Kouzlo extrémního postoje aneb Duka jako varování

Dominik Duka nám pravidelně ukazuje, jak nebezpečné je podlehnout iluzi, že je člověk majitelem absolutní pravdy. Znovu to potvrdil obsahem své „přednášky“, kterou pronesl na Mezinárodním eucharistickém kongresu v Budapešti.

Svůj proslov Duka začíná chválou Maďarů, „národa, který ctí svobodu a parlamentarismus, který je základním prvkem demokracie“. Viktor Orbán se při těchto slovech jistě tetelil blahem. Poté Duka pořádaný kongres zasazuje do „historického“ rámce, i když se spíše jedná o nesourodý výčet událostí a jmen, ve kterém Duka plete páté přes deváté. Připlete se tak i k Pařížské komuně, o které nám sděluje následující:

Pruská armáda tehdy ponechala Paříž a můžeme říci celou Francii napospas levičákům a radikálům, kteří se inspirovali komunistickým manifestem a Karl Marx jim vyslovil pochvalu. Porážka komunardů je veškerou levicí oplakávána. O skutečnosti, kolik životů museli obětovat její odpůrci, a to jak z řad obyvatel, tak z řad církevních osob, nenalezneme v běžných publikacích ani na stránkách wikipedie jediné slovo. Mezi prvními obětmi komunardů je také pařížský arcibiskup Georges Darboy.“

Kardinál se mýlí, česká wikipedie uvádí pod heslem Pařížská komuna mj. následující: „V květnu se situace vyhrotila, což dokumentovala hromadná poprava, kterou revolucionáři uskutečnili 24. května 1871. Mezi 64 mrtvolami se nacházelo i tělo arcibiskupa Georgese Darboye.“

Duka spěchající k dalším událostem, mučedníkům a svatým nemá prostor zmínit, že po porážce Komuny, během teroru vítězů, byly popraveny desetitisíce lidí. Nebo si tyto oběti, „levičáci a radikálové“, Dukův soucit nezaslouží?

Duka v přednášce opět nezapomene zmínit své oblíbené téma, tedy že „v celosvětové společnosti probíhá barbarský a netolerantní zápas o převrat v naší civilizaci“. Říká, že základní hodnoty jsou „odmítány a nahrazovány hodnotami, které jsou v převleku idejemi marxismu, maoismu, anarchismu“. Jsou „ideologiemi, které popírají jakoukoliv pravdu, tedy i Pravdu a nahrazují ji zlovolnou ideologií, kterou prosazují silou“. Duka ale uklidňuje posluchače tvrzením, že „Slovo věčné Pravdy je nepřemožitelné“.

Kardinál tvrdí, že v současné společnosti „panuje diktatura relativismu“. Je faktem, že relativizování všeho může být známkou beznaděje či nihilismu a že nás takový přístup sice zbaví obtíží, které přináší rozhodování a zaujímání určitého postoje, zároveň nám však relativizování reálně nepomůže. Jenže pokud Duka staví proti relativismu ne pouze pravdu, nýbrž Pravdu, je možnost dialogu v podstatě nemožná. Jeho postoj je ve skutečnosti dogmatický a brání jakékoliv možnosti plurality. Ostatně Duka svým dlouhodobým chováním dokazuje, jak nesnášenlivým dogmatikem je. Nic na tom nemění fakt, že by sám sebe rád viděl jako toho, kdo o pravdě svědčí „se zdviženou hlavou, pokojně a s odvahou, láskou a mírností“. Když si představím zlostného Duku, který útočí na vše, co je odlišné od jeho Pravdy, chce se mi takovému popisu leda tak smát.

Dukův vyhraněný postoj ke Komuně mi připomenul vyhraněné názory ke španělské občanské válce, se kterými se můžeme poměrně často setkat. V textu Tovaryšstvo Ježíšovo ve Španělsku v letech 1931–1938 neznámý autor (s velkou pravděpodobností jezuita) popisuje, že v republikánském Španělsku „jako oběti (…) pronásledovaní byli vyhlédnuti všichni poctiví lidé. S obzvláštní nenávistí byli však pronásledovaní kněží a řeholníci.“ Autor dodává, že přínosem jejich věznění byla skutečnost, že mohli frankistickým vězňům poskytovat duchovní útěchu. Ve frankistickém Španělsku naopak docházeli kněží k odsouzencům, aby jim nabídli možnost zpovědi. „Také v nacionálním Španělsku připravují naši otcové s největší horlivostí odsouzené na smrt. V této části Španělska se samozřejmě jedná o vrahy a zločince, kteří byli odsouzeni soudem. Mnohým z těchto zločinců se dostalo křesťanského vychování, byli však svedeni moskevskými vyslanci a zkaženi, takže někdy spáchali nejodpornější zločiny.“

Autor textu v tom měl tedy naprosto jasno. Republikáni pronásledují a popravují všechny „poctivé“, zatímco v nacionálním Španělsku jsou popravováni pouze „vrazi a zločinci“, kteří navíc před popravou dostanou možnost se vyzpovídat ze svých hříchů. Jak velkorysé…

Můžeme se setkat ale i s jiným postojem katolíků. Zastával ho také Georges Bernanos, ve své době známý francouzský katolický spisovatel. V knize Velké hřbitovy v měsíčním svitu popisuje své zkušenosti z Mallorky, kde byl svědkem čistek, které na ostrově prováděly frankistické jednotky. Pro mnohé katolíky byla tato kniha poměrně překvapivá, protože Bernanos byl znám svými konzervativními názory, když po určitou dobu frankisty také podporoval.

K dění na Mallorce se ale Bernanos postavil s vnitřní poctivostí. Když viděl naprosto bezdůvodný teror frankistů, namířený proti všem, kdo byl jen trochu podezřelý ze sympatií s republikány, nedokázal o tom mlčet. Kniha Velké hřbitovy v měsíčním svitu je tak jeho vyrovnáním se s frankismem. Doporučuji tuto knihu Dukovi k přečtení.

Násilí a popravy jsou hrozné, ať už se jich dopouští jakákoliv strana. Duka často až ostentativně mluví o své lásce k bližnímu. Navzdory těmto proklamacím ve mně vzbuzuje dojem, že ve svých protivnících ve skutečnosti člověka nevidí. U Komuny oplakává smrt několik stovek svých „bližních“, tisíce popravených na druhé straně ignoruje.

U Duky chybí jakýkoliv přesah. Jeho nacionalismus, ultrakonzervatismus a bigotnost jsou mnohem věrohodnější než jeho křesťanské proklamace milosrdenství a lásky. Duka je varovným příkladem toho, co se stane z člověka, kterého pohltila jeho Pravda a který zapomněl na lidskost. Neztrácím ale naději, že pan kardinál jednou radikálnímu křesťanskému myšlení doroste a vymění kouzlo extrémního postoje za kouzlo pochopení. Pochopení, že dokonce i levičáci byli a jsou lidé. Zároveň má pan kardinál mé ujištění, že já v něm člověka stále ještě vidím. Navzdory „zlovolné ideologii“ anarchismu, ke které se hlásím.