Policejní zabíjení a osadnický stát

Jak upozornilo množství lidí během týdnů mezinárodní revolty, která vzplála v Minneapolisu 25. května po policejní vraždě George Floyda, institucionální rasismus si žádá systémová řešení. Zatímco policie hájí své právo vraždit a týrat, kdykoliv si zamane, mýtus „zkažených jablek“ je konečně vyvrácen, stejně jako představa, že rasismus je spíše otázkou osobních předsudků než toho, jak je vybudována samotná společnost. Porozumění a odstranění rasismu na celospolečenské úrovni vyžaduje znalost historie, v první řadě tedy povědomí o tom, jak byl vytvořen.

Lidé v ulicích již na historické příčiny poukázali, když v Bristolu hodili do řeky sochu britského obchodníka s otroky Edwarda Colstona nebo když zapálili ústředí dcer konfederace v Richmondu ve Virginii. Gesto bristolských rebelů a rebelek bylo obzvláště výmluvné, protože tento čin jasně ukázal, že utváření rasismu je mezinárodní záležitostí, která šla ruku v ruce s kolonizací a expanzí kapitalismu.

Tato lekce je obzvláště důležitá, jelikož mezi protestujícími, zejména v Evropě, existují rozpory. Nesoulad panuje mezi bílými aktivisty, kteří v Evropě tradičně kontrolují progresivní a antikapitalistická hnutí a vyjadřují podporu obětem barbarského severoamerického rasismu, přitom jejich vlastní boj proti rasismu v Evropě je pouze otázkou slibů; a převážně barevnými aktivisty a aktivistkami, kteří chtějí rozšířit rebelii, připomínat si oběti policejní brutality a cílit na rasistické struktury v každém městě, kde žijí.

Tento nesoulad je významný, jelikož evropský hlavní proud systematicky konzumuje spektákl rasismu v USA, aby si svou vlastní realitu vykresloval v jemnějších, pokrokovějších a civilizovanějších křivkách. A toto sebepojetí bylo vždy podstatou evropské rasistické cesty ke kolonialismu a neokolonialismu. Jedná se o praktické alibi, které skrývá šokující skutečnost, třeba to, že 21 % černochů bylo v Irsku v posledních pěti letech kvůli barvě pleti nebo původu napadeno více než pětkrát, že devět z deseti Čechů říká, že nechce mít romské sousedy (poznámka překladatele: mám romské sousedy), nebo že polovina Němců věří, že si Romové a Sintové mohou za diskriminaci sami, a stejný počet si myslí, že v Německu je „moc“ muslimů. V Evropě policie zabíjí barevné stejným poměrem, nebo ještě ve vyšší míře než v USA, ačkoli statistiky jsou těžko dostupné, jelikož často neobsahují informace o obětech.

Samozřejmě, že americká policie každoročně zabíjí mnohem víc lidí než policie jakéhokoli jiného bohatého státu. Jedná se ale o spolehlivý indikátor rasismu? Jsou jiné země méně rasistické?

Vpadnout, vykořistit, vytlačit

Statistiky o počtu obětí americké policie nemůžeme pochopit, aniž bysme se zabývali její historií, která si žádá analýzu historie celé země. Způsob, jakým policie v USA jedná, koneckonců vysvětlují tři typické rysy: jedná se o osadnický stát, stále zde žije významná část původních obyvatel a ekonomika země je historicky založena na zotročení Afričanů.

Bod po bodu. Osadnický stát je druh koloniální společnosti, v níž se tzv. mateřská země nebo metropole snaží nahradit původní obyvatelstvo migračními vlnami a genocidami, aby v podstatě vytvořila kopii koloniální mocnosti na jiném kontinentu. Osadnické státy jsou, nebo se snaží být, primárně bílé. Příkladem jsou Spojené státy, Kanada, Argentina, Austrálie a Nový Zéland. Zajímavým případem je Chile, protože zde se Španělé také pokoušeli vytvořit osadnický stát, ale efektivní ozbrojený odpor Mapučů jim obrovské území upřel.

