt. Obžalovaní vysvětlovali u soudu, že celou dobu věděli, že se jedná o agenty a že s nimi hráli „hru“. Ve skutečnosti nikdy žádný útok na vlak nebo cokoli jiného spáchat nechtěli. Aby to dokázali, žádali policii, aby dodala soudu odposlechy z doby, kdy se celá akce domlouvala, a také odposlechy z bytu, o kterém se domnívali, že tam byl odposlech instalován. Policie ovšem odmítla vydat soudu jakékoli odposlechy kromě těch, které vybrala jako vhodné pro soudní řízení a které byly z období, kdy už byla celá akce rozjetá. Tyto odposlechy byly navíc velmi nepřesně přepsané v neprospěch obžalovaných a výroky agentů tam byly leckdy připisovány obžalovaným. Právě neochota policie vydat důkazní materiál byla jedním z hlavních důvodů, proč soudkyně všechny obžalované zprostila obžaloby. Fakt, že s nápadem přišli agenti, se objevoval všude v médiích. Pozornosti tak asi unikla skutečnost, že obžalovaní se hájili i tím, že žádný útok spáchat nechtěli. Tedy nejen tím, že akce byla vyprovokovaná.
Podílel se na jednání, které nelze považovat za etické

Obžalovaní byli tedy nakonec osvobozeni, ale protože celá záležitost radikálně zasáhla do jejich životů, domáhali se odškodnění od státu. Martin Ignačák, který byl ve vazbě celých sedmnáct měsíců, už v minulosti dostal odškodnění ve výši 910 tisíc korun. Minulý týden proběhl soud, který jednal o dalším odškodnění, které ale nedostal. Na tom, proč mu soud odmítl přiznat dalších 477 tisíc korun náhrady, je zajímavá argumentace soudce, podle něhož se Ignačák jednání, které mu bylo kladeno za vinu, skutečně dopustil. „Žalobce (Ignačák) jako osoba plně svéprávná se fakticky aktivně podílel na jednání, které nelze považovat za etické, naopak ho je třeba hodnotit jako hrubý projev neúcty k právu a k životům druhých,“ uvedl soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 Štěpán Hnaníček v odůvodnění. Těžko říct, jak si slova soudce Hnaníčka vykládat. Nerespektuje rozhodnutí Městského soudu v Praze? A rozhodnutí vrchního soudu? Nepovažuje osvobozené bývalé obžalované za nevinné? Tuší snad, že to vlastně udělat chtěli, ale nějak z toho vyklouzli? Samé otázky.

Soud také argumentoval tím, že další obžalovaná v kauze, Alexandra Ščambová, dostala nižší odškodné, takže co dostal Martin Ignačák, už mu má stačit. Srovnávání případu Ignačáka a Ščambové ovšem ukazuje na další nepochopení kauzy. Ignačák byl sedmnáct měsíců ve vazbě, oproti tomu Ščambová byla vyšetřována celou dobu na svobodě. To je podstatný rozdíl, ale neznamená to, že nízké odškodnění je v jejím případě v pořádku. Ščambovou totiž přidala policie mezi obžalované jen proto, aby byli tři a mohlo se jednat o skupinu. Přitom po celou dobu ani nevěděla, že se něco domlouvá, šlo to mimo ni a zatčení a obvinění jí způsobilo těžké trauma a vážné psychické potíže, ze kterých se dosud nedostala. Společných schůzek, kde se tyto věci řešily, se neúčastnila, politika ji příliš nezajímala. Pouze chodila s jedním obžalovaným a jednoho rána se probudila, když ji policie rozrazila dveře pokoje. Ščambová tedy rozhodně není argumentem pro to, že Ignačák dostal dostatečné odškodné. Naopak, nízké odškodné je v jejím případě skandální, protože jí celá kauza doslova zničila život, jakkoli nebyla ve vazbě.
Neselhala jen policie, ale i státní zástupce

