Vězení člověka nenapraví. S tím souhlasí snad všichni kritikové současného penitenciárního systému: jak reformisté, tak abolicionisté. Dál už jsou ovšem mezi nimi samé rozdíly.
Stoupenci reforem obviňují odpůrce věznic z utopičnosti, a na oplátku jsou obviňováni z polovičatých opatření. „Vězení slouží jako škola kriminální profesionalizace, není místem nápravy,“ napsal v roce 1930 profesor trestního práva M. N. Gernet v knize Ve vězení: studie z vězeňské psychologie. Ovšem silněji a zřetelněji zazněla kritika věznic později, ve druhé polovině 20. století. Tehdy ve většině západních zemí nastalo uvědomování si „krize trestání“. Projevy této krize nezmizely ani dnes: růst evidované zločinnosti, zjevná neefektivnost všeobecné prevence zločinnosti, konkrétně vysoká úroveň recidivy. Navíc četné výzkumy dokládají nevyhnutné změny psychiky člověka (například senzorickou deprivaci a změny vnímání prostorové struktury, různé formy psychóz atd.), které nastupují po pěti až šesti letech pobytu v místech odnětí svobody.
70. léta ve Francii byla poznamenána založením Skupiny pro informace o věznicích (Groupe d’Information sur les Prisons), iniciované Michelem Foucaultem, na niž navázala činnost Výboru pro aktivity vězněných. Výsledkem byla řada vládních reforem. Skupina pro informace o věznicích ovšem vždy prohlašovala, že nenavrhuje a nepožaduje reformy penitenciárního systému: „Žádný reformismus, jen radikální odhalení samotného záměru ,napravit zločince‘.“
Další důležitou etapou byl vznik „radikální“ kriminologie, na jehož počátku byla kniha britských autorů Iana R. Taylora, Paula Waltona a Jocka Younga Nová kriminologie (1973). V jejich analýze (v duchu neomarxistické kritiky) delikvent chápe sám sebe nejen jako oběť justice, ale jako oběť celé společnosti. Hlavním kriminogenním faktorem je nerovnost: třídní, pohlavní, etnická.
Někteří současní kriminologové-abolicionisté zastávají názor, že druh trestu a způsob jeho výkonu nemá určovat stát, ale příbuzní a blízcí zločince nebo oběti. Paralely s tímto názorem je možné najít v právu šaría, kde má v případě zabití nebo způsobení škody rodina oběti právo určit trest: trvat na něm, přijmout materiální kompenzaci nebo pachateli odpustit.
Za zrušení věznic se tradičně staví Anarchistický černý kříž. Mezi alternativami navrhovanými anarchisty jsou obecní soudy a autonomie v rozhodování otázek trestu. Kromě toho se předpokládá, že pád kapitalistických vztahů povede k vymizení zločinů, jejichž motivem je soukromé vlastnictví.
Podobné stanovisko se mnohým zdá dost utopické, a proto se domnívají, že je vhodnější opravovat nedostatky existujícího penitenciárního systému. I Mezinárodní institut OSN pro výzkum kriminality a trestní justice (United Nations Interregional Crime and Justice Research Institute, UNICRI) v posledních přehledech potvrzuje, že špatné podmínky vězněných (jak hygienické, tak sociální) přispívají k vytvoření kriminálního prostředí uvnitř věznic. Přeplnění věznic je problém celosvětový. Lze ho pozorovat i v Bělorusku, Polsku, Česku, Maďarsku a dalších zemích.
Neefektivnost systému znovu potvrdila nízká resocializace bývalých vězňů a vysoké procento recidivy. To je charakteristické pro mnoho zemí: v Bělorusku je recidiva padesátiprocentní, v Polsku mezi lety 2007 a 2012 množství opakovaných přestoupení zákona vzrostlo téměř o polovinu. A nezapomínejme ani na ekonomický faktor: náklady na uvězněné rostou a jejich rodiny jsou často v mizerné situaci.
Zastánci vězeňské reformy si myslí, že v soudním procesu je nezbytné se soustředit na rehabilitaci zločince a individuální přístup k výběru formy trestu, jako například: namísto pobytu ve vězení zavést dozor nad provinilci v rámci probačního systému, podle možnosti užívat obecně prospěšné práce a také snižovat nepodmíněné tresty. Kromě kladného účinku na resocializaci jsou takové alternativy vězeňských trestů zpravidla méně nákladné.
