Překlad úvodníku od Matthewa Wilsona z časopisu Anarchist Studies a pozvánka k pročtení jeho nejnovějšího, 31. čísla
Mělo to být, jak nám nadšeně tvrdili, anarchistické století. Mnozí si jistě vzpomenou, že toto proroctví formulovali například David Graeber a Andrej Grubačić ve svém hojně čteném článku „Anarchismus aneb Revoluční hnutí 21. století“. Ale bylo by nespravedlivé a nemoudré tyto dva autory vyzdvihovat jako osamělé hlasy vyjadřující takový optimismus. Ačkoli byly jejich argumenty zjevně vlivné, formulovali mimo jiné to, co se rychle stávalo určitým zdravým rozumem radikální levice. Je pravděpodobné, že většinu 20. století lze chápat jako pomalý odklon od státního socialismu a příklon k anarchismu, ale v roce 2004, kdy Graeber a Grubačić publikovali svůj článek, byl anarchismus všude, ovládal krajinu sociálních hnutí a strukturoval její debaty, strategie a normy. Stále častěji se poflakoval po chodbách univerzit. Pocit, že nastal čas anarchismu, že už není chudým bratrancem marxismu z druhého kolena, byl stejně hmatatelný jako inspirativní.
Tento optimismus měl ještě jeden důvod – stejně silný, ale ve výsledku chybný. Ať už to bylo zabíjení lidí po milionech v gulazích nebo kapitulace před kapitalismem tak zásadním způsobem, že bylo zničeno jakékoli zdání socialismu, různá angažmá levice ve vztahu ke státní moci v průběhu 20. století selhala. Nesporně bylo třeba najít jiný způsob, jak zničit takové systémy, které jsou samy o sobě tak neúprosně destruktivní. Tato pravda však příliš často podněcovala k tomu, aby se v rámci anarchismu upadalo do binárního myšlení. Pokud to nebyl starý způsob, etatistický způsob, volební způsob, marxistický způsob, pak to musel být anarchismus a muselo to být zcela konkrétní vyjádření anarchismu, jak ho artikulovala tato nová sociální hnutí a jejich specifické chápání politické a sociální intervence. Ale pouhé poukazování na selhání staré levice (dokonce i starého, klasického anarchismu neboli anarchismu s velkým A) neříká vůbec nic o normativní a strategické platnosti tohoto vývoje radikálního myšlení. Stejně jako kapitalismus v druhé polovině 20. století vzkvétal částečně díky své schopnosti prezentovat se jako jediná životaschopná alternativa ke stále více se rozpadajícímu komunistickému bloku, tak i „nový anarchismus“ byl pravděpodobně přijímán stejně tak spíš pro to, čím nebyl, než pro to, čím byl. Ale to, co bylo falešné pro kapitalismus, nebylo o nic méně falešné pro anarchismus. Je třeba, abychom byli přesvědčiví kvůli sobě samým, ne na základě selhání druhých.
Nedostatky této binární úvahy, jakkoli je důležité je připomenout, samozřejmě nesnižují platnost prvního důvodu anarchistické naděje. Po určitou dobu anarchismus nepochybně tvořil radikální konjunkturu, formoval zdravý rozum, utvářel diskusi. Ale pak, téměř stejně rychle, jak se objevil na světové scéně, začal anarchismus mizet. Stále více ho nahrazoval obnovený zájem o volební strategie a rostoucí odmítání toho, co Nick Srnicek a Alex Williams označili za „lidovou politiku“. Tento „volební obrat“ byl samozřejmě nadšeně přivítán těmi, kteří se nikdy nenadchli pro anarchistický projekt, ale oslovil, jak se zdá, i mnoho anarchistů. David Graeber – se značným náskokem nejvýznamnější šampion anarchismu – se před svou předčasnou smrtí stal jakýmsi konvertitou k této měnící se dynamice a nadšeně propagoval Jeremyho Corbyna a Labouristickou stranu, kterou Corbyn krátce vedl. Nenápadně začali anarchisté po celém Spojeném království klepat na dveře a povzbuzovat lidi, aby šli k volbám, což se opakovalo v mnoha dalších zemích, kde se z živého světa anarchismem inspirovaných sociálních hnutí vynořily nové nebo nově oživené levicové strany. Přátelé, kteří se mi posmívali kvůli mým občasným pokusům pomoci zastupitelům za Stranu zelených ke zvolení, byli nyní venku v plné síle a agitovali za svého místního labouristického kandidáta.
