Anarchistická federace

Neuznávejte žádnou autoritu I

Rozhovor s Janem Tesařem o autoritách, kapitalismu a hnutí zdola

Jan Tesař

V reportu „Serinkův dub“ jsme citovali slova z proslovu Jana Tesaře. Nyní bychom autora nedávno vydané trojdílné knihy Cikánská rapsodie rádi připomněli rozhovorem, který jsme vydali již dříve v anarchistické revue Existence.

S historikem Janem Tesařem jsme se sešli někdy počátkem léta 2013, abychom mu položili otázky, které se nám zdají tak naléhavé a na které jsme potřebovali slyšet odpověď od člověka, který celým svým životním dílem a osobními postoji garantuje principy a hodnoty, o nichž mluví. Na čtenáři pak je, aby zvážil, jak velké jsou vlastně rozdíly v reálném boji proti moci, který každý z nás vede. Jak na závěr našeho společného setkání podotkl Jan Tesař: „Máme k sobě blíž, než si asi myslíte.“ Jistě ne náhodou ho už jeho někdejší opatrní kolegové z disentu označovali za romantika, anarchistu, dobrodruha či extremistu…

Dvacetiletá demagogická propaganda zhuštěná do hesla antikomunismus nastolila v dnešním veřejném mínění jednoznačné černo-bílé pojímání minulosti. Takové primitivní zjednodušení pak může mnoha lidem bránit, aby mluvili o vlastní minulosti…

To se jistě týká většiny mých bývalých kolegů-historiků z doby před srpnem 1968 a přinejmenším aspoň některých disidentů ze 70. a 80. let, ne však mne. Já naopak zdůrazňuji, že jsem zásadně a upřímně souhlasil s poúnorovým režimem, který nebyl sice socialistický podle našich již tehdejších ideálů, ale nesporně odstranil kapitalismus, o němž jsem si tenkrát myslel a i dnes myslím, že je neštěstím lidstva. Na komunistech v předúnorové i poúnorové době se mi líbilo, že se definovali jako mluvčí vykořisťovaných a utlačovaných, a to ne těch, kteří vyvolávají sentimentální pláč a charitu, nýbrž těch, co se pozvedli a jdou si vzít, co jim patří. Jejich režim jsem zásadně podporoval, a právě proto jsem chtěl odstraňovat, co jsem považoval za jeho „nedostatky“, tj. hlavně křivdy takzvaným „malým“ pracujícím lidem. Za to jsem po celou dobu až do roku 1968 na svou pěst a všemi možnými způsoby bojoval, a omezení bafuňáři režimu mne proto považovali za nepřítele. Leccos jsem musel překousnout, ale také je pravda, že často se mi podařilo zjednat spravedlnost pro ty, za které jsem bojoval, a nakonec i pro sebe.

Já si ovšem mohu dovolit říci tu pravdu, protože mám naprosto čisté triko. Nejenže jsem nikoho nepotlačoval a nepodporoval represe ani svým souhlasem (tak jako to prý „musela“ dělat většina lidí vynucenými rezolucemi), ale hned po prvních politických popravách v naší zemi jsem ve svých 16 letech poslal ministru spravedlnosti Čepičkovi dopis, navrhující zrušení trestu smrti. A víte, co následovalo? Čepička mně samozřejmě neodpověděl, poslal to k vyřízení okresnímu výboru KSČ a ti nad tím mávli rukou, ani z gymnázia mne nevyloučili – jenom mně dal přes hubu ředitel, zasraný strachem, co si partaj pomyslí o něm. Napsal mé matce, že se prý předvádím, že nechci být jako ostatní. Takové jsem měl „pedagogy“, nedovedli vůbec pochopit nejčistší motivaci mladého člověka! A tak jsem se potom těmto „vychovatelům“ mstil, dělal jim všechno nejhorší, kompromitoval jsem je v jejich úslužnosti komunistům, které vskrytu nenáviděli, a vyvolával jsem jejich strach. Tak se jim podařilo vychovat ze mne vzbouřence a ničitele všech takzvaných autorit. Takže nakonec bych jim měl být vděčný za to, co dodalo mému životu půvab! Ovšem musím říci, že se mne vždy pokoušeli zlikvidovat hlavně skrytí antikomunisté přebarvení na červeno, podělaní strachem a ochotní dělat vše, cokoli se jim přikáže, a že mne obvykle z průseru vytáhl nějaký tvrdý komunista, který svou víru cítil upřímně, ale dovedl ocenit čistou motivaci mých protestů a mé revolty; to se v mém životě několikrát opakovalo.

Zákonitě jste tedy skončil i ve vězení.

