Dne 12. května si připomínáme 80 let od úmrtí pražského anarchisty a spoluzakladatele České anarchistické federace Michala Káchy.
O Káchovi jsme psali například ZDE, ZDE nebo ZDE a dnes bychom chtěli tuto významnou osobnost hnutí připomenout krátkým vzpomínkovým textem a několika vzácnými fotografiemi. Především pravděpodobně doposud nikde nepublikovanou fotografií dvaašedesátiletého Káchy z roku 1936, tedy několik let před jeho smrtí.
Dále jsme připravili ke stažení (v PDF a verze pro čtečky e-knih a podobná zařízení: EPUB nebo MOBI) dnes již vyprodanou kapesní brožurku věnovanou této nezapomenutelné postavě, kterou vydalo nakladatelství Anarchistické federace v roce 2015.
Následující úryvek je ze vzpomínky novináře a prozaika Emila Vachka, která vyšla v roce 1961 v časopise Plamen (roč. 3, č. 7, s. 62–65) pod názvem „Kácha, Hašek a ti ostatní“. Emil Vachek pocházel z Hradce Králové a v Praze se ocitl jako sedmnáctiletý nadšený anarchista v roce 1906.
K Michalu Káchovi mne dovedl Vlasta Borek. Kácha nebyl nikdy sám, jako všichni apoštolové byl vždy obklopen lidmi. Tentokrát byl u něho ovšem Antonín Bouček; to „ovšem“ má svůj význam, protože Bouček, typický muž bez domova, osiřelý po Neumannově odchodu do Vídně, byl v redakci Práce pečený vařený, aniž jí vlastně pomohl, protože to byl spíše muž mluvených slov – a dobroty – než psaných slov. Také Káchova družka Marie Müllerová byla přítomna, žena, podle níž si dodnes představuji revolucionářky. Později se mne, Benjamínka, mateřsky ujala.
Kácha, muž spíše menší než střední postavy, útlé a graciézní, rozčepýřených ryšavých vlasů a stejně zabarvené bradky, s malýma, ale věčně rozesmátýma očima, později můj laskavý protektor, napůl starší bratr, napůl otec, byl, jak jsem poznal, srdcem a motorem své družiny. Neboť Kácha nešéfredaktoroval: žil v listě a v jeho spolupracovnících, vyžíval se v něm bohatě a s láskou, jeho neumdlévající aktivita v něm pulzovala jako krev v těle. Práci tehdy vytvářel celý kolektiv, zajisté, ale Kácha byl ten, kdo držel bez přestávek stráž a zaměřoval děla na správná místa. Sama Práce byla časopis mající pramálo společného s pojmem „časopis“ u nás běžným. Kdepak časopis, který „se dělá“. Práce byla něco jako putovní kazatelna, jako improvizovaná schůze lidu a někdy také jako ulice, v níž byly zasazovány rány. Nadto – právě hlavně zásluhou Káchovou – měla ráda kulturu a umění.
Charakterizovat Káchu, osobnost nevšedně pružnou v duchovním smyslu – navenek vypadal spíše ležérně – stále rozevlátou nějakým nápadem a houževnatě jej provádějící, není hračkou. Skoro jsem v pokušení napsat, že to byl urozený, vybraný demokrat. Označení „vybranost“ patřilo vlastně celé jeho skupině, v něm jen originálním a skoro nevystihlým způsobem vrcholilo. Původním povoláním švec (později mi bez honoráře spravoval ochozené podpatky), duší básník, srdcem revolucionář, povahou nesmírně laskavý, ač trochu posměvačný člověk, sklony milovník všeho krásného, snad slabší v teorii než někteří jiní, ale z nás všech nejsilnější v lásce ke svobodě a k nutnosti za ni bojovat, kráčel tento ševcovský apoštol o krok za námi; neboť se bál, aby nebyl pokládán za autoritu a vůdce.
