Kritická diskuse s anarchisty o ozbrojeném boji v Rojavě – 4. část

(Dokončení rozhovoru s anarchistickou partyzánskou skupinou IRPGF, jehož první část najdete ZDE, druhou ZDE a třetí ZDE.)

Co odlišuje anarchistické ozbrojené bojové útvary a strategie od jiných příkladů ozbrojeného boje? Pokud se stavíte proti „stálým armádám nebo zkostnatělým revolučním skupinám“, ale připouštíte, že ozbrojený boj může být nezbytný, zatímco nikomu není možné nutit hierarchické instituce, jaký je metodologický rozdíl, který může dlouhodobě uchránit anarchistické partyzánské síly před fungováním, jaké reprezentuje stálá armáda nebo zkostnatělá revoluční skupina soustřeďující sociální moc?

Často se nás ptají, jak se lišíme od ostatních ozbrojených levicových skupin. Jaké jsou naše odlišující charakteristiky? Jako formace anarchistického ozbrojeného boje, spolu s dalšími anarchistickými skupinami po celém světě, usilujeme o osvobozené komunity a jednotlivce podle základních principů anarchismu. Nejsme v našem chápání anarchismu dogmatičtí ani ortodoxní, jsme věčnými kritiky a inovátory. Anarchismus je stále se měnící a vyvíjející ideologie, která nemůže být oddělena od života samotného. Zatímco jiné neanarchistické levicové skupiny možná chtějí nějakou verzi socialismu a/nebo komunismu, v podstatě jsme od těchto ozbrojených bojových formací odlišeni naším chápáním autority, a to jak v rámci skupiny, tak i mimo ni. Nemáme vůdce. Neexistuje žádný kult osobnosti ani žádné naše portréty visící na zdi. Bereme inspiraci od zapatistů, kteří si zahalují tváře a soustředí se více na kolektiv než na jednotlivce, neboť my jako kolektiv jednotlivců reprezentujeme mnoho jedinečných identit a společenských pozic. Rozhodujeme konsenzem, a když jsme na bojišti, dohodneme se na jednom nebo více z nás, kteří budou za operaci zodpovědní. V rámci IRPGF neexistuje žádná trvalá struktura příkazu. Existují rotující pozice zodpovědnosti a úkolů, přičemž se řídíme logikou nereprodukování vojenských nebo technokratických třídních struktur.

Anarchistické ozbrojené bojové útvary nejsou nové. Existují například anarchistické skupiny na celém světě, včetně Konspirace ohnivých buněk, FAI-IRF (Neoficiální anarchistická federace – Mezinárodní revoluční fronta) a Revolučního boje. Nesouhlasíme nutně se všemi pozicemi těchto skupin nebo jejich členů. Nesnažíme se být elitáři nebo horskými partyzány, kteří opouštějí svět, aby se soustředili na lidovou válku na venkově, ačkoli to je důležitý aspekt boje. Snažíme se přenést hory do měst a naopak. Je důležité propojit všechny zápasy po celém světě, neboť jsou spojeny ze své podstaty v důsledku různých systémů útlaku a nadvlády, které existují. Taky „sereme na všechny revoluční předvoje světa“, jak kdysi řekl Subcomandante Marcos. Nevidíme sami sebe jako anarchistický předvoj. Tohle nejsme.

IRPGF cítí nutnost být s lidmi a pochopit společenský charakter revolučního procesu. Bez účasti všech komunit, čtvrtí a vesnic neexistuje žádná revoluce. Nechceme oslavovat výzbroj a zbraně, které máme, i když je vidíme jako prostředek k našemu kolektivnímu osvobození. Přesto osvobození není možné, pokud není přítomna sociální revoluce. Proto nejsme další městská partyzánská skupina, která se snaží jen zničit, aniž by stavěla něco společenského a komunálního. Samozřejmě, že mít zbraně a zapojit se do ozbrojeného boje s sebou nese obrovskou odpovědnost a velké nebezpečí, a to nejen pro nás, ale i pro moc, kterou máme. Souhlasíme s guerillami, které často opakují maoistický princip, tedy nevzít si od lidí ani špendlík. Jsme revolucionáři vedení principy, ne záškodnické bandy žoldáků. To je základ, kterým se my jako IRPGF snažíme rozvíjet kolektivní etiku a porozumění ozbrojenému boji.

