Anarchistická federace

Píšou jinde : Dva roky od vzpoury žlutých vest: represe a bezpráví ve Francii

Toto je kopie článku uveřejněného na a2larm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://a2larm.cz/2020/11/dva-roky-od-vzpoury-zlutych-vest-represe-a-bezpravi-ve-francii/

Vzpoura žlutých vest ukázala mnohé o fungování francouzské státní správy. Mimo jiné vynesla na světlo brutální policejní násilí, které stát nejenže neumí postihovat, ale přímo ho kryje.

Před dvěma lety čelila Francie vlně protestů, která připomínala spíš revoluci než běžné masové demonstrace. Místo odborů a sociálních hnutí vyšli do ulic zejména lidé z vesnic a malých měst. Bouřili se proti zavedení tzv. ekologické daně na naftu, která by tvrdě zasáhla nižší a střední třídy v regionech, kde je auto často jediný dopravní prostředek. Protestující zároveň ventilovali rozhořčení z širších problémů, jako je zbídačení střední třídy, nedostatek demokracie a rostoucí nerovnosti. Jako symbol si vybrali žlutou vestu, kterou musí mít každý řidič v autě pro případ, že musí nouzově zastavit. Vzpoura byla potlačena v současné době nevídaným policejním a soudním násilím a vynesla na světlo státní bezpráví ve Francii. Násilí francouzské policie odsoudila později i Evropská unie, Rada Evropy a OSN.

Policejní násilí v reakci na vzpouru žlutých vest bylo mimořádně brutální. Za šest prvních měsíců protestů policie zmrzačila skoro tolik lidí jako za posledních dvacet let. Čísla od novináře Davida Dufresnea, odborníka na problematiku policejního násilí ve Francii, prokazují existenci dvojích standardů při vyšetřování a odsuzování násilí. Jedna žena zemřela po zranění granátem, čtyřiadvaceti protestujícím vystřelili policisté oko, pěti z nich utrhl policejní granát ruku, dalším 286 zranili hlavu, a následky nese i zhruba 1700 dalších zraněných osob. Násilí se bezesporu objevovalo i ze strany protestujících, francouzské úřady uváděly víc než tisíc zraněných policistů za první dva měsíce. Závažnost zranění však lze zejména vzhledem k policejnímu vybavení zpochybňovat.

    Ze strany politiků mohou očekávat policisté plnou solidaritu. Zatímco stovky videí svědčily o opaku, ministr vnitra v lednu roku 2019 prohlásil: „Neznám jediného policistu, jediného strážníka, který by napadl žluté vesty.“

„Byli jsme svědky ohromného a nelegitimního policejního násilí, které nebylo nezbytné a bylo naprosto disproporční,“ říká Anne-Sophie Simpere z francouzské pobočky Amnesty International o potlačení hnutí žlutých vest, které začalo 17. listopadu 2018. „A máme obrovské pochyby ohledně vyšetřování policejního násilí: vše nasvědčuje tomu, že mnohé případy nebudou odsouzeny,“ dodává Simpere. Právník Arié Alimi, který oběti policejního násilí obhajuje už sedmnáct let, prohlašuje, že dosavadní tresty, k nimž byli policisté odsouzeni, byly jen „prázdným gestem, aby se uklidnil lidový hněv“.
Staré násilí, nové zbraně

Hovořil jsem s právníkem Ariém Alimim, s obhájkyní lidských práv Anne-Sophie Simpere a komunikoval také se sociologem Cédricem Moreauem de Bellaing, abych lépe rozuměl důvodům násilí a bezpráví ze strany bezpečnostních složek a soudnictví. Všichni tři shodně uváděli, že taková míra policejního násilí není v současných dějinách Francie nijak výjimečná, mluví spíše o nových trendech. Právník Alimi podtrhuje, že policejní násilí bylo ve francouzské historii běžné, zvlášť proti dělnickému hnutí, a říká, že je spíš na místě mluvit o „současném policejním násilí s novými způsoby.“ Podle něho byly banlieues (francouzská předměstí) „laboratoří nových policejních taktik“ a obyvatelé těchto migrantských čtvrtí jejich „pokusnými králíky“.

