Článek z webu Freedom z 24. července se pouští do zabedněné části západní levice ohledně jejích postojů k válce na Ukrajině.
„Pro západní levici je zjevně běžné sebemrskačství v otázce kurdského, palestinského nebo irského sebeurčení, ale zkuste na stůl položit otázku toho východoevropského…“
~ Východoevropské levicové přísloví, médium: Telegram
Jedním z nejvíce frustrujících aspektů sledování vývoje nejnovější ruské speciální vojenské operace imperialistické války je množství samozvaných expertů z řad západní levice, kteří si myslí, že prezentují nějaký obzvláště pronikavý názor.
Zatímco u některých je poměrně obtížné se rozhodnout, zda to jsou jen špatní herci, kteří se až dosud mylně domnívali, že jsou antiimperialisty, antirasisty a demokraty (ano, díváme se na tebe, Varoufakisi), jiní podle nás zas postrádají odpovídající znalosti o situaci, a tak tuto mezeru zaplňují tradičními levicovými pohledy.
Ve skutečnosti by většina z nich měla před dvěma měsíci problém ukázat na mapě na Mariupol. Přesto předpokládají, že hlasy těch, kterých se to přímo týká, a celková realita situace se musí podřídit jejich levicové teorii. Důvodů pro tento postoj části západní levice je mnoho a vydaly by na samostatnou studii, my bychom se zde ale rádi zaměřili na vyjasnění některých nejrozšířenějších levicových mýtů o ukrajinské válce a východní Evropě obecně.
Mýtus 1: „expanzionismus“ NATO
Mýtus o expanzi NATO ve východní Evropě a jeho roli, která vyvolala válku na Ukrajině, je jedním z oblíbených argumentů západní levice. Je však dost chatrný.
Vztah mezi NATO a Ruskem je komplikovaný. Všichni představitelé Ruska v určitém okamžiku vyjádřili obavy z rozšiřování mocné západní vojenské aliance směrem na východ coby bezpečnostní hrozby. Postoj Ruska k takové expanzi se však lišil v závislosti na strategických cílech země v daném okamžiku. Dokonce i sám Vladimir Putin během návštěvy Londýna v roce 2000 na otázku ohledně možnosti vstupu Ruska do NATO odpověděl: „Proč ne? (…) Rusko je součástí evropské kultury a já svou zemi nepovažuji za izolovanou od Evropy. (…) Proto si NATO jen s obtížemi představuji jako nepřítele.“
Přesto západní levice trvá na tom, že Rusku byla po pádu železné opony přislíbena nulová expanze na východ. Problém je v tom, že takový slib nikdy neexistoval, což přiznali jak bývalý sovětský vůdce Michail Gorbačov, tak ruský prezident Boris Jelcin. Lze to snadno vygooglovat: stačí zadat „sjednocení Německa“ nebo „Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskou federací z roku 1997“. A pro odvážlivce, kteří se chtějí poučit o tom, co Rusko (a USA) slíbilo Ukrajině (a Bělorusku a Kazachstánu) výměnou za postsovětské jaderné zbraně přítomné na jeho území: zkuste „Budapešťské memorandum o bezpečnostních zárukách z roku 1994“.
Z pohledu levice však největší problém tohoto tvrzení nespočívá v tom, že je fakticky nesprávné. Je jím zjevný obraz východní Evropy v očích západní levice jako přirozeně podřízené Rusku, neschopné nezávislosti. Namísto toho by měly tento spor vyřešit dvě velké koloniální mocnosti, Západ a Rusko, protože kdo by se obtěžoval ptát se téměř 45 milionů Ukrajinců, co si myslí, nebo je nechat sedět u jednoho stolu jako sobě rovné. Tento druh postoje je zcela zjevně pozůstatkem vlastní koloniální minulosti a postkoloniální současnosti Západu a požadavek, aby se jeho levice v této otázce zdokonalila, není vůbec nerozumný – je antikoloniální.
Mýtus 2: „Ukrajinci jsou v podstatě Rusové“
Tento druh mýtu lze slyšet ze všech stran. Někteří Rusové to říkají, aby ospravedlnili právo Ruska na Ukrajinu – podle nich si Ukrajinci nezaslouží (nebo jsou vrozeně neschopní) myslet a mluvit sami za sebe. Někteří ruští nacionalisté prostě považují slovo „Ukrajinec“ za nadávku pro lidi, kteří jsou proti Rusku. Někteří tento zhoubný mýtus používají k popírání nebo ospravedlňování genocidy Ukrajinců: „ti přece nikdy neexistovali“.
