Recenze na knihu Mileny Bartlové „Ženy, které nechtěly mlčet“
Rodinu si nevybíráme, ale ať chceme nebo ne, nějakým způsobem nás formuje, včetně toho, o čem se mluví a o čem nikoli. Každá rodina je jakousi kronikou novodobé historie, stačí ji jen otevřít a její mnohdy prázdné stránky doplnit vlastními i cizími vzpomínkami, rodinnými i úředními dokumenty, domněnkami a spekulacemi. I zdánlivá každodenní všednost může ilustrovat společenské napětí té které doby a souvztažnost zdánlivě soukromého k politickému a sociálnímu uspořádání, vládnoucí ideologii, ale i vzdoru vůči ní.
Jednu takovou „kroniku“ vydalo v březnu nakladatelství Neklid. Její autorka, historička umění Milena Bartlová, v ní líčí životní trajektorie své matky Rity Budínové a dvou babiček – Hany Budínové a Vlasty Mlynářové. Zaměření na ženy z vlastní rodiny je zcela záměrné, má zesílit jejich hlas, protože šlo o „ženy, které nechtěly mlčet“. A tím pádem dát hlas ženám jako takovým, hlas, jenž je jim vládnoucím patriarchátem upírán nebo je do značné míry tlumen. Drží se tím myšlenky Aleny Wagnerové, že „podstatou skutečné rovnoprávnosti a emancipace žen je právo na vlastní výklad světa. Moc je právo definovat svět. A to právo my ženy dnes nemáme.“ Muži nejsou z příběhu vynecháni, ale nehrají v něm hlavní roli. Jsou to totiž právě ženy, které ač veřejně aktivní, se podezřele často vytrácejí z paměti a dějin, o to víc, pokud se angažovaly v levicovém prostředí.
Vstup do komunistické strany umožňoval popisovaným ženám možnost vytvořit si vlastní politickou identitu a aktivně se zapojit v různých funkcích. Komunismus braly – jako tehdy mnozí jiní – coby ideál všeobecné sociální spravedlnosti. Jenže autoritářská podoba politiky komunistických stran je nakonec i s jejich ideály semlela, vyvrhla a pronásledovala.
Zároveň můžeme v jednotlivých osudech sledovat pevné trvání na samostatnosti, z níž plynul pocit sebevědomí, snahu o odtržení se od rodinných „kořenů“, které mohou svazovat nebo diskreditovat, či úplný ideový přemet u autorčiny matky, která se ze socialistické ekonomky přeorientovala na propagátorku neoliberálního kapitalismu.
Vedle tří příběhů obsahuje kniha také kapitolu, jež se zabývá feministickou tradicí v Československu. Je zajímavé si uvědomit, že mnohé z toho, za co bojovala ve světě druhá vlna feminismu, tady již bylo realitou, i když zjednanou shora a ne zrovna ideální. Tato skutečnost mj. vedla k tomu, že byla přerušena kontinuita boje za ženskou emancipaci. Dnes je feminismus v politickém a myšlenkovém maistreamu obtížně přijatelný, protože je v rozporu s konzervativním myšlením, které u nás výrazně určuje diskurz, a tak je debata o něm takřka nemožná. I ženy v akademickém prostředí se ocitají v defenzivní pozici. „Ústřední charakteristikou a údajným specifikem české tradice má být mírnost, vstřícnost a spolupráce s muži namísto boje proti nim. Takové pojetí podporuje skutečnost, že ve veřejné debatě zůstává široce rozšířena stereotypní a zavádějící charakteristika feminismu jako boje žen proti mužům, nikoli jako společného odporu vůči mechanismům patriarchátu…“
Patriarchát nás i v 21. století obklopuje a prostupuje. Je to vidět i u samotné autorky, která sice píše z feministické perspektivy, ale i tak jí ujede poznámka, v níž je žena pouhým pasivním objektem, a to když o kamarádce své matky napíše, že se „stala manželkou spisovatele…“, namísto toho, že si ho vzala (jako aktivní subjekt partnerství).
Kniha inspiruje k přemýšlení o vlastní rodinné historii, jejích skrytých místech, a zejména o roli žen, jak v jejím rámci, tak coby samostatných osobností realizujících se profesně, politicky či zájmově. Stejně tak nutí k rozmýšlení nad tím, jak se probourat zdí, kterou se konzervativním sílám podařilo celospolečensky obehnat debatu o feminismu, a efektivně zaútočit na základy patriarchálního myšlení a jednání.
Milena Bartlová: Ženy, které nechtěly mlčet. Tři československé příběhy. Neklid 2022, 299 stran, 250 Kč. K dostání na neklid.org.