„Jsou to vrazi a je třeba je vyhnat“

Pověz nám něco o sobě. Odkud jsi a co tvá rodina a přátelé v Íránu?

Narodil jsem se v Teheránu. A v Íránu mám stále mnoho rodinných příslušníků, většinou v Teheránu, ale i v jiných městech.

Jaký je tvůj pohled na současný režim, na mulláhy, kteří se dostali k moci po revoluci v roce 1979?

Z mého pohledu už asi třiačtyřicet let okrádají lidi a zemi a drží je jako rukojmí. A už je dávno na čase, aby odešli. A myslím si, že to, co dělají, je také protiislámské a že to vlastně odvrací lidi od islámu. Dokonce i ty nejzbožnější rodiny nyní vystupují proti režimu; mulláhové mají nulovou legitimitu.

Dříve jsi popsal režim jako „kult smrti“. Můžeš to trochu rozvést? Můžeš říct něco víc o jejich víře a o tom, jakou společnost vytvořili?

Když se nad tím zamyslíte, všechna abrahámovská náboženství jsou kulty smrti. Antikultura smrti a války je všude kolem nás. V Íránu se ášúrá slaví jako den smutku se sebebičovacími rituály, kdy se muži tlučou řetězy do krve. Celé město, celá země se uzavře kvůli těmto propracovaným krvavým rituálům, při nichž se muži prostě umlátí. Právě smrtí a válkou se dostali k moci, když se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let poprvé dostali k moci. Bylo to období lidového odporu, kdy se různá hnutí snažila svrhnout šáha, a klerikové se dostali k moci tím, že využili obav lidí ze zahraničního vměšování do záležitostí země. Pokusili se nárokovat si sporné území v takzvaném Iráku, což odstartovalo osm let trvající válku s miliony obětí na životech. U moci je udržely slzy lidí a krev mladých. Je to kult mučednictví s ulicemi pojmenovanými po válečných mučednících. Režim využíval válku jako záminku k tomu, aby lidem řekl, že mají držet hubu a neklást otázky, a aby vyvolal strach a represe a upevnil svou moc. V tomto vzorci pokračovali a umocnili ho tak, že jediné, co nyní lidé mají, je smrt. Nic než příslib smrti jako vysvobození.

Myslím, že je opravdu výmluvné, že jedním z výkřiků odporu je „Ženy, život, svoboda“, protože neexistují. Ve veřejném diskurzu není místo pro ženy, ženy nejsou vnímány jako plnohodnotné lidské bytosti, jako plnohodnotní občané, a není zde místo pro život. Pokud chcete v životě prospívat, růst a vynikat, musíte zemi opustit, protože jediné, co vám země může nabídnout, je smrt. Jsou prostě odepsané. A tak aby mohly žít, aby se mohly postavit na nohy, musí tomu čelit aktivním odporem. A v tuto chvíli je to prostě otevřená válka.

Takže je opravdu zapovězeno užívat si života nebo nacházet radost v každodenním životě?

Ano. Nesmíš se smát na veřejnosti. Nemůžeš se ukázat v žádném světle ani kráse, takže ženy musí všechno zakrýt a zůstat zahalené ve stínu. Dlouhou dobu si museli zahalovat ruce i muži. Jakákoli část vašeho těla, která ukazuje nějaký druh Shen, víte, jiskru života, kromě očí, musí zůstat zakrytá. Proč tomu tak je? Staví se snad islám proti kráse a životu? Říká se, že závoj je potřebný k ochraně žen. A pokud lesk ženských vlasů vzbudí v muži sexuální touhu a ten ji pak napadne a znásilní, je z toho obviňována ona. Vytvořili kulturu smrti a represe, neurózy a násilí. Je to opravdu smutné. A my vidíme malé záblesky díky ručním kamerám a lidem, kteří nahrávají záběry, aby ukázali, co jim režim dělá už desítky let, tedy že drží zemi jako rukojmí a nutí lidi chovat se tak, jak se žádný člověk chovat nemůže.

