Jak by se byl odhaloval pomník Jana Husa…
V červenci 1915 měl být slavnostně odhalen pomník Jana Husa vybudovaný na Staroměstském náměstí v Praze. Válečný stav to prý nedovoloval, a oslava pomníku byla odsunuta na „dobu příhodnější“. Ta jaksi nikdy nenastala (zato nedaleký katolický sloup se nám tam po 102leté absenci už zase slavně topoří). Michal Kácha byl v roce 1915 jako „nebezpečný anarchista“ v internaci v Dolních Rakousích, ale možnou oslavnou řeč některého z činovníků k pětisetletému výročí upálení Jana Husa si dovedl i tak dost dobře představit. Sepsal ji tedy pro satirický časopis, který si internovaní za svého nuceného pobytu v improvizované c. k. policejní věznici na zámku v Göllersdorfu vydávali.
Vaše Excelence, slovutní a vážení pánové!
Shromáždili jsme se na tomto místě, abychom slavnostně přijali do správy obce tento pomník, který vytvořil pan sochař Šaloun. Obec, vzhledem k tomu, že k vysoce významným účelům odevzdává velké obnosy, jako jsou kupříkladu koňské dostihy, bankety a mnohé jiné, nemohla k národní sbírce přispěti větším obnosem, ale nicméně přinesla velkou oběť darováním místa, kde pomník je postaven. Pováží-li se, že darované místo měří cirka 200 m2 a že každý čtvereční metr na této prostoře stojí 320 K, je to od obce naší oběť nemalá. (Pohnutí, gestikulací a prstovou hrou provázený šepot u přítomných.)
Pomník – jak Excelenci a váženým pánům bude známo – je postaven ke cti Jana Husi, kněze a profesora na vyšším učení pražském, který v naší Praze i na venkově před 500 lety žil a působil. Nejvýznamnějším skutkem Mistra Jana Husi je oprava našeho milého druhého jazyka, takže i nevzdělanci mohli k praktické potřebě jej použíti. Také napsal několik spisů, které jsou velice učené, a proto jen málo lidem jsou známé, a též několik náboženských traktátů, jež v nynější praktické době se jeví zastaralými a namnoze přehnaně romantickými. Byl také učitelem řečnění a své řeči před četnými posluchači přednášel v takzvané kapli beltémské. Pro způsob svého vyučování měl časté spory s pražskou konzistoří a pražským arcibiskupem, a měl proto mnohé nepříjemnosti. Historie nám povídá, že byl Mistr Jan Hus před 500 lety koncilem kostnickým pro nějaké bludy souzen, shledán vinným a k smrti upálením odsouzen. Ortel nad ním byl pro větší čest a slávu církve dne 6. července 1415 vykonán a prach jeho byl do kolem tekoucího Rýna smeten. Historikové jsou o příčinách jeho sporu, jakož i o jeho odsouzení a trestu různého mínění, a proto i já nemohu se vysloviti jinak, nežli že tenkráte byl Mistr Jan Hus odsouzen z neporozumění a upálen nedopatřením.
Není mojí a vaší úlohou – velevážení přítomní – zabývati se luštěním, kdo tenkráte neblahý spor přivodil a kdo byl v právu, a proto bude lépe přidržeti se zlaté střední cesty, která vede ke smíru mezi občany a neuráží zejména těch úctyhodných a nábožensky zanícených spoluobčanů, denně vykonávajících bohulibou pobožnost u nedaleko stojícího sloupu mariánského, jenž významně a výstražně trčí a upomíná, kam vede svéhlavost a loajálnosti holedbající neposlušnost k nejvyšší vrchnosti.
Historie nás naučila přidržovati se cesty pravé, která vede, řízena jsouc pokyny naší milostivé vlády (při tom řečník významně se shrbeným hřbetem mžiká k čestnému sedadlu, kde sedí muž v uniformě), ku blahu našeho národa.
Je mezi pšenicí koukol a mezi námi jsou i lidé, kteří proti zdravé a národu prospěšné politice zle brojí a využitkují každé příležitosti, aby nás zastánce zlaté střední cesty hanobili.
