Recenze na knihu „Punk zuřivej“, kterou tvoří rozhovor s Petrem Bergmannem.
Kdy jsem poprvé osobně narazil na Bergáma (Petr Bergmann, *1967), si už asi nevzpomenu. Dokonce myslím, že jsem s ním dost možná nikdy ani pořádně nemluvil. Ani by tak nevadilo, že byl o víc jak osm let starší, důvodem bylo spíš to, jaký na mě dělal nepřístupný dojem. Šlo jen o pocity, které říkaly něco na způsob „vy mladí nic nevíte, nic jste nezažili, neděláte toho dost a správně“. A k tomu mám v hlavě mentální fotku z jednoho Pochodu za práva zvířat, kde chodí vážnej až zamračenej Bergámo (coby pořadatel a šéf organizace Animal SOS, pod jejíž hlavičkou se pochody konaly) jako ten nejdůležitější a kolem něj jako planety kolem Slunce obíhají ostatní členové skupiny. Ne nepodobný dojem jsem měl později i z několika návštěv dejvického kulturního centra Black Hand.
Spolupracovník A-kontra
Zprostředkovaně jsem ho znal ze stránek anarchistického časopisu A-kontra, ač se dle vlastních slov k anarchismu nikdy nehlásil (A-kontra 16–17/92), a je dost možné, že můj dojem (možná naprosto mylný, ale prostě takový) z něj se začal utvářet už tam. Na jednu stranu jsem souhlasil s mnoha jeho názory např. na víru a náboženství (A-kontra 4/92) či na komercionalizaci punku (A-kontra 1–2/95) a obdivoval ho za množství jeho aktivit, o jejichž skutečném rozsahu jsem neměl ani představu. Na druhou stranu jsem nesdílel jeho striktní odmítnutí násilné obrany vůči náckům (A-kontra 5/92) či dílčí prudy do lidí (a tudíž i mě) kvůli tomu, že pijou alkohol, kouří trávu (A-kontra 4/92), nahrávají si alba kapel na kazety (A-kontra 10–13/92)… Navíc o Nadaci Black Hand mluvil jako o „mojí“ (A-kontra 16–17/92), takže coby organizace, jak ji označoval, se jevila značně hierarchická.
Neodpustím si připomenout jeden z největších Bergámových ústřelů – článek o sexismu v A-kontra 10–13/92 a 14–15/92. Kromě úvodních dvou odstavců, kde bylo k tématu něco napsáno (mj. že ženy zneužívají vlastního půvabu a ženskosti k vykořisťování mužů), byl celý článek o odsouzení sexu coby projevu chtíče. Objevily se v něm perly jako „sex mezi dvěma, nebo více lidma není opět nic jinýho než vykořisťování člověka člověkem“ a vůbec působil velmi puritánsky, konzervativně („Vrcholem soužití ženy a muže [je] pak početí dítěte.“) a homofobně („Homosexuální styk je pouze otázkou chtíče.“). Ale na Bergámovu „omluvu“ citujme: „Nechápu důvod týhle diskriminace [homosexuálů a lesbiček]. Sex homosexuálů není o nic zvrhlejší než většinovej sex mezi mužem a ženou.“ Jednoho svou esejí na pokračování rozhodně docílil – oddálit to, aby se anarchistické hnutí věnovalo tématu sexismu, o pár let. Náctiletí, kterých byla v hnutí většina, tak nový pojem „sexismus“ zaškatulkovali jako nějakou pitomost potlačující sexualitu. Stejně tak se nikdo z mých anarchizujících vrstevníků nehrnul do podniku, jako byl Black Hand, kam bylo třeba sehnat „asi třicet stálých zaměstnanců a hlavně desítky dobrovolníků“ (A-kontra 1–2/95). Byla to pro nás vlastně další nevládka, i když v mnoha ohledech blízká, avšak již naplněná plánovanými projekty, které šly z velké části mimo nás, a tak jsme hledali zázemí spíš ve squatech. Navíc tam byl pořád cítit ten vůdcovský princip, jako když po návratu ze stáže v USA Bergámo říká: „Tam jsem se naučil hodně – bude to znamenat spoustu změn pro Nadaci Animal SOS, myslim, že to velice zefektivní všechnu moji práci. Ale nejen pro to, ale i pro můj osobní život a Nadaci Black Hand.“ (A-kontra 7–11/93) Mimoto si Bergámo například představoval, že by se tu najednou měla objevit radikálně feministická parta (A-kontra 1–2/95), bez ohledu na skutečnost, že vlastní přání mají často daleko od dynamiky sociálních hnutí.