Podstatou naší kultury je život a oslavy. Íránská kultura je plná krásy, složitosti, zářivých barev, hudby, tance, lidí, kteří se scházejí venku, pořádají večírky a jsou hluční, zůstávají vzhůru celou noc, diskutují o všech věcech života; způsobují rozruch a užívají si života. Ale vy nic z toho dělat nemůžete. Když jsem tam byl, lidé využívali i náboženské svátky jako záminku, aby vyšli do ulic a dělali hluk. Doslova při každé příležitosti jezdili lidé po městě, troubili a dělali hluk, protože nic jiného dělat nešlo. Neexistují žádné jiné možnosti oslav nebo vášnivého zapojení do života než státem nařízené náboženské svátky a rituály – tyto performativní projevy podpory režimu, za jejichž účast si mnozí lidé vlastně nechávají platit. Lidé, kteří podporují mulláhy, z režimu přímo profitují. Pro masy lidí je však život zakázán. Všechno je zakázáno. Nemůžete žít život, zejména pokud jste kriticky smýšlející, nebo pokud jste queer, nebo pokud jste žena, není pro vás ve společnosti místo.

Mohl bys trochu pohovořit o vedoucí roli žen v současném povstání? Už trvá více než měsíc a z některých záběrů, co jsme měli možnost vidět, to vypadá jasně. Jsou to většinou ženy v ulicích nebo přímo ženy-lídryně v ulicích a jsou velmi otevřené a konfrontační.

Íránské ženy jsou jedny z nejstatečnějších lidí na světě. Ozvat se znamená vystavit sebe a svou rodinu riziku uvěznění, znásilnění, mučení a smrti. Viděl jsem, jak íránská horolezkyně soutěžila na mistrovství Asie v Soulu, aniž by měla na sobě hidžáb. Jmenuje se Elnaz Rekabi a po soutěži se ztratila. Propustili ji poté, co se veřejně omluvila a řekla, že její jednání bylo chybou. Režim v minulosti popravoval disidenty a nutil je, aby se zřekli svých odbojných činů. To je jen jeden z příkladů toho, jak ženy a dívky riskují vše, aby se postavily za svobodu.

Trochu jsi mluvil o mladých lidech v Íránu, kteří už toho mají dost a nemají co ztratit, o generaci Z. Mohl bys trochu pohovořit o jejich motivaci a zápalu? A co je podle tebe žene do ulic, aby se postavili tomuto režimu?

Myslím, že to, co je pohání, platí pro generaci Z všude. Zdědili velmi bezútěšnou realitu. Svět kolem nich se rozpadá a Írán je toho samozřejmě velmi extrémním příkladem. Zprávy, které jsem slyšel, ukazují opravdu zoufalé lidi. Je to generace, které byla odkázána jenom smrt, a často jsou to lidé, kteří mají sebevražedné sklony nebo se o sebevraždu pokusili a říkají si: „Chcete mě zabít? Už jsem mrtvý.“ Je to vidět na jejich neústupnosti, i když jsou masakrováni a znásilňováni, mučeni a zabíjeni. Stále houfně vycházejí ven, protože nemají co ztratit.

Tyto protesty trvají už víc než měsíc a nedávno jsem viděl, že se rozšiřují i do ropného sektoru, že ropní dělníci stávkují a solidárně se brání, inspirováni mladými lidmi. Dalo by se říct, že se to trochu podobá máji ’68 ve Francii, pokud jde o to, že se z toho stává všeobecná vzpoura proti vládě?