Podrobnosti někdy charakterizují lépe než dlouhé vysvětlování. Jednou, když měl sedět pro nějaký tiskový delikt, řekli mu, že si do vězení smí vzít jedinou knihu. Bez rozpaků si zvolil Sabatierovo dílo o sv. Františku z Assisi. Později mi ji půjčil. Byla krásná, básnická a věcná, jako to dovedou Francouzi. Anarchista Kácha, který byl pro „přímou akci“, miloval světce, doporučujícího nejen naprostou chudobu, ale i bezmeznou pokoru. Ale styčné body nebylo možno přezírat. Kácha i jeho proslulejší předchůdce pohrdali majetkem, oba byli buřiči proti vrchnosti, Kácha vesele bojovným, svatý František pokorným; a oba propagovali to, več věřili, všemi prostředky.
Posledně jsem viděl tohoto anarchistického Hanse Sachse,[1] když se probíral v knihkupectví ve Spálené ulici v bibliofiliích s výrazem člověka, který má z nich radost, i když ne také peníze, aby si je mohl koupit. Vzpomínám na jeho nenápadnou, skoro hravou výkonnost, na jeho organizátorský zápal. Mnoho jednal a málo psal. Třeba ještě dodati, že měl na lidi velký, někdy nesmírný vliv a že byl jimi milován a to kupodivu i těmi, o nichž jeho oblíbená píseň Karmaňola[2] zpívala, že to musí být, všechny měšťáky pověsit! Přitom nebyl schopen nikomu ublížit. Jeho čtrnáctideník měl věru vysokou úroveň. Pracoval na něm se svou družinou ve dne v noci. A když bylo číslo hotovo, vkládali jsme výtisky ještě vonící tiskařskou černí do pásek, nesli je na poštu a celou cestu z Orlího hnízda, jak se říkalo jeho bytu-redakci v Cimburkově ulici na Žižkově, jsme je házeli do otevřených oken obydlí chudých. Někdy jsme je také nosili na schůze sociálních demokratů a národních dělníků a tam jsme je kolportovali.
Nazývali nás anarchisty, sami jsme si tak říkali. Co to vlastně byl anarchismus? V mých očích to znamenalo právo na nespoutaný svobodný život; miloval jsem toto právo bez míry a tak docela bezelstně jsem věřil s Rousseauem, že člověk je nadmíru dobrý, že jsem jednou, to ještě v Hradci, přemlouval mladého, inteligentního četníka, aby se k nám přidal…
[1] Hans Sachs (1494–1576) byl německý básník a dramatik, vyučený švec. Proslul velkou šečtělostí a snahou rozšiřovat kulturní obzor širokých čtenářských vrstev. Za ostrou proticírkevní satiru měl přechodně zakázáno publikovat.
[2] Karmaňola je svižná, sarkastická a vypjatě revoluční anonymní píseň z doby Francouzské revoluce. Rozšířila se v roce 1792 po sesazení krále Ludvíka XVI. a stala sa hymnou ozbrojených sansculottů. Její text popisuje osud panovníka a jeho manželky Marie Antoinetty. Zpívání Karmaňoly zakázal Napoleon Bonaparte.
Fotografie:
1) V perexu Fotografie Michala Káchy s jeho podpisem a datem 29. 12. 1936
2) Elisabeta (Liesl) Deutschová (nar. 1901, poslední zpráva o ní je z roku 1941 v souvislosti s deportací do Lodže) v Káchově knihkupectví v centru Prahy, foto někdy z přelomu 30. a 40. let
3) Úřední schválení Elisabety Deutschové ve funkci zástupkyně Michala Káchy při provozování jeho knihkupecké živnosti z 11. 5. 1938
4) Prezenční listina z předporady sjezdu ČAF v prosinci 1912 (Káchův podpis pod číslem 16)
5) … a rakousko-uherský represivní kolorit, nerozlučně provázející anarchisty na jejich cestě za svobodou
