… aneb co se do Existence na téma „anarchistická strategie“ nevešlo
Španělský anarchista Lusbert Garcia nabízí v následujícím textu rámec pro orientaci našeho organizačního úsilí na strategické sektory ve společnosti a předkládá argumenty pro průběžné propojování těchto míst boje do širokého multisektorového hnutí, díky němuž můžeme přejít do ofenzivy. Překlad byl původně určen do posledního čísla anarchistické revue Existence na téma „anarchistická strategie“, kam se ale už nevešel. Existenci seženete na obvyklých distribučních místech nebo v e-shopu Roleta39.
Provedeme-li stručnou analýzu současných sociálních hnutí, která působí v různých oblastech boje, zjistíme, že nepůsobí společně, tedy synchronně. Tento článek je zejména doplněním textu „Debata o politice aliancí“,[1] kde v hrubých rysech hovořím o četných oblastech či sektorech boje a zamýšlím se nad tím, jak vybudovat široké multisektorové hnutí, tvořené sítí sociálních hnutí, která působí koordinovaně v různých sektorech a zároveň jsou propojena na základě společného jmenovatele autonomie, feminismu a antikapitalismu.
Sektory bojů
Víme, že základ všech problémů spočívá v kapitalistickém systému a moderních státech, které ho podporují, a že tento ekonomický, politický a sociální systém podporuje model výroby založený na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a soukromém prospěchu jako základním principu. To vše tvoří to, co známe jako systémové, a projevy toho ve všech oblastech našeho života, které známe jako konjunkturální (tzn. závislé na okolnostech), z nichž bychom mohli zdůraznit především: území, práci, veřejné služby, bydlení a represi. Při analýze politicko-sociálního prostoru musíme rozpoznat konjunkturální problémy, které se projevují jako důsledek materiální struktury:
* Územní otázka by v sobě zahrnovala sféry, v nichž se zájmy třídy, která území ovládá, dostávají do konfliktu se zájmy třídy pracujících. Jde o fyzický prostor, v němž se budou odehrávat všechny boje, takže můžeme vyzdvihnout následující oblasti: sousedství nebo čtvrť, pokud mluvíme o městech, venkovské a pozemkové boje, pokud mluvíme o nerozvinutých nebo neindustrializovaných oblastech, a mohli bychom sem zahrnout i národně osvobozenecké boje za sebeurčení národů vůči imperialismu. Do této kategorie by patřil i environmentalismus a potravinová suverenita.
* Práce by zde představovala jednu z hlavních os třídního konfliktu. Je to bojiště, kde se kapitál a práce střetávají nejpříměji. V této oblasti můžeme zmínit dělnické hnutí, které se artikuluje kolem odborů. I když musíme rozlišovat mezi odborářstvím, které prosazuje sociální smír (tedy modelem, jenž vždy vede k třídnímu smíru a zrazuje pracující třídu), a revolučním či třídním odborářstvím, které prosazuje vyhrocení třídního konfliktu na pracovišti.
* Boj za bydlení je hnutím, které sahá o něco více než jedno století zpět k odlivu obyvatel z venkova způsobenému průmyslovým rozvojem a vytvářením dělnických čtvrtí. Dnes, kdy ve vyspělých kapitalistických zemích (i v těch rozvojových) opět probíhá kapitalistická restrukturalizace, je přístup k bydlení znova sociálním problémem, který postihuje pracující třídu, neboť ta se ocitá v situaci, kdy má menší ekonomické možnosti čelit hypotékám a nájmům, stejně jako má ztížený přístup k důstojnému bydlení. Tváří v tvář tomuto problému vznikla v mnoha zemích hnutí proti vystěhovávání, stejně jako o něco dříve hnutí squaterská.
* Pokud jde o státní veřejné služby, v této fázi kapitalistické restrukturalizace do nich trh stále více zasahuje prostřednictvím rozpočtových škrtů, outsourcingu a privatizace. Zde můžeme zmínit například školství, zdravotnictví, dodávku vody a kanalizace, veřejnou dopravu a důchody – a tomu ekvivalentní sociální hnutí, která vznikají v reakci na škrty a privatizace, jako je studentské hnutí, Bílý příliv[2] a další hnutí proti privatizaci vody, proti zvyšování cen veřejné dopravy atd.