To se děje… A vláda se nezastaví před ničím, víte. Vždyť ve věznici Evin hořelo, byly hlášeny rakety a výbuchy, ženské oddělení bylo v plamenech. Je tam držena většina intelektuálů, básníků a politických vězňů. Strategie režimu spočívá ve strašení, matení a vyvolávání strachu v lidech. Slyšel jsem také svědectví o tom, že některé požáry skutečně založili dozorci a že mezi nimi došlo k vnitřním bojům a k pokusu vyhodit do povětří vězeňský muniční sklad. Byly učiněny pokusy získat některé z dozorců, aby se postavili proti svým nadřízeným a přešli na stranu lidí. Přeju si, aby k tomu skutečně došlo. Ne všichni jsou sociopati, i když někteří ano. To jsou většinou lidé, kteří se nacházejí ve vedení. To jsou ti výše postavení. Mnoho dozorců jsou chudí/pracující lidé, kteří nemají téměř žádné příležitosti mimo to, co dělají. Potřebujeme, aby sympatizující vězeňští dozorci a příslušníci armády povstali spolu s lidmi proti svým nadřízeným a velitelům, aby odstranili vládnoucí elitu a postavili se na stranu lidu.

Je jasné, že není cesty zpět. Zdá se, že hnutí se šíří a roste. Dokonce i lidé, kteří pocházejí z náboženského prostředí a kteří podporovali režim, se nyní staví proti němu, protože je jasné, že je nepřátelský lidu. Nezáleží mu na lidech, nezáleží mu na zemi a vzhledem k jeho pokrytectví a zkorumpovanosti se nestará ani o vlastní náboženství. Jsou to vrazi a je třeba je vyhnat.

Mahsa Aminiová – žena, kterou zabila mravnostní policie, což odstartovalo poslední kolo povstání, byla Kurdka. Můžeš trochu pohovořit o kurdské identitě v íránském kontextu a o tom, do jaké míry to dodává tomuto povstání mezinárodní rozměr, pokud jde o to, jak to vnímají Kurdové mimo Írán, a o vztahy mezi Kurdy v Íránu a mimo něj?

Nejsem Kurd, ale Kurdové jsou jedním z původních národů Íránu. Jsou tak íránští, jak jen můžete být. Režim je represivní a násilný, a zejména vůči menšinám, včetně Kurdů, kteří stále trpí tvrdým pronásledováním a bezprávím. Kurdové z Íránu, které znám, jsou velmi neústupní v tom, že jsou Íránci, a nechtějí být součástí separatistických hnutí. Ne že by tato hnutí neexistovala. Nadále však zaznívají výzvy k solidaritě a jednotě mezi všemi etnickými skupinami v Íránu. Pro toto hnutí je příznačné, že začalo státní vraždou kurdské ženy. Lidé skandovali „Zabili jste naši sestru!“ a „Nebojte se – jsme v tom všichni společně!“.

Vkládám naděje v bioregionalismus. Pro Kurdy napříč hranicemi je jen na nich, aby se sami rozhodli, jak uspořádají vzájemné vztahy k zemi, to mi nepřísluší říkat. Pokud jde o dění v Íránu, tam je mezi všemi etnickými skupinami velká solidarita a jednota. Všichni patříme k těmto zemím a patříme k sobě navzájem. Všichni máme s tímto regionem nepřetržité rodové vazby a Kurdové nejsou o nic méně Íránci než kterákoli jiná skupina.

Můžeš trochu promluvit o svých obavách a nadějích, zejména o tom, jak by to mohlo dopadnout? Jaký by byl nejlepší scénář? A jaký nejhorší? V co doufáš, že se stane, a čeho se obáváš?

Vidím to tak, že se řadoví příslušníci režimu obrátí proti svému vedení a odstraní diktátory. Jsem proti válce, ale je třeba mluvit o lidové armádě. Jejím úkolem by bylo chránit zemi a lidi, chránit prostor nezbytný k tomu, abychom se všichni začali organizovat, spojovat a mohli jednat demokraticky. Nechci používat slovo demokracie. Jde o vytvoření organizace a infrastruktury, která prosazuje vůli lidí v harmonii se zemí. A uvědomuji si, že v regionu byl zaset anarchismus. Vidíme to v Rojavě, v takzvané Sýrii: lidové armády stojící proti Islámskému státu. Heslo „Ženy, život, svoboda“ používaly kurdské bojovnice v této válce a ozývá se i v íránských ulicích.