Zavřeli mne poprvé v září 1969. Podstata našeho tehdejšího zločinu byly takzvané koordinační výbory ROH: nápad Rudolfa Battěka, který já jsem převzal a ocenil jako to nejlepší, co se tenkrát dalo dělat. Základní organizace odborů si svobodně volily představitele a ti se hned ustavovali jako nové vyšší odborové orgány, svobodně bez stranické kurately. Byl jsem v těchto nových strukturách zvoleným zástupcem nejdříve ČSAV a potom podniku Energetika kladenských Spojených oceláren. Bohužel naše zavření vyvolalo paniku představitelů tohoto hnutí. Všechno vzdali a nás při výsleších zradili. Kdo se trochu zajímá o dělnické hnutí, ví, že je to vcelku obvyklý příběh z jeho počátků (jinak každému doporučuji krásný film režiséra Monicelliho Stalo se v Turíně).

Vystupoval jsem pak před soudem (který byl teprve v roce 1972) jako „představitel socialistické a demokratické opozice“, jenže mne bohužel nikdo za svého představitele neuznal, což možná souvisí s tím, že se z protihusákovské opozice časem vypařila socialistická idea. Z krimu jsem vyšel po plně odsezených 6 letech krátce před vyhlášením Charty 77, stačil jsem být jedním z prvních podepisovatelů, ale nezúčastnil jsem se práce na textu. Považoval jsem ho za nijaký. Potom jsem se snažil rozšířit ho v ohledu sociálních práv, ale neměl jsem úspěch. Ostatně se dá říct, že moje skoro úplná izolace mezi chartisty a neúspěch většiny mých podnětů mne vedly k poznání, že doma už nic nedokážu, a tedy ke šťastnému rozhodnutí, jemuž jsem se od roku 1968 úporně bránil – odejít do emigrace. Takže při dalším zatčení v květnu 1979 jsem si řekl, že kriminál by mi už žádné poznání nepřinesl, a zvolil jsem cestu za poznáním emigrace a „svobodného světa“, který jsem do té doby vůbec neznal.

To jsem se pak nestačil divit nad těmi zázraky Západu! Když jsem měl možnost v Británii mluvit s labouristickými levými, upozornil jsem je, že nerozhodné přešlapování západních socialistů a jejich váhání, zda se postavit na stranu Kremlu či „disentu“, způsobí, že zvítězí disent podporovaný CIA, takže pro západní socialisty se vrátí situace, kterou poznali v 19. století: Rusko bude zase oporou reakce a nepřítelem sociálního pokroku Evropy; tentokrát však budou nastoleny antisociální režimy v celé tehdy sovětské Evropě! „Zajímavá myšlenka,“ blekotal v ohromení ten tehdejší slavný levicový poslanec, nevím už, jak se jmenoval. A já jsem rok po svém příchodu na Západ a zkoumání všech možných ideových prostředí poslal domácím disidentům dopis se sdělením, že jediným opravdovým spojencem pro autentické československé hnutí za svobodu jsou na Západě radikální socialisté. Ten dopis se naštěstí náhodou zachoval pro dějepis. Je jisté, že tento můj postoj vedl k mé úplné izolaci od domácího disentu závislého na emigraci a jejích cizích protektorech.

Co jste mínil těmi radikálními socialisty?

Byli to někdejší Mladí socialisté z Vestfálska, soudruzi, s nimiž dodnes úzce spolupracuji. (Před několika lety jsem zprostředkoval besedu s nimi v ostravském Levém klubu.) Sám jsem v Německu v roce 1980 vstoupil do exilové československé sociální demokracie a stal jsem se potom dokonce členem jejího ústředního výboru. To mně asi umožnilo vidět věci více zblízka, takže jsem krátce nato v otevřeném listě označil tuto stranu za nástroj cizích zájmů, a proto jsem z ní vystoupil. Od té doby nejsem a už nebudu členem žádné strany. Pracuji v Mezinárodní dohodě pracujících, kde spolupracuji mimo jiné s trockisty, anarchosyndikalisty, ruskými novotrudoviky a jinými socialistickými radikály. Sám ale neakceptuji žádné členství a žádnou závaznou ideologii.

To je stará bolest mezi mnou a většinou socialistů (nemám teď na mysli členy stran, které se podvodně označují jako „socialistické“, nýbrž opravdové socialisty): problém mezi námi není ten či onen moderní trend, ale nešťastné pseudonáboženství mnoha socialistů a podle mne významná příčina všech porážek dělnického hnutí, Karl Marx a jeho historická mašina.

 

Pokračování příště

Vyšlo v Existenci č. 4/2013.

9.8.2017 AF

Aktuální číslo měsíčníku A3

V nejbližších dnech:

IFA/IAF - Internacionála anarchistických federací

web Nakladatelstvi Anarchisticke federace

Podporujeme