* V neposlední řadě se všechna opoziční hnutí setkávají se státní represí. Proto je důležité, abychom represi začali vnímat jako překážku a společenský problém, který se snaží omezit naše sociální a politické aktivity a zároveň slouží vládnoucí třídě k udržení její nadvlády. V tomto ohledu musíme mluvit o otázce antireprese a čelit represi kolektivně i mimo naše vlastní militantní kruhy – jako další sociální hnutí.
V rámci každého sektoru existují také dílčí sektory, chcete-li podsektory. Například v rámci studentského hnutí nebudou ti, kteří se organizují na univerzitě, stejní jako ti z odborného vzdělávání či ze středního školství. Ve světě práce by se hnutí pracujících dělilo na různá výrobní odvětví, jako je stavebnictví, doprava, služby atd. Jinými slovy, podstatné požadavky studentského hnutí by byly stejné bez ohledu na podsektor, i kdyby se lišily v konkrétních a specifických otázkách. To je vidět i v rámci odborového hnutí, kde věcnými požadavky může být zvýšení minimální mzdy, zkrácení pracovní doby atd. a konkrétními požadavky by bylo například zlepšení kolektivní smlouvy.
Styčné body
Všechny tyto sektorové boje však nesmíme brát jako izolované prvky, nýbrž jako soubor konjunkturálních bojových front, které mají svůj původ v kapitalistickém systému, a proto jsou vzájemně propojeny. A zde přichází hlavní otázka: Jak tyto sektorové boje propojit pod společným politicko-sociálním jmenovatelem založeným na antikapitalismu, feminismu, antirasismu a internacionalismu? Hledat spojení mezi jednotlivými sektory není příliš obtížné. Podívejme se na několik příkladů:
* sousedství / boj za bydlení či squatterské hnutí,
* potravinová suverenita, environmentalismus / boj rolníků za jejich půdu,
* studentské hnutí / dělnické hnutí (to je již klasika),
* hnutí proti zvyšování cen veřejné dopravy / zaměstnanci v tomto odvětví,
* protirepresivní boje / sousedství.
Na těchto příkladech vidíme, že boje mají společné body, které je mohou vést ke sblížení a překonání sektorovosti, tedy izolované práce v určité oblasti bez koordinace s ostatními. Můžeme jít ještě o něco dál a propojit sousedská hnutí, squatting, hnutí proti vyhánění s obcí, s dělnickým a studentským hnutím, a vytvořit tak síť hnutí, která by se mohla spojit s rolnickým a domorodým hnutím (k tomu by došlo především v latinskoamerických zemích; v Evropě nebo USA by to bylo velmi obtížné). A protože všechna tato sociální hnutí budou trpět represemi spolu s politicko-sociálními kolektivy a organizacemi, je důležité, aby se boj proti represím skloubil se sousedstvím, sousedskými spolky atd.
Před sto lety, v době prudkého průmyslového rozvoje, tvořilo dělnické hnutí ústřední pilíř třídního a sociálního konfliktu. Dnes už se tímto předpokladem řídit nemůžeme, protože žádná fronta nezískává větší význam než ostatní, což nás vede k tomu, abychom zavrhli hierarchii bojů a zdůraznili ideovou sílu síťových hnutí. Když dospějeme k tomuto bodu, je to okamžik, kdy musíme uvažovat o multisektoralitě, tj. skloubit společné diskurzy, které umožní spojenectví různých bojujících sektorů, respektovat jejich autonomii, ale zachovat společné základy, na nichž lze budovat široká hnutí, eskalovat konflikty a přejít od odporu, tj. obranných pozic, k útoku.
Limity
Omezení, která sektorovost má, nás vedou k tomu, abychom přemýšleli o překračování bojů v konkrétních oblastech do širších hnutí, a pak je možná ofenziva. Otázku multisektorality jsem rozvinul právě kvůli omezením, která jednotlivé oblasti boje měly, a proto izolovaně nemohly jít nad rámec obrany sociálních požadavků, které se konkrétně týkají daného sektoru. Než začneme hovořit o ofenzivě, budeme se zabývat hlavními omezeními jednotlivých sektorů.