Osadnické státy jsou proto vybudovány na lži. Musí si vytvořit alibi pro všechny bílé potomky genocidy. Čím víc původních obyvatel přežije, tím víc má alibi trhlin.

Zatímco všechny kolonie a opravdu všechny kapitalistické společnosti nutí lidi pracovat jedním či druhým způsobem, některé kolonie byly závislé na zotročení Afričanů, aby si zajistily pracovní síly. Několik věcí je třeba vyzdvihnout. Ačkoli nějakou formu otroctví v minulosti praktikovalo mnoho států, tzv. movité otroctví, které Evropa uvalila na Afriku v rámci „trojúhelníkového obchodu“, bylo nejbrutálnější formou otroctví v lidské historii. Kromě toho se jednalo o globální systém organizovaný evropskými mocnostmi a osadnickými koloniemi a etická odpovědnost padala na celý systém, od plantáží, kde byli lidé nuceni pracovat, přes továrny, kde museli zpracovávat suroviny, po finanční centra, která sklízela zisky kynoucí z trojúhelníkového obchodu.

Kolonie, které formovaly Kanadu, otroctví nepraktikovaly, zatímco mnoho z třinácti kolonií, které utvářely Spojené státy, ano. Všechny patřily Velké Británii, jednomu z hlavních organizátorů obchodu s otroky, eticky si byly rovny, ale ty nejsevernější nebyly vhodné pro plantážnickou ekonomiku. Brutalita otroctví bezpochyby vytvořila mezigenerační traumata mezi přeživšími a mezi těmi, kteří otroctví praktikovali, se vyvinul sociopatický nedostatek empatie, který mohl mít dopady i na budoucí generace. Účetní a finančníci, kteří se naučili z krutosti profitovat, aniž by jí museli přihlížet, si vyvinuli vlastní soubor psychologických úniků, které nacházejí uplatnění v kapitalistické ekonomice dodnes.

Pokud přestaneme ignorovat, že bílá nadřazenost prostupovala od začátku systém skrz naskrz, od londýnské burzy po plantáž v Louisianě, uvědomíme si, že její brutalita může mít vliv i na uspořádání v postotrokářském státě. Takže jak vlastně může kombinace těchto tří typických rysů utvořit podmínky pro takhle vražedné policejní síly? To, jak se americký policejní dohled vyvinul z otrokářských hlídek, už bylo rozebráno dopodrobna (česky např. Existence č. 2/17, David Whitehous: Počátky policie). Je však třeba brát v úvahu další skutečnost: téměř veškeré teritoriální expanze, vybudování Spojených států na půdě, kde žily stovky původních etnik, bylo z velké části dosaženo díky paramilitárním organizacím osadníků, vedoucím teroristické kampaně proti tzv. „měkkým cílům“.

To není vše. Podobné praktiky nejsou historickou záležitostí a přetrvávají dodnes. Ačkoli si osadnické státy udržují mýtus, že kolonizace a krádež půdy byly zlem dávné minulosti, environmentální rasismus, krádež zdrojů a půdy, jsou praktiky, kterým jakékoli původní etnikum čelí dodnes (Existence č. 1/17, Stojící skála: Příběh hrdinného odporu). Stejně tak v každém osadnickém státě s ekonomikou založenou na zotročení Afričanů byla po zrušení otrokářství zavedena taková opatření, aby zůstala společenská hierarchie nedotčena. Osvobození otroci si nemohli ponechat pozemky, na nichž otročili, nezískali žádné odškodnění, nebyly jim zpětně vyplaceny žádné mzdy. Namísto toho byli terorizováni, zbavováni majetku, sledováni, řízeni – jinými slovy na ně byl uvalen policejní dohled, aby mohli nadále plnit úplně stejnou ekonomickou roli a držet se na samotném dně společenské hierarchie, stejně jako za otrokářských časů.