Mou vizí je, abychom se všichni zapojili do způsobů organizace, které jsou decentralizované, autonomní a zakořeněné ve vůli lidu, a abychom se už nikdy nevzdali své moci a nepředali ji do rukou hierarchického vedení. Musíme vytvořit různé formy společenské organizace, které budou v souladu s potřebami lidí a země. Mulláhové zneužívají i životní prostředí. Ničili, drancovali a znásilňovali zemi a její obyvatele s naprostým nezájmem o rovnováhu života.

Nemohu vám však říci, co se v zemi děje. Nebyl jsem tam tak dlouho. Myslím si, že toho víte asi tolik jako já o uvědomění, které se v regionu odehrálo během posledních několika desetiletí. Ale doufám, že se lidé solidárně spojí a zorganizují se v rámci rad a bioregionů. Vím, že existují solidární snahy mezi Íránem a Afghánistánem, respektive lidmi v takto pojmenovaných zemích. Nemám na mysli jen samotný Írán. Ve skutečnosti mluvíme o íránské náhorní plošině a o společenství, které tam žije od pradávna. Každý, kdo tam žil, má právo tam být, a všichni se můžeme zapojit do solidarity s touto zemí a mezi sebou navzájem, abychom zahájili proces uzdravování.

Znám ten strach. Obávám se, že se vše vrátí do starých kolejí, mulláhové zůstanou a antikultura smrti přetrvá. Ale nedomnívám se, že tomu tak bude. Myslím, že je konec a mezinárodní společenství by mělo pohnat členy režimu k odpovědnosti. Myslím, že se lidé mohou zaměřit na akce u íránských ambasád po celém světě. Zavřít je. Vyvíjet tlak na vlastní vlády, aby zmrazily všechny zahraniční bankovní účty nebo majetek patřící agentům režimu. Desítky let vysávají bohatství země a jejich rodinní příslušníci žijí v zahraničí z krvavých peněz. Takže zmrazení jejich bankovních účtů, zmrazení jejich majetku, odmítnutí poskytnutí azylu členům režimu a jejich rodinám, přerušení diplomatických styků, všechny tyto kroky by měly smysl.

Velmi oceňuji také snahu Anonymous, kteří se zaměřují na státní mediální infrastrukturu a zveřejňování údajů o lidech, kteří jsou agenty režimu. Je třeba jít nejen po agentech, ale i po jejich rodinách, protože žijí doslova z krvavých peněz a jsou plní pokrytectví a rozporů. Všechno to vychází najevo. Nakonec je to globální doba zúčtování. A jsem rád, že se to děje, i když je to zničující a srdcervoucí, pokud jde o násilí na lidech a zemi, krveprolití, bídu, všechno to utrpení. Žel to není nic nového. Přeju si, aby to byl začátek konce.

I na mezinárodní úrovni je důležité uznat toto hnutí jako projev odporu původních obyvatel proti dominantní kultuře smrti a chamtivosti. Musíme podporovat odpor původních obyvatel po celém světě. Pro lidi mimo Írán je důležité, aby se postavili za hnutí původních obyvatel, ať jsou kdekoli, a aby se postavili na obranu Matky Země, na obranu života, krásy, žen a svobody proti kultu smrti. V globálním měřítku. Není to jen v Íránu. V Íránu se možná drží jeho zesílená verze, ale tento vzorec je globální.

Jak lépe informovat lidi, kteří nejsou v Íránu, o tom, co se tam děje, aby mohli být solidární s tamními lidmi? Mluvil jsi o přímých akcích na velvyslanectvích, finančním tlaku a solidaritě s původními obyvateli tam, kde člověk žije. Jaké jsou vhodné zdroje informací, abychom měli přehled o tom, co se v Íránu děje?