Obhájkyně lidských práv Simpere také vidí v potlačení žlutých vest „posilování tendencí, které jsme mohli pozorovat již dříve na francouzských předměstích, současně s využíváním nových zbraní a důrazem na zajištění a výslechy spíše než na uklidnění davu.“ Podobné faktory považuje za klíčové i profesor Moreau de Bellaing: „Byli to zejména policisté nevycvičení k nekonfliktnímu řešení situace a byli vysíláni do první linie. Proto byli tak málo zdrženliví při silových řešeních. Kromě toho tyto jednotky používaly takzvané zbraně pro potlačení aktivního odporu (projektily LBD 40 nebo zábleskové granáty), které jsou však při udržování pořádku určené pouze k sebeobraně.“ Tyto zbraně, oficiálně zařazené jako vojenské zbraně a zakázané ve většině policejních složek Evropy, způsobily skoro všechna zmrzačení během francouzských protestů.

Odborníci také mluví o přitvrzování ze strany vlády. „Vláda z nich měla opravdu velký strach, Emmanuel Macron měl nahnáno“, popisuje Alimi. „Prvního a osmého prosince, když se žluté vesty přiblížily k Elysejskému paláci, měli připravenou helikoptéru, aby mohli odletět.“ Podle profesora Moreau de Bellaing přišly rozkazy k tvrdému postupu po škodách na majetku na demonstracích 24. listopadu a 1. prosince 2018. Zmiňuje rovněž změnu chování v bezpečnostních složkách: „Zatímco policisté ze specializovaných jednotek uměli lépe překonat invektivy ze strany demonstrujících, jako byly nadávky nebo hozené předměty, mladí rekruti oproti tomu špatně snášejí to, co považují za fyzické napadení. Jsou tak mnohdy náchylnější odpovědět násilím. Někteří policisté od vyjednávání přešli ke konfrontaci.“ Moreau přitom ukazuje na nedostatečné reakce policejních velitelů, což mnohdy vyznělo jako „schvalování a povzbuzování“.
Pračka pro policisty, rychlé soudy pro protestující

Navzdory smrti jedné ženy, desítkám zmrzačení a stovkám těžkých zranění bylo dosud odsouzeno jen sedm policistů. Všichni navíc odešli od soudu pouze s podmínkou a bez propuštění z práce. Soudci naopak neprojevili žádnou lítost vůči protestujícím. Podle deníku Libération bylo mezi listopadem 2018 a červnem 2019 odsouzeno na tři tisíce demonstrantů, včetně „rychlých soudů“, kdy člověk zadržený v sobotu seděl už v pondělí ve vězení.

Kritici přezdívají francouzský orgán pro vyšetřování policejních zločinů (IGPN – L’inspection générale de la Police nationale) „pračka“ – systematicky totiž očišťuje policejní složky v případech policejního násilí. „Je to policie, kdo soudí policii. Takže policie chrání policii,“ shrnuje Alimi. Simpere připomíná, že Amnesty International a další organizace od roku 2005 požadují vytvoření nezávislého ústavu pro vyšetřování policejních zločinů.

Problém policejního bezpráví netkví pouze v nefunkčnosti IGPN – je spíš výsledkem celého systému, od policistů po politiky, včetně státních zástupců. Moreau de Bellaing upozorňuje na to, že IGPN umí dobře zasahovat, když jde o krádeže a korupci v policii, protože tyto zločiny považuje za odchýlení, která „podkopávají legitimitu policejní funkce“. Na policejní násilí má ale tato instituce zřejmě jiný názor, což „se projevuje důležitým rozdílem mezi počtem podaných stížností na nelegitimní policejní násilí a počtem sankcí za tyto činy.“ Navíc to ukazuje, že IGPN velmi zřídka otevírá vyšetřování policejního násilí z vlastní iniciativy.
Nechceme jako jiná média zpoplatňovat svůj obsah a psát o demokracii za paywallem.
Jan Bělíček

Jiný problém je, že státní zástupci, kteří by měli dávat podněty, tak v případě policejního násilí často nečiní. Alimi připomíná, že francouzští státní zástupci nejsou tak nezávislí jako například jejich kolegové z USA, a jsou mnohem spíše součástí výkonné složky státní moci. „Vnímají se jako obhájci veřejného pořádku, nikoliv pouze jako součást soudní moci,“ vysvětluje Alimi. „Chrání proto ty, kteří jsou pod jejich dohledem, tedy policisty.“ Následkem toho státní zástupci často lžou nebo se snaží překazit a brzdit vyšetřování policejního násilí, pokud je vůbec otevírají. Alimi uvádí příklad záznamů z pouličních kamer, které se uchovávají pouze třicet dní a státní zástupci si je často v této lhůtě nevyžádají. Přesně to se stalo v mnoha případech zraněných žlutých vest.