V tom, že současný penitenciární systém je nutné změnit, se mnozí shodují. Někteří kriminologové vyslovují velmi smělé prognózy v tom smyslu, že za 30 až 40 let věznice zmizí. Jenže pokud jde o to, co je nahradí, zatím jednoznačná odpověď neexistuje. Když začneme uvažovat o tom, jaký má být trest, objevuje se řada otázek, nečekaných závěrů a rozporů, počínaje výkladem samotného chápání trestného činu.
V čem je základní problém současného penitenciárního systému? Je možné zrušit instituci věznic? A jak by měl vypadat trest? S těmito otázkami jsme se obrátili na bývalé vězně a ochránce lidských práv.
Nasta Lojková – Centrum obrany práv Viasna (Bělorusko)
Hlavní vadou jsou nejasně stanovené cíle vězeňského systému a nepropracovaný mechanismus jejich dosažení. Jedni odborníci vidí hlavní cíl vězení ve výchově a převýchově, jiní zase v kompenzaci, ještě další v potrestání atd. A tato věčná teoretická debata pokračuje v době, kdy ve vězeních sedí reální lidé!
Vím toho příliš mnoho o mučení v našich vězeních, o faktech vražd ze strany vězeňské správy. Existenční podmínky ve vězeních jsou obzvlášť bolestivé téma, bylo by to na dlouho. Týká se mnohých lidí. Přesto o tom většina nic neví a je jim to jedno.
Je nabíledni, že reforma je nutná co nejdřív. Na této cestě jsou tři problémy. První: dobrá teoretická příprava, druhý: financování, třetí: mentalita, psychologie. Nevím, jak dlouho je třeba vychovávat dozorce, aby se stal hodným.
Současná celoevropská tendence směřuje k humanizaci trestů: čím dál méně se věznění používá u finančních a jiných nenásilných trestných činů, čím dál více se věnuje pozornost podmínkám odpykávání si trestu a psychologické práci s vězni.
V teoretické přípravě reforem je důležité počítat s obecnou zodpovědností společnosti za každý zločin: člověk se sám o sobě nerodí jako maniak, to z něj dělá výchova, prostředí, společnost, stát. Proto je důležité, aby všichni chápali a sdíleli tuto zodpovědnost. Je důležité zvyšovat psychologickou kulturu celé společnosti, pracovat s dětmi v tomto směru už od mateřské školky. Důležitou roli v tom má sociální péče a vzájemné propojení lidí mezi sebou. Jsou to zásadní problémy, které nelze vyřešit během krátké doby, ani poté, co si je budeme náležitě uvědomovat. Pokud jde o financování, žádný stát nechce investovat do úprav vězeňství. Tak to ale být nemá. Jde přece o součást všeobecné zodpovědnosti. Je důležité zkoumat a přebírat alternativní modely trestního systému. Je to účinnější i levnější.
Bylo by dobré se trestu odnětí svobody vzdát. Zdi nedokážou udělat člověka lepším. To dokážou jen jiní lidé. Tvrdí se, že hlavním kladem vězeňského modelu je profylaxe, která údajně zabraňuje člověku páchat další zločiny, ale tento účinek vězení je krátkodobý. Trest musí stimulovat a rozvíjet. Sportovní, pracovní, psychologická činnost by tomu prospívala mnohem lépe než uvěznění, i když prvek nucenosti by v ní asi zůstal.
Alexandr Franckevič – anarchista, bývalý politický vězeň (Bělorusko)
Podle mě je základním problémem penitenciárního systému fakt, že existuje. Existuje v jakékoli zemi ne proto, aby napravoval zločince (tento názor kritizoval už Foucault v knize Dohlížet a trestat), ale aby vytvářel atmosféru strachu ve společnosti, teror, a aby kontroloval pachatele. Ale nemůže změnit obraz života člověka, který uvízl v kriminále. V Bělorusku se taky hodně mluví o nápravě vězeňského systému, ale policie a orgány činné v trestním řízení tu často samy fungují jako ti, kdo zločiny vyprovokují (vybízejí člověka, který s nimi spolupracuje, aby porušoval zákon, čímž si má například získat důvěru). To je ta vymezená oblast, s jejíž pomocí naše represivní orgány dostávají základní oficiální (ve formě odhalování) i neoficiální (ve formě péče a „zastřešení“) příjem, proto je pro ně výhodné, aby běžící pás fungoval bez přestávky. Hlavní problém je v samotném faktu existence věznic a táborů.