Momentů, které by bylo potřeba vypíchnout, a ukázat tak, jak byla celá policejní práce zfušovaná, je v celé kauze nepřeberně. K takovým velmi podstatným drobnostem, které by měly zaznít, patří třeba skutečnost, že státní zástupce Vladimír Pazourek napsal do obžaloby tuto dlouhou větu: „Petr Sova, Martin Ignačák a Alexandra Ščambová se dopustili jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu v úmyslu narušit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky a závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo, a to zničením nebo poškozením ve větší míře veřejného zařízení, dopravního systému, veřejného prostranství nebo majetku s cílem ohrozit tím lidské životy, bezpečnost uvedeného zařízení, systému nebo prostranství anebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu a zároveň, jako členové organizované skupiny, způsobit takovým činem přerušení dopravy ve větším rozsahu, kdy jejich činnost spočívala zejména v organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení a v pomoci k takovému zločinu, přičemž trestní zákon u takového trestného činu výslovně stanoví trestnost přípravy a zároveň nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.“

Všimněte si, že věta obsahuje slovní spojení „ohrozit tím lidské životy“. Kdyby se pan státní zástupce Pazourek obtěžoval při psaní obžaloby nastudovat výslechy agentů, které proběhly čtyři měsíce předtím, než obžalobu napsal, dozvěděl by se, že ani oni netvrdí, že by někdo z obžalovaných chtěl ohrozit něčí život. Agenti naopak svědčili v tom smyslu, že obžalovaní rozhodně nikomu ublížit nechtěli. Ani u soudu se nic takového neprobíralo a v důkazních materiálech nic o ohrožování lidských životů nebylo. Celým soudním řízením se naopak prolínalo, že ublížit jakémukoli živému tvoru se obžalovaným příčí. Ironií mediálního vyznění celé kauzy je, že právě tato věta se dodnes kopíruje ve zprávách, které média o případu vydávají. A tak jsme se předminulý týden ze zprávy ČTK, kterou převzala řada jiných médií, dozvěděli, že „cílem útoku mělo být ohrožení lidských životů“. Média tak horlivě i roky po osvobozujícím rozsudku přebírají větu, kterou státní zástupce napsal bez jakékoliv opory v důkazech, zřejmě proto, aby obžaloba byla co nejvíc senzační.
Můj dluh vůči obžalovaným

Dílků skládačky, které by daly dohromady celistvý obrázek toho, co se reálně stalo, je tolik, že si asi nemůžu vyčítat, že jsem kauzu nedokázala ve svých článcích v její úplnosti popsat. Jedna věc mě ale dnes trápí. Kromě jiných indicií, jakože se třeba i v těch odposleších, které dala policie k dispozici, opakovaně objevují narážky od obžalovaných na to, že ti dva jsou agenti, měla jsem ještě jeden další důkaz neviny, se kterým jsem se se čtenářům nikdy nesvěřila.

Během své rešerše jsem se setkala se dvěma důvěryhodnými svědky, kteří se vzájemně neznají, a kteří potkali jednoho z obžalovaných, Petra Sovu, v době, kdy byl ještě na svobodě. A on jim vyprávěl, že jsou na něj nalepeni dva agenti a že neví, co s nimi má dělat. A popisoval i to, jak se ty dva přimět k tomu, aby se jako agenti projevili, právě tím, že předstírá, že s nimi chce provést útok na vlak. Jeden z mých svědků mu to rozmlouval, druhý ho jen vyslechl. Těmto dvěma lidem věřím a je to další poměrně jasný důkaz, že obžalovaní u soudu mluvili pravdu. K těmto svědectvím jsem se dostala příliš pozdě na to, abych je zahrnula do svých velkých reportáží a rozhodla jsem se nechat si je pro svou knihu, abych do ni mohla napsat dost nových senzačních věcí. Jenže na obžalovaných pořád lpí stín podezření, že útok vlastně tak trochu spáchat chtěli, což dokazuje i argumentace soudce v případě odškodnění Martina Ignačáka. Za to, že jsem tuto informaci nezveřejnila dřív, se obžalovaným omlouvám. Ne snad proto, že bych si myslela, že jedno malé médium může změnit mediální obraz a obecné povědomí o případu. K tomu by bylo potřeba soustavného, pečlivého a pravdivého informování mnoha dalších médií. Ale proto, že člověk má svou práci dělat pořádně a poctivě. Proto je moje opomenutí neobhajitelné.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Verze pro tisk 30.3.2021 a2larm.cz

Píšou jinde

Odkazy