Už tehdy bylo evidentní, že má Bergámo v sobě určitý spasitelský syndrom korespondující se sebeobětováním. „Takže jsem od svého anarchistickýho punkovýho vývoje došel až k tomu, že je potřeba obětovat svůj volnej čas a energii, který mám zatím docela dostatek, tomu, abych pomohl tam, kde je třeba,“ praví v sáhodlouhém a poměrně zajímavém rozhovoru, který s ním pořídil Jakub Polák pro A-kontra 4–6/93 a 7–11/93. Za prapůvod zla tu považuje společnost ovládanou egoismem a jako recept doporučuje tak trochu po buddhisticku „odříkání… potlačování osobních chtíčů“ a individualistický přístup, že každý musí začít u sebe jako jednotlivec. A mimo jiné dodává: „Moje ideály jsou shodný s anarchismem, ale cesty, jak se k nim dobrat, bych hledal asi jiný.“
Punk zuřivej
Tolik „stručně“ pro začátek, aby bylo jasné, že jsem ke knize Punk zuřivej, kterou tvoří jeden dlouhý rozhovor Radima Kopáče a Gabriely Kontra s Bergámem, nemohl přistoupit zcela nezaujatě (ať už v pozitivním, negativním či neutrálním smyslu). Navíc jsem byl také zvědav, zda se v knize nebudou omílat trapně nostalgická klišé typu „dnešek je ve srovnání s ,devadesátkami‘ jako zastávka v poušti“ autorské dvojice z její předchozí publikace Padáme i na tvou hlavu (Pulchra 2021), kterýžto výrok korespondoval s právě tam uvedenými Bergámovými poznámkami.
Ještě než přistoupím k obsahu samotné knihy, chtěl bych zdůraznit, že se čte velmi příjemně (formátu rozhovoru se rozhodně nelekejte) jako příběh, a zároveň bych vyzdvihl její stejně příjemné a kvalitní grafické zpracování.
Jako punkera mě samozřejmě moc bavilo vyprávění o Bergámových punkových létech v době končící normalizace, včetně všech problémů s StB, šikanou od fízlů, nakládaček na služebnách, vyhazovu z učňáku…, což k té době neodmyslitelně patřilo. Do toho vmísené povídání o životě v rozvrácené rodině, útěcích, přebývání v kanálech a nepřekonatelný odpor ke všem autoritám. Komentuje dodnes ožehavé téma: „Skoro všichni nějak udávali… Ale není to pro mě určující, protože dneska nejde soudit tehdejší okolnosti… vím, co jsem při výsleších zažil já. Protože vím, že nebylo snadný se nepodvolit…“ Už v 80. letech byl Bergámo značně aktivní – pod značkou Black Hand pořizoval a množil nahrávky z koncertů, po seznámení s „punkovým dokumentaristou“ Lükem Haasem začal psát do amerického punkového časopisu Maximum Rock’n’Roll, přispíval dokonce i do oficiálních českých hudebních periodik, tančil breakdance, hrál v kapele Pivní mozoly. Na druhou stranu přestal zvládat alkohol, takže paradoxně pro něj byla vojna vysvobozením a svého druhu léčebnou. Po návratu už abstinoval, začal fungovat cílevědomě a snažil se (neúspěšně) dostat punk a underground do oficiálních vydavatelství, pro což scéna neměla z různých důvodů pochopení.