* Sektor práce. Ve svém předchozím článku jsem poukázal na to, že v současné době již dělnické hnutí není ústřední osou boje, ale další z mnoha, která existují, přestože je to právě ono, kde je konflikt mezi kapitálem a prací nejzřetelnější. Hlavním omezením v dělnickém hnutí je ekonomická sféra. Odbory se samy o sobě nemohou stát revolučním hnutím, protože jsou omezeny na oblast výrobního modelu v rámci kapitalistického systému. Odbory však mohou sloužit k organizaci dělnické třídy a usilovat o převzetí výrobních prostředků a samosprávu. Pokud však samosprávné projekty neopustí tržní ekonomiku, nepůjde o systémovou transformaci.
* Studentské hnutí. Ve vzdělávacím prostředí, v němž působí, najdou studenti velké omezení, pokud jde o prosazování alternativního modelu k tomu současnému, který se stále více orientuje na trh. Vzdělávací modely inspirované svobodnou výukou v kapitalistické společnosti jsou tak velmi omezeny právě regulacemi států a financováním, které vyžadují. Takový model vzdělávání je v třídní společnosti nemyslitelný.
* Veřejné služby. V této oblasti (mezi anarchisty tak kontroverzní) spočívá omezení právě ve financování. Je to stejné jako u mnoha jiných věcí v kapitalistické společnosti – pokud nechceme, aby zdravotnictví, školství, zásobování apod. byly privatizovány, financování by mohlo pocházet pouze z veřejných státních rozpočtů, aniž by se připustilo vměšování soukromých společností. I když pod jejich vedením mohou mít ve společnosti větší váhu než pod správou státu.
* Boj proti represím. Jedná se o oblast, která je ekonomicky, fyzicky a psychicky nejvíce vyčerpávající vzhledem k malým výsledkům, jichž je dosaženo, navzdory velkému vynaloženému úsilí. Jedná se o konfrontaci s větší silou, kterou je ozbrojená paže státu. Hlavním omezením těchto bojů je potřeba velmi rozsáhlých podpůrných sítí k překonání izolace, přetížení aktivistů, jakož i vysoké riziko, kterému jsou vystaveni.
* Venkovská a rolnická hnutí. Mluvit o takových hnutích ve vyspělých kapitalistických zemích by nedávalo velký smysl – snad jen s výjimkou malých ekologických zemědělských družstev, jejichž omezení spočívá v malé váze, kterou tato oblast kromě naprosté absence rolnických hnutí má. To však není případ latinskoamerických zemí, v nichž existují silná rolnická a domorodá hnutí. Ačkoli rolnictvo patří do pracující třídy, jeho akční rádius není stejný jako akční rádius městského proletariátu, nehledě na to, že bezprostřední konflikty na polích nejsou stejné jako ve městech. Navíc, i když rolnická a domorodá hnutí získávají půdu a tvoří autonomní území, nacházejí se na periferii kapitalistických jader, kterými jsou města.
* Boje o bydlení a čtvrti. Ačkoli jednou ze silných stránek těchto bojů je budování místní sociální struktury, jejich hlavním omezením je teritoriální charakter, neboť existují na místní úrovni. Mají však velký potenciál, pokud se propojí s dalšími bojujícími sektory.
Z obrany do útoku
Omezení, která vidíme u jednotlivých bojujících sektorů, znamenají, že zaujímají pouze obranný postoj a jen se snaží odolávat náporu neoliberalismu. Podíváme-li se na nepřítele, vidíme, jak neoliberalismus od 70. let 20. století, tedy od doby, kdy se objevil jako východisko z tehdejší krize, neustále přechází do ofenzivy: nejprve útočí na sovětský blok a hledá spojenectví s evropskými státy, neustále útočí na pracovní a sociální práva, podporuje a prosazuje převraty v Jižní a Střední Americe atd.; poté zavádí euro a rozšiřuje EU, potlačuje pracovních právo každou jeho reformou, škrtá ve státních veřejných službách, jako je školství, zdravotnictví, důchody, voda atd.; a nakonec přichází s Transatlantickým obchodním a investičním partnerstvím (TTIP),[3] které umožní mimo jiné méně regulace v oblasti ochrany životního prostředí, další ústupky v oblasti pracovních práv, větší moc nadnárodních korporací a investičních fondů se soukromými nadnárodními soudy, které mohou soudit vlády poškozující míru jejich zisku.