Základní role všech kořistníků*

Důsledky jsou jasné. Policejní dohled je podstatou americké společnosti a jeho forma je kompletně spjatá s nekropolitickou intervencí, uskutečněnou tak, aby způsobila černochům a domorodcům sociální smrt. Vraždy páchané denně policií jsou součástí širokého spektra násilných opatření, která zachovávají rasistickou hierarchii, jež zůstala od dob otrokářství a „indiánských válek“ nedotčena. K dalším praktikám, které trvale ožebračují barevné komunity a zároveň zachovávají bílou politickou dominanci, patří gentrifikace, redlining (systematické odpírání služeb buď přímo, nebo selektivním zvyšováním cen), válka proti drogám a přeměna domorodé půdy nebo barevných čtvrtí na průmyslové zóny a energetické komplexy. Výsledky veškerého tohoto strukturálního rasismu se dostaly do popředí v důsledku nepřiměřeného počtu obětí COVID-19. Jednoduše řečeno, osadnický stát stvořený díky genocidě a zotročení musí být neustále připraven podrobit určitou část populace smrtelným podmínkám, pokud neodpovídají ideálům bílého občanství. (Tyto ideály jsou svou povahou exkluzivní a konkurenční, takže je samozřejmě nemohou splňovat všichni.)

Policie v evropských sociálních demokraciích také zabíjí a jejím cílem jsou neúměrně také barevní lidé, ale k vraždám dochází v mnohem menší míře, jelikož zdejší systém sociální kontroly historicky počítá s možností integrace marginalizovaných nebo vykořisťovaných prostřednictvím závislosti na byrokratických procesech, které přerozdělují část bohatství ukradeného v jiných částech světa. Evropské kolonie byly vždy vzdálené, nacházejí se pohodlně mimo dohled, zatímco Spojené státy jsou kompletně tvořeny koloniálním násilím. Proto jeden systém udržuje sociální smír za pomoci zdravotnictví a sociální péče a druhý za pomoci kulek.

Rasistický nepoměr policejního dohledu a věznění je přítomný všude. Ve Spojených státech představují černoši pouze 12 % populace, zato 33 % vězeňské populace; ve Spojeném království pak 3 % populace a 12 % populace vězněné. Disproporce v Austrálii je ještě extrémnější s 2,4 % Aboridžinců v populaci a 25 % za mřížemi. Co se týče úmrtí ve vazbě, máme v USA 12 úmrtí na každých 100 000 zadržených, 5 v Austrálii a 2 ve Spojeném království. Stojí za zmínku, že Austrálie praktikovala otroctví až do padesátých let 20. století, ale na rozdíl od USA má drtivě převažující bílou populaci, z velké části kvůli extrémně rasistickým imigračním zákonům, sahajícím hluboko do minulosti, kdy se zde mohli usazovat pouze bílí.

Ve Španělsku je statistika obtížně dostupná, což vypovídá o ignoranci problémů ze strany institucí. Neúplný průzkum však ukazuje, že téměř všichni zemřelí v policejních celách jsou barevní. Další studie zabývající se policejními lustracemi v ulicích Madridu říká, že téměř každý barevný byl příslušníky zastaven kvůli své barvě kůže a 42 % z nich uvedlo, že byli vystaveni rasistickým urážkám nebo fyzickému násilí. Nakonec jedinou kategorií, kde mají Spojené státy navrch, je celkový počet zabití rukou policajta.

Abychom našli místo s podobnou mírou policejního násilí jako v USA, musíme pátrat po další zemi, která splňuje všechna tři kritéria: osadnický stát, významná část přeživších původních obyvatel a ekonomika historicky založená na zotročení Afričanů. Tato kritéria velmi dobře splňuje Brazílie, kde policejní zabíjení konkuruje tomu americkému. Brazilští policajti zabili v roce 2016 více než 4000 lidí, v USA policajti zabili ve stejný rok více než 1000, pravděpodobně až 1300 lidí. Obrovské číslo zabitých v Brazílii zřejmě souvisí s větší hmotnou nouzí této země, protože institucionální útlak znamená mnohonásobnou diskriminaci a policie více cílí na lidi na základě třídního původu, imigračního statusu, duševního zdraví, genderové identity, jakož i rasy. Frekvence zabíjení policií v USA a Brazílii každopádně dosahuje stejné míry závažnosti, což neplatí pro země, jako jsou Spojené království nebo Austrálie. A v Brazílii toto zabíjení nepochybně vykazuje rasistickou disproporci: v Riu de Janeiru tvoří bílí polovinu populace a pouze 12 % obětí policejního násilí.