S plným vědomím, že ozbrojený boj může být nutný po mnoho let a desetiletí a že s postupujícími roky se struktury stávají víc zakotvené a pevnější, se obáváme vytvoření určité skupinové dynamiky, která by mohla vést k různým hierarchiím a k soustředění sociální síly všude tam, kde se nacházíme. Abychom minimalizovali toto riziko, je podle nás nutné nebýt jen profesionálními revolucionáři na plný úvazek, ale i členy komunity. To znamená, že musíme být zapojeni do místních bojů a projektů v rámci občanské společnosti. Zatímco stálá armáda nebo zkostnatělá revoluční skupina vidí svoje postavení buď jako profesionální práci, nebo celoživotní zasvěcení boji, udržují si odstup od komunit a každodenního života.

Anarchistické partyzánské skupiny musí zůstat horizontálními entitami a odolat pokušení nebo strukturální nutnosti centralizovat a soustředit sociální moc. Pokud by to nedokázaly, z našeho pohledu už by nebyly osvoboditelské ani anarchistické. Jako IRPGF chápeme toto nebezpečí a cítíme, že rozvoj projektů a rozvoj vztahů v rámci občanské společnosti je hlavním způsobem, jak odolat vzniku společenských hierarchií. Je to proces, který bude plný protikladů a chyb. Přesto je to prostřednictvím těchto rozporů a nedostatků spojené s našimi mechanismy kritiky a sebekritiky a horizontální sebeorganizovanou strukturou, která bude zpochybňovat vytvoření zkostnatělé revoluční skupiny, jež by centralizovala vlastní autoritu a soustředila sociální moc.

Jak říkáte, konflikty v Sýrii, na Ukrajině a jinde jsou jen počátkem dlouhého a chaotického období globální krize. Co ale považujete za správný vztah mezi ozbrojeným bojem a revolucí? Měli by anarchisté co nejdříve zahájit ozbrojený boj v revolučním procesu nebo to co nejdéle zdržovat? A jak se mohou anarchisté držet v terénu ozbrojeného boje, který závisí na získání zbraní – což obvykle znamená uzavírat dohody se státními nebo parastátními aktéry?

Především, neexistuje žádný obecný vzorec pro to, jak moc je ozbrojený boj nezbytný k iniciaci a urychlení revolučního procesu, ani v kterém bodě je ho třeba zahájit, pokud vůbec. V IRPGF uznáváme, že každá skupina, kolektiv, komunita a sousedství musí sama rozhodnout o tom, kdy zahájit ozbrojený boj. Ozbrojený boj závisí na konkrétní poloze a situaci. Například zatímco vrhání molotovů na policii je poměrně normalizované v okolí Exarchie v Athénách v Řecku, ve Spojených státech by byla osoba, která ho hodí, zastřelena policií. Každý konkrétní místní kontext má jiný práh toho, co stát dovoluje z hlediska násilí. Nicméně to není omluvou pro nečinnost. Věříme, že ozbrojený boj je nezbytný. Nakonec lidé musí být ochotni obětovat svou společenskou pozici, privilegia a život, je-li to nutné. Přesto nechceme od lidí, aby podstupovali sebevražedné mise a obětovali se. Tento boj se nevede pro mučednictví, ale pro život. Pokud bude vyžadovat mučedníky, jako je to v Rojavě a Kurdistánu, bude to součástí vývoje ozbrojeného boje a revolučního procesu.