Skutečně pozoruhodným a znepokojivým rysem tohoto posunu byl jeho rozsah, o němž sami anarchisté víceméně mlčeli. Po celou dobu se zdálo, že se téměř nikdo nezajímá o to, co se děje: byl to konec krátkého oživení anarchismu? Nebo byl tento přístup nějak v souladu s údajně „novým“ anarchismem 21. století? Zatímco můžeme s jistotou předpokládat, že v kavárnách, hospodách a na e-mailových konferencích po celém světě lidé o těchto otázkách přemýšleli, v akademickém světě anarchistických studií zjevně nedošlo k žádnému trvalému nebo kolektivnímu pokusu o poctivé a kritické zhodnocení těchto několika posledních let.
Důvodů pro to je celá řada, přičemž některé z nich jsou nejen oprávněné, ale z mého pohledu i zcela pozitivní. Vždycky jsem měl obavy ze způsobu, jakým se anarchismus znovu probouzí k životu, a tvrdil jsem, že prefigurace – tento určující rys současné anarchistické praxe – je příliš úzce vymezena v rámci skupiny praktik, které se nakonec stále soustředí spíše na protest než na trvalé budování nového světa. Nebyl jsem samozřejmě sám a je jasné, že mnoho anarchistických akademiků se nyní zabývá zkoumáním nesčetných příkladů alternativního organizování zdola. Na určité úrovni je žádoucí, že se takový výzkum nezajímá o současný status sociálních hnutí, která jsou na titulních stranách novin (nebo z nich mizí), a místo toho se zaměřuje na lokalizované projekty a praktiky, které zůstávají pro zbytek světa téměř neviditelné. Obojí však není bez vzájemného vztahu.
Kulturní teoretik Stuart Hall vždy neúnavně připomínal lidem na levici, že je důležité pozorně sledovat konjunkturální terén: konkrétní sociální a politickou skladbu daného okamžiku a možné směry, kterými se může ubírat. Součástí této konjunkturální analýzy bylo pochopení role, kterou hraje zdravý rozum při utváření sociálních praktik, a způsobů, jakými se tento zdravý rozum může měnit, někdy nenápadně, ale neméně silně. Anarchismus nepochybně pomohl utvářet zdravý rozum nejen radikální levice, ale i v rámci mnohem širšího pole společenské praxe (například organizování pomocí konsenzu nebo horizontálních struktur se stalo normou v mnoha skupinách); stejně tak kladl důraz na prefigurativní praxi a kulturu DIY, spíše než aby se naše problémy řešily pomocí státu. Tato kultura se však může změnit a pravděpodobně se i změní, pokud bude anarchismem inspirovaných sociálních hnutí nadále ubývat a pokud je nahradí – což je možné, ale v žádném případě ne nevyhnutelné – otevřenější vertikální, nebo dokonce autoritářské levicové představy.
Pokud je ale pravda, že se anarchistické století nedostalo příliš daleko, než narazilo rychlou oklikou na „volební obrat“, stejně tak je pravda, že tato změna v krajině sociálních hnutí není zdaleka trvalá. Cesta, po níž se ubíráme, nás už zavedla někam jinam. Nikoli zpět k anarchismu – v každém případě ještě ne –, ale do otevřené krajiny. Co se týče radikální politiky (a vlastně i mnoha dalších věcí), je současná konjunktura do značné míry neurčitá a sporná. Jak v tomto čísle Anarchist Studies rozebírá Owen Worth, omezení volebních strategií se ukázala (těm, kteří je ještě neviděli) téměř stejně rychle, jako se o ně (znovu)objevil zájem. Různá volební hnutí, která vznikla s Corbynem a Sandersem, Syrizou a Podemos, budou muset najít nový způsob, jak pochopit vlastní selhání, a rozhodnout se, jak na ně reagovat. Worth zde navrhuje protihegemonistický přístup postavený na skutečné levicové konvergenci – pozici, která pravděpodobně získává na síle, ale které se mnozí anarchisté budou stále bránit.