Na Instagramu je Iran Wire (instagram.com/iranwire), což je mediální platforma. V zemi působí Federace anarchistické éry. Ti jsou také online. Upozorňují na kamarády, kteří zmizeli. Oceňuji také práci Masihy Alinejadové (twitter.com/alinejadmasih), což je novinářka. Většina její práce je v perštině, ale píše i anglicky. Nemusím nutně stoprocentně souhlasit s tím, co kterékoli z těchto médií říká. Ale je tam k dispozici spousta dobrého obsahu. Myslím, že je důležité se zapojit a být co nejvíce informován. Nepodléhat humbukům režimu, který říká, že jde o násilné protestující, kteří jdou po sanitkách. Věřte, že důvodem, proč jdou lidé po sanitkách, je to, že režim používá sanitky jako policejní vozidla. Lidé se zaměřují na příslušníky polovojenských jednotek, policii a další symboly státní represe a násilí.

Líbí se mi některé události v Londýně. Lidé se například zaměřili na agenty a instituce Islámské republiky a podnikli přímé akce na místech, kde si režim dokázal udržet svůj mezinárodní vliv.

Je ještě něco, co bys chtěl dodat? Je něco, co by ti z nás, kteří nepocházejí z Íránu nebo v Íránu nežijí, měli vědět, aby lépe pochopili?

Je velmi důležité postavit se na stranu Země a na stranu hnutí původních obyvatel po celém světě. Souhlasím s výzvou k podpoře domorodého násilného odporu proti pokračujícímu kolonialismu. Násilí je někdy nezbytné k odstranění aparátu imperialismu. Abychom přežili, musíme se postavit za domorodé obyvatele, když povstávají za Matku Zemi, stejně jako povstáváme my. Nejsem původní obyvatel Želvího ostrova. Byl jsem sem přivezen jako dítě. Teď je mou povinností zjistit, jak se mohu postavit za zdejší domorodá hnutí a podpořit hlasy Země, které se staví proti této antikultuře smrti v celosvětovém měřítku. Myslím, že to je skutečně to, co bychom měli dělat všichni, ať už jsme kdekoli.

Ve velké části regionu, odkud pocházím, došlo k vymazání původního obyvatelstva. Většina obyvatel západní a jihozápadní Asie doslova ztratila své původní jazyky a kultury v důsledku procesu arabizace. Islám byl používán jako nástroj kolonizace a imperialismu, o kterém se málokdy mluví. Je důležité si uvědomit, že v rámci dědictví kolonizace a imperialismu existují nuance. Od antikoloniálních hnutí na Želvím ostrově jsem se naučil, že dekolonizace neznamená jen návrat zpět. Nemůžete se nutně vrátit zpět, ale je nezbytné si uvědomit, že existují různé příběhy, které je třeba vyslechnout. Domorodé perspektivy tu jsou a budou i nadále a je třeba je vyslechnout a posílit. Abychom měli šanci i nadále žít na naší krásné planetě, musíme chránit a obnovit domorodé kulturní způsoby, a to začíná odbouráním a odstraněním dědictví kolonizace. Musíme se naučit a připomenout si, co znamená být člověkem. Učíme se to od Země, z onoho přímého vztahu se Zemí. Proto je v domorodých tradicích síla, protože tato síla pochází ze Země a my se potřebujeme znovu sladit ve vztahu se Zemí. Možná si o tom můžeme promluvit někdy jindy; ale pro mě je to globálně nejdůležitější věc.


Zdroj:
https://anarchiststudies.org/comradefromiran/

Související odkazy:
Írán: Proti patriarchátu a teokracii
Vzpoura v Íránu
Všichni jsme Mahsa Amini
Írán: „Žena, život, svoboda“
Írán: Tresty smrti pro dvě lesby
Anarchismus vyvolává v Íránu velmi pozitivní ohlasy
Ženy v revoluci – Na příkladu íránského povstání