Někteří horlivější konspirátoři tvrdí, že pojem Ukrajina byl vyfabrikován vnějším nepřítelem pouze proto, aby narušil „jednotu“ ruského impéria. To, co může znít coby produktivní používání slov jako „bratrský“, „společný“ a „jednotný“, se vyskytuje v ústech ruských nacionalistů pouze v rámci jejich historických pokusů o převzetí moci.
Západní levice má naléhavou povinnost bránit se používání tohoto mýtu. Některé pozorovatele zvenčí však mohou nostalgické sovětské fantazie zaslepit tak, že si myslí, že Ukrajina by měla být spojena s Ruskem na úkor sebeurčení. Někteří zvažují možnost volby mezi spojenectvím se Západem (EU) nebo Ruskem, a to první jim může být natolik nepříjemné, že podpoří to druhé. Ale povrchní, hmatatelné podobnosti, jako je jazyk, jídlo nebo pověry, by měly být vnímány coby pozůstatky imperialistické historie, nikoliv jako „historická jednota“ či „bratrský“ mýtus, který uplatňuje Moskva proti Ukrajině.
Mýtus 3: Azov a „nacistický problém Ukrajiny“
Tak tedy: ano, na Ukrajině jsou neonacisté. Představují problém? Sakra že jo. Jsou někteří z nich ozbrojení a v domobraně? Naneštěstí jsou. Jsou problémem, který opravňuje levici omlouvat imperiální vojenskou invazi a genocidu? Jsou dostatečně silní na to, abychom celou zemi označili za nacisty? Sakra že ne.
Ukrajina má téměř 45 milionů obyvatel. V parlamentních volbách v roce 2019 získala krajní pravice 2,15 % a do parlamentu se ani nedostala. To by Ukrajince zařadilo na konec seznamu zemí, kde jsou lidé nakloněni tomu volit krajní pravici, natož nacisty. Nedávno se Marine Le Penové ve Francii podařilo dostat do druhého kola prezidentských voleb se ziskem něco málo přes 23 % hlasů. Ve stejných volbách získal jiný krajně pravicový politik Éric Zemmour 7 %. V USA získal fašistický politik Donald Trump v roce 2020 téměř 47 % a jen těsně se mu nepodařilo zahrát americký volební systém tak dobře, aby zvítězil.
Znamená to, že Ukrajina je požehnanou zemí bez nacistů? Samozřejmě že ne, žádná taková země není. Ale tvrdit, že má obzvlášť závažný problém s nacisty, je nečestné šíření ruské propagandy a upřímně řečeno rasismus. Na Východoevropany jsou často kladeny vyšší nároky, pokud jde o rasismus, než na obyvatele Západu.
Jak se vyjádřil člověk, který s tím má přímou zkušenost, zakladatel Operace Solidarita, v rozhovoru, který začátkem tohoto roku zveřejnil časopis Freedom:
„Můžu pořádně mluvit jen o kontextu těsně před Putinovou invazí – nová realita potřebuje mnohem hlubší analýzu, abychom mohli říct něco objektivního. Jejich vliv na ukrajinskou mládež byl na vrcholu v letech 2014–2016, ale zhruba od roku 2017 bylo jejich hnutí kooptováno ukrajinskou bezpečnostní službou a policií. Nejvzpurnější (radikální, protivládní) skupiny byly zničeny. Jejich vůdci a členové byli nuceni ke spolupráci, vytlačeni do jiných zemí nebo do civilu, byli uvězněni, nebo dokonce zabiti (někdy vlastními soukmenovci).
Do roku 2022 neměli masovou podporu, většina lidí jim nerozuměla a byla naštvaná kvůli jejich rétorice a činům (například útokům na subkulturní mládež). Starší lidé z nich byli zklamaní, protože v letech 2015–2016 měli neonacisté šanci provést „národní revoluci“ a změnit vše podle svých představ. Předvedli se však jako političtí impotenti. Abych to shrnul, ano, měli jsme tu spoustu nácků a byl to velký problém. Ale po roce 2017 se začali rozkládat. Těsně před začátkem války měli ve svých strukturách ještě hodně mladých, ale ti lidé byli noví a politicky slabí, jejich přesvědčení bylo nejasné a vratké a jejich osobnosti naprosto směšné.
Zatím, co vidím, je to úplně jiné než v roce 2014. Je to spíš dominance lidového a vlasteneckého narativu než jejich typ nacionalismu. Ale s každým válečným dnem může jejich popularita narůstat.“
Mýtus 4: deeskalace je jediná pozice, kterou by měla levice zaujmout
Nechceme jmenovat think-tanky, publikace ani „analytiky“, kteří tvoří páteř této argumentace, takže zde je shrnutí jejich obecné mytologie. Pro ně je nejhorší věcí, která by se na Ukrajině mohla stát, intervence Západu, protože zabránit západnímu imperialismu je jejich jedinou prioritou. V souvislosti s tím někteří doslova označují obranu Ukrajiny za „samolibé pozérství“, zatímco jiní volají po tom, aby se Ukrajina přestala bránit.
