Česká televize odvysílala dokument „Neposlušní“ o historii a současnosti českého anarchismu.
V říjnu měl v České televizi premiéru dokumentární snímek Neposlušní. Při prvních záběrech z bojů demonstrantů s fízly během summitu Mezinárodního měnového fondu v roce 2000 jsem se zhrozil, že půjde zas o další povrchní obraz anarchistů plný záběrů, které mají šokovat běžného měšťáka. Naštěstí tomu tak není a hned na úvod mohu říci, že jde o jeden z nejlepších příspěvků věnujících se anarchismu, který kdy běžel v televizi. A jeho autorovi Ivanu Stehlíkovi za to patří dík.
Je moc fajn, že se tu ke slovu nedostává kdejaký politolog reprodukující teorii extremismu tak oblíbenou represivními složkami. Naopak mluví především anarchisté a anarchistky, např. z Anarchistické federace, historického spolku Zádruha, Food not Bombs, bývalý redaktor A-kontra, obránkyně Kliniky, obviněný v kauze Fénix, guerillový zahradník, člen iniciativy Limity jsme my a jako někdo zvenku, kdo měl možnost se s anarchisty nejednou setkat, sociolog Fedor Gál. Právě jeho pohled na anarchisty je dobrým dokreslením jejich vlastní sebeprezentace, když hovoří o tom, kdo je podle nich anarchista a co anarchisté vlastně chtějí.
Jako červená nit se celým dokumentem line snaha kopáčů ze Zádruhy objevit tajnou tiskárnu ve sklepě chalupy, v níž Josef Pačes v polovině 80. let 19. století tisknul podvratné materiály. Se zatajeným dechem tak celou dobu čekáte, zda se jim podaří zbořit celou chalupu. Právě od tohoto pátrání se odvíjí celá řada příhodných paralel dnešního anarchistického hnutí a toho, které v Česku působilo na přelomu 19. a 20. století. A tak od tehdejšího anarchistického tisku přecházíme k současným publikačním aktivitám. Sledujeme, že i když jsou anarchistické principy stále stejné, reaguje anarchismus také na aktuální problémy, jakým je například klimatická krize. Dobová citace z roku 1906 na pozadí policejní represe proti klimatické blokádě je svědectvím, jak dodnes státní moc jedná ve vleku uhlobaronů. Pokus o železniční atentát na císaře Františka Josefa z roku 1891, kdy útočníci nebyli nikdy dopadeni, je dán do kontrastu ke kauze Fénix, kdy se sice nic nestalo, ale policie za přispění svých agentů vyráběla pachatele. Naštěstí tato policejní aktivita skončila naprostou blamáží. Odtud pak nenásilně přichází otázka na vztah anarchismu a násilí. Anarchistická minulost pražského Žižkova s postavami, jako byli Kácha, Vohryzek, Hašek či Sauer, který organizoval první squaterské hnutí na Žižkově, je propojena s příběhem Kliniky.
Krásnou paralelu také tvoří osud některých anarchistů, kteří se po první světové válce dali na politiku, zasedli v úřadech a v parlamentních křeslech, aby se tak zpronevěřili svým dřívějším ideálům a stejně ničeho nedosáhli. Dnešní odraz tohoto přístupu ve filmu představuje bývalá obránkyně Kliniky, která se nyní věnuje stranické práci. Když ve svých dvaceti říká „anarchistická léta už mám za sebou“, krásně tím ilustruje, jak i mladý člověk může rychle přijmout konzervativní pohled na politickou angažovanost a reprodukovat předsudek, že radikalita je jen pomíjivou známkou mladické nerozvážnosti. Nejde mi nevzpomenout nedávno zesnulého Martína Arnala Mura, který i ve svých nedožitých sto letech neměl ani náhodou anarchistická léta za sebou.
Z anarchistického pohledu do dokumentu úplně nezapadá zařazení politika Petra Pávka, i když z pohledu autora to jistě má svou relevanci a tak trochu to vymaňuje téma z poměrně uzavřené bubliny současného anarchistického hnutí.
Ve snímku, jehož stopáž činí 52 minut, jsou vedle protestů proti MMF užity také záběry z Global street party 1998 či z Prvních májů v roce 2012 a 2015. Takže i pamětníci si přijdou na své… a vůbec všichni, kdo jsou přesvědčeni, že zdravá neposlušnost je standardem kritického člověka, jak konstatuje Fedor Gál.
Na dokumentární film Neposlušní se můžete podívat přímo na stránkách České televize:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/12640545044-neposlusni/