Proto musíme vždy a co nejostřeji vystupovati proti těm, kteří v nynější zlé a kritické době odvažují se rozdmýchávati spory a urážeti spoluobčany, nazývajíce Jana Husa – mučedníkem. Popuzují i vyšší kruhy k nenávisti k našemu národu hlásáním hesel namířených proti svaté církvi, která bez toho v dnešní době je stižena rozpačitostí. Proti těmto novodobým bludařům a výstředníkům musíme se postaviti ruku v ruce s naší vládou.
Historie nám ukázala, kam vedlo rebelantství našich neblahých předků a paličatost v otázkách tzv. mravních. Víme, že následkem špatného pochopení Jana Husa stali se jeho falešní ctitelé bandity, lupiči a žháři a buřičství na začátku sedmnáctého století vedlo k Bílé hoře, po níž dlouho a až po naše dny se národ náš netěšil přízni milostivých vlád. Všem, kteří svádí náš lid k samostatnosti a národnímu partikularismu – protože známe jen jednu vlast a tou je Rakousko –, je třeba dáti řádnou výstravu a svésti pobloudilé na cestu správnou a spravedlivé vrchnosti milou.
I v samotném oslavenci máme příklad pokory a odevzdanosti do vůle vyšších, když před 500 lety svěřil svou osobní jistotu do rukou císaře Zikmunda, který vydal jemu glejt zabezpečující jeho svobodu. A proto nesmíme se másti křikem nezodpovědných živlů, vytýkajících nám devótnost vůči Vídni, křik jejich nás jen utvrzuje, že naše cesty pokory a odevzdanosti jsou cestami správnými.
Vaše Excelence! My, shromáždění na tomto místě, Vaši Excelenci slavnostně prosíme, byste naši nejpokornější loajálnost tlumočil, kde toho bude zapotřebí, a ubezpečujeme, že i vzácná tolerance náboženské shovívavosti našeho slavného spojence je nám vzácným příkladem velké ctnosti, který chceme následovati, a my zvláště dovedeme plně pochopiti vyšší zájem všech dění, která s vysokou tolerancí souvisí.
Myslím, že velevážení shromáždění budou souhlasni v názoru, že nepotřebujeme se dále Husem a neblahou dobou husitskou zabývati, když podstatu Husovu i dobu potomní tak výstižně vyslovili na sněmu v roce 1889 slavný historik blahé paměti, již zemřelý Waceslav Wladivoj Tomek, císařský rada atd., a princ Švarcenberk, nejlepší z naší historické šlechty, takzvaný princ vlajka slavné paměti, který, bohužel, již k velké naší žalosti ráčil zemříti.
Doufám, že budu mluviti ze srdce všech vzácných přítomných, když podotknu: pomník, ač uznáváme jeho značnou rozlehlost a pracnost sochařskou – není výtvorem, který by odpovídal – bohužel – naší invenci. Má v sobě mnoho z kacířských myšlenek přemrštěnců, které asi jen z nepochopení pan Šaloun užil, aby na úkor umělecké kvality přiblížil se nízké mysli lůzy. A nejen to, toto sousoší je schopno hrubě urážeti naše věrné katolíky, což nesmí býti trpěno. Proto navrhuji se smluveným dříve souhlasem velevážených přítomných: vyzývavá skupina bojovníků budiž od pomníku odstraněna, kalich – jako symbol rebelantství – ze sousoší odstraněn, zbytečná výše postavy Husovy snížena a případně mírněji vyjádřeným poprsím nahrazena; k pomníku budiž připojen komentář, který by po našem způsobu vyjádřil, proč pomník byl postaven a jaký význam Hus pro nás měl.
Městská rada většinou hlasů přijala návrh, aby městský kameník předsevzal opravu pomníku na obecní útraty a dle navržených plánů naší komise správně udělal…
(Citováno z knihy F. J. Havelky Zápisky z vyhnanství. Ilustrované dokumenty 1914–16, vydal Emil Šolc v Karlíně, [1928], s. 129–132)