Úvodní proslov AF na prvomájovém setkání anarchistů a anarchistek na Střeleckém ostrově.
Dovolte, abych vás přivítala na Prvním máji anarchistů a anarchistek.
Pražský Střelecký ostrov je tradičním místem našich prvomájových setkání. Novodobé anarchistické hnutí sem s několika výjimkami přichází již od roku 1990. Naše zdejší setkání měla různé podoby. Od hlučných demonstrací, které následně zamířily do centra města, po poklidné pikniky. Od střetů s policií chránící neonacisty po pokládání květin u památníku Prvního máje roku 1890. Každý rok jsme akcentovali nějaké konkrétní téma, ať už to byl antimilitarismus, bojkot buržoazně-demokratických voleb, probíhající státní represe nebo odpor vůči rasismu a fašizujícím tendencím ve společnosti. Vždy byl ale spojující myšlenkou antikapitalismus a boj proti modernímu otroctví, které se skrývá za institucí námezdní práce. Nikdy jsme tu nestáli jen s heslem PROTI, ale vždy jsme přicházeli také s bojem ZA. „Proti státu a kapitalismu, za svobodu a samosprávu!“ Za tímto heslem, které se často objevovalo v čele anarchistických prvomájových demonstrací, stojíme i dnes.
Anarchisté a anarchistky byli na Střeleckém ostrově v tento den přítomni již ve zmíněném roce 1890. Tehdy jako součást poměrně silného dělnického hnutí, které se utvářelo navzdory habsburskému mocnářství a jeho ekonomickým elitám. Toto dělnické hnutí mělo své vize svobodné a rovnostářské společnosti. Někteří k ní chtěli dospět revolučním zvratem, jiní cestou postupných reforem. Anarchisté už tehdy ale upozorňovali, že nejdůležitější je, aby pokud možno cesta co nejvíce odpovídala cíli. Tím měli na mysli především skutečnost, že hnutí za emancipaci pracujících nesmí být nikým zastupováno, že své osvobození musí mít vždy ve svých vlastních rukou. Naneštěstí se ke slovu dostaly takzvané dělnické strany. Buď reformní, které ve výsledku vytvořily novou kastu „dělnických vůdců“ zasedajících v parlamentech. Ti se obratem stali součástí systému buržoazní demokracie a v jejím vleku hájili spíš zájmy vykořisťovatelů a utlačovatelů než vykořisťovaných a utlačovaných. Revoluční politické strany zas vytvořily neomylné vedení, které když dosáhlo moci na bedrech pracujících, nedělalo nic jiného než tuto svou moc bezohledně upevňovalo na úkor všech.
A tak anarchisté a anarchistky v minulosti i dnes stojí mimo politické strany a odmítají pravidla hry zvané buržoazní demokracie. Pravidla, která byla napsána vlastníky, aby jim pojistila ukořistěné bohatství a ostatní držela v podřízeném postavení. Takovém postavení, které umožňuje jednu jedinou volbu – buď zemřít hlady, nebo potupně prodávat svá těla a mozky. To je podstatou systému námezdní práce. Systému, který udržuje a prohlubuje sociální nerovnosti a sociální nespravedlnost. Systému, kde je většina nucena uzpůsobit své životy pro potřeby menšiny, která drží v rukách kapitál.
První máj je svátek práce. Mnohé režimy ho přijaly za svůj a udělaly z něj dokonce svátek státní. Jednak šlo o snahu kooptovat požadavky, které systém nemá pod kontrolou. Ale především šlo o znásilnění původní myšlenky. Všechny režimy udělaly z Prvního máje oslavu dřiny a nesvobody, jakousi znouzectnost, kdy se má poroba námezdní práce stát hodnotou, na niž může být jedinec hrdý.
Jenže tuhle písničku pod státní taktovkou anarchisté a anarchistky odmítají zpívat. My nadále budeme První máj brát jako oslavu boje za osvobození práce. Odmítáme žít jen proto, abychom pracovali. Odmítáme zasvětit celé své životy blahu vlastníků a šéfů a příživníků ve státních funkcích. Chceme pracovat pro sebe, své komunity, pro další generace… Chceme ale o své práci sami rozhodovat, a to jako jednotlivci i jako kolektivy. Chceme, aby nás práce těšila, nikoli ubíjela. Chceme zničit princip námezdní práce, abychom se mohli věnovat práci svobodné a cítit se jako svobodní, plnohodnotní a hrdí lidé.
První máj coby Svátek práce byl zrozen z boje – z boje za osmihodinovou pracovní dobu. Z boje, při němž bylo v americkém Chicagu popraveno několik anarchistů jen kvůli tomu, co představovaly jejich myšlenky. Spojené státy, které nikdy nepřestaly být ve vleku velkých vlastníků, se oprávněně obávaly, že tento boj by neskončil u osmihodinové pracovní doby. Od požadavků na zmírnění útlaku a vykořisťování by mohl být jen krůček k požadavkům na jejich úplné odstranění.
A právě tady přichází anarchisté a anarchistky, aby drželi dál černý prapor symbolizující zkázu kapitalismu a veškerých forem dominance a nepřirozené autority.
Za svobodnou práci!
Proti státu a kapitálu! Za svobodu a samosprávu!