Proto se ptáme, jak je možné, že je neoliberalismus neustále v ofenzivě, zatímco sociální hnutí jsou stále v defenzivě? A to je problém, který pramení především z nedostatku politických aliancí mezi jednotlivými sektory, budovaných pod společným diskurzivním jmenovatelem, tedy plánem s návrhy a požadavky, které umožňují pokrok, nikoliv jen odpor. A tento pokrok může nastat pouze prostřednictvím sjednocení multisektorového lidového hnutí, protože jen tak překonáme omezení, která přicházejí s jednotlivými bojujícími sektory. Chci upozornit, že se jedná pouze o náčrt, který má sloužit jako příspěvek k vytváření budoucích plánů, a je možné, že v něm několik věcí chybí. Níže uvedu několik stručných příkladů:
* Začněme studentským hnutím, které má mnoho vazeb na trh práce, na nějž většina studentů vstoupí po ukončení studia. Hranice mezi trhem práce a vzděláváním se stále více stírá, což je vidět na obchodních praktikách jak v odborném vzdělávání, tak na univerzitách. Navíc tato nová pracovní vyhlídka, v níž byly zavedeny koncepce průběžného vzdělávání a rekvalifikace, ve skutečnosti vyžaduje „recyklaci“ pracujících tak, aby sledovali požadavky na trhu práce. Proto musí mít studentské hnutí nutně vazby na (třídní) odbory.
* Nyní se tváří v tvář nejistotě zaměstnání, nezaměstnanosti a klesající kupní síle pracující třídy zhoršuje také přístup k důstojnému bydlení a nad hlavou se vznáší hrozby vystěhovávání, takže se boje pracujících budou nutně muset propojit s bojem za bydlení a také přispět k budování sociální struktury, která prolomí izolaci a uvede do praxe vzájemnou pomoc a solidaritu v sousedství. Také vzhledem ke gentrifikaci, kterou trpí čtvrti v důsledku spekulací s nemovitostmi a přeměny čtvrtí na prostory pro konzumní trávení volného času, je potřeba otevřít politické a sociální prostory, které by působily proti konzumní a hyperindividualistické kultuře kapitalistických společností a představovaly ohniska odporu.
* A protože každé protestní hnutí se setká se státní represí, je nezbytné, aby se otázka boje proti útlaku dostala do všech sektorů a byla zviditelněna jako problém, který se týká všech a kterým může trpět každý.
Strategie útoku
Ofenzivní strategie začíná tím, že si uvědomíme, že jednotlivé oblasti boje a jejich problémy nejsou oddělenými a specifickými problémy, ale že vycházejí ze společné materiální struktury, kterou je kapitalismus ve své neoliberální fázi a moderní státy, které ho podporují. Zmíněná ofenzivní strategie nespočívá v útoku na symboly kapitalismu a státu ani v předsunutých pozicích militantní menšiny, ale musí vycházet z politického sjednocení celého lidového hnutí, které je schopné nejen vybojovat vítězství v každém sektoru, ale dokonce má schopnost zhmotnit alternativy, které přesahují dílčí sektor. Například k tomu, aby bylo možné zahájit alternativní vzdělávací projekty, je nutné nejen zmocnit se center obecní správy, ale také se začlenit do sousedství a v sektoru práce prosazovat hodnoty pospolitosti, aby nešlo jen o okrajové projekty. Od té chvíle by se politická vyjádření hnutí měla zaměřit na programy, které odpovídají potřebám okamžiku a realizují je v každém kontextu na základě antikapitalismu, vzájemné pomoci a solidarity, autonomie a horizontality, jakož i feminismu, internacionalismu a antirasismu.
Uvědomujeme si, že jsme stále velmi vzdáleni tomu, abychom byli schopni zavést ofenzivní strategii proti kapitalistickému systému, a to právě proto, že zejména jako anarchisté nevytváříme sociální základnu, která by byla společenskou silou, jež by nám umožnila vyjádřit se jako politická síla. Proto musíme považovat sociální začlenění za první krok v ambiciózním úkolu revoluční sociální transformace. Naší krátkodobou strategií musí být schopnost reagovat na bezprostřední problémy a posílení sociálních hnutí, abychom dosáhli malých vítězství a čerpali z nich sílu a následně mohli usilovat o větší cíle. Ofenziva zahrnuje přímý politicko-sociální boj proti kapitalistickému systému a zostření třídního boje prosazovaného širokým a politicky sjednoceným lidovým hnutím.