Ty více proruské frakce tvrdí, že podporují ruský lid protestující proti Putinovi, ale stejnou podporu neposkytují Ukrajincům bojujícím proti témuž. To není druh solidarity, který potřebujeme.
Tento názor má také kořeny v mýtu č. 1, že NATO nebo Západ jsou primárními agresory. Tento proklamativní jazyk se pečlivě vyhýbá tomu, aby na ruské akce někdy uplatnil slovo „imperialismus“, jako by se jim zdálo těžké uvěřit, že ruský expanzionismus je něco takového. Imperialistický expanzionismus může být jen jeden! Hle, věřící v monoexpanzionismus.
Konec tohoto mýtu spočívá v tom, že pokud Ukrajina nepadne a nevzdá se, tato válka se rozšíří dál, všem nám dojde plyn a ropa, upadneme do recese a nějak za to bude moci Ukrajina. Je to složitý druh obviňování obětí, o němž by nás nenapadlo, že si ho někdo dovolí vyslovit, zatímco Rusko bombarduje civilisty. Ale tito mytologizátoři obviňují oběti z toho, že se brání, jako by přijetí ruské invaze někdy přineslo mír. Chtějí, aby Ukrajina padla, aby to skončilo, zřejmě v zájmu všech ostatních.
Mýtus 5: rusky mluvící = proruský
Není tomu tak a nemůžete věřit průzkumům veřejného mínění prováděným průzkumníky, kteří jsou podporovaní Ruskem.
Je to docela jednoduché. Ale možná by stálo za to si také připomenout, proč se obrovské masy neruských obyvatel učily ruštinu pouze ve škole – protože jde o pozůstatek nedávné koloniální historie, která se používá k ospravedlnění jejích současných verzí.
Darja Rustamová, Zosia Brom
Zdroj:
https://freedomnews.org.uk/2022/07/24/an-eastern-europe-mythbuster/
Související odkazy:
Pátý měsíc v obležení
Maxim Butkevič
Solidarity Collectives
Rusko: Podvratné aktivity II.
Anarchisté a válka na Ukrajině
Sociální situace na Ukrajině
Válka na Ukrajině: Deset lekcí ze Sýrie
Bacha na antiimperialismus idiotů!
Chystají se popravy antifašistických „interbrigadistů“?
Ozbrojený odpor anarchistů proti Putinovi je revoluční nutností
Ukrajina znovu volá
Manifest Výboru odporu
Proč chce Finsko do NATO?
ABC Drážďany: pomoc zaslaná na Ukrajinu
Všichni jsme Ukrajinci: antifašistický vzkaz ze stínů CEE
Svoboda, rovnost, sesterství a bratrství nejsou prázdná slova
Nepovyšujme hesla nad životy lidí
Něco málo o naší četě
Na okraj jednoho prohlášení
Anarchisté a válka
Za pracující třídu… na straně Ukrajiny
Pramen: My a válka
Represe v Rusku a Bělorusku
„Díky za veškerou podporu“ (II.)
„Díky za veškerou podporu“ (I.)
Stojíme na straně demokratické společnosti!
Ukrajina: pracovní práva v době války
Z deníku extremisty
Rozhovor: Operace Solidarita na Ukrajině
„Skoro celou dobu sedíme doma, aby nám na ulici nedali povolávací rozkaz.“
Postoje k válce
A3: Nacionalismus je bratr války
Pět jmen
Shánějí se dobrovolníci na pomoc uprchlíkům v Polsku
Igor Volochov
Kyjev: Výbor pro odboj
Po boji nezůstane žádná země
Pohled z Ukrajiny a Ruska (II.)
Nebudu zabíjet své bratry!
Zima končí, přichází jaro: ruské protesty proti Putinovi a válce
Putin neprojde, Kyjev žije: co děláme na podporu Ukrajiny
Proti invazi, avšak bez pokrytectví
Nacionalismus patří na smetiště
IFA proti Putinově agresi
Ruští anarchisté o invazi na Ukrajinu
Jak pomoct anarchistkám a anarchistům v Rusku a Ukrajině
NE VÁLCE!
Proti anexím a imperialistické agresi
Válka a anarchisté: antiautoritářský pohled na Ukrajinu
Ukrajina mezi mlýnskými kameny