Recenze na knihu „Pod jednou střechou“ od Jana Wernera

Sedm set stran je dost, ale knihu Pod jednou střechou jsem i tak přelouskal ve volných chvílích během čtyř dnů. Jak rychle jsme ji přečetl, tak dlouho mi trvalo dokopat se napsat na ni recenzi. Výsledná rozpačitost totiž byla obrovská.

Proč se mi četla tak dobře? To je jednoduché. Autor, jen o něco mladší než já, přibližuje dobu, kdy se začal setkávat se subkulturami a začleňovat se do nich. Ve stejnou dobu jsem prožíval to samé. A tak mnohé prvotní zkušenosti, punkové desky, koncerty, hospody, kluby, lidi apod., o nichž píše, jsme zažívali dost obdobně. Těžko se tedy odtrhnout, když čtete cizí vzpomínky, ale v hlavě se vám vybavují obrazy, zvuky a vůně vzpomínek vlastních. Stejné to bylo i s druhou, obsáhlejší částí knihy, která sestává ze 17 rozhovorů se subkulturními protagonisty konce 80. a začátku 90. let. Ani jejich vzpomínky mi nejsou cizí, jelikož s většinou z nich jsem se v 90. letech znal.

Na Jana Wernera, který zakotvil v polovině devadesátek mezi SHARP skinheady, dění té doby zapůsobilo natolik, že i po dlouhých letech, kdy je mimo „scénu“, měl potřebu hodit vše na papír. Vzpomíná tak na dobu, kdy nás řídila „upřímná víra, zásadovost a věrnost určitým principům, stejně jako pořádná dávka pozérství a snahy na sebe upozornit“, přičemž spojujícím mobilizačním prvkem bylo „postavení se na odpor proti skinheadskému neonacismu“. Své vlastní skinheadské angažmá ve výsledku neidealizuje, když sám sebe popisuje jako klacka, „který vyřvává jako idiot na fotbale, na koncertech vysvlečen do bílého nátělníku chodí s neexistujícími melouny v podpaží a naivně věří v kamarádství bez falše a lži, založené primárně na jakési balíkovské image a kecech o lejnu“.

Wernerovo úvodní vyprávění reflektuje vzájemně provázané prostředí punks, HC kids, anarchistva…, které se postupně různě přelévá, vylévá a dolévá, přičemž se následně zaměří na osud cca dvacetičlenné skinheadské party, která si říkala Bulldog Boot Boys (BBB). Všechno to vyprávění by bylo celkem fajn, kdyby se autor nejal vypisovat se svých současných ultrakonzervativních postojů. Díky tomu se totiž dozvíme, že největší zhoubou dnešních dnů je „působení progresivistické doktríny s její politickou hyperkorektností, absurdním genderismem, utopickým multikulturalismem, agresivní a účelově selektivní filantropií, rasismem naruby a fanaticky vedenou kampaní proti čemukoliv, co připomíná starý svět a jeho tradice“. Jsem jediný, komu to připomíná projev hodný Orbána či Putina? Dále relativizuje, že pro „antifašistu 90. let byl nepřítelem ten, kdo hajloval na koncertu Záště 88,… pro ,antifašistu‘ dnešních dní je fašistou… ten, kdo se odváží smysluplně vymezovat proti nekontrolovatelné masové migraci a vzmáhajícímu se islamismu… anebo je zastáncem tradičního pojetí rodiny a binárního biologického pohlaví, majícím výhrady k nesmyslně přepjaté politizaci LGBT+“. Jsem jediný, komu to připomíná proslov na Pochodu pro život? Autor na jednu stranu mlží, protože v devadesátkách jsme jako antifašisté*ky stáli třeba proti sládkovcům, kteří nehajlovali, stejně jako další nositelé fašizujících tendencí. Na druhou stranu si svůj postoj proti „neomarxistické ofenzívě“ dokáže vskutku objektivně obhájit „mindráky a nezpracovanými osobními problémy“ údajných dnešních antifašistů*ek. Další předsudečnou karikaturizaci netřeba citovat, jelikož je podobně bezobsažná jako dřívější nenávist českých apolitických skinheads vůči imaginárním hippies, kterou však autor dokáže reflektovat jako značně přihlouplou. Proti fašismu se zjevně nemůže stavět nikdo, kdo nezažil ulice v devadesátkách, zato dnešní policisté jsou sympatičtí a opravdu chtějí pomáhat a chránit.