Stavím se za přehodnocení mnoha procesů ve společnosti, za zřeknutí se represivních mechanismů jako institucí, za nahrazení moci přímou demokracií. Na tom je založena moje alternativa působení na ty, kteří poruší zákon. Současný „nápravný systém“ nikoho nenapravuje, ale pokud bychom měli mít takový cíl, jedinou metodou boje s útoky na život nebo zdraví jiných lidí bude všeobecné vyzbrojení, dobrovolné oddíly sebeobrany a systém sankcí ukládaných pachatelům společností.
Myslím, že odmítnout vězeňský systém je možné. Trest může být jiný: od jednoduchého pokárání po vyhnání ze společnosti a usmrcení za zvlášť těžké zločiny. Hlavní je, aby tyto tresty určovaly společenské, ne státní mechanismy. To může být jak valné shromáždění, tak smírčí soud, opět jmenovaný lidmi zainteresovanými v procesu. Tady se rovněž objevuje otázka trestu smrti. Moje základní kritika trestu smrti v Bělorusku vychází z toho, že tento nástroj je teď mechanismem, který nijak nezávisí na společnosti a cizopasí na běloruských lidech stejně jako v jiných státech. Svěřit takovému leviatanu právo disponovat cizím životem je myslím velmi nebezpečná praxe, proto jsem v současných podmínkách proti. Ale zdá se mi, že pokud bude společnost určovat sankce vůči zločinci a v jednotlivých případech vyhnání jeho problém nevyřeší (dejme tomu u sériového vraha), pak se mi nezdá jako humánní volba zavřít ho do klece a vnucovat mu svou vůli během celého jeho života. Proto se mi zdá trest smrti mimořádnou formou potrestání masových vrahů.
Alexej – bývalý vězeň v izraelském vojenském vězení za pokus odpírání vojenské služby v armádě (Ukrajina/Izrael)
Zcela chápu logiku a funkční význam tohoto systému v kapitalismu, ale je třeba také rozumět tomu, že deklarované funkce se ve skutečnosti nerealizují. Jaké funkce de iure plní? Odvrácení zločinů, izolace lidí a jejich náprava. S tím posledním jsou největší problémy: lidi v podstatě není třeba napravovat, a pokud podle lékařských ukazatelů ano, pak jim věznice nepomůže. Je-li důvod většiny trestných činů ekonomický, není jednodušší ho odstranit než se pokoušet měnit lidi?
Nějaký čas jsem seděl v izraelském vojenském vězení a ještě jsem měl příležitost pobýt v roli nedobrovolného nádeníka v občanské věznici pro palestinské vězně. Vojenské vězení se velmi liší od obyčejného. Posadit vojáka do vězení je mrhání výdaji jak samotného vojáka, tak těch, kteří se o něj starají. Takže úkol vojenského vězení je následující: při krátkém trestu s co nejmenšími ztrátami – a podle možností za pomoci vězněného – změnit trestaného z vojáka, který není funkční, ve vojáka, který funkční je. Proto tam branci sedí krátkou dobu, nutí je pracovat a provádějí intenzivní výcvik disciplíny, aby jim připomněli „výcvik mladého bojovníka“. Navíc jsem byl i v občanském vězení. Tam je situace zcela jiná: problém není s tím, aby dohlížitelé nedělali drezúru jako u nás, ale se svobodou v obecném smyslu. Tam bych se vůbec nechtěl ocitnout.
Nelze napravit část mechanismu bez toho, aby ho to zasáhlo celý – nelze odmítnout vězeňský systém bez změny společensko-politického systému. Když ho změníme, změníme i samotné chápání „zločinu“ (většina jich má ekonomické příčiny). Pak nezbytnost věznění zmizí. Jistě, mohou být lidé, které bude nutné izolovat od společnosti kvůli jejich psychickému narušení.