Ozbrojený boj nevytváří nutně podmínky pro revoluci a některé revoluce se mohou objevit s malým nebo nijakým ozbrojeným bojem. Jak ozbrojený boj, tak revoluce mohou být spontánní nebo plánované roky předem. Přesto místní nebo národní revoluce, které byly v některých případech mírumilovné, nevytvářejí podmínky pro světovou revoluci ani nejsou výzvou hegemonii kapitalistického světového systému. Zde zůstává naší základní otázkou, kdy má začít ozbrojený boj? Abychom mohli začít, myslíme si, že je třeba analyzovat místní situaci a kontext. Vytvoření otevřeně ozbrojených obranných sil místních komunit a obcí je kritickým prvním krokem k zajištění autonomie a sebeobrany. Jedná se o silný symbolický čin, který jistě přiláká pozornost státu a jeho represivních sil. Povstání by se mělo odehrávat vždy a všude, ale nemusí to nutně probíhat s puškami. Koneckonců, ozbrojený boj by měl mít vždy vztah k živým komunitám a sousedstvím. Tím se zabrání rozvoji mentality předvoje a hierarchických společenských pozic.

Revoluce nejsou večírky a co je horší, ani si nevybíráme hosty k večeři. Jak můžeme my jako anarchisté zůstat zásadoví v našich politických pozicích, když se musíme spoléhat na státní, parastátní a nestátní subjekty, abychom získali zbraně a jiné zdroje? Zaprvé, neexistuje žádná ideologicky ryzí a čistá revoluce nebo ozbrojený boj. Naše zbraně byly vyrobeny v bývalých komunistických zemích a byly nám dány revolučními politickými stranami. Základna, v níž žijeme, a zásoby a zdroje, které dostáváme, pocházejí od různých stran, které zde působí, a nakonec i od samotných lidí. Je zřejmé, že my jako anarchisté jsme neosvobodili takové území, které bychom museli provozovat na vlastní pěst. Musíme dělat dohody. Otázkou se pak stává: jakým způsobem mohou být naše dohody zásadové?

Máme vztahy s revolučními politickými stranami, které jsou komunistické, socialistické a apoistické. Teď bojujeme proti stejnému nepříteli a jen naše kombinované zdroje a bojovníci mohou dále bojovat. Přesto zůstáváme v kritickém spojenectví a solidaritě. Nesouhlasíme s jejich feudální mentalitou, dogmatickými ideologickými postoji a jejich představou o získání státní moci. Oni i my víme, že kdyby se jednoho dne chopili moci ve státě, budeme nepřáteli. Přesto zatím nejsme jen spojenci, ale druzi v boji. To neznamená, že jsme obětovali naše zásady. Naopak jsme zahájili dialog o anarchismu a kritizovali jejich ideologické postoje a zároveň potvrdili principy a teoretické postoje, které sdílíme společně. Tato výměna nás proměnila a je součástí toho, na co někteří odkazují jako na dialektický proces: nutnost teorie i praxe posunout se vpřed jak v ozbrojeném boji, tak v sociální revoluci.

Pro IRPGF je domlouvání se s ostatními levicovými revolučními skupinami, se kterými můžeme najít společnou základ, skutečností, v níž žijeme. Přesto musíme také uznat, že větší partyzánská struktura, jejíž součástí jsme, uzavírá smlouvy se státními aktéry. Zatímco znovu potvrzujeme naši pozici proti všem státům, která je neměnitelná, naše struktura dělá pragmatické dohody se státními aktéry kvůli přežití dalšího dne v boji. V současné době všechny naše zásoby a zdroje pocházejí z revolučních stran, se kterými jsme v alianci, a které také dělají ústupky a jednají se státními a nestátními aktéry. Uznáváme to jako rozpornou, ale drsnou skutečnost našich současných podmínek.

Anarchisté si musí v závislosti na konkrétním kontextu a situaci zvolit, jaký druh obchodů mohou dělat a s kým. Pokud mají být pragmatičtí a uzavírat dohody se státními, parastátními nebo nestátními subjekty, aby získali zbraně na udržení svého terénu nebo přinejmenším přežili, bude se to řešit a kritizovat, když přijde čas. Kolektivy a komunity rozhodnou o tom, jak pokročit v revolučním procesu a jak používat různé státní a nestátní subjekty ve svůj prospěch s cílem nakonec je nepotřebovat a všechny je zničit. V konečném důsledku je ozbrojený boj nezbytný pro revoluční proces a různé spojenectví, které považujeme za nutné k dosažení cíle osvobozeného světa. Jako IRPGF věříme a potvrzujeme často opakovaný výrok z Řecka, že jediné ztracené zápasy jsou ty, které neproběhly.