Když jsem tyhle výpotky četl, neubránil jsem se vzpomínce na to, jakými tragickými postavičkami pro nás v devadesátkách byli někteří zastydlí androši a punkáči, kteří se tvářili, že všemu rozumí, protože zažili normalizační perzekuci, a vůbec nechápali, že my, tenkrát fakt mláďata, řešíme úplně jiné problémy, jako byly útoky nácků, problémy s fízlama a nastupující radosti kapitalistických pořádků. Jakkoli tedy Werner píše, že nechce zpět buranství BBB, ve skutečnosti ho jen transformuje do jiné podoby. Je evidentní, že jeho paternalistické mudrování nad mladou generací vychází jednak z nevypovídající generalizace a pak zjevně z faktu, že k ní má daleko. A ve skutečnosti ji jeho dědkovské mudrlanství asi vůbec nezajímá a mnohým mladým bude k smíchu, jako nám byly postoje našich normalizací zformovaných fotrů. Přitom by nebyla žádná ostuda přiznat, že něčemu nerozumím. Namísto toho potřeba zdůrazňovat, jak všechno bylo těžší a drsnější, a dělat z dnešních mladých nýmandy, zrcadlí širokou škálu trapnosti. Vždyť i za nás byla většina mladých konformních a konzumních a nezajímala se o věci, které nám přišly důležité, jako byl nárůst rasismu, ekologická devastace, policejní násilí či zhoršování sociální situace celých skupin populace.

U Wernera tedy nepřekvapí ani jeho přístup k ženám. Ze 17 rozhovorů je 17 s muži. Celá úvodní část je jen o dorůstajících chlapcích, jako by dívčí pohled neexistoval (navíc budí dojem, že vyprávění se týkalo celé generace, ale naprostá většina dospívajících o subkulturách vlastně nic nevěděla, nebo měla jen zcela povrchní představu). Velmi vypovídající je i pojmenovávání žen v souvislosti se subkulturami coby „mladinké husičky“, „hloupoučké slípky“, „vyjukané nanynky“, „štětkoidní kokety“, „přitroublé pindy“ či „přihlouplé mařeny“; a ani ty, které si nevysloužily nějaké pohrdavé označení, nemají – na rozdíl od mužů – zpravidla jména.

Ohledně BBB musel autor konstatovat, že „nepolitičnost se stává fíkovým listem nejenom pro alibistické a pokrytecké primitivní postoje, ale – což je mnohem horší – pro… fyzické ataky na oběti z řad domnělých hippies“. Vzhledem k současným postojům autora však nepřekvapí relativizace rasismu, kdy tvrdí, že kapela Orlík nebyla programově nenávistná (nenávist v textech tam byla asi omylem), že šlo jen o (asi neškodný) „pivní rasismus“ a za majoritní protiromský rasismus (zde „averze k Romům“) si mohli dotyční sami kvůli své nepřizpůsobivosti a kriminalitě.

Rozhovory v druhé části knihy si zaslouží ocenění za námahu, kterou muselo jejich pořízení dát. Je jen trochu škoda, že některé otázky se v nich opakují nebo jsou prokládány výše uvedenými moudry tazatele. Mezi nejzajímavější rozhovory jistě patří ty s Robertem Vlčkem (mj. o vzniku Orlíku a jak to šlo s příchodem Landy do kopru, nebo o A-kontra), s Germánem (jeho světonázor je mi sice vzdálený, ale pěkně vyvrací tazatelovu dojmologii), s Bukvičákem, s Martinem či se Šroubem. Většina rozhovorů je zajímavých, některé vypovídají o názorové nevyrovnanosti, jiné zas působí tristním dojmem, jako například ten s Vláďou Červeným, zakladatelem BBB.

Nemám rád adoraci devadesátek, ale je pravdou, co o jejich první půlce Werner píše: „Jejich dynamika byla neuvěřitelná, zároveň však každý jednotlivý rok voněl nějakou typickou vůní, která s jeho skončením buď rázem vyvanula, nebo se pozvolna promísila s odérem nově příchozího.“ Hodně se v knize mluví o žižkovském klubu Propast, který byl opravdu nezapomenutelný. A o propastech je i kniha Pod jednou střechou. Na jedné straně na příkladu BBB varuje před propastí apolitičnosti a buranského hledání imaginárních a snadných nepřátel, aby nás pak vrhla střemhlav do propasti stejně buranského boje proti „neomarxismu“, nikoli v jeho původním (odborném) významu, ale v tom, který mu přiřkli neonacisti, jejichž velkým vítězstvím se stalo jeho protlačení do ultrakonzervativního diskurzu.

Jan Werner: Pod jednou střechou. JaS nakladatelství, 2023. 710 stran, 599 Kč.

7.4.2024 -jk-

Recenze Kultura