Šéf a „feminista“
Po převratu vyjel s kapelou Rány těla na turné do Evropy. „A tam jsme viděli všecky ty kluby a skvoty a kulturní a sociální centra.“ Proč by to nešlo i v Praze? Požádal tedy o nevyužívanou budovu v Kafkově ulici a u různých autorit (třeba Olgy Havlové) sháněl přímluvce. Po výběrovém řízení byl tedy projekt kulturně-sociálního centra Black Hand na světě. Fungoval v letech 1992–97 jako striktně veganský a nealkoholický prostor. Bergámo očekával, že takový projekt bude inspirací i pro ostatní města. Poněkud naivní představa vzhledem k možnostem aktivistického prostředí mimo Prahu. Potvrzuje ale můj dojem o hierarchickém vedení centra: „To bylo moje veledílo. Fakt to bylo skvělý, jak to fungovalo. Já jsem postavil takzvanej realizační tým. To bylo pět lidí. A ten realizační tým to měl všecko na povel. A k tomu byli ještě další lidi, co dělali manažery jednotlivejch projektů… Moje pravá ruka byla…, ta to všechno řídila, když jsem byl pryč.“
V souvislosti s tím dává na odiv svůj „feministický“ přístup, který se ale při dalším čtení mění v nepovedenou snahu přetřít na fialovo vlastní mužskou sebestřednost, která ženy uctívá, když jsou nápomocny mojí kreativitě a pečují o moje projekty: „S chlapama se nedalo dělat, protože to jsou hrozný mantáci, ti prostě všechno zvořou a zkazej a ženský to pak napravujou… Jenže já byl feminista odjakživa. Znal jsem a obdivoval vždycky tuhle ženskou integritu hlavně v odpovědnosti… Ty ženský samozřejmě ze mě šílely a byly zoufalý, ale nebejt jich, tak Black Hand do roka zkolaboval. Já jsem bytostnej chaot, anarcho-punk, co není schopnej udržet účetnictví nebo termíny v nějakým cajku… Já jsem člověk živelně kreativní, já se dívám jenom dopředu. Co je za mnou, to musí někdo zpracovat nebo napravovat.“ Zcela tragicky pak vyznívá odpověď na dotaz ze současnosti, zda Bergámo ještě jezdí za kulturou: „Bejvalo kolem toho doma trochu dusno, žena by ráda jezdila… ale já už toho nejsem schopnej, mám k tomu averzi. V devadesátejch letech jsem byl na deseti kulturních akcích tejdně, z toho polovinu jsem sám organizoval.“
Bergámovo vůdčí postavení je vidět i z některých publikovaných fotografií – na poradě sedí v čele a hovoří, zatímco ostatní evidentně tiše poslouchají nebo koukají do stolu, na další skupinovce Animal SOS je situován přímo uprostřed.
Jiskry v popelu?
Radnice Prahy 6 Black Handu nakloněná nebyla, nepodepsala nájemní smlouvy, a tudíž ani nemohly na centrum putovat žádné granty. „Já už byl vyhořelej, ohlásil jsem odchod, a protože se místo mě nikdo nenašel, celý se to rozpadlo.“ V plánu byla emigrace do Portugalska, nakonec z toho byl venkov, v roce 2000 se stěhuje na Broumovsko.
Bergámo se zjevně přestal zajímat, jaké aktivity se v jakém směru nově rodí, jinak by nemohl prohlásit: „Odešel jsem a nikdo už nedělal nic. Animal SOS prakticky zaniklo. A stejně to dopadlo s Libkovicema, s Temelínem…“ Správně kritizuje impotenci ekologických organizací, které žijí z grantů. Ale neskončil by takhle nakonec i Black Hand, kdyby se stal závislým na podobných penězích? A nebylo lobbistické zaměření ekonevládek podobné Bergámovu chození za poslanci a snaze dostat se k Havlovi kvůli otázce nezřízeného rasismu 90. let? A to, že organizace, které fungovaly za jeho aktivistických let, se ukázaly být v dané době nefunkční, neznamená, že nevznikaly nové poučené starými chybami nebo s odlišným přístupem či strukturou. Ano, jelo se dál i bez něj.
Bergámo přesto nevydržel být úplně pasivní a neangažovaný, a tak se vrhl na kulturní aktivity na Broumovsku. Pojal to ale moc ve velkém, čehož se ostatní zainteresovaní zalekli – v roce 2003 tak skončilo Centrum Broumov. Dál se tedy věnuje menším kulturním podnikům – provozuje Institut regionální paměti, knihovnu, galerii, internetovou archivní databázi. Píše o zapomenutých regionálních umělcích. Prostě takový individualistický útěk do minulosti a spolupráce s lidmi, kteří vždy naplní očekávání, protože jsou už dáno mrtví.