Dříve nebo později se každá revoluce rozděluje na jednotlivé části a vzniknou nezbytné konflikty. Tyto konflikty určují konečný výsledek revoluce. Začalo to už v Rojavě? Pokud ano, jak to anarchisté řeší? Pokud ne, jak můžete připravit ostatní na situaci, ve které budeme, až vnitřní konflikty revoluce vyplavou na povrch a bude třeba zjistit, jaké jsou pozice? Mimo Rojavu si občas lidé nebyli jisti, jak mají chápat některé zprávy z Rojavy, protože podle našich zkušeností existují vždy vnitřní konflikty, dokonce i v nejsilnějších obdobích sociální revoluce, a lidé, kteří ohlásili experiment v Rojavě, váhali s jednoznačným vyjádřením, co reprezentují. Asi chápeme, proč je nutné otevřeně nemluvit o takových konfliktech, ale jakákoli perspektiva, kterou nám můžete nabídnout, bude velmi užitečná, i když jen abstraktní.

Jednoduchá odpověď je ano, tyto konflikty už v Rojavě začaly. V takové velké stranické a konfederační struktuře se podle očekávání objevily rozpory a různé frakce. Existují lidé, kteří se snaží vést revoluci až do konce, a jiní, kteří jsou připraveni ke kompromisům ohledně některých aspektů revoluce, aby bylo zajištěno to, čeho bylo dosud dosaženo. Jsou tací, kteří stále sní o marxisticko-leninském Kurdistánu, a další, kteří jsou připraveni otevřít se západu a spojit se s „demokratickými silami“. V rámci ozbrojeného boje existují někteří, kteří chtějí rozpoutat totální lidovou válku, zatímco jiní tvrdí, že čas na ozbrojený boj se blíží ke konci a že bychom pomalu měli zastavit nepřátelství. Jak se my členové IRPGF pohybujeme v rámci této chaotické politické scény a její zdánlivě nekonečné řady zkratek v těchto temných a často nebezpečných vodách?

Jako anarchisté se pohybujeme v rámci těchto složitostí a rozporů s cílem požadovat co největší možný prostor pro anarchismus. Řadíme se k částem revoluce a stranám, které jsou nám nejbližší. Aliance, které vytváříme, co nejvíce ulehčují boj a co nejméně asimilují. Snažíme se udržet v bezpečí před asimilací jak ideologicky, tak jako skupina. Autonomní prostor, který podporuje naše cíle, nám poskytuje obrovské příležitosti. Je zde prostor, který strana dává skupinám, jako je naše, pro výcvik, rozvíjení projektů a pro revoluční experimentování. Čím více anarchistů přijde do Rojavy, aby nám pomohlo budovat anarchistické struktury, tím větší bude naše zdejší působení a realizace našich cílů ve společnosti. Například mládež, která je kritičtější vůči feudální a tradiční minulosti, stojí v čele obrovských sociálních změn a pokroku. Chceme pracovat s mládeží na formování spolupráce v oblasti vzdělávání a jako anarchisté se zaměřit na anarchistickou teorii, a dokonce i na problémy queer, pohlaví a sexuality (LGBTQ +), které jsou ve většině společnosti stále velmi tabu.

Je zde obrovský prostor experimentovat a budovat anarchistické struktury, které budou nadále revolucionizovat společnost a osvobozovat všechny jednotlivce a komunity. Věříme, že naše práce jako anarchistů, a to jak v ozbrojeném boji, tak v občanské společnosti zde v Rojavě, bude cenná pro anarchistickou komunitu po celém světě. Těšíme se na sdílení výsledků, na pokračující solidaritu od všech a na anarchisty, kteří se tady k nám připojí.

Zdroj:
https://itsgoingdown.org/critical-discussion-on-armed-struggle-with-anarchists-in-rojava/

25.6.2017 tn

Ze světa Válka