Pro ofenzivu jakéhokoli lidového hnutí je rovněž nezbytné, aby mělo plán a politickou strategii. Co je to politická strategie? Strategie je obecně soubor taktik zaměřených na dosažení cíle ve složitém prostředí, kde do hry vstupuje množství faktorů. A konkrétně politická strategie musí vycházet z analýzy souvislostí, což je nástroj, pomocí něhož se z okolního prostředí získávají podrobné informace, aby bylo možné zasáhnout na politické a společenské scéně s cílem dosáhnout řady změn, které nám umožní směřovat k dosažení konečných cílů. Na základě této nezbytné analýzy můžeme vidět, že naše konečné cíle jsou v dané chvíli nedosažitelné, přinejmenším v krátkodobém a střednědobém horizontu, což nás vede ke stanovení střednědobých a dosažitelnějších cílů, které nám umožní postoupit o pozice vpřed. Zde nastupuje politická strategie.
Politická strategie
Absence politické strategie způsobuje, že hnutí jsou tažena setrvačností, to znamená, že se pohybují v defenzivě tváří v tvář potřebě zastavit útoky vládnoucí třídy, aniž by věděla, jak provést protiútok. Jinými slovy, jsou vynucena okolnostmi, nikoli vedena konfrontační perspektivou. Fráze „něco se musí udělat“ dokonale ilustruje tento problém, který se v realitě projevuje metodikou akce-reakce; to znamená reagovat pouze tehdy, když dojde k výraznému útoku, chtít se vágními a velmi obecnými nebo konzervativními návrhy vrátit do dřívější fáze nebo udržet současný stav věcí. Hlavními důsledky nedostatku politických strategií jsou hnutí, která se stávají dezorientovanými a nechávají se unášet (v nejhorších případech), jsou stále ovlivňována okolnostmi, narážejí na slepé uličky, nestálost a cesty vedoucí zpět k nulovému bodu. V samotném libertinském hnutí je tato dynamika podobná, i když se již objevují snahy o její překonání prostřednictvím nových iniciativ, které se v poslední době objevily. Nedostatek politické strategie nás odsoudil k marginalitě a izolaci.
Potřeba překonat setrvávání v módu „něco se musí udělat“ znamená mít strategickou vizi; to jest překonat poraženecké nálady, které s sebou nese mobilizace ze setrvačnosti, a předložit strategie akce a intervence na politickém a sociálním poli. Proto si musíme položit otázku: „Co dělat?“ Přizpůsobíme-li to naší situaci, pak to znamená: Co je třeba udělat s každým sektorovým problémem (bydlení, veřejné služby, práce, vzdělávání, území)? Co je třeba udělat tváří v tvář neefektivitě a nelegitimnosti soupeřících politických sil (které nejsou našimi nepřáteli, protože nepřáteli jsou dominantní politické síly, které jsou přímo proti nám)? Co je třeba dělat tváří v tvář škrtům v sociálních právech obecně a neustálé neoliberální ofenzivě? Co je třeba dělat tváří v tvář oportunismu a vzestupu fašismu?… Odpovědi na tyto otázky by posloužily jako základ pro přípravu plánů a programů zaměřených na sociální intervenci. Na základě této strategické vize budeme vnímat různé politické možnosti jako síly, jejichž skutečná síla bude spočívat v legitimizaci, která jim bude dána zdola. Je třeba mít také na paměti, že politické síly budou mít tendenci obsazovat co největší prostor, což znamená, že pokud nějaká politická síla opustí určitý prostor, zaujme ho jiná. Pokud se tedy nenabízejí alternativy, sázející na autonomii, konfluenci a koordinaci a radikalizaci sociálních hnutí v rámci společných diskurzů, jejichž cílem je překonání kapitalismu a dalších forem nadvlády, nebude trvat dlouho a tato hnutí budou kooptována politickými stranami, které přizpůsobí svůj diskurz tomu, aby sociální hnutí přivedly k volbám, s jejich následnou demobilizací a asimilací systémem. A právě to se v současné době děje.[4]
Z tohoto důvodu ofenzivní přístup zahrnuje nejen budování multisektorového hnutí, ale také přijetí politických strategií, které umožní pokrok celého lidového hnutí. Ofenziva je neoddělitelná od politické strategie, vlastně právě od politické strategie se odvíjí tyto předpoklady ofenzivy a multisektorality. A dokonce bych dodal, že strategická vize musí existovat od prvního okamžiku, kdy usilujeme o radikální proměnu společnosti; že musí směřovat k budování, posilování a podpoře autonomie sociálních hnutí; že po splnění tohoto úkolu musí usilovat o skloubení multisektorality, a tedy o vybudování politické síly se skutečnou mocí dosáhnout změn nejen v této situaci, ale i v proměně struktury (kapitalistických výrobních vztahů, neokolonialismu, heteropatriarchátu, nadřazenosti bílé rasy atd.). Obecně se zaměřuje na růst naší síly jako utlačované společenské třídy.