Samozřejmě, podmínky v Rusku a například Norsku se liší. Ale podstatu to nemění. Za těch dvacet dní, co jsem seděl v Izraeli, jsem byl na čtyřech různých místech. V samovazbě to bylo hodně špatné, ale v občanském vězení to bylo lepší. Problém ovšem není v pohodlné posteli nebo slušné stravě, ale v omezení pohybu a vyloučení z přirozeného prostředí pro život. Je zjevné, že ustavený neformální systém vztahů ve vězení při jakýchkoli změnách se bude snažit vrátit do svého deformovaného stavu. Vězni a dozorci už přijali stanovené role a modely chování a změnit je bude nejtěžší ze všeho – bylo by třeba silnou kontrolu zvenčí.
Alexandr Volodarskij – anarchosyndikalista, akční umělec, bloger, jeden z autorů webu Nihilist.li (Ukrajina/Německo)
S ukrajinským penitenciárním systémem jsem přišel do styku zevnitř (chvíli jsem byl ve vazbě, chvíli v pracovním táboře), hodně jsem komunikoval s uvězněnými s různě dlouhými tresty a za různé trestné činy. Základní nedostatek penitenciárního systému je jeho represivní charakter. Ten systém absolutně nebere v úvahu sociální příčinu překročení zákona a jen trestá lidi, kteří se ho dopustili. Tvrdost a neefektivnost tu jdou ruku v ruce. Věznice se stává autonomním vzděláním, které nepřevychovává pachatele, ale naopak slouží formování „zločinců“ jako nějaké zvláštní sociální vrstvy a subkultury. Věznice jsou spolu s celým trestním systémem uspořádány tak, že se nikdy nevyprázdní.
Nejsem ani tak za reformování věznic, jako za jejich likvidaci. Penitenciární systém je nejen protihumánní, je navíc krajně neefektivní. Hrozby, před kterými chrání, sám vytváří. V Norsku nebo Švédsku je množství uvězněných na 100 tisíc obyvatel několikrát nižší než na Ukrajině, a v USA několikrát vyšší. To znamená, že „zločinné založení jedince“ nelze odbýt vrozenou dispozicí – je to sociální fenomén: množství zločinců přímo závisí na společnosti, jejích zákonech a pravidlech. Rizikem by samozřejmě bylo nevyhnutné přechodné období, protože jsou lidé, pro něž se vězení stalo způsobem života a jediným domovem. Opouštějí ho s tím, že se vrátí zpátky. Potřebují zvláštní resocializaci a její mechanismy bude ještě nutné vypracovat. Ale samotný systém o reformy nestojí: věznice, soudy, policie jsou součásti jednoho mechanismu, který nechce a nemá v plánu se měnit. Když to vezmeme obecněji, celý stát, celý sociální systém a sociální instituce se nějakým způsobem opírají o strach z vězení, proto je boj proti penitenciárnímu systému bojem proti celému státu.
Věznění jako způsob potrestání je třeba odmítnout. Otázka je, jestli je trestání vůbec nutné. Myslím, že jsou nutné účinné mechanismy, které brání ohrožení života, zdraví a svobody. A abychom toho dosáhli, nestačí trestat. Je potřeba odstranit sociální předpoklady (atmosféra konkurence, boje o úspěch, která má často nezdravé formy a vede k násilí). Dokonce i sociopati a psychopati můžou být plně integrováni do společnosti, pokud je naučíme žít s jejich psychickými zvláštnostmi. Koncept zločinů bez obětí by měl zmizet úplně. Pokud jde o krádeže, výtržnictví, podvody, vandalství: člověk, který spáchá přestupek, musí mít možnost kompenzovat a napravit jeho následky. Do kategorie „nenapravitelných“ spadá třeba znásilnění, těžké zranění a vražda, ale po odstranění už zmíněných předpokladů budou takové případy poměrně řídké a bude možné je řešit individuálně.
Rozdíly mezi penitenciárním systémem Ukrajiny a Německa tu určitě jsou. Do nedávné doby bylo na Ukrajině velmi snadné dostat se do vazby. Německý trestní systém je mnohem měkčí, zvlášť při tzv. lehkých proviněních. Ale nebudeme ho brát jako příklad: německé věznice jsou humánnější, ale zůstávají továrnami na výrobu zločinců. Setkal jsem se s dívkou, která strávila rok v německém vězení za krádeže v obchodech. Vyprávěla mi, jak se před jejíma očima zavřené ženy daly na tvrdé drogy, jak vražedkyně seděly společně s těmi, které spáchaly drobný přestupek, protože nebylo dost ženských cel. Všechno to hodně připomíná Ukrajinu, snad bez té černé plísně na zdech, s lepší stravou, zdravotní službou a menším násilím ze strany dozorců.