Právník Alimi má s celým systémem dlouholetou zkušenost a popisuje jeho různé úrovně. Vypravuje mi, že policisté a jejich velitelé nikdy nepřiznávají žádné násilí. „Pokaždé rozjedou celé zatajovací řízení včetně výroby falešných důkazů.“ Píšou například, že se zadržený sám zranil, upadl, anebo se bránil a musel být pacifikován. V případech policejního násilí se běžně stává, že se všichni členové jednotky tváří, jako by nikoho z kolegů na záznamech nepoznávali, což znemožňuje identifikaci pachatele.

Ze strany politiků mohou očekávat policisté plnou solidaritu. Zatímco stovky videí svědčily o opaku, ministr vnitra v lednu roku 2019 prohlásil: „Neznám jediného policistu, jediného strážníka, který by napadl žluté vesty.“ Když se o dva měsíce později jedna žena na veřejné debatě zeptala prezidenta Macrona na policejní násilí, ten vybuchl: „Nemluvte tu o represích nebo o policejním násilí, taková slova jsou v právním státě nepřípustná!“ Simpere považuje tento přístup vrcholných představitelů za krajně škodlivý. „Žijí ve stavu odmítání reality,“ tvrdí obhájkyně lidských práv. Alimi zase toto odmítání reality odsuzuje jako „totalitní logiku“.
Naděje a obavy

Přestože existuje systémová obrana policistů při sporech s jejich obětmi, Alimi se domnívá, že důvody k optimismu tu přeci jen jsou. Vypráví, že jeho tým importoval taktiky z hnutí, jako je Black Lives Matter – například otevřené online výzvy k poskytnutí videí a svědectví. „Amatérská videa rozbila lži státní moci a ukázala techniky zatajování,“ popisuje a uvádí příklad starší paní Geneviève Legay, kterou srazil na zem policista během demonstrace žlutých vest v Nice v březnu 2019. Po pobouření veřejnosti přísahali všichni představitelé státu, od prezidenta po místní starosty, že žádný policista se té paní nedotkl. „Ve chvíli, kdy byla zveřejněna videa, která ukazovala opak, mělo to efekt bumerangu a místní státní zástupce a později i policejní ředitel byli přeloženi jinam.“

Jiná událost, která sice nebyla spojená s hnutím žlutých vest, ale vynesla na světlo rozsah policejního bezpráví, byla vražda doručovatele Cédrica Chouviata během dopravní kontroly v Paříži letos v létě. Chouviat zemřel po zásahu policistů, kteří následně napsali zprávu o jeho násilném chování, a jejich velitelé tvrdili médiím, že šlo o srdeční zástavu. Když byla zveřejněna početná amatérská videa, kde je vidět, jak muž ztrácí vědomí zalehnut třemi policisty a sedmkrát říká „dusím se“, připomnělo to všem vraždu George Floyda v USA a veřejnost to značně pobouřilo.

Alimi zároveň uznává, že i někteří soudci si uvědomují potřebu vážně vyšetřovat zločiny policie. Mluví o menších, ale významných úspěších v několika případech soudních sporů proti policii. Když po něm chci, aby zhodnotil reakci francouzského soudnictví na policejní násilí, říká, že je ještě brzo. „To budeme vědět až tak za dva, tři roky. Pak můžeme zhodnotit uplynulé období a možná i změnu přístupu soudů k policejnímu násilí.“

Obává se však, že vláda jde svým přístupem k policejním metodám opačným směrem, a upozorňuje, že vládnoucí strana na druhé výročí žlutých vest předložila parlamentu znepokojující zákon o „globálním bezpečí“ (loi de sécurité globale). Ten má na jednu stranu de facto zakázat natáčení policejních zákroků, na druhou stranu má rozšiřovat pravomoci policie při použití kamer, dronů a videozáznamů. Tento zákon kritizuje mezi jinými i vysoká komisařka OSN pro lidská práva Michelle Bachelet.

V tomto kontextu je těžké mluvit o Francii jako o funkční demokracii. Alimi používá spíš neologismus „autoritářská demokracie“. „Stát může na vše dozírat, aniž by sám byl pod kontrolou, a jeho násilí je tolerované, i když je ilegální,“ vysvětluje Alimi. Simpere zase říká, že „Francie sice samozřejmě není Guinea, kde policie střílí na demonstranty ostrými náboji, ale to není nic, co by nás mělo uklidňovat. Kromě policejního násilí tu máme velmi represivní zákony, které umožňují preventivně zadržet kteréhokoli účastníka demonstrace, a to i v případě, že je zcela nenásilný. Což má pochopitelně odstrašující efekt: lidé se bojí demonstrovat.“

Autor je publicista.

Verze pro tisk 21.11.2020 a2larm.cz

Píšou jinde

Odkazy