Co by, kdyby
Než skončíme, mohli bychom se pro lepší ilustraci konceptu politické strategie podívat na hypotetický scénář, v němž na jedné straně ústřední odbory procházejí všeobecnou delegitimizací a upadají v důsledku úbytku členů, deziluze a nedůvěry pracující třídy a ztráty schopnosti jednat; a na druhé straně je procento zaměstnanců sdružených v odborech relativně nízké (řekněme kolem 10 procent). Za této situace, kdy konkurenční síla slábne, musíme využít této delegitimizace a zaplnit mezery, které po nich zůstaly. V tomto případě by bylo nejlepší, kdyby se dělnické odbory projevily jako funkční nástroj obhajoby zájmů dělnické třídy, podporovaly účast členstva a sympatizantů, uměly pohotově reagovat na prekaritu zaměstnání, dočasnost a subdodávky ve všech výrobních odvětvích, od malých podniků až po velké firmy, a především vydobýt vítězství, i ta malá; dosáhnout jich, udržet si je a usilovat o větší.
Tento hypotetický scénář bychom také mohli vystupňovat a dospět k prolnutí dělnického hnutí a militantního odborářství se studentskými boji a boji za důstojné bydlení, stejně jako se squaterským hnutím. A dalším hypotetickým scénářem v rámci libertinské sféry by bylo co nejvíce odložit ideologickou konfrontaci s ostatními politickými tendencemi v rámci levice a rozhodnout se pro únik z marginality a přečíslit je v reálné síle dříve, než to udělají jiné tendence, což nás vede k práci v sociální oblasti prostřednictvím zasazení do sociálních hnutí, k reakci na bezprostřední sociální problémy a k podpoře bojů, k dosažení potřebné sociální základny pro skutečný rozvoj lidových hnutí a k tomu, abychom jim dali co nejvíce libertinský charakter, schopný postavit se kapitalistickému systému vytvořením konfrontačních alternativ.
Souhrnně řečeno, cílem politické strategie je prosadit se vytvořením politických alternativ, které usilují o překonání stávajícího řádu. Politická strategie také předpokládá určitou mazanost a velkou ctižádostivost, zapojení se do materiální reality, využití příležitostí, které se nám naskytnou, a zasahování nebo útočení nikoli symbolicky, ale systematicky a plánovitě; důslednost v našich politických a sociálních aktivitách a neponechání všeho improvizaci; hromadění zkušeností, abychom nemuseli začínat od nuly; a neútočení hrubou silou, ale silou vycházející z lidové sebeorganizace a její politické artikulace. V tomto smyslu je politická strategie tím, co dává obsah ofenzivě.
Lusbert Garcia je anarchistický autor žijící ve Španělsku. Tento článek vznikl sloučením tří článků, které dříve vyšly na webu Regeneración.
Poznámky:
[1] https://www.regeneracionlibertaria.org/traduccion-un-debate-sobre-la-politica-de-alianzas
[2] Bílý příliv bylo hnutí proti privatizaci, které vzniklo v Madridu v roce 2013 a rozšířilo se po celém Španělsku.
[3] V době psaní textu byla TTIP hrozbou, které jsme věnovali samostatné číslo Existence – 3/2016. Po nástupu Donalda Trumpa k moci byla další jednání ohledně TTIP pozastavena.
[4] Zjevně myšlena kooptace části španělského hnutí 15M (indignados) politickou stranou Podemos.
Zdroj:
https://blackrosefed.org/going-on-the-offensive-movements-multisectorality-political-strategy/
K tématu „anarchistická strategie“ vyšlo poslední číslo anarchistické revue Existence – objednat si ho můžete v e-shopu Roleta39.