Pavel Sapelko – advokát
Podle mne je základním nedostatkem současného penitenciárního systému to, že zůstal daleko za procesy, které se odehrávají ve společnosti: pokrok ve vědě, ekonomice a sociální oblasti nás nutí jinak žít, myslet, vytvářet vztahy. V oblasti vědy o trestání vládne skoro středověk. Je čas si uvědomit, že zločinnost a zločinci dnes a před 50 až 100 lety mají rozdílnou podstatu a projevy. Přístup k jejich trestání a nápravě by se měl přiměřeně změnit. Rovněž by se měly změnit cíle trestání, a to ne teoreticky, ale v praxi. Dodnes se ani stát, ani společnost nezbavily chápání role trestu jako vykonávání msty; odtud pramení tichý souhlas s tím, že práva uvězněných a jejich sociální standardy jsou až na vzácné výjimky minimalizovány. Dokonce i bohaté státy si mohou dovolit udržovat zločince na spodní hranici normálu. Málokterý stát legislativně i fakticky zavedl odnětí svobody v penitenciární péči ve skutečně výjimečných případech, tedy jen pro ty, jejichž přítomnost ve společnosti je určitě nebezpečná, a většina států používá odnětí svobody jen na základě předpokladu potenciální nebezpečnosti.
Co by mohlo tuto situaci změnit? Zdá se, že pouze společná, od stereotypů osvobozená snaha právníků, kriminologů, psychologů, statistiků, pedagogů. Plodem jejich úsilí se mohou stát nové koncepce nápravy a trestání, snad převychování. Trest, zvlášť pokud se přestoupení zákona dotýká osobních zájmů, by měl postupně přenechat místo kompenzačním opatřením. Trest v čiré formě, který se stane neúnosným břemenem nejen pro viníka, ale i pro jeho blízké, je možné nahradit takovými závazky, které dolehnou jen na toho, kdo je vinen. Konfiskace majetku (s výjimkou, kdy jde o věci, sloužící jako prostředek trestného činu nebo získané díky zločinu) se sotva může počítat ke spravedlivému potrestání díky své nejednoznačnosti.
A jestli máme plnohodnotnou alternativu trestu odnětí svobody? Podle mě ne. V penitenciárním systému je alternativa: omezení nebo odnětí svobody v místě bydliště. Dosud jen nedostatek nebo finanční náročnost technických možností nepřetržitého sledování takovýchto „vězňů“ mohly být omluvou zřídkavého využívání této formy trestu. Současné technologické prostředky umožňují bez problémů kombinovat omezení svobody s pokračováním docházky do práce, se zachováním sociálních vazeb a plněním sociálních a rodinných povinností. Bez uzavření do vězeňského zařízení je možné se zcela obejít, pokud člověk po spáchání trestného činu ukáže viditelný pokrok v chování: uvědomuje si a kompenzuje škodu, změní prostředí, najde si práci, souhlasí s různými výchovnými opatřeními, s učením atp. Ve výjimečných případech (trestné činy kvůli drogám, alkoholu, sexuálním deviacím) může se souhlasem odsouzeného nahradit trest pobyt ve zdravotnickém zařízení, pokud je schopno chování pachatele korigovat. V případě, kdy člověk neprojevuje trvalé kriminální sklony, a také ve všech případech, kdy spáchá trestný čin neplnoletý, je vhodné zavádět praxi odsouzení jen tehdy, když trestaný nesplní předběžně stanovené podmínky. Při takových formách trestu mizí perspektiva stigmatizace příležitostných provinilců, spáchání trestného činu se později nestane příčinou odmítnutí v zaměstnání, ve vykonávání jakékoli činnosti. Mezinárodní orgány uvědomující si svou odpovědnost za zlepšení kvality života musí přijmout novelizované standardy v oblasti práv osob vystavených trestu a odnětí svobody, protože stávající standardy nepočítají s výše uvedenými důvody a podle mne často znemožňují pokrok v penitenciární oblasti.
Zdroj: ABC Bělorusko
Vyšlo v Existenci č. 1/2015 na téma Commons.