Bez ohledu na tyto nedávné porážky volební levice se stále najdou tací, kteří argumentují nutností takové politiky poukazem na nedávný neúspěch anarchismu. Levice měla více než sto let na to, aby napravila Marxovu porážku Bakunina, a neuspěla, znovu a znovu; to, že anarchisté nebyli schopni zničit globální kapitalismus za méně než dvě desetiletí, je sotva argumentem pro jejich nedostatečnost coby politického projektu, a ještě méně argumentem pro návrat k politice, která selhávala důsledněji, okázaleji a vražedněji po více než sto let. Ale ještě jednou: nedostatečnost této argumentace nijak neospravedlňuje naši vlastní politiku. Frankie Hines tvrdí, že ústřední postavení prefigurace pro současný anarchismus je do značné míry motivováno trvalou snahou distancovat anarchismus od marxismu, a implicitně nám znovu připomíná, že jak „anarchisticko-prefigurační“, tak „volební“ obraty posledních let se zdají být přinejmenším částečně motivovány a formovány vzájemným odmítáním. Na rozdíl od rostoucí kritiky anarchismu a anarchismem inspirovaných sociálních hnutí vycházející z volebních kuloárů však Hines nastoluje otázky, které nezpochybňují anarchismus jako takový, ale jeho současné zaujetí prefigurací a absolutistické odmítání násilí.
Samozřejmě jsme si nikdy nemohli dovolit ten luxus, že bychom nemuseli vážně přemýšlet o levicové strategii, ale současný terén před nás staví zvláštní výzvy – a potenciálně i příležitosti. Abychom však mohli začít postupovat vpřed, musíme se explicitněji zabývat tímto současným okamžikem, což také znamená kriticky a poctivě zkoumat naši nedávnou minulost. Jak jsme se dostali tam, kde jsme – a kde vlastně jsme? V roce 2004 byl nápad, že by někdo jako Graeber obhajoval Labouristickou stranu, nepředstavitelný: měli jsme měnit svět, aniž bychom se chopili (státní) moci. Je žádoucí, že se individuální a kolektivní strategie mění, ale zjevná neochota anarchistů se těmito změnami poctivě zabývat a pochopit je je přinejmenším zvláštní. V rozhovoru s Gabrielem Kuhnem diskutujeme o důvodech tohoto mlčení a zamýšlíme se, jak to Kuhn učinil i na jiných místech, co bude dál v anarchistickém století. Odpověď na tuto otázku samozřejmě není jednoduchá ani absolutní a při čtení jeho myšlenek a zároveň při prohlížení dalších dvou zde publikovaných článků mě napadlo, že dnešní anarchismus jako by ztratil zdravý rozum a s ním spojené možnosti masové mobilizace. Anarchisté se samozřejmě nikdy neunaví opakováním, jak si cení rozmanitosti, ale anarchistické století se stalo představitelným právě proto, že rozmanitost byla v mnoha ohledech obsažena v poměrně úzkých parametrech určité radikální představy: anarchistického zdravého rozumu.
Occupy svět nezměnilo, stejně jako návrat k volebním urnám: existuje mnoho jiných způsobů, jak bychom v to mohli doufat, a mnozí anarchisté – a nejen ti – si zjevně vystačí s vlastními zvolenými strategiemi. Chceme-li se však znovu sjednotit v něco, co by působilo jako masové hnutí s reálnou nadějí postavit se současné hegemonii, budeme se muset sejít, abychom pokorněji zvážili, jak jsme se dostali tam, kde jsme teď, a co plánujeme dělat dál. Přinejmenším se mi zdá intelektuálně a politicky nesprávné kolektivně se zasazovat o anarchistické století a pak mlčky odejít, když se věci nevyvíjejí zcela podle plánu.
Matthew Wilson je akademik a aktivista, který obě role využívá ke zkoumání protihegemonického potenciálu družstevního hnutí. U nakladatelství Zero Press vyšla jeho kniha Rules without Rulers (Pravidla bez vládců).
Zdroj:
https://journals.lwbooks.co.uk/anarchiststudies/vol-31-issue-1/article-9680/