Líp už bylo
Bergámovo hodnocení současnosti je dost mimo mísu a svědčí o absenci přehledu: „Tragédií není, že generace radikálů zestárla, zlenivěla a ztratila motivaci, tragédií je, že nepřišla žádná nová generace, která by tu štafetu převzala a navázala na to, co jsme v osmdesátejch a devadesátejch letech začali my.“ Dost možná ta „žádná nová generace“ nemá potřebu navazovat a přebírat štafetu po zhrzených aktivistech, kteří byli zvyklí vše řídit.
Evidentně se příliš nezměnilo na Bergámovo postoji, že za vše může blahobytná společnost a lidi, kteří jsou její součástí: „Lidi přijali za normál to, v čem žijou. Líbí se jim to, samozřejmě: všeho je dost, všichni jsou nacpaný, nikdo se nemusí o nic starat.“ A nihilisticky předpovídá: „Je to, bohužel, vývoj civilizace, program sebezničení, kterej je nezvratnej. Musí dojít k zániku, k nějaký očistě.“ A po třiceti letech opakuje: „Jediným východiskem je návrat k přirozenejm způsobům, k dobrovolný skromnosti, k opuštění nadbytku a luxusu… Zamezit opravdu velkýmu utrpení je možný už jenom důsledným sdílením, směnným obchodem, komunitní spoluprací a vzájemností, lokální produkcí ve smyslu soběstačnosti a udržitelnosti a dodržování uzavřenejch cyklů odpovědností za produkci, odpady, zdroje a energie. Jenže tohle dneska běžný lidi nepřijmou.“ Pěkné. Ale žádná kritika kapitalismu a z něho plynoucí sociální nerovnosti, kdy úzká skupina lidí vlastní většinu světového bohatství, a ideologického útlaku, kdy je potlačována solidarita a sociální imaginace. Podle Bergáma je prostě problém v lidech dole a řešení by mělo přijít shora: „Změna společenskýho vnímání může přijít jedině, když duchovní, kulturní, vzdělanostní, ale také politická a ekonomická elita nastaví etický pravidla a sama je bude dodržovat.“
Zdraví kolektivu
Z dřívějších dojmů i z knihy Punk zuřivej se nemohu zbavit pocitu, že Bergámo je typický příklad nereflektovaného tahouna. Takoví lidé bývají obecně všestranně nadaní a velmi kreativní. Zároveň ale trpí velkým množstvím neduhů – pocitem nepostradatelnosti, nepřiměřenými nároky na ostatní, workoholismem, potenciálem pro vyhoření, megalomanstvím, perfekcionismem, sebestředností apod. Tahouni jsou pro každý kolektiv velmi důležití. Pokud však nedochází k reflexi a sebereflexi jejich působení, zpravidla to vnese do kolektivů nezdravou atmosféru.
Problému tahounů se skvěle věnuje kniha Vzájemná pomoc od Deana Spadea (Nevim 2022), která se mimo jiné zabývá zdravím aktivistických kolektivů. V té souvislosti také rozebírá představy o tahounství a uvádí možnosti, jak ho nově pojímat. Možná kdyby se myšlenky kooperativního tahounství dostaly na přetřes v devadesátých letech, neskončili by tehdy mnozí tahouni vyhořením, osamocením či zapšklostí, a ostatní by neopouštěli kolektivy jen z toho důvodu, že nedokážou dostát nárokům rozjetých tahounů a necítí se v kolektivu dobře, protože se nepřihlíží k jejich potřebám a schopnostem. Na rozdíl od knihy Vzájemná pomoc nebyly devadesátky zlaté a je fajn, že noví aktivisté a aktivistky nepřebírají žádnou štafetu, ale razí si své vlastní cesty poučeni chybami svých předchůdců.
Kdyby to na někoho náhodou dělalo opačný dojem, tak jen zopakuji – publikace Punk zuřivej se mi moc líbila a mohu ji jedině doporučit.
Petr Bergmann x Radim Kopáč & Gabriela Kontra. Punk zuřivej. Divočina 2022, 168 stran, 235 Kč.