Pokud pochopíme historii policie v USA, jakož i přímý vztah mezi navyšováním policejního rozpočtu a škrty v sociálních službách, dojde nám, že je zrušení této instituce realističtější než její reforma. Osobní kamery policajtů, ani nezávislé komise policejní vraždy nesnížily, a zdá se, že policii dokážou dohnat k odpovědnosti pouze pouliční bouře. Mezitím tlak na rozvoj komunitní policejní práce po poslední vlně nepokojů v USA pouze zvýšil efektivitu a násilí policejních zásahů v barevných komunitách.

Uvědomíme-li si, jak je minulost a chování policie nedílnou součástí historie země jako celku – v případě USA genocidní osadnický stát s ekonomikou historicky založenou na zotročení –, vyvstane nám antikoloniální pohled, v němž reformy nejsou možné. To, co policie dělá, nedělá náhodou. Nemůžeme realisticky řešit její násilí, aniž bychom se nezabývali důsledky kolonizace a zotročení zakořeněné v otázkách, jako je vlastnictví půdy, rozdělení bohatství a legitimita, námezdní práce, zdravotnictví, školství a další.

Dějiny kapitalistických států, plně zakořeněných v globálních strukturách bílé nadřazenosti, by nás měly varovat před jakýmikoli snahami o reformu policie, které pochází od samotné vlády. Musíme jasně spojit požadavky za zrušení policie s všeobecnou vizí změny.

Poutáni plyšovými pouty

Když se náš boj stává efektivní, stát začíná chrlit reformy v náš prospěch, a my jistě můžeme akceptovat a uznávat věci, jako je zdravotnictví a sociální péče, péče o lidi s hendikepem, týrané ženy, prostě instituce, které situaci nezhoršují. Musíme si však být vědomi způsobů, jak mohou státy využívat sociální služby k vynucení závislosti a dohledu, což podkopává autonomii sousedství.

Bludištěm nástrah a pastí můžeme lépe projít díky mezinárodní síti bojů, z nichž každý bojuje s místními projevy rasismu a dalším útlakem, rozumí tomu, jak vše vzniklo, a zapadá do globálních struktur. Sdílením našich zkušeností si můžeme udržet náskok, můžeme se dozvědět, co očekávat od reforem a represivních strategií, které již byly zavedeny jinde, a zároveň nasávat nadšení a inspiraci těchto revolt, poukazovat na společné nepřátele, aby náš odpor přesáhl hranice, které ustavili, aby nás zadrželi.

Rasismus je nadnárodní, jako korporace loupící zdroje a vykořisťující dělníky globálního jihu, nebo jako sítě vzdělávacích institucí a mediálních koncernů, které reprodukují mýtus západní civilizace. Na různých místech má různé podoby, ale boj proti rasismu je a musí být globální, stejně jako musí být nedílnou součástí boje proti kapitalismu.

 

* * *

Nakladatelství anarchistické federace loni vydalo knihu Petera Gelderloose Anarchie funguje, která se zabývá příklady anarchistických myšlenek v praxi.

 

Zdroj s množstvím odkazů na použitá data:
https://freedomnews.org.uk/police-killings-and-the-settler-state/

 

* Další poznámka překladatele: anglické slovo cop (policajt, fízl) je zkratkou původního copper. A fízlům se neříkalo copper kvůli měděným knoflíkům, jak se obvykle tvrdí. Copper kromě mědi znamená také someone who captures, takže česky kořistník nebo dobyvatel.