Levice. Další muzejní kousek

Jak jsme již informovali, 11. července vyšli v desítkách kubánských měst lidé do ulic demonstrovat proti současnému režimu. Jako všude jinde ve světě, i tady se setkali s represivní reakcí.

Stará autoritářská levice po celém světě má pro kubánský režim slabost a zastává se ho, kde může. Existují ale i levicové organizace, které takovou nostalgii po světě, jehož velkou část tvořil „socialistický tábor“, nesdílejí a dokážou režimy, jež samy sebe označovaly za socialistické, ale ve skutečnosti byly (nebo v případě Kuby stále jsou) jen státním kapitalismem bez špetky politické svobody, odsoudit jako nepřijatelné.

Mezi takové skupiny ale evidentně nepatří politická strana Levice. Na volebním bojišti jde o marginální uskupení, které je personálně velmi úzce svázané s poměrně letitou marxistickou skupinou Socialistická solidarita. Zatímco kubánský režim mlátí a zatýká nespokojené obyvatele, vydala Levice 15. července prohlášení „Ruce pryč od Kuby“, ve kterém si stěžuje: „Zprávy o 3 dny trvajících protestech na Kubě zaplňují přední strany novin po celém světě, zatímco např. o podstatně větších protestech v Kolumbii, které trvají již dva a půl měsíce a mají již desítky obětí, nepíše v zahraničních médiích prakticky nikdo.“ (Stejně jako Levice neinformuje o nepokojích na Kubě, neinformují neoliberální média o nepokojích ve státech prosazujících neoliberální reformy.) Levice si stěžuje na „propagační mašinérii USA“ a volá po „ ukončení ekonomické, komerční a finanční blokády, kterou na Kubu uvalilo USA“. Na druhou stranu vyzdvihuje kubánský režim: „Kuba v nejhorší době pandemie pomáhala s distribucí zdravotnických potřeb a zdravotní pomoci do zemí třetího světa a nezaslouží si, aby někdo využíval celosvětové krize k uspokojení svých mocenských ambicí na její úkor.“ Levice je ale na konci tak blahosklonná, když píše „Kubánci mají nárok na protest, nicméně právo rozhodovat o budoucnosti Kuby náleží pouze Kubáncům, a ne nikomu jinému, ať se Amerika a její spojenci snaží sebevíc.“ Co v prohlášení naprosto chybí, je skutečnost, že kubánský režim je neúnosná státní despocie, kde se nepřipouští žádná forma protestu či názoru odlišného od toho, který nadiktovala tamní komunistická strana.

Velmi vtipné je, že coby autoritu si Levice bere mexického prezidenta Obradora, který Kubě vyjádřil podporu. Pokud se podaří zrealizovat záměr návštěvy zapatistů a zapatistek v České republice, možná od nich uslyšíte velmi nelichotivá slova na adresu tohoto politika. Ten ještě intenzivněji než předchozí vlády prosazuje rozsáhlé megaprojekty kapitalistické infrastruktury, např. tzv. Mayský vlak či kanál spojující Pacifik s Golfským zálivem, a to vše na úkor a přes odpor původních obyvatel, kterých se tato megalomanie přímo dotkne.

Strana Levice opravdu není v tomto světle žádnou progresivní silou, která by měla potenciál předvést něco nového. Hraje pořád ten samý divadelní kus, který nám autoritářská levice předvádí od svého počátku, a nic na tom nemění fakt, že je některá z kulis natřena duhovými barvami. Pokud skončí ve volbách Levice spolu s parodiemi na levicové strany, jimiž jsou čeští sociální demokraté a KSČM, v politickém muzeu, nikoho to nemusí dvakrát mrzet.

Povstání na Kubě

V neděli 11. července pracující po celé Kubě spontánně zpochybnili dosavadní moc. Tato událost je nanejvýš důležitá a představuje důležitou etapu znovuzrození sociálního hnutí na Kubě. Nebyla vedena mezinárodně uznávaným disentem ani žádnou zahraniční mocí, jak se snaží tvrdit vláda. Protesty se týkaly asi 40 lokalit, tzn. že jde o daleka největší protestní mobilizaci od roku 1959.

Bezprostřední příčiny povstání by se daly shrnout do několika bodů:
* zpřísnění embarga Trumpovou administrativou,
* pád hlavních zdrojů příjmu země (prostředky zasílané příbuznými ve Spojených státech, cestovní ruch a poskytování lékařských služeb v zahraničí),
* snížení dodávek ropy z Venezuely,
* silná inflace,
* nedostatek potravin, léků a dalších základních prostředků,
* zdravotní situace způsobená covidem.

První den povstání byl režim přece jen zaskočen. V pozdějších hodinách začala zasahovat policie. Na některých místech se lidem dokonce podařilo ji zahnat. Docházelo k rabování obchodů MLC (něco jako u nás kdysi Tuzex, tedy obchod jen pro movité lidi a symbolizující tak nerovnost ve společnosti). Prezident Díaz-Canel ve svém projevu odsoudil „kontrarevolucionáře“, které přímo spojil se strategií USA svrhnout vládu, a vyzval „revolucionáře“, aby vyšli do ulic postavit se demonstrantům.

Druhý den byl velmi výrazně omezen provoz internetu. Vláda přiznala smrt jednoho demonstranta v Arroyo Naranjo během protestu před policejní stanicí v dělnické čtvrti na okraji hlavního města. Demonstrace, které proběhly, byly napadány policií a příznivci režimu. Lidé pátrali po svých nezvěstných rodinných příslušnících. Díaz-Canel popřel, že by došlo k represím proti demonstrantům, které označil za „žoldáky placené Spojenými státy“.

Třetí den byl počet zadržených, zraněných, potenciálních úmrtí a také zmizení stále neznámý. Přímo před zahraničními novináři byla zatčena mladá youtuberka Dina Stars za „propagaci protestů“, další den byla propuštěna. Vláda přišla s „ústupky“ ohledně dovozu potravin, léků a čisticích prostředků fyzickými osobami a ohledně platové politiky ve státním sektoru. Vláda USA zas prohlásila, že nepřijme žádné migranty. Připojení k internetu bylo obnoveno 15. července, stále ale nejsou známy počty lidí nějakým způsobem zasažených represí.

Kubánská vláda potvrdila záměr držet se zuby nehty u moci a tvrdě potlačit jakoukoli lidovou vzpouru. Je ochotna poštvat Kubánce proti sobě a souhlasit pouze s dočasnými drobky, aby si za ně koupila klid.

Hlas anarchistů

K nepokojům se vyjadřují také kubánští anarchisté. Jeden popsal pro Freedom News režim: „Stejný kubánský stát, který čelil americkému imperialismu, vytvořil všudypřítomnou politickou policii k boji proti společnosti, která je pod jeho kontrolou… ve jménu socialismu zničil všechny místní a dělnické organizace… přeměnil solidaritu na mezinárodní značku a zároveň nás udržuje v neustálém stavu nedůvěry a strachu mezi sousedy… uprostřed intenzifikace americké blokády staví více hotelů pro zahraniční turisty než infrastruktury pro produkci potravin… v těchto červencových dnech dokázal, co je zač: prachsprostá oligarchie ve stylu mafie, vulgární kleptokracie s nádechem humanismu a osvícení.“ A na jiném místě píše: „,Masy‘ se opět staly ,lidmi‘, když přestali poslouchat a začali znovu důvěřovat pocitům spřízněnosti a základním schopnostem jednat a společně myslet, které se opět projevily v neposlušnosti a solidaritě mezi rovnými uprostřed spirály pandemie a nedostatku. Toto je nová realita zrozená na Kubě v těchto dnech, nová realita, jejíž součástí jako anarchisté na Kubě chceme být.“

Anarchistický kolektiv Taller Libertario Alfredo López se mj. vyjádřil: „Obyvatelé Kuby mají právo protestovat stejně jako obyvatelé Kolumbie a Chile. Jaký je v tom rozdíl? Že jsou to oligarchie různého původu? S více či méně brutálními praktikami? Více či méně rozlišitelnou kamufláží? Více či méně servilními postoji vůči vládě USA? Více či méně vznešenými výroky k ospravedlnění jejich privilegií?“

Pro přiblížení dění na Kubě doporučujeme např. výpověď vysokoškolského studenta o jeho účasti na protestu v Havaně (ZDE) nebo dvojrozhovor s kubánskou anarchistkou a anarchistou (ZDE).


Zdroje:
https://www.facebook.com/jsmeLevice/
http://alasbarricadas.org/noticias/node/46109
https://freedomnews.org.uk/2021/07/20/cuba-the-end-of-the-social-enchantment-of-the-revolution/
https://autonomies.org/2021/07/cuban-anarchists-on-the-protests-of-july-11/

Související odkazy:
Volání po svobodě na „Ostrově svobody“
Co se změnilo na Kubě?
50 let kontrarevoluce na Kubě
Kuba 2007 – Rozhovor s M.L.C.
Anarchismus po Fidelovi a Pinochetovi